Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek2× citováno

Spisová značka

6 Ads 334/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 21. 3. 2023Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KRATOCHVÍL JanECLI:CZ:NSS:2023:6.Ads.334.2021.41
Další údaje
Předmět řízení: Zaměstnanost

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (7) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 21. 3. 2023

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Juřičkové a soudců Jana Kratochvíla (soudce zpravodaj) a Tomáše Langáška ve věci žalobce: Spolek pro seniory Mír Práče, z.s., IČO [IČO], sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. Robertem Plickou, sídlem [adresa] proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8182/1.30/19-3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 29 Ad 6/2020-106,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 29 Ad 6/2020-106, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Podanou kasační stížností se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8182/1.30/19 3. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, ze dne 1. 8. 2019, č. j. 10092/9.30/19 13, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jehož se dopustil tím, že čtrnácti osobám umožnil výkon nelegální práce dle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, tedy závislé práce mimo pracovněprávní vztah, a to na pozici asistent péče. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 900 000 Kč.

[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem označeným v záhlaví.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce (stěžovatel) se proti rozsudku krajského soudu bránil kasační stížností. Konkrétně namítal, že žádný přestupek nespáchal, neboť asistenti péče neprováděli závislou práci pro stěžovatele. Správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, odmítly provést důkazy navržené stěžovatelem a krajský soud žádné vlastní hodnocení neprovedl a pouze odkázal na odůvodnění správních rozhodnutí. Stěžovatel také namítl, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu. Ani krajský soud neprovedl jím navržené důkazy a nenařídil ústní jednání.

[4] Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[5] Stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné namítl, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, neboť krajský soud ve věci nenařídil jednání.

[6] Nejvyšší správní soud konstantně zastává názor, že pokud krajský soud nenařídí ve věci jednání, ačkoli k tomu nejsou splněny zákonné podmínky, zatíží řízení podstatnou vadou (viz např. rozsudky ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003-59, ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014-9, nebo ze dne 1. 7. 2021, č. j. 2 As 128/2021-32). Účastníkovi řízení totiž nelze upřít právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti se k věci vyjádřit.

[7] Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení znemožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny. Je výslovným právem každého účastnit se (být přítomen) jednání soudů ve své vlastní věci, obzvláště v případech, je-li nepochybné, že svou vůli být přítomen jednání soudu jednoznačně projevil. Jak vyslovil Ústavní soud: „K přirozeným právům každého člověka a občana patří právo, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu alespoň jednou bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud či jiný tribunál se svojí věcí, aby byl slyšen“ (nález ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 281/09, bod 16).

[8] Právě uvedené platí o to více pro oblast správního trestání, na kterou dopadá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, dle kterého má každý právo na to, aby o oprávněnosti trestního obvinění proti němu rozhodl spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislý a nestranný soud. Správní soudy rozhodující v plné jurisdikci mají, je-li toho třeba, mj. povinnost provádět dokazování, a to zásadně při jednání (§ 77 odst. 1 soudního řádu správního).

[9] Podle § 51 odst. 1 soudního řádu správního může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

[10] Výkladem daného ustanovení se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Tato výjimka z práva na ústní a veřejné projednání věci umožněná soudním řádem správním musí být vykládána s ohledem na zájmy účastníka řízení restriktivně, neboť je to účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje, a tento účastník také s řízením disponuje (viz rozsudek NSS ze dne 8. 7. 2017, č. j. 9 Azs 108/2018-43). Shodně k dané problematice judikuje i Ústavní soud. V nálezu ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07, konstatoval, že „projeví-li některý z účastníků nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání nebo požaduje-li nařízení jednání, je povinností soudu k projednání věci samé jednání nařídit (samozřejmě nejde-li o některou ze zákonem stanovených výjimek; viz § 51 odst. 2 a § 76 odst. 1 s. ř. s.)“.

[11] Ze soudního spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci ověřil, že stěžovatel opakovaně krajskému soudu sděloval, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání (viz sdělení ze dne 21. 5. 2020 na č. l. 79 a dále sdělení ze dne 21. 7. 2020 na č. l. 100). Zároveň ze soudního spisu nevyplývá, že by v řízení bylo ze strany stěžovatele učiněno jiné podání, v němž by stěžovatel vyjádřil vůli ústní jednání nekonat. Krajský soud však navzdory požadavku stěžovatele ústní jednání ve věci nenařídil a žalobu bez dalšího napadeným rozsudkem zamítl. Ani v napadeném rozsudku se pak o uvedených stěžovatelových žádostech nezmiňuje.

[12] I kdyby krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci nebylo třeba provádět dokazování, nemohl o zamítnutí žaloby rozhodnout bez jednání, neboť k tomu nebyly splněny zákonné podmínky dle § 51 odst. 1 soudního řádu správního. Lze zároveň poznamenat, že krajský soud se v napadeném rozsudku k návrhům na výslech svědků, které stěžovatel uplatnil v žalobě, vůbec nevyjádřil a nevypořádal se s tím, proč nebylo jejich provedení v řízení třeba.

IV. Závěr a náklady řízení

[13] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí (§ 110 odst. 4 soudního řádu správního). Krajský soud tedy v dalším řízení nařídí ve věci jednání a následně o žalobě (se zohledněním skutečností zjištěných při jednání) rozhodne. Za této situace se Nejvyšší správní soud již dále nezabýval kasačními námitkami stěžovatele stran nesprávného právního posouzení (shodně nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 49/2008-62, bod 21, a ze dne 1. 7. 2021, č. j. 2 As 128/2021-32, bod 17). Jakékoli úvahy soudu v tomto ohledu by byly předčasné a způsobilé zkrátit účastníky řízení na jejich procesních právech.

[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 soudního řádu správního).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. března 2023

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 24. 11. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Spolek pro seniory Mír Práče, z.s., sídlem [adresa] zastoupený Mgr. Robertem Plickou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem [adresa] Opava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8182/1.30/19-3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 29 Ad 6/2020 - 106, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti žalobce se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8182/1.30/19-3. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „inspektorát práce“), ze dne 1. 8. 2019, č. j. 10092/9.30/19-13, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jehož se dopustil tím, že čtrnácti osobám umožnil výkon nelegální práce v České republice dle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, tedy závislé práce mimo pracovněprávní vztah, a to na pozici asistent péče. Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 900 000 Kč.

[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Návrh odůvodnil tím, že je sdružením seniorů, jehož jediným příjmem jsou členské příspěvky. Za pomoci členských příspěvků hradí zejména nájemné za podnajímané prostory, které byly pronajímatelem upraveny, rekonstruovány a vybaveny movitým majetkem přímo pro stěžovatele. Dalšími výdaji stěžovatele jsou výdaje na nákup potravin (cca 15 000 Kč měsíčně), hygienických a zdravotnických potřeb, pronájem zdravotnických potřeb (cca 12 000 Kč měsíčně), dovoz hotových jídel (cca 47 000 Kč měsíčně) a aktuálně i ochranných pomůcek. Stěžovatel uvedl, že by se rovněž neobešel bez právních služeb zástupce, který mu je poskytuje pro bono. Dle stěžovatele nebude přiznání odkladného účinku v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[3] Žalovaný odkázal na své vyjádření podané k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. V něm uvedl, že s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí, neboť by tím došlo k popření hlavního účelu zřízení orgánů inspekce práce, k němuž bezesporu patří i ukládání správních trestů.

[4] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s.

[5] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Nezbytnou podmínkou pro přiznání odkladného účinku je splnění povinnosti stěžovatele tvrdit a prokázat vznik újmy (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma, než jaká by vznikla jiným osobám, a vysvětlení, v čem konkrétně tato újma spočívá, včetně uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Vedle výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k tvrzením uplatněným v návrhu. K jeho unesení je nutno, aby stěžovatel svá tvrzení, jimiž odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50).

[8] Ve vztahu k podmínce existence újmy na straně stěžovatele Nejvyšší správní soud dále uvádí, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by být přiznáván pouze v případech, které takový postup svou specifickou povahou odůvodňují. Je-li přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná; taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že žaloba, resp. kasační stížnost, odkladný účinek mít nemá, nebylo výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015, bod [25]; a jemu předcházející usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 - 56).

[9] Po posouzení stěžovatelova návrhu Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel v návrhu dostatečně konkrétním a individualizovaným způsobem netvrdí ani nedokládá, že by výkon rozhodnutí, kterým mu byla za spáchání přestupku spočívajícím v umožnění výkonu nelegální práce čtrnácti osobám uložena pokuta ve výši 900 000 Kč, pro něj znamenal takovou újmu, která by měla za následek ukončení činnosti a jeho likvidaci. V této souvislosti bylo nezbytné, aby stěžovatel především uvedl své aktuální majetkové poměry, tj. aktuální výsledek hospodaření, vyplývající z aktuálních účetních výkazů (sestavených na základě mezitímní účetní závěrky k datu 31. 10. 2021), veškerý majetek (mimo věci nepatrné hodnoty), především výši aktivních zůstatků na bankovních účtech, výši peněžní hotovosti, veškeré pohledávky a závazky, včetně popisu a označení jejich povahy, výše a splatnosti. Současně bylo třeba uvedené skutečnosti doložit konkrétními listinnými důkazy, např. bankovními výpisy z účtů, již zmiňovanými aktuálními výkazy mezitímní účetní závěrky – rozvahou a výkazem zisku a ztráty, listinami dokládajícími pohledávky a závazky stěžovatele a jeho pravidelné příjmy a výdaje za aktuální období aj.

[10] Stěžovatelem předložený výkaz zisku a ztráty, sestavený k datu 31. 12. 2019, zjevně jeho aktuální poměry nedokládá. Stejně tak faktura za stravu s dovozem za období 4/2020 (s datem uskutečnění zdanitelného plnění 30. 4. 2020) a faktura za nájem prostor za období 10/2018 (s datem uskutečnění zdanitelného plnění 31. 10. 2018) nedokládají aktuální výši stěžovatelových výdajů a jeho aktuální majetkové poměry. Stěžovatel nedoložil ani další tvrzené výdaje (nákup a pronájem zdravotnických potřeb) a vůbec netvrdil a nedoložil výši dosahovaných příjmů (celkovou výši členských příspěvků, počet členů spolku, včetně výše členského příspěvku na jednotlivce). Bez těchto údajů lze jen stěží posoudit, zda pokuta uložená stěžovateli představuje natolik intenzivní a výjimečný zásah do jeho majetkových poměrů, který by odůvodňoval přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[11] V posuzované věci tedy stěžovatel nenaplnil základní podmínku pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, kterou je vznik nepoměrně větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a ani Nejvyšší správní soud okolnosti, které by svědčily o tom, že situace stěžovatele patří právě mezi ty ojedinělé případy, pro které je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen, nezjistil. Z tohoto důvodu se již nezabýval naplněním další podmínky týkající se rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[12] Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

[13] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2021

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací