Rozsudek ze dne 27. 3. 2024
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška a soudců Tomáše Kocourka a Tomáše Blažka v právní věci žalobce: U. H., zastoupen Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem [adresa] Plzeň, proti žalovanému: Celní úřad pro Plzeňský kraj, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. května 2023 č. j. 32199-2/2023-600000-11, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2023 č. j. 55 Af 7/2023-30
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Spolková republika Německo požádala v rámci mezinárodní pomoci při vymáhání finančních pohledávek Českou republiku o vymožení pohledávky za žalobcem. Generální ředitelství cel pověřilo vyřízením žádosti žalovaného.
[2] Žalovaný vyrozuměl dne 16. 8. 2022 žalobce podle § 153 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, o výši nedoplatku a upozornil ho na možnost jeho vymáhání v daňové exekuci. Proti vyrozumění podal žalobce námitku, kterou však žalovaný zamítl rozhodnutím uvedeným v záhlaví.
[3] Žalobce se domáhal u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) zrušení rozhodnutí žalovaného o námitce. Krajský soud však jeho žalobu v záhlaví označeným usnesením odmítl. Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí o námitce proti vyrozumění o nedoplatku není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť nezasahuje do jeho práv.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[4] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody výslovně nepodřadil pod žádné ustanovení, nicméně z povahy věci lze uvažovat pouze o § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[5] Stěžovatel má za to, že judikatura Nejvyššího správního soudu je ohledně možnosti napadnout žalobou rozhodnutí o námitce podle daňového řádu rozporná. Z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 26. října 2005 č. j. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS, či z usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. února 2019 č. j. 1 Afs 271/2016-53, č. 3873/2019 Sb. NSS, vyplývá, že rozhodnutí o námitce je rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. S těmito závěry stěžovatel souhlasí. Výluku ze soudního přezkumu je navíc třeba vykládat restriktivně, to platí především v situaci, kdy existují pochybnosti o vykonatelnosti cizozemského exekučního titulu, jako je tomu v této věci. Negativní dopad na stěžovatele navíc může mít i nedodržení jeho procesních práv, nikoliv pouze porušení hmotných práv. Proti těmto rozhodnutím však stojí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2022 č. j. 10 Afs 128/2022-37, z něhož vyplývá opačný závěr. Nejvyšší správní soud by měl k této otázce tedy zaujmout jednoznačné stanovisko.
[6] Stěžovatel dále rozebírá konkrétní podrobnosti své věci. Sám nicméně správně uznává, že se jimi Nejvyšší správní soud nemůže v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí jeho žaloby blíže zabývat. Proto není nutné námitky týkající se věci samé blíže uvádět.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Podle něj není v judikatuře Nejvyššího správního soudu žádný rozpor. Rozhodnutí rozšířeného senátu, na která stěžovatel odkazuje, se totiž týkají možnosti napadnout žalobou rozhodnutí o námitce proti exekučnímu příkazu. Jak exekuční příkaz, tak rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu zasahují do subjektivních práv dlužníka. V této věci se však jedná o rozhodnutí o námitce proti vyrozumění o nedoplatku, na které již rozhodnutí rozšířeného senátu aplikovat nelze. Použitelný je právě rozsudek desátého senátu, podle něhož není možné takové rozhodnutí napadnout žalobou, neboť nezasahuje do práv, a není tedy rozhodnutím podle § 65 s. ř. s.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že předmětem přezkumu je usnesení, kterým krajský soud odmítl žalobu stěžovatele. Jediné, čeho se může stěžovatel domáhat a co může Nejvyšší správní soud přezkoumat, je to, zda byly dány důvody k takovému postupu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2005 č. j. 3 Azs 33/2004-98). V tomto případě se jedná o otázku, zda rozhodnutí o námitce proti vyrozumění o nedoplatku daně zasahuje do práv a povinností daňového subjektu, a zda je tedy rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s.
[11] Stěžovatel opírá svoji argumentaci o dvě rozhodnutí rozšířeného senátu.
[12] V rozsudku č. j. 1 Afs 86/2004-54 dospěl rozšířený senát k závěru, že rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o prominutí daně se dotýká majetkové sféry ručitele, a tedy i jeho subjektivních práv. Proto se jedná o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Je zřejmé, že rozšířený senát se v tomto rozsudku zabýval jinou právní otázkou, než která je předmětem sporu v nyní projednávané věci; charakter rozhodnutí o námitce neposuzoval. Stěžovatel patrně mínil poukázat na některé obecnější úvahy rozšířeného senátu o právu na přístup k soudu, nicméně nijak svoji argumentaci neupřesnil, přičemž není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby ji za něj domýšlel. Lze nicméně poukázat na to, že jednou z těchto obecnějších úvah je závěr, podle něhož je soud povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se úkon správního orgánu, proti němuž žalobce brojí, dotýká subjektivních práv a povinností žalobce, a zda tedy je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Paušální přístup, který by celou kategorii rozhodnutí (např. právě rozhodnutí o zastavení řízení) vylučoval ze soudní ochrany, není na místě a je v příkrém rozporu s principy právního státu. Právě takto krajský soud v nyní projednávané věci postupoval a individuálně hodnotil účinky žalobou napadeného rozhodnutí.
[13] V usnesení č. j. 1 Afs 271/2016-53 dospěl rozšířený senát k závěru, že exekuční příkaz zasahuje do právní sféry plátce daně, a proto se jedná o rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. Před podáním žaloby není nutné podat námitku proti exekučnímu příkazu, neboť se nejedná o řádný opravný prostředek. Podá-li však osoba proti exekučnímu příkazu námitku, je rozhodnutí o námitce taktéž rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Žalobou tak lze napadnout jak exekuční příkaz, tak rozhodnutí o námitce proti exekučnímu příkazu.
[14] Tomuto usnesení rozšířeného senátu odporuje podle stěžovatele rozsudek č. j. 10 Afs 128/2022-37. V něm Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o námitce může být rozhodnutím podle § 65 s. ř. s., ovšem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Desátý senát posuzoval právě rozhodnutí o námitce proti vyrozumění o nedoplatku. Shledal, že ani podaná námitka nic nemění na tom, že vyrozumění o nedoplatku je pouze informativním úkonem správce daně, který nemůže sám o sobě zkrátit daňový subjekt na jeho právech a povinnostech (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2016 č. j. 2 As 325/2015-31). Proto ani rozhodnutí o námitce proti vyrozumění o nedoplatku není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. (shodně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. července 2023 č. j. 9 Afs 86/2023-37, body 15 a 16, a ze dne 27. září 2023 č. j. 8 Afs 127/2022-39, body 15 a 16).
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud v souladu se závěry desátého senátu správně odmítl stěžovatelovu žalobu. Jím napadené rozhodnutí ho totiž nemůže zkrátit na jeho právech. Nejedná se proto o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Rozsudek desátého senátu není ani v rozporu s citovanými rozhodnutími rozšířeného senátu, neboť ty se týkají jiných úkonů. To platí i o usnesení č. j. 1 Afs 271/2016-53. Byť šlo v obou věcech o rozhodnutí o námitce, je třeba blíže zohlednit charakter aktu, proti kterému námitka směřuje (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 6 Afs 62/2023-25, bod 22). V podrobnostech odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek desátého senátu, jehož závěry na nyní posuzovanou věc plně dopadají.
[16] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel sám uvedl, že „samotné zahájení daňové exekuce dle cizozemského rozhodnutí v tomto konkrétním případě má negativní dopad na žalobce (…)“. Stěžovatel tak patrně přiznává vyrozumění o nedoplatku účinky zahájení daňové exekuce. To je však nesprávný závěr. Daňová exekuce se totiž zahajuje vydáním exekučního příkazu (§ 178 odst. 1 daňového řádu).
[17] Stěžovatel dále akcentuje svá procesní práva. I tuto námitku však již desátý senát ve svém rozhodnutí posoudil. Upozornil, že na ochranu procesních práv míří § 65 odst. 2 s. ř. s., který je subsidiární k odstavci 1. Jeho smyslem je poskytnout právní ochranu žalobcům, kteří nedisponují hmotnými právy. To ale není stěžovatelův případ, neboť ten hmotnými právy disponuje, pouze v nynější fázi řízení do nich nemohl žalovaný zasáhnout (viz bod 13).
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první a odst. 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2024
JUDr. T. L., LL.M.
předseda senátu
Usnesení ze dne 27. 9. 2023
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška a soudců Tomáše Kocourka a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: U. H., zastoupen Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalovanému: Celní úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. května 2023 č. j. 32199-2/2023-600000-11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2023 č. j. 55 Af 7/2023-30,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým odmítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2023, č. j. 32199-2/2023-600000-11. V projednávané věci byl žalovaný jako správce daně pověřen Generálním ředitelstvím cel k uskutečnění a provedení úkonů v rámci poskytnutí mezinárodní pomoci při vymáhání finančních pohledávek týkajících se spotřební daně z tabáku, a to na žádost dožadujícího orgánu Spolkové republiky Německo. Žalovaný následně vyrozuměl žalobce o výši nedoplatku na dani ve smyslu § 153 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Proti tomuto vyrozumění podal stěžovatel námitky, které žalovaný výše nadepsaným rozhodnutím zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla krajským soudem odmítnuta.
[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku, který má spočívat v pozastavení účinků usnesení krajského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění návrhu uvedl, že na základě napadeného rozhodnutí bude prováděna daňová exekuce, což se již děje. Stěžovateli byly již doručeny exekuční příkazy, jsou mu zajištěny prostředky na účtech v České republice a lze očekávat, že výkon exekuce postihne i další jeho majetek. Jestliže by k pozastavení účinků usnesení nedošlo, bude následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pouze rozhodnutím formálním, neboť v mezidobí dojde k vymožení dalšího majetku stěžovatele, případně bude stěžovatel omezen v nakládání s ním. Tím bude ohroženo placení rodinných nákladů stěžovatele nebo placení důchodového připojištění, a tedy by to znamenalo nevratný a zásadní zásah do jeho majetkové sféry. Vedení daňové exekuce je tedy pro stěžovatele potenciálně likvidační a zpětně nezhojitelné. Cílem návrhu je zakonzervování právního stavu před vydáním rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel uvádí, že nepřiznáním odkladného účinku mu hrozí větší újma, než by hrozila jiným osobám jeho přiznáním. Přiznání okladného účinku rovněž není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a se zásadou proporcionality. Dojde toliko k odkladu termínu plnění povinností, které stěžovateli z daňové exekuce plynou.
[3] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že přiznání odkladénoho účinku žalobě nebo kasační stížnosti musí být v souladu s relevantní judikaturou vnímano jako mimořádný institut vyhrazený toliko pro ojedinělé případy. Je toho názoru, že pro přiznání odkladného účinku nejsou v projednávané věci splněny předpoklady. Odkazuje přitom na samotné důvody odmítnutí žaloby krajským soudem. Nosným argumentem pro odmítnutí žaloby bylo, že rozhodnutí o námitkách proti vyrozumění podle § 153 odst. 3 daňového řádu je rozhodnutím toliko formálním, nezpůsobilým zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatele ve smyslu § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). S tímto posouzením se žalovaný ztotožňuje. Žalovaný námitkami napadenou písemností stěžovatele pouze vyrozuměl o existenci a výši nedoplatku na dani a jeho původu vzniku, přičemž mu poskytl lhůtu k dobrovolnému plnění. Zároveň stěžovatele poučil o možných následcích, pokud k dobrovolné úhradě nedoplatku nedojde. Vyrozumění má tedy pouze informační charakter. Do práv stěžovatele nemohlo být zasaženo ani následným rozhodnutím o námitkách, neboť to bylo vydáno ve vztahu k tomuto vyrozumění jako úkonu bez potenicálu zasáhnout do práv stěžovatele. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být napadené rozhodnutí žalovaného v příčinné souvislosti s hrozící újmou. Ta by však hrozila až v důsledku daňové exekuce, ke které by došlo v případě, že by stěžovatel výzvě k dobrovolné úhradě nevyhověl. Žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2019 č. j. 1 As 171/2019-48, z něhož vyplývá, že navrhovatel musí v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti osvědčit, že tvrzená újma mu hrozí právě v důsledku právních účinků napadeného rozhodnutí. Žalovaný rovněž uvedl, že skutečně již přistoupil k daňové exekuci vůči stěžovateli. Ohradil se proti tvrzení, že by další obstavení majetku stěžovatele vedlo k pro něj likvidačním důsledkům. Prozatím totiž byly stěžovateli obstaveny pouze účty s nízkým, nulovým nebo záporným zůstatkem a dále byla přikázána pohledávka z penzijního připojištění stěžovatele, kterou však nelze považovat za disponibilní finanční prostředky. Dle názoru žalovaného tedy stěžovatel neunsel důkazní břemeno stran tvrzené újmy, která by mu nepřiznáním odkladného účinku mohla hrozit. Tvrzenou potenciální újmu ostatně ani nijak nepodložil relevantními důkazy. Dále žalovaný přemítá nad vztahem újmy, která stěžovateli hrozí v důsledku daňové exekuce, a veřejného zájmu dožadujícího orgánu cizího státu na výběru uložené platební povinnosti. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku zamítl.
[4] Kasační stížnost v této věci nemá ze zákona odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, jsou-li splněny tři materiální předpoklady (§ 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s.): 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. července 2015 č. j. 10 Ads 99/2014-58). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně.
[5] Pokud jde o splnění prvních dvou podmínek, je základním předpokladem úspěšnosti návrhu, aby navrhovatel tvrdil a zároveň osvědčil, že výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu (případně ve spojení s rozhodnutím žalovaného napadeným žalobou) by pro něj znamenaly kvalifikovanou újmu. Navrhovatel (stěžovatel) tak musí dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem konkrétně tato újma spočívá a jaký je její rozsah, a tato tvrzení též musí doložit.
[6] Stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není důvodný. Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě nedospěl k závěru, že by výkon nebo jiné právní následky usnesení krajského soudu (ve spojení s napadeným rozhodnutím žalovaného) znamenaly pro stěžovatele újmu předpokládanou § 73 odst. 2 s. ř. s.
[7] V prvé řadě je nutné poznamenat, že otázka charakteru rozhodnutí o námitkách proti vyrozumění vydanému podle § 153 odst. 3 daňového řádu bude předmětem meritorního posouzení kasační stížnosti. V rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze předjímat, jak bude tato otázka posouzena v meritorním rozhodnutí o kasační stížnosti.
[8] Nejvyšší správní soud se při posuzování návrhu zaměřil na to, zda existuje příčinná souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného a hrozící újmou, k jejímuž odvrácení stěžovatel tento návrh podal. Vyrozuměním podle § 153 odst. 3 daňového řádu nebyla stěžovateli uložena žádná peněžitá povinnost, ani jím nebyla zahájena daňová exekuce. Na základě tohoto vyrozumění a k němu se vztahujícímu rozhodnutí o námitce tudíž nemůže být stěžovateli obstavován majetek, přikazovány pohledávky z účtu či z penzijního připojištění, ani jakkoli jinak ovlivněna jeho platební schopnost ve vztahu k rodinným výdajům. Nelze tedy dovodit, že by vyrozumění podle § 153 odst. 3 daňového řádu mohlo mít vůči stěžovateli likvidační charakter, jak popisuje ve svém návrhu. Hrozbu jiné újmy stěžovatel ve svém návrhu netvrdil. Stěžovatelem tvrzená potenciální újma se vztahuje výlučně k následkům daňové exekuce jako takové, která však s vyrozuměním žalovaného přímo kauzálně nesouvisí. Daňová exekuce je zahajována vydáním exekučního příkazu, proti němuž se lze samostatně bránit, a to i v soudním řízení. Rozhodnutí o námitkách proti vyrozumění podle § 153 odst. 3 daňového řádu nemá jiné právní následky než samotné vyrozumění. V rozhodnutí o námitkách žalovaný toliko reaguje na obsah námitek v mezích předchozího vyrozumění. Nemůže tedy vyvolat jiné následky než samotné vyrozumění, a tudíž stěžovateli nemůže způsobit újmu tvrzenou v návrhu.
[9] Vzhledem k tomu, že hrozící újma, kterou stěžovatel odůvodnil návrh na přiznání odkladného účinku, není přímým právním následkem rozhodnutí žalovaného, které bylo předmětem řízení o žalobě, není splněna první podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Za této situace se Nejvyšší správní soud nezabýval tím, zda jsou splněny zbývající dvě podmínky, a kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
[10] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání, či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je rozhodnutím předběžné povahy a nelze na jeho základě předjímat, jak bude rozhodnuto o kasační stížnosti samotné (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005 č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
JUDr. T. L., LL.M.
předseda senátu