Rozsudek ze dne 24. 8. 2022
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: F. K., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36189-3/ČJ 2019-930310-V248, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2021, č. j. 43 A 8/2019 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend rozhodnutím ze dne 23. 8. 2019 uložila žalobci povinnost opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019, a zároveň stanovila dobu k opuštění území 30 dnů od doručení tohoto rozhodnutí.
[2] Žalobci byla povinnost opustit území České republiky uložena již rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018 a zároveň stanovena doba k opuštění území 60 dnů od doručení rozhodnutí. Podle lhůty stanovené v rozhodnutí byl žalobci vydán výjezdní příkaz s platností do 27. 7. 2018 a na základě žalobcovy žádosti, které správní orgán vyhověl, byla stanovena nová doba k opuštění území do 30 dnů ode dne skončení doby předcházející. Žalobci byl poté vydán výjezdní příkaz s platností do 26. 8. 2018. Nové žádosti o prodloužení lhůty k vycestování nebylo vyhověno usnesením ze dne 12. 9. 2018. Rozhodnutím ze dne 2. 11. 2018 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Po zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění odvolacím orgánem byla zejména s ohledem na udělení státního občanství nejstaršímu synovi stěžovatele změněna právní kvalifikace a dne 23. 8. 2019 bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území.
[3] Žalobcovo odvolání žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 11. 2019 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
[4] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke krajskému soudu.
[5] K námitce, že vydané rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky představuje nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život žalobce a dalších členů jeho rodiny, krajský soud uvedl, že i v případě rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců je dána povinnost posoudit přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života cizince. Zároveň však platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území představuje nejmírnější opatření ukládané cizincům neoprávněně pobývajícím na území České republiky.
[6] Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince proto bude v důsledku tohoto rozhodnutí zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které budou ospravedlňovat nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky. Správní orgány obou stupňů se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí zabývaly a krajský soud se ztotožnil s jejich závěrem, že tyto dopady nejsou nepřiměřené.
[7] Krajský soud při hodnocení přiměřenosti dopadů uvedl, že žalobce opakovaně pobýval na území České republiky bez pobytového oprávnění (z tohoto důvodu mu byla uložena povinnost opustit území již rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018). V důsledku opuštění území České republiky sice do určité míry dojde k narušení rodinného a soukromého života žalobce, který strávil v České republice více než 10 let, k narušení rodinného život avšak dojde jen v omezené míře, neboť s výjimkou nejstaršího syna žalobce, který získal české státní občanství, bude muset se žalobcem nejspíše vycestovat celá blízká rodina žalobce, tj. kromě žalobce také jeho manželka, mladší syn a dvě dcery. Pokud starší syn žalobce zůstane v České republice, žalobce s ním bude moci v budoucnu udržovat i osobní kontakt, neboť napadeným rozhodnutím není do budoucna zamezen vstup na území České republiky. Žalobce stále má jisté zázemí i v Turecku.
[8] Krajský soud v případě žalobce neshledal natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodnily jeho přítomnost na území České republiky jako naprosto nezbytnou.
[9] Krajský soud neshledal žádnou zásadní překážku, která by žalobci bránila v návratu do země původu, ani existenci natolik výjimečných okolností, pro které by jeho přítomnost na území České republiky bylo možné považovat za nezbytnou.
[10] Námitce, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, krajský soud nepřisvědčil. Správní orgány neopomenuly ani posouzení vlivu na ostatní členy rodiny. Vyjma nejstaršího syna žalobce, byla povinnost opustit území České republiky uložena manželce žalobce i jeho ostatním dětem.
[11] Žalobu proto krajský soud zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[12] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku.
[13] V kasační stížnosti stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Krajský soud se dle stěžovatele nevypořádal s námitkami obsaženými v žalobě a ve svém rozsudku pouze odkazoval na závěry učiněné správním orgánem.
[14] Stěžovatel namítal, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je v daném případě v rozporu se zaručenými základními právy a mezinárodními úmluvami. Z pohledu stěžovatele nedošlo k náležitému posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců, ani k dostatečnému zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Stěžovatel měl za to, že správní orgány ani krajský soud nevycházely z aktuálních informací.
[15] Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 Azs 60/2017 - 37, podle nějž při posuzování situace, u níž lze reálně předpokládat právně relevantní změny, jakou je právě rodinný život, musí správní orgán II. stupně učinit kroky k ověření toho, zda nedošlo ke změně skutkového stavu.
[16] Dle stěžovatele na posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života nelze rezignovat. Správní orgány i krajský soud zásah do rodinného a soukromého života relativizovaly. Dle stěžovatele je i povinnost uložená dalším členům rodiny důsledkem nezákonného postupu správních orgánů a krajského soudu a jejich nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadů.
[17] Už v žalobě stěžovatel namítal, že správní orgány posuzují možnost návratu do Turecka zcela nerealisticky a jeho zázemí v Turecku hodnotí neobjektivně. Na území České republiky žije rodina stěžovatele již od roku 2008. Stěžovatel zde strávil značnou část svého produktivního věku. Za tuto dobu si zde vytvořil mimořádné vazby, má zde značnou část vzpomínek a s Českou republikou ho pojí i značné sociální kontakty. Stěžovatel v České republice podnikal a snaží se být nápomocný synovi v jeho podnikání. Syn stěžovatele získal české státní občanství. Dále stěžovatel zdůraznil, že nezletilé dcery mají na území České republiky naplánované studijní aktivity. Stěžovatel považuje za svou povinnost dcery ve studijních aktivitách podporovat a poskytovat jim zázemí, které ke studiu potřebují. Těmito skutečnostmi se však správní orgány nezabývaly a rozhodly paušálním způsobem.
[18] Dle stěžovatele vycestování bude mít za následek dlouhodobé odloučení od českého zázemí, získání pobytového oprávnění je s ohledem na další vedená řízení značně problematické. Povinnost opustit území se svými důsledky rovná správnímu vyhoštění.
[19] Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 47, uvedl, že je třeba posuzovat i vliv rozhodnutí na ostatní členy rodiny.
[20] Stěžovatel dále uvedl, že v celkově neutěšené situaci je celá jeho rodina s výjimkou syna, který je českým státním občanem. Neutěšená situace nastala v důsledku postupu správních orgánů a rozhodnutími soudů nebyla zhojena.
[21] Stěžovatel zdůraznil, že zasaženy jsou i dvě nezletilé děti a že roztržení sourozeneckého svazku je v rozporu se základními lidskoprávními zásadami a mezinárodními smlouvami. V této souvislosti (stejně jako v žalobě) odkázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Rovněž namítal, že krajský soud se uvedenými argumenty blíže nezabýval a nezohlednil ani odkaz stěžovatele na směrnici Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny, dle které mají členské státy dbát při posuzování žádosti na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí.
[22] Stěžovatel doplnil, že správní orgány ani krajský soud v předchozím řízení nereflektovaly, že se pokoušel svou pobytovou situaci řešit. Proto mu nemůže být bez dalšího kladeno k tíži, že se cizinci v důsledku průtahů ze strany správních orgánů ocitají na území České republiky nelegálně. Poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2019, č. j. 4 Azs 235/2017 - 39, z nějž vyplývá, že žádat o stanovení nové doby vycestování lze i opakovaně.
[23] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[24] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na předchozí vyjádření k žalobě a plně se ztotožnila se závěry krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[25] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[26] V obdobné věci stěžovatelova syna E. Nejvyšší správní soud již rozhodl rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 6 Azs 108/2021 - 34, a to tak, že kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí ukládajícímu povinnost opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 7. 2019, zamítl.
[27] Ani kasační stížnost stěžovatele v nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
[28] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu, neboť pouze v případě přezkoumatelného soudního rozhodnutí lze posuzovat důvodnost uplatněných námitek. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soud však není povinen reagovat na každou dílčí námitku a obsáhle ji vyvracet. Jak v této souvislosti uvedl již Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém“ (shodně k tomu též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43, nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 - 108).
[29] Krajský soud je povinen v soudním řízení náležitě zjistit skutkový stav a vyhodnotit pro věc rozhodné skutkové okolnosti a tyto právně posoudit, tj. uvést, podle jakých právních předpisů byla (s ohledem na námitky obsažené ve správní žalobě) posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí a jakými úvahami byl krajský soud v tomto ohledu veden. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25). Těmto požadavkům krajský soud v nyní posuzované věci dostál. Odůvodnění rozsudku obsahuje úvahy, kterými byl soud veden při hodnocení zjištěného skutkového stavu i při výkladu právních předpisů, včetně toho, proč byly aplikovány způsobem, který soud vedl k výslednému rozhodnutí.
[30] Stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že krajský soud nevypořádal jednotlivé žalobní námitky a pouze odkázal na závěry správních orgánů. S tím však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Z porovnání obsahu žaloby a odůvodnění napadeného rozsudku vyplynulo, že se krajský soud zabýval důvodností všech žalobních bodů a vyjádřil se k tomu, zda správní orgány náležitě posoudily dopad rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Krajský soud rovněž hodnotil, zda jsou úvahy správních orgánů přezkoumatelné a opírají se o řádně zjištěný skutkový stav. Skutečnost, že krajský soud nehodnotil zjištěné okolnosti ke spokojenosti stěžovatele, nezakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
[31] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k věcnému posouzení stěžovatelem uplatněných námitek. Předmětem nyní projednávané věci je rozhodnutí, jímž byla stěžovateli uložena povinnost opustit území České republiky. Podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění policie vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území. Stěžovatel po celou dobu řízení namítá, že vydané rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, resp. dalších členů jeho rodiny.
[32] Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, i při rozhodování o povinnosti cizince opustit území České republiky je třeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie v případech, na které dopadá unijní úprava (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017 - 29, ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018 - 27, nebo ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 Azs 374/2018 - 28).
[33] Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se v této souvislosti zohledňuje zejména (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délka pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existence nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historie“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povaha a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, § 57 - § 58, rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, § 39, nebo ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, § 70).
[34] Krajský soud ovšem správně připomněl, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je ve své podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývajícího na území České republiky. Na rozdíl od správního vyhoštění totiž nejsou tímto opatřením stanovena žádná negativní omezení do budoucna. Dopad povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života je tak výrazně méně intenzivní. Jak v této souvislosti vyplývá též z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 - 35, samotná existence rodinných vazeb cizince na území České republiky bez dalšího neznamená, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo zásah do jeho soukromého a rodinného života, který by byl svou intenzitou nepřiměřený. Nepřiměřenost zásahu do této sféry bude zpravidla shledána jen ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly „naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky“.
[35] V projednávaném případě se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele sice dojde, avšak tento zásah nelze vzhledem ke zjištěným okolnostem považovat za nepřiměřený, resp. převažující nad zájmem, aby na území České republiky pobývali lidé v souladu s právními předpisy.
[36] Krajský soud v této souvislosti správně zohlednil, že stěžovatel pobývá na území České republiky bez platného pobytového oprávnění, a z tohoto důvodu mu již dříve byla uložena povinnost opustit území České republiky, konkrétně rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018 (viz bod [2] výše tohoto rozsudku). Rozhodnutí o povinnosti opustit území, jak již napovídá samotný název, stanovuje povinnost vycestovat z území, avšak na rozdíl od správního vyhoštění neukládá zákaz opětovně do České republiky přicestovat. Umožňuje tudíž cizinci v domovském státě zařídit vše potřebné pro legální pobyt na území České republiky a je prostředkem k tomu, aby cizinec uvedl svůj budoucí pobyt na území České republiky do souladu se zákonem. Opuštění území tak sice v souzené věci může představovat narušení dosavadního rodinného a soukromého života stěžovatele, který se po významnou část života soustředil na území České republiky, avšak tuto újmu nelze hodnotit jako natolik zásadní, že by ospravedlňovala naprosto nezbytnou přítomnost stěžovatele na území ve smyslu shora citované judikatury.
[37] Případné odloučení od rodiny v projednávané věci nemusí znamenat odloučení trvalé, nýbrž pouze přechodné na dobu nezbytně nutnou k vyřízení příslušného pobytového oprávnění. Za tím účelem mohou stěžovateli potřebné zázemí v zemi původu poskytnout jeho příbuzní (v Turecku žijící sourozenci). Stěžovatel je v produktivním věku, nemá vážné zdravotní problémy.
[38] V rámci úvah o vlivu napadeného rozhodnutí na ostatní členy stěžovatelovy rodiny správní orgány a krajský soud správně konstatovaly, že s výjimkou plnoletého syna stěžovatele, který je státním příslušníkem České republiky, byla povinnost opustit území České republiky uložena také manželce stěžovatele a zbývajícím třem dětem stěžovatele. Manželce stěžovatele ani jeho zbývajícím třem dětem stěžovatele, stejně jako stěžovateli, nesvědčí žádné platné oprávnění k pobytu na území České republiky, předpoklad krajského soudu vyslovený v napadeném rozsudku, že do domovské země pravděpodobně vycestují všichni společně, Nejvyšší správní soud shledal zcela racionálním. V takovém případě by tedy k odloučení stěžovatele od rodiny vůbec nedošlo. V dané souvislosti je vhodné poukázat na to, že čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob stran místa pobytu.
[39] Argument stěžovatele, že považuje za svoji povinnost dcery osobně podporovat v jejich studiu v České republice, nepovažuje Nejvyšší správní soud za relevantní za situace, kdy ani dcerám nesvědčí platné pobytové oprávnění.
[40] Odkaz stěžovatele na směrnici Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny je mimo předmět nyní projednávané, kterým je rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území (nikoli rozhodnutí ve věci pobytového oprávnění za účelem sloučení rodiny).
[41] Stěžovatel uvádí, že ho s Českou republikou pojí značné sociální kontakty a mimořádné vazby. Je přirozené, že za dobu, kdy stěžovatel v České republice pobývá, si vytvořil sociální vazby. Mimořádnost těchto vazeb však stěžovatel nekonkretizuje ani neindividualizuje, nezdůvodňuje jejich výjimečnou, mimořádnou povahu, rozsah či intenzitu. Nepřiměřenost zásahu do těchto vazeb tedy soud nemůže relevantně posoudit. Totéž platí o argumentu roztržením sourozeneckého vztahu dětí stěžovatele.
[42] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelovu námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V případě, že správní orgán ukládá povinnost, je nad rámec obecného pravidla o zjišťování skutkového stavu věci (§ 3 správního řádu) povinen zjišťovat i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení (§ 50 odst. 2 a 3 správního řádu). Správní orgán v tomto typu řízení sice nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. rozsudky ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132, a ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 - 69, či ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 Azs 56/2017 - 34), vyšetřovací povinnost správního orgánu nicméně není bezbřehá. Své meze nalézá zejména v konfrontaci se zásadou hospodárnosti řízení. Je to především cizinec, kdo disponuje relevantními informacemi ze svého soukromého a rodinného života, a kdo tedy může nejlépe vylíčit, proč by mělo právo na respektování soukromého a rodinného života převážit nad jinými zájmy společnosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21, ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 Azs 322/2018 - 28, nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018 - 34).
[43] V projednávané věci správní orgán vycházel z výslechu stěžovatele, protokolu o výslechu jeho manželky a syna. Z výslechů zjistil dostatek informací k tomu, aby mohl adekvátně posoudit přiměřenost dopadů vydaného rozhodnutí.
[44] Pokud stěžovatel v podané kasační stížnosti upozorňoval na povinnost správních orgánů ověřovat, zda nedošlo k právně relevantním změnám v rodinném životě, není zřejmé, o jaké konkrétní právně relevantní změny v rodinném životě se v jeho případě mělo jednat. Sám stěžovatel takové změny ani v kasační stížnosti nijak konkrétně netvrdí. Správní orgány při vydávání rozhodnutí vycházely z informací, které jim v předchozím řízení v rámci provedených výslechů poskytl stěžovatel a další členové jeho rodiny. Nelze jim proto vytýkat nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, potažmo nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Správní orgány mohly zohlednit pouze takové okolnosti, které jim předestřel stěžovatel, resp. jeho rodinní příslušníci.
[45] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že se pokoušel svou pobytovou situaci řešit, což nebylo správními orgány ani krajským soudem zohledněno. Krajský soud zcela přiléhavě poukázal na skutečnost, že stěžovatel se dostavil ke správnímu orgánu dne 27. 8. 2018, kdy již pobýval na území České republiky neoprávněně, neboť nevycestoval z území České republiky v době platnosti vydaného výjezdního příkazu do 26. 8. 2018. Již také bylo uvedeno výše, že stěžovateli byla uložena povinnost opustit území dřívějším rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018, neboť v období od 1. 11. 2017 do 16. 5. 2018 pobýval na území České republiky neoprávněně (poté, co byla pravomocně zamítnuta jeho žádost o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, přičemž novou žádost dne 14. 12. 2017 podal v době, kdy na území České republiky pobýval již neoprávněně). Jak bylo shora rekapitulováno, rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018 správní orgán stanovil dobu k vycestování v délce 60 dnů, a na základě žádosti, kterou stěžovatel odůvodnil tím, že ještě nestihl vyřídit všechny záležitosti spojené s vycestováním, správní orgán tuto dobu prodloužil o dalších 30 dnů.
[46] Argumentace stěžovatele, že jeho neoprávněný pobyt na území České republiky zapříčinil postup správních orgánů, je nemístná. Stěžovatel byl povinen lhůtu stanovenou k vycestování ve výjezdním příkazu respektovat.
IV. Závěr a náklady řízení
[47] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[48] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2022
JUDr. Filip Dienstbier Ph.D.
předseda senátu
Usnesení ze dne 26. 5. 2021
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: F. K., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36189-3/ČJ 2019-930310-V248 v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2021, č. j. 43 A 8/2019 – 49, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
takto:
Kasační stížnosti žalobce se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36185-3/ČJ-2019-930310-V248. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, o povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Na výzvu soudu stěžovatel doplnil důvody svého návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatel uvedl, že intenzita důvodů, pro které byl odkladný účinek udělen, je stále aktuální. Stěžovatel uvádí, že na území České republiky žije již více než dvanáct let, vytvořil si zde mimořádné vazby, má zde řadu vzpomínek a s Českou republikou ho pojí i značné sociální kontakty. Nepřiznání odkladného účinku by zasáhlo do života jeho manželky a dětí, které s ním žijí. Nezletilá dcera H. je přijatá na střední školu v H. K., dcera B. se má v květnu 2021 účastnit přijímacích zkoušek na střední školu. V České republice má stěžovatel jádro rodinného zázemí a svého života vůbec. Přiznání odkladného účinku považuje stěžovatel rovněž za klíčové optikou jeho procesních práv v soudním řízení, stěžovatel se vždy zajímal o všechna řízení vedená v jeho věci a považuje za zásadní, aby byl v kontaktu i se svým právním zástupcem.
[3] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
[4] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Je třeba rovněž zdůraznit, že kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je opravným prostředkem mimořádným, a tedy nelze automaticky očekávat vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku. Přiznáním odkladného účinku se prolamují před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu. Na rozhodnutí krajského soudu je přitom třeba hledět jako na rozhodnutí zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonem stanoveným postupem zrušeno. Odkladný účinek má charakter výjimky z pravidla, že kasační stížnost odkladný účinek nemá, a má být přiznáván pouze v případech, které takový postup svou specifickou povahou odůvodňují. Proto újma, která má hrozit žadateli o přiznání odkladného účinku, musí být vzhledem k poměrům žadatele natolik významná, že odůvodňuje uplatnění výjimky z pravidla, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod [65] a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod [25]).
[7] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném účinku je rozhodnutím předběžné povahy, kterým Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá výsledek meritorního posouzení věci.
[8] Pokud by nedošlo k odkladu právních účinků pravomocného rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalovaného do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, stěžovatel by měl ještě před rozhodnutím ve věci samé opustit území České republiky. Rodinný život stěžovatele je přitom v současné době soustředěn v České republice. Zejména Nejvyšší správní soud zohlednil, že nezletilé dcery stěžovatele H. a B. na území České republiky realizují své studijní aktivity, a tedy zohlednil újmu, která by nuceným vycestováním stěžovatele z České republiky vznikla jeho nezletilým dcerám, a zasáhla by tak i do stěžovatelova rodinného života. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu doložil přijetí dcery H. na střední školu. Dcera B. byla v době doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatelem pozvána na přijímací zkoušky na střední školu. S ohledem na nezletilost dcer se nedá očekávat, že by v České republice mohly zůstat bez rodičů a studium na střední škole v České republice realizovat bez fyzické přítomnosti rodičů v České republice.
[9] Nelze přitom spoléhat na to, že by stěžovatel měl bez dalšího možnost získat jiný druh povolení k pobytu na území České republiky.
[10] Nejvyšší správní soud se proto přiklonil k tvrzení stěžovatele, že nucené vycestování by pro něj znamenalo újmu v jeho rodinném a soukromém životě a v životě jeho rodinných příslušníků. Vyšel přitom rovněž ze skutečnosti, že na základě obdobných důvodů byl krajským soudem přiznán odkladný účinek žalobě žalobce (stěžovatele).
[11] Nejvyšší správní soud tak má za splněnou první podmínku pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti spočívající v existenci nepoměrně větší újmy hrozící stěžovateli oproti újmě, která by mohla vzniknout jiným osobám, bude-li kasační stížnosti odkladný účinek přiznán.
[12] Vzhledem k výše uvedenému se proto Nejvyšší správní soud již nezabýval dalším stěžovatelem uváděným důvodem možného vzniku újmy, konkrétně jeho argumentací procesními právy v soudním řízení. Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud ohledně této argumentace odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, podle nějž „obecně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“. V daném případě stěžovatel tyto další individuální okolnosti, jak je patrno výše, uplatnil.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil žádost o přiznání odkladného účinku také z hlediska zbývajících podmínek stanovených v § 73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom, že by se přiznání odkladného účinku v projednávaném případě, tedy umožnění pobytu stěžovatele na území České republiky do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatele, jakkoli dotklo práv třetích osob, nebo že by takové rozhodnutí bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. S výjimkou porušení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, které spočívá v tom, že se stěžovatel po uplynutí platnosti pobytového oprávnění nedostavil k vydání výjezdního příkazu a nerespektoval rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky, jež je předmětem napadeného rozhodnutí žalovaného, se protiprávního jednání stěžovatel nedopouští, a veřejný zájem tedy neohrožuje. Není tedy zřejmý zásadní veřejný zájem, který by měl převážit nad možným zásahem do rodinného a soukromého života stěžovatele a života jeho rodinných příslušníků.
[14] S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinky kasační stížnosti jsou v projednávané věci splněny, a v souladu s § 107 odst. 1 s. ř. s. proto kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
[15] Do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti se tak pozastavují právní účinky kasační stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové i žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.
[16] Nejvyšší správní soud připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku (i bez návrhu) zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.).
[17] Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že z rozhodnutí o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu