Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

6 Azs 108/2021

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 23. 2. 2022Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: JUŘIČKOVÁ VeronikaECLI:CZ:NSS:2022:6.Azs.108.2021.34
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 23. 2. 2022

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: E. K. zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36185-3/ČJ-2019-930310-V248, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2021, č. j. 43 A 7/2019 - 51,

takto:

I. Kasační stížnost žalobce se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje ze dne 23. 8. 2019, č. j. KRPH-81727-62/ČJ-2018-050026-SV-50A. Tímto rozhodnutím byla žalobci uložena povinnost opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a zároveň stanovena doba k opuštění území 30 dnů od doručení tohoto rozhodnutí.

[2] Žalobci byla povinnost opustit území České republiky uložena již rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018, č. j. KRPH-47040-24/ČJ-2018-050026-SV-50A, a zároveň stanovena doba k opuštění území 60 dnů od doručení rozhodnutí. Podle lhůty stanovené v rozhodnutí byl žalobci vydán výjezdní příkaz s platností do 27. 7. 2018 a na základě žalobcovy žádosti, které správní orgán vyhověl, byla stanovena nová doba k opuštění území do 30 dnů ode dne skončení doby předcházející. Žalobci byl poté vydán výjezdní příkaz s platností do 26. 8. 2018. Nové žádosti o prodloužení lhůty k vycestování nebylo vyhověno a dne 27. 8. 2018 správní orgán zahájil se žalobcem řízení o správním vyhoštění. Po změně právní kvalifikace bylo dne 23. 8. 2019 vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území a dne 4. 11. 2019 rozhodnutí žalované o odvolání (napadené žalobou u krajského soudu).

[3] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem označeným v záhlaví podanou žalobu zamítl. K námitce, že vydané rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky představuje nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život žalobce a dalších členů jeho rodiny, krajský soud uvedl, že i v případě rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců je dána povinnost posoudit přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života cizince. Zároveň však platí, že rozhodnutí o povinnosti opustit území představuje nejmírnější opatření ukládané cizincům neoprávněně pobývajícím na území České republiky. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince proto bude v důsledku tohoto rozhodnutí zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které budou ospravedlňovat nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky. Správní orgány se otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí v předchozím řízení zabývaly a krajský soud se ztotožnil s jejich závěrem, že tyto dopady nejsou nepřiměřené. Dle krajského soudu sice v důsledku opuštění území České republiky do určité míry dojde k narušení rodinného a soukromého života žalobce, který strávil v České republice významnou část svého života. Avšak toliko v omezené míře, neboť s výjimkou staršího bratra, který je českým občanem, byla povinnost opustit území České republiky uložena celé žalobcově rodině (tj. jeho rodičům a mladším sestrám), neboť všichni pobývají v České republice nelegálně, nikdo z nich nemá vydáno oprávnění k pobytu. Krajský soud doplnil, že žalobcova rodina nadto udržuje vazby s příbuznými v zemi původu. Žalobce ve správním řízení v rámci pohovoru vypověděl, že má v Turecku prarodiče a strýce, s nimiž pravidelně komunikuje a v létě k nim jezdí na dovolenou. Krajský soud neshledal žádnou zásadní překážku, která by žalobci bránila v návratu do země původu, ani existenci natolik výjimečných okolností, pro které by jeho přítomnost na území České republiky bylo možné považovat za nezbytnou.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž poukazoval na jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Krajský soud se dle stěžovatele nevypořádal s námitkami obsaženými v žalobě a rozhodl formalisticky, toliko s odkazem na závěry správních orgánů. Stěžovatel se domníval, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je v daném případě v rozporu se zaručenými základními právy a mezinárodními úmluvami. Z pohledu stěžovatele nedošlo k náležitému posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců, ani k dostatečnému zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Stěžovatel měl za to, že správní orgány i krajský soud nevycházely z aktuálních informací a nezohlednily jeho mladý věk, kdy dochází k dynamičtějším změnám v oblasti soukromého a rodinného života.

[5] Dle stěžovatele správní orgány i krajský soud rezignovaly na posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života s odůvodněním, že povinnost vycestovat do země původu byla uložena celé jeho rodině. Dle stěžovatele je však i povinnost uložená dalším členům rodiny důsledkem nezákonného postupu správních orgánů a krajského soudu a jejich nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadů. Stěžovatel zdůraznil, že roztržení rodiny je v rozporu se základními lidskoprávními zásadami a mezinárodními smlouvami. V této souvislosti (stejně jako v žalobě) odkázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Rovněž namítal, že krajský soud se uvedenými argumenty blíže nezabýval a nezohlednil ani odkaz stěžovatele na směrnici Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny, dle které mají členské státy dbát při posuzování žádosti na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí.

[6] Stěžovatel doplnil, že správní orgány ani krajský soud v předchozím řízení nereflektovaly, že se pokoušel svou pobytovou situaci řešit. Proto mu nemůže být bez dalšího kladeno k tíži, že se cizinci v důsledku průtahů ze strany správních orgánů ocitají na území České republiky nelegálně.

[7] Žalovaná ve vyjádření k podané kasační stížnosti odkázala na předchozí vyjádření k žalobě a plně se ztotožnila se závěry krajského soudu.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu, neboť pouze v případě přezkoumatelného soudního rozhodnutí lze posuzovat důvodnost uplatněných námitek. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soud však není povinen reagovat na každou dílčí námitku a obsáhle ji vyvracet. Jak v této souvislosti uvedl již Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém“ (shodně k tomu též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43, nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 - 108).

[10] Krajský soud je povinen v soudním řízení náležitě zjistit skutkový stav a vyhodnotit pro věc rozhodné skutkové okolnosti a tyto právně posoudit, tj. uvést, podle jakých právních předpisů byla (s ohledem na námitky obsažené ve správní žalobě) posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí a jakými úvahami byl krajský soud v tomto ohledu veden. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25). Těmto požadavkům krajský soud v nyní posuzované věci dostál. Odůvodnění rozsudku obsahuje úvahy, kterými byl soud veden při hodnocení zjištěného skutkového stavu i při výkladu právních předpisů, včetně toho, proč byly aplikovány způsobem, který soud vedl k výslednému rozhodnutí.

[11] Stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že krajský soud nevypořádal jednotlivé žalobní námitky a pouze odkázal na závěry správních orgánů. S tím se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Z porovnání obsahu žaloby a odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se krajský soud zabýval důvodností všech žalobních bodů a vyjádřil se k tomu, zda správní orgány náležitě posoudily dopad rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Krajský soud rovněž hodnotil, zda jsou úvahy správních orgánů přezkoumatelné a opírají se o řádně zjištěný skutkový stav. Skutečnost, že krajský soud nehodnotil zjištěné okolnosti podle představ stěžovatele, nezakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.

[12] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k věcnému posouzení stěžovatelem uplatněných námitek. Předmětem nyní souzené věci je rozhodnutí, jímž byla stěžovateli uložena povinnost opustit území České republiky. Podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území. Stěžovatel po celou dobu řízení namítá, že vydané rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, resp. dalších členů jeho rodiny.

[13] Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, také při rozhodování o povinnosti cizince opustit území České republiky je třeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie v případech, na které dopadá unijní úprava (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017 - 29, ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018 - 27, nebo ze dne 16. 10. 2019, č. j. 7 Azs 374/2018 - 28).

[14] Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se v této souvislosti zohledňuje zejména (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délka pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existence nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historie“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povaha a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, § 57 - § 58, rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, § 39, nebo ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, § 70).

[15] Krajský soud ovšem správně připomněl, že rozhodnutí o povinnosti opustit území je ve své podstatě nejmírnějším opatřením pro cizince neoprávněně pobývajícího na území České republiky. Na rozdíl od správního vyhoštění totiž nejsou tímto opatřením stanovena žádná negativní omezení do budoucna. Dopad povinnosti opustit území do soukromého a rodinného života je tak výrazně méně intenzivní. Jak v této souvislosti vyplývá též z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 - 35, samotná existence rodinných vazeb cizince na území České republiky bez dalšího neznamená, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo zásah do jeho soukromého a rodinného života, který by byl svou intenzitou nepřiměřený. Nepřiměřenost zásahu do této sféry bude zpravidla shledána jen ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly „naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky“.

[16] V projednávaném případě se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele sice dojde, avšak tento zásah nelze vzhledem ke zjištěným okolnostem považovat za nepřiměřený. Krajský soud v této souvislosti správně zohlednil, že stěžovatel pobývá na území České republiky bez platného pobytového oprávnění, a z tohoto důvodu mu již dříve byla uložena povinnost opustit území České republiky, konkrétně rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018 (viz bod [2] výše tohoto rozsudku). Rozhodnutí o povinnosti opustit území, jak již napovídá samotný název, stanovuje povinnost vycestovat z území, avšak na rozdíl od správního vyhoštění neukládá zákaz opětovně do České republiky přicestovat. Umožňuje tudíž cizinci v domovském státě zařídit vše potřebné pro legální pobyt na území České republiky a je prostředkem k tomu, aby cizinec uvedl svůj budoucí pobyt na území do souladu se zákonem. Opuštění území tak sice v souzené věci může představovat narušení dosavadního rodinného a soukromého života stěžovatele, který v České republice strávil významnou část svého života, avšak tuto újmu nelze hodnotit jako natolik zásadní, že by ospravedlňovala naprosto nezbytnou přítomnost stěžovatele na území ve smyslu shora citované judikatury. Stěžovatel není malým dítětem, které by bylo zcela závislé a odkázané na péči rodičů (případně bratra), je zletilý, zcela zdráv a schopen se o sebe postarat (pomáhá bratrovi v provozovně). Případné odloučení od rodiny v souzené věci nemusí znamenat odloučení trvalé, ale toliko přechodné na dobu nezbytně nutnou k vyřízení příslušného pobytového oprávnění. Za tím účelem mohou stěžovateli potřebné zázemí v zemi původu poskytnout jeho příbuzní (prarodiče, případně strýc), s nimiž je stěžovatel v kontaktu a u kterých rodina tráví dovolenou. U mladého člověka, jakým stěžovatel je, nadto nelze s ohledem na zachované příbuzenské vazby v zemi původu vyloučit ani případnou zpětnou integraci.

[17] V rámci úvah o vlivu napadeného rozhodnutí na ostatní členy stěžovatelovy rodiny správní orgány a krajský soud správně konstatovaly, že s výjimkou plnoletého bratra stěžovatele, který je státním příslušníkem České republiky, byla povinnost opustit území České republiky uložena také rodičům stěžovatele a jeho sourozencům. Vzhledem k tomu, že rodiče stěžovatele a dvě nezletilé sestry nejsou (stejně jako stěžovatel) držiteli žádného platného oprávnění k pobytu na území České republiky, nelze krajskému soudu vytýkat předpoklad vyslovený v napadeném rozsudku, že do domovské země pravděpodobně vycestují všichni společně, a v takovém případě by tedy k namítanému odloučení stěžovatele od rodiny vůbec nedošlo. V souzené věci nicméně nelze předjímat výsledek samostatně vedených řízení u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Azs 107/2021, sp. zn. 7 Azs 83/2021 a sp. zn. 7 Azs 84/2021, kde se jedná o posouzení vztahů mezi rodiči a nezletilými dětmi (na rozdíl od nyní projednávaného případu, kde je stěžovatel jako zletilé dítě v odlišném postavení). Pro případ, že by bylo nutné vzájemné odloučení stěžovatele od rodiny, však Nejvyšší správní soud zároveň doplňuje, že v případě vztahů mezi dospělým dítětem a jeho rodiči platí, že pro závěr o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území je třeba tvrdit a prokázat konkrétní skutečnosti svědčící o prvcích závislosti mezi těmito osobami, resp. o tom, že závislost dítěte na rodiči navzdory nabytí zletilosti přetrvává (viz např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 9. 2020, ve věci C-402/19 LM proti Centre public d´action sociale Seraing, bod 42, kde se jednalo o případ zletilého dítěte trpícího vážným onemocněním a výkon rozhodnutí o navrácení by nemocného zletilého vystavil vážnému riziku, že se jeho zdravotní stav závažným a nevratným způsobem zhorší). Stejně tak by tomu bylo v případě vazeb mezi sourozenci. V tomto směru však stěžovatel v předchozím řízení žádná konkrétní tvrzení neuplatnil, nebylo tedy nutné v tomto ohledu provádět jakékoli podrobnější úvahy. Odkazu na Úmluvu o právech dítěte se krajský soud podrobněji věnoval v rozhodnutích vydaných ve vztahu k rodičům stěžovatele a jeho sestře (B. K.), poukaz stěžovatele na směrnici Rady č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny je pak zcela mimo předmět nyní souzené věci, kterým je rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území (nikoli rozhodnutí ve věci pobytového oprávnění za účelem sloučení rodiny).

[18] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelovu námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Jakkoli správní orgány nesou odpovědnost za řádné shromáždění podkladů pro rozhodnutí (§ 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu), je to především cizinec, kdo disponuje relevantními informacemi ze svého soukromého a rodinného života, a kdo tedy může nejlépe vylíčit, proč by mělo právo na respektování soukromého a rodinného života převážit nad jinými zájmy společnosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21, ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 Azs 322/2018 - 28, nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018 - 34).

[19] V projednávané věci správní orgán vyslechl stěžovatele, jeho rodiče i staršího bratra. Z těchto výslechů zjistil dostatek informací k tomu, aby mohl adekvátně posoudit přiměřenost dopadů vydaného rozhodnutí. Pokud stěžovatel v podané kasační stížnosti upozorňoval na mladý věk, v němž podle jeho slov „dochází ke změnám v oblasti soukromého a rodinného života daleko dynamičtěji než ve věku pozdějším“, není zřejmé, o jaké konkrétní dynamické změny rodinného či soukromého života se v jeho případě mělo jednat. Správní orgány při vydávání rozhodnutí vycházely z informací, které jim v předchozím řízení v rámci provedených výslechů poskytl stěžovatel a další členové jeho rodiny. Nelze jim proto vytýkat nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, potažmo nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Mohly totiž zohlednit pouze takové okolnosti, které jim při výslechu poskytl stěžovatel, resp. jeho rodinní příslušníci.

[20] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že se pokoušel svou pobytovou situaci řešit, což nebylo správními orgány ani krajským soudem zohledněno. Krajský soud v této souvislosti správně poukázal na skutečnost, že stěžovatel se dostavil ke správnímu orgánu dne 27. 8. 2018, kdy již pobýval na území České republiky neoprávněně, neboť nevycestoval z území České republiky v době platnosti vydaného výjezdního příkazu (tj. do dne 26. 8. 2018). Již také bylo uvedeno výše, že stěžovateli byla uložena povinnost opustit území dřívějším rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018, neboť v období od 14. 3. 2018 do 16. 5. 2018 pobýval na území České republiky neoprávněně (po neúspěšném skončení řízení o žádosti o povolení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny). Rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018 správní orgán stanovil dobu k vycestování v délce 60 dnů, a na základě žádosti, kterou stěžovatel odůvodnil tím, že ještě nestihl vyřídit všechny záležitosti spojené s vycestováním, správní orgán tuto dobu prodloužil o dalších 30 dnů. Neobstojí proto tvrzení stěžovatele, že jeho neoprávněný pobyt na území způsobily průtahy ze strany správních orgánů. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že stěžovatel byl povinen respektovat lhůtu stanovenou k vycestování ve výjezdním příkazu, a nemohl tedy spoléhat na to, že mu správní orgán dobu k vycestování bude opakovaně prodlužovat.

IV. Závěr a náklady řízení

[21] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. února 2022

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 28. 5. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně Mgr. Lenky Bahýľové a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: E. K. zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36185-3/ČJ 2019-930310-V248, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2021, č. j. 43 A 7/2019 - 51, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti žalobce se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36185-3/ČJ 2019-930310-V248. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, o povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku, který však neodůvodnil ani ve lhůtě stanovené soudem, a proto Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 Azs 108/2021 - 15, návrhu nevyhověl, neboť stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.

[3] Stěžovatel posléze podal nový návrh na přiznání odkladného účinku, který již odůvodnil. Uvedl, že usnesením krajského soudu byl přiznán odkladný účinek jeho žalobě a citoval z odůvodnění tohoto usnesení, mj. že „(…) podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě (…) jsou naplněny. Vzhledem ke shora zjištěným skutečnostem má krajský soud za osvědčené, že rodinný a soukromý život žalobce je realizován v převážné míře na území ČR. (…) žalobce zde delší dobu žije s celou nejbližší rodinou. Vyjma žalovaným tvrzených deliktů na úseku pobytu cizinců (…) žije řádným životem. Ekonomicky je stále závislý na rodičích a starším bratrovi, který je občanem ČR – má tedy k ČR i určitou vazbu ekonomickou, která není nevýznamná zvláště u osoby, která teprve nedávno dosáhla zletilosti (…). Výkon povinnosti opustit území ČR žalobcovy rodinné, sociální i ekonomické vazby (byť i dočasně) významně naruší, což lze vnímat jako újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s.“ Dále stěžovatel uvedl, že intenzita důvodů, pro které byl žalobě odkladný účinek přiznán, je stále aktuální. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že na území České republiky žije více než dvanáct let, strávil zde celé dospívání a vytvořil si zde silné vazby. Má zde prakticky veškeré vzpomínky a s Českou republikou ho pojí řada sociálních kontaktů. Integroval se do společnosti, dokončil školní docházku a nastoupil na učňovský obor, kde se snažil vyučit lakýrníkem. Hovoří plynně česky, turecky jen málo. Snaží se pomáhat bratrovi v jeho podnikání. Nepřiznání odkladného účinku by pro něj znamenalo významný zásah do soukromého a rodinného života, neboť všichni členové jeho rodiny žijí v České republice (stěžovatel zde má jádro rodinného života a zázemí). Roztržení rodiny bude představovat intenzivní zásah do života jejích členů. Přiznání odkladného účinku považuje stěžovatel za klíčové rovněž z hlediska možnosti uplatňování jeho procesních práv v soudním řízení. Stěžovatel se vždy zajímal o všechna řízení vedená v jeho věci a považuje za zásadní, aby byl v kontaktu se svým zástupcem.

[4] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřila.

[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Je třeba rovněž zdůraznit, že kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je opravným prostředkem mimořádným, a i z tohoto důvodu tedy nelze automaticky očekávat vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku. Přiznáním odkladného účinku se prolamují před rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu. Na rozhodnutí krajského soudu je přitom třeba hledět jako na rozhodnutí zákonné a věcně správné, dokud není zákonem stanoveným postupem zrušeno. Odkladný účinek má charakter výjimky z pravidla, že kasační stížnost odkladný účinek nemá, a má být přiznáván pouze v případech, které takový postup svou specifickou povahou odůvodňují. Proto újma, která žadateli o přiznání odkladného účinku hrozí, musí být vzhledem k poměrům žadatele natolik významná, že odůvodňuje uplatnění výjimky z pravidla, že kasační stížnost odkladný účinek mít nemá (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod [65], a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod [25]).

[8] V souvislosti s posuzováním újmy hrozící stěžovateli Nejvyšší správní soud uvádí, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě stěžovatele a jeho konkrétní situaci. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy má proto stěžovatel, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu, což stěžovatel učinil tvrzeními o zásadním zásahu do jeho rodinného života.

[9] Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že otec, matka ani dvě nezletilé sestry v současné chvíli nedisponují žádným oprávněním k pobytu na území České republiky. Nejvyššímu správnímu soudu nicméně napadly kasační stížnosti některých členů nejbližší rodiny stěžovatele (matky S., otce F. a sestry B.), u nichž žalovaná rovněž rozhodla o povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Součástí kasačních stížností byly též návrhy na přiznání odkladných účinků. Návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatelova otce Nejvyšší správní soud dne 26. 5. 2021 v řízení vedeném pod sp. zn. 6 Azs 107/2021 vyhověl, a to z důvodu hrozícího významného zásahu do rodinného života otce a ostatních členů rodiny.

[10] Rovněž v případě stěžovatele má Nejvyšší správní soud za osvědčenou hrozící vážnou újmu spočívající v zásahu do jeho soukromého a rodinného života, musel-li by Českou republiku nuceně opustit. Stěžovatel má od 8 let věku soustředěn celý svůj soukromý a rodinný život v České republice, kde po dobu 12 let vyrůstal v jádrové rodině. Přestože je stěžovatel v současnosti již zletilý, přihlédl Nejvyšší správní soud k věku 20 let, který je stále blízký věku nezletilých, a rovněž ke skutečnosti, že stěžovatel nadále žije se svou původní rodinou. S ohledem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti otce stěžovatele, opřeného mj. o studium dcer (stěžovatelových sester) na místních školách, by za účelem udržení společného rodinného života měl být odkladný účinek přiznán rovněž kasační stížnosti stěžovatele, který bez dalšího nemá nárok získat jiný druh povolení k pobytu, a musel by tedy sám území České republiky opustit. Nejvyšší správní soud tak má za splněnou první podmínku pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti spočívající v existenci nepoměrně větší újmy hrozící stěžovateli oproti újmě, která by mohla vzniknout jiným osobám, bude-li kasační stížnosti odkladný účinek přiznán.

[11] Vzhledem k výše uvedenému se proto Nejvyšší správní soud již nezabýval dalším stěžovatelem uváděným důvodem možného vzniku újmy, konkrétně jeho tvrzením o zasažení procesních práv s ohledem na nemožnost pobývat na území České republiky po dobu soudního řízení. Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud přesto doplňuje, že stran tohoto tvrzení je určující usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, dle kterého „obecně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“. V daném případě stěžovatel tyto další individuální okolnosti, jak je patrno výše, uplatnil.

[12] Ve vztahu k hodnocení naplnění další podmínky, tj. možného rozporu s důležitým veřejným zájmem, Nejvyšší správní soud uvádí, že pro zamítnutí návrhu nepostačuje pouhá existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo jevit z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s., ale i v tomto případě je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do práv stěžovatele s intenzitou narušení veřejného zájmu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Žalovaná nepoukázala na žádný kolidující důležitý veřejný zájem a ani Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmý zásadní veřejný zájem, který by měl převážit nad možným zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele. Setrvání stěžovatele na území České republiky do ukončení řízení o kasační stížnosti, která je navíc projednávána v přednostním režimu, tedy nenaruší důležitý veřejný zájem, čímž je naplněna i druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[13] Nejvyšší správní soud tedy dovodil naplnění obou shora vymezených podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a proto stěžovatelově návrhu vyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Vzhledem k tomu, že rovněž krajský soud přiznal žalobě odkladný účinek usnesením ze dne 12. 12. 2019, č. j. 43 A 7/2019 - 31, dochází k tomu, že do rozhodnutí soudu o kasační stížnosti se obnovuje odkladný účinek přiznaný žalobě, a tedy se odkládá i vykonatelnost rozhodnutí žalované.

[14] Nejvyšší správní soud současně připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku (i bez návrhu) usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.). Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. května 2021

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu

Usnesení ze dne 27. 4. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: E. K., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36185-3/ČJ-2019-930310-V248, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2021, č. j. 43 A 7/2019 - 51, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti žalobce se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2019, č. j. CPR-36185-3/ČJ-2019-930310-V248. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje, o povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku, který však nijak neodůvodnil. Nejvyšší správní soud proto stěžovatele usnesením ze dne 9. 4. 2021, č. j. 6 Azs 108/2021 - 5, vyzval k doplnění návrhu o uvedení důvodů, pro které přiznání odkladného účinku navrhuje, včetně jejich bližší skutkové a právní konkretizace. Stěžovatel ve lhůtě stanovené soudem na tuto výzvu nijak nereagoval.

[3] Nejvyšší správní soud proto bez dalšího přistoupil k posouzení podaného návrhu a dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě naplněny.

[4] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

[5] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Dále je třeba uvést, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by být přiznáván pouze v případech, které takový postup svou specifickou povahou odůvodňují. Je-li přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že žaloba, respektive kasační stížnost, odkladný účinek nemá mít, nebylo výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb.NSS, bod [65] a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb.NSS, bod [25]).

[8] Nezbytnou podmínkou pro přiznání odkladného účinku je splnění povinnosti stěžovatele tvrdit a prokázat vznik újmy (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32), která není bagatelní, nýbrž významná (viz výše). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma, než jaká by vznikla jiným osobám, a vysvětlení, v čem tato újma spočívá, včetně uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného, tíží stěžovatele též důkazní břemeno k v návrhu uplatněným tvrzením, k jehož unesení je nutno, aby stěžovatel svá tvrzení, jimiž odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50).

[9] V souzené věci stěžovatel břemeno tvrzení a břemeno důkazní neunesl, neboť Nejvyššímu správnímu soudu nepřednesl žádná skutková tvrzení, jimž by svůj návrh odůvodnil, a to ani na výzvu soudu. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

[10] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z rozhodnutí o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací