Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení1× citováno

Spisová značka

6 Azs 130/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 20. 7. 2021Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: DIENSTBIER FilipECLI:CZ:NSS:2021:6.Azs.130.2021.39
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 20. 7. 2021

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Z. M. zastoupeného Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2020, č. j. OAM-529/ZA-ZA11-P15-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 13 Az 47/2020 – 26,

takto:

Kasační stížnosti žalobce se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2020, jímž bylo rozhodnuto, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.

[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V návrhu poukázal na to, že v Uzbekistánu je nestabilní prostředí a ještě nedávno nebylo možné uložit vyhoštění. Rovněž odkázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 2. 6. 2016, č. j. 103515/2016-LPTP, Výroční zprávu organizace Amnesty International ze dne 25. 2. 2015, Výroční zprávu organizace Human Rights Watch 2016 ze dne 27. 1. 2016 a informace Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie – zpráva o lidských právech a demokracii za rok 2015 – Uzbekistán ze dne 21. 4. 2016 a taktéž na „aktuální informace z veřejně dostupných zdrojů“, žádnou z těchto informací však soudu nepředložil. Stěžovatel uvádí, že podle těchto zdrojů v Uzbekistánu docházelo k mučení a nelidskému zacházení a byla popírána základní lidská práva všech osob, především těch, které území Uzbekistánu opustily. Uvádí, že nepřiznání odkladného účinku by s ohledem na problémy, které stěžovateli v Uzbekistánu hrozí, bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života.

[3] Dále stěžovatel cituje úryvky z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 - 37, jímž byl dle stěžovatele v obdobné věci odkladný účinek přiznán, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS, z nějž vyplývá, že rozhodnutím o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze předjímat žádné závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o kasační stížnosti, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 -100, k právu účastníka řízení vystupovat v řízení osobně, a rozsudek (správně usnesení – pozn. NSS) ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, z nějž vyplývá, že je-li přezkoumáváno rozhodnutí o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá již ze samotné povahy tohoto rozhodnutí.

[4] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že nejsou naplněny důvody pro přiznání odkladného účinku, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.

[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále také „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Je třeba rovněž zdůraznit, že kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je opravným prostředkem mimořádným, a tedy nelze automaticky očekávat vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku. Přiznáním odkladného účinku se prolamují před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu. Na rozhodnutí krajského soudu je přitom třeba hledět jako na rozhodnutí zákonné a věcně správné, dokud není zákonem stanoveným postupem zrušeno. Odkladný účinek má charakter výjimky z pravidla, že kasační stížnost odkladný účinek nemá, a má být přiznáván pouze v případech, které takový postup svou specifickou povahou odůvodňují. Proto újma, která má hrozit žadateli o přiznání odkladného účinku, musí být vzhledem k poměrům žadatele natolik významná, že uplatnění výjimky odůvodňuje (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod 65 a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 25).

[8] Přiznání odkladného účinku vždy odvisí od konkrétních okolností případu věci. Je proto na žadateli o odkladný účinek, aby podrobně uvedl a odůvodnil, proč se domnívá, že v jeho případě nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu odloženy. Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma, než jaká by vznikla jiným osobám, a vysvětlení, v čem tato újma spočívá, včetně uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k tvrzením uplatněným v návrhu, k jehož unesení je nutno, aby stěžovatel svá tvrzení, jimiž odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015 - 50).

[9] Nejvyšší správní soud neshledal v návrhu, jak jej stěžovatel formuloval, tak výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh obsahuje pouze obecný odkaz na vyjmenované dokumenty a „aktuální informace z veřejně dostupných zdrojů“, z nichž podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že v Uzbekistánu docházelo k mučení a nelidskému zacházení především osob, které území Uzbekistánu opustily, toto tvrzení však není nijak konkretizováno, ani individualizováno ve vztahu ke stěžovateli.

[10] Rovněž argument nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele je zcela paušální. Stěžovatel ve svém návrhu nijak nespecifikuje svůj soukromý a rodinný život realizovaný v České republice, ani nijak nevysvětluje, jak do něj bude zasaženo, pokud nedojde k odkladu právních účinků pravomocného rozsudku městského soudu a rozhodnutí žalovaného do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Na základě zcela obecného tvrzení o zásahu do soukromého a rodinného života se těžko může soud přiklonit k závěru, že v tomto konkrétním případě se výjimečně nemá uplatnit obecné pravidlo, že kasační stížnost v tomto typu řízení nemá odkladný účinek.

[11] Stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, k právu účastníka řízení vystupovat v řízení osobně, a na další judikaturu Nejvyššího správního soudu není aktuální. Stěžovatelem připomínané závěry byly překonány výše citovaným usnesením rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 8 Azs 339/2019 - 38, podle nějž „obecně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“ (bod 61 citovaného usnesení). Rozšířený senát současně připomněl, že „všechny tyto individuální okolnosti by však měly jasně a konkrétně plynout ze stěžovatelem osvědčených tvrzení“ (bod 59). V daném případě stěžovatel takové další individuální okolnosti neuplatnil. Kontakt s právním zástupcem (advokátem) může stěžovatel realizovat prostředky elektronické komunikace (například telefonickými hovory či videohovory). Realizace procesních práv v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem je tedy možná i bez fyzické přítomnosti stěžovatele v České republice.

[12] Jelikož Nejvyšší správní soud nepovažoval újmu hrozící stěžovateli za dostatečně odůvodňující přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu judikatury citované v bodě [7] tohoto usnesení, nepřistoupil k jejímu poměřování s újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám nebo veřejnému zájmu, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo.

[13] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal, že by výkon napadeného rozsudku pro něj znamenal újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s § 107 odst. 1 větou druhou s. ř. s. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. července 2021

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu

Usnesení ze dne 20. 4. 2022

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Z. M., zastoupeného Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2020, č. j. OAM-529/ZA-ZA11-P15-2020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 13 Az 47/2020 – 26,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před městským soudem

[1] Žalovaný dne 22. 9. 2020 rozhodl, že žalobcova opakovaná žádost o mezinárodní ochranu je podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nepřípustná a řízení o ní podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Žalobce dle žalovaného v žádosti o opakovanou mezinárodní ochranu uvedl totožné důvody, pro které o ni žádal již v minulosti. Těmi se však žalovaný detailně zabýval v předchozím řízení, v němž neshledal důvod pro udělení jakéhokoliv typu mezinárodní ochrany. Žalobce tvrdil, že se nemůže vrátit do Uzbekistánu, neboť měl konflikt s vedoucím úředníkem jeho oblasti a nyní mu z toho důvodu hrozí nebezpečí.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Městského soudu v Praze, který jeho žalobu zamítl. Soud shrnul judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu a ztotožnil se s posouzením věci žalovaným. Žalobce ve své opakované žádosti neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které bez jeho zavinění nebyly předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které by svědčily o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že by mu hrozila vážná újma ve smyslu § 14a tohoto zákona.

[3] K obavě žalobce z návratu do vlasti z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu soud odkázal na informaci MZV ČR Uzbekistán o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu, z níž plyne, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu v případě návratu do vlasti nehrozí nebezpečí.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Její přijatelnost spatřuje v zásadním pochybení městského soudu spočívajícím v odklonu od ustálené judikatury týkající se posouzení požadované intenzity odůvodněného strachu z pronásledování a důkazního břemene ve vztahu k důvodným obavám z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy.

[5] Stěžovatel v žádosti o mezinárodní ochranu sdělil důvody, pro které o ni opakovaně žádá, a domnívá se, že žalovaný mu měl přiznat některou z forem mezinárodní ochrany. Městský soud však víceméně bez dalšího aproboval postup správního orgánu a převzal jeho argumentaci. Rozhodnutí městského soudu je proto nezákonné a nepřezkoumatelné.

[6] Stěžovatel dále namítá, že městský soud měl zohlednit, že správní orgán vycházel z neaktuálních podkladů opatřených před podáním jeho žádosti, které nereflektují změnu politické situace v Uzbekistánu, a nejsou tudíž pro současnou situaci stěžovatele aktuální.

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se při posuzování stěžovatelovy žádosti nedopustil žádné nezákonnosti. Stěžovatel v opakované žádosti neuvedl žádné nové informace či skutečnosti, které by bylo třeba opětovně meritorně hodnotit. Ztotožňuje se též s posouzením věci městským soudem.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto se soud podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.

[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[10] Stěžovatel v kasační stížnosti nevznáší žádné právní otázky, které by nebyly judikaturou řešeny, byly řešeny rozdílně či by měly být vyřešeny jinak.

[11] Stěžovatel spatřuje přijatelnost kasační stížnosti v pochybení městského soudu spočívajícím v odklonu od dosavadní judikatury týkající se posouzení kritérií pro udělení azylu dle § 12 či doplňkové ochrany dle § 14a téhož zákona. Tato ustanovení však v projednávané věci vůbec nebyla aplikována. Žalovaný stěžovatelovu žádost meritorně vůbec neposuzoval, neboť ji shledal nepřípustnou dle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a řízení o ní proto dle § § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Ustanovení § 10a odst. 1 písm. e) odkazuje na § 11a odst. 1 zákona o azylu, dle kterého podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Městský soud správně vycházel z judikatury týkající se posuzování přípustnosti opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu (soudem uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 7 Azs 306/2019 - 67, a v něm shrnutá judikatura). Zmínit lze zejména rozsudek rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, dle kterého je správní orgán povinen v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost dle § 25 písm. i) zákona o azylu uvést zdůvodněný závěr o tom, že „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“

[12] Městský soud rozhodnutí žalovaného podrobil přezkumu v souladu s výše uvedenými závěry. Z jeho rozhodnutí je zároveň patrné, z jakých důvodů neshledal vcelku obecné žalobní námitky důvodnými, netrpí tedy ani vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud proto odklon od ustálené judikatury ani jiné pochybení městského soudu, které by mohlo mít vliv na stěžovatelovo hmotněprávní postavení, neshledal.

[13] Námitku týkající se neaktuálních podkladů pro rozhodnutí stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač tak mohl učinit, tato kasační námitka je proto nepřípustná dle § 104 odst. 4 s. ř. s.

IV. Závěr a náklady řízení

[14] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.

[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 větou první a odst. 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4). Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2022

JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací