Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

6 Azs 154/2019

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 23. 10. 2019Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: LANGÁŠEK TomášECLI:CZ:NSS:2019:6.Azs.154.2019.43
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Právní věta

Není přípustné do rozsudku rozsáhle opisovat odůvodnění přezkoumávaného správního rozhodnutí (ve smyslu § 157 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř., resp. § 64 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud má ke kasační stížnosti přezkoumávat rozsudek krajského soudu, nikoli rozhodnutí správních orgánů, jež krajský soud toliko přepíše do svého rozsudku.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 23. 10. 2019

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: D. V. T., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 23. května 2018 č. j. MV-36908-4/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2019 č. j. 57 A 84/2018 - 69,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2019 č. j. 57 A 84/2018 - 69 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Žalobci byl v roce 2003 povolen trvalý pobyt na území České republiky. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 č. j. 12 To 24/2016-3695 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jako „správní orgán prvního stupně“) proto se žalobcem zahájil řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. V průběhu řízení žalobce uváděl, že v České republice sdílí společnou domácnost se svou družkou a jejich společnou dcerou, které mají obě povolen trvalý pobyt.

[2] Rozhodnutím ze dne 27. listopadu 2017 č. j. OAM-1868-49/ZR-2016 správní orgán prvního stupně zrušil platnost povolení žalobce k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tedy proto, že byl žalobce pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do tří let, a zároveň mu stanovil lhůtu k vycestování v délce 30 dnů. Správní orgán prvního stupně konstatoval, že zrušení trvalého pobytu nelze považovat za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce, neboť žalobce se podle všeho nezdržuje na území České republiky (opustil místo hlášeného pobytu). Navíc je veřejný zájem na zrušení povolení k trvalému pobytu s ohledem na to, že žalobce spáchal trestný čin spojený s drogami, které mají velmi negativní dopad na společnost.

[3] Odvolání žalobce proti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu zamítla žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví. Zdůraznila, že žalobce se ani během dlouhého pobytu neintegroval do České republiky, neboť neovládá český jazyk. Skutečnost, že získával prostředky drogovou trestnou činností, svědčí o jeho nedostatečné ekonomické integraci. Žalobcova družka ani dcera na něm nejsou ekonomicky závislé. Ani družka žalobce neovládá český jazyk a udržuje vazby v zemi původu, může tudíž žalobce následovat do Vietnamu. Navíc dlouhou dobu nežila v České republice, nýbrž v Německu, a v době, kdy měl trvat její vztah se žalobcem (tj. v roce 2013), měla dítě s jiným mužem, o čemž žalobce nevěděl. Dcera žalobce si zvykla na nedostatek kontaktu s otcem v době, kdy žalobce vykonával trest odnětí svobody. Žalobce neprokázal, že by na území České republiky žil ve společné domácnosti se svou družkou a dcerou. Závažnost trestné činnosti žalobce převážila nad jeho právem na soukromý a rodinný život.

[4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem. K námitce, že žalovaná aplikovala nesprávné zákonné ustanovení, neboť žalobci bylo uděleno povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, které se ruší podle § 87l, nikoli podle § 77 zákona o pobytu cizinců, krajský soud uvedl, že tato ustanovení jsou obsahově shodná, případné pochybení v tomto směru by tak nezaložilo nezákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud následně obsáhle citoval z obou správních rozhodnutí a uzavřel, že přiměřenost dopadu do soukromého a rodinného života byla zhodnocena dostatečně a napadená rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil ani neprokazoval nesprávnost závěrů žalované, nemůže být jeho žaloba úspěšná. S ohledem vázanost skutkovým stavem, který tu byl v době rozhodování žalované, se krajský soud nezabýval tvrzením žalobce, že se „v současnosti“ o dceru vzorně stará a vypomáhá s její výchovou, a uzavřel, že žalované nelze vyčítat, že nepřihlédla k žalobcem netvrzeným nebo neprokázaným skutečnostem.

II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní

[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soud včas kasační stížnost spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. Namítal, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Závěr o přiměřenosti žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k situaci stěžovatele nepovažuje stěžovatel za dostatečně odůvodněný, především ohledně aktuálního a intenzivního ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, které by odůvodňovalo zrušení povolení k trvalému pobytu, ve vztahu k zájmům nezletilé dcery stěžovatele. Dle názoru stěžovatele krajský soud i správní orgány nesprávně vyložily neurčitý pojem „závažné narušení veřejného pořádku“. Za nesprávnou považuje stěžovatel i úvahu, že pouze ztrácí nejvyšší pobytové oprávnění, avšak může získat jiné.

[6] Stěžovatel dále namítl, že žalovaná nepřihlédla k zájmům nezletilé dcery stěžovatele, která vyrůstala v České republice a nenese vinu za protiprávní jednání svých rodičů. Odloučení od otce rozhodně není v jejím zájmu a neexistuje soudní rozhodnutí, na jehož základě by měla být odloučena od rodičů, což vyžaduje Úmluva o právech dítěte i Listina základních práv a svobod. Krajský soud se nevypořádal s námitkou porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a správní orgány se omezily na konstatování protiprávního jednání stěžovatele. Stěžovatel však opakovaně poukazoval na to, že v České republice žije jeho družka a dcera a má zde veškeré zázemí, neboť zde žije již od roku 2003. Stěžovatelova dcera jej potřebuje i přesto, že byli na krátkou dobu odloučeni. V současnosti se stěžovatel o dceru vzorně stará a pomáhá s její výchovou. Zrušení povolení stěžovatele k trvalému pobytu je tak nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele i celé jeho rodiny.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázala na své rozhodnutí a na rozsudek krajského soudu, s nímž se ztotožňuje.

[8] Usnesením ze dne 4. září 2019 Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.

[10] Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, které je jednou ze složek práva na spravedlivý proces (srov. například nálezy ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16, N 214/83 SbNU 391, ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14, N 59/73 SbNU 151, či ze dne 1. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16, N 161/82 SbNU 257). „Principu práva a spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak obecné soudy neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje“ (nález ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 2588/13, N 17/76 SbNU; srov. též nálezy ze dne 14. září 2005 sp. zn. III. ÚS 183/03, N 175/38 SbNU 399, ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06, N 175/43 SbNU 17, ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, N 20/48 SbNU 213, nebo ze dne 28. dubna 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, N 69/49 SbNU 45). I Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že nevypořádání některého ze žalobních bodů zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“; srov. rozsudky ze dne 8. prosince 2009 č. j. 8 Afs 73/2007 - 111, ze dne 3. dubna 2017 č. j. 7 As 202/2016 - 38 či ze dne 17. října 2018 č. j. 4 Azs 214/2018 - 31).

[11] Kromě žalobního bodu spočívajícího v nesprávném užití zákonného ustanovení, jehož posouzení nebylo předmětem kasačních námitek, krajský soud v žalobě identifikoval jediný další žalobní bod, a to námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované spočívající v nedostatečném posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí co do jeho zásahu do rodinného a soukromého života. V této souvislosti krajský soud odmítl přihlížet k tvrzení, že „v současnosti se žalobce o dceru vzorně stará a vypomáhá manželce s její výchovou“, s ohledem na povinnost vycházet ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že tato úvaha krajského soudu je formalistická a že stěžovatel fakticky namítal nesprávné posouzení přiměřenosti zásahu do svého soukromého a rodinného života ze strany žalované.

[12] Stěžovatel v žalobě opakovaně zmiňoval pojmy „nepřezkoumatelnost“ a „nedostatečné vypořádání“. Žalobní bod však představují především skutková tvrzení žalobce (srov. především rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS, a ze dne 24. srpna 2010 č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS), která mohou být doplněna o právní posouzení, nicméně tím soudy nejsou vázány (iura novit curia). Ve vztahu k řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že „stěžovatel není povinen podřadit tvrzené důvody kasační stížnosti pod konkrétní ustanovení právního předpisu; soud je posuzuje podle jejich obsahu. Stěžovateli nemůže jít k tíži ani fakt, že námitky ve své kasační stížnosti chybně subsumuje pod zákonné důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je oprávněn sám podřadit kasační námitky podle jejich obsahu pod důvody vymezené v § 103 odst. 1 s. ř. s.“ (rozsudek ze dne 20. září 2017 č. j. 2 As 140/2017 - 57; dále srov. především rozsudek ze dne 8. ledna 2004 č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, č. 161/2004 Sb. NSS). Není důvod, aby se s žalobními body nakládalo odlišně.

[13] Stěžovatel v žalobě především upozorňoval na to, že žalovaná pochybila při výkladu neurčitého právního pojmu „přiměřený zásah do soukromého a rodinného života“ a nezohlednila všechna judikaturou dovozená kritéria přiměřenosti, a namítal, že má v České republice rodinné zázemí a jeho nezletilá dcera jej potřebuje. Uzavřel, že „skutečnost, že žalobce má povolen trvalý pobyt přes 15 let, má zde svoji rodinu, je tak podstatným faktorem, že by zrušení povolení k trvalému pobytu znamenalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života nejen žalobce, ale i jeho celé rodiny, což žalovaná nedostatečně posoudila“. Obsahově tedy stěžovatel evidentně namítá, že zrušení povolení k trvalému pobytu nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života (upozorňuje na okolnosti, které o tom dle jeho názoru svědčí), tedy nezákonnost rozhodnutí žalované. S touto námitkou se krajský soud nevypořádal, a zatížil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

[14] Dále má Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud dostatečně nezdůvodnil, že se nebude zabývat tvrzením stěžovatele o tom, že pečuje o svou dceru. Krajský soud se zaměřil na použití obratu „v současnosti“, z čehož dovodil, že stěžovatel poukazuje na změnu skutkového stavu oproti tomu, z něhož vycházela žalovaná. To však ze žaloby jednoznačně dovodit nelze. Bylo samozřejmě možné poukázat na skutková zjištění žalované, s nimiž je tvrzení stěžovatele v rozporu, to však lze učinit pouze v rámci věcného vypořádání žalobní námitky, jemuž se krajský soud vyhnul jen na základě vlastní, avšak nikoli jediné možné a pro stěžovatele nejméně příznivé interpretace jednoho ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě.

[15] Konečně Nejvyšší správní soud konstatuje, že je velmi nevhodné, aby převažující část vlastního odůvodnění soudního rozhodnutí tvořila přímá citace žalobou napadených správních rozhodnutí. Takto rozsáhlá citace napadených rozhodnutí, která jsou založena ve spise a s nimiž jsou účastníci řízení podrobně seznámeni, činí odůvodnění rozsudku krajského soudu nepřehledným, a tím i méně srozumitelným. Pro vypořádání námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované bezesporu postačilo shrnout jeho podstatný obsah a konstatovat, že se vypořádává se všemi podstatnými okolnostmi případu. Nejvyšší správní soud zde poukazuje na § 157 odst. 2 větu první za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, která výslovně zapovídá opisovat ze spisu skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Nic nebrání tomu uplatnit toto pravidlo, ať už cestou § 64 s. ř. s. nebo analogie, i v soudním řízení správním, resp. je analogicky vztáhnout i na správní rozhodnutí, jež jsou předmětem žaloby (byť nejde o přednes účastníka či důkaz v pravém slova smyslu). Krajský soud se podobně rozsáhlých citací napadených správních rozhodnutí v budoucnu vyvaruje. Ostatně, Nejvyšší správní soud má ke kasační stížnosti přezkoumávat rozsudek krajského soudu, nikoli rozhodnutí správních orgánů, jež krajský soud toliko přepíše do svého rozhodnutí.

IV. Závěr a náklady řízení

[16] Nejvyšší správní soud tedy shledal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud se nevypořádal se žalobním bodem, jímž stěžovatel zpochybňoval závěry žalované o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce v důsledku zrušení povolení k trvalému pobytu. Jelikož je kasační stížnost důvodná, zrušil Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věty první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[17] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnost (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. října 2019

JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu

Právní věta

Není přípustné do rozsudku rozsáhle opisovat odůvodnění přezkoumávaného správního rozhodnutí (ve smyslu § 157 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř., resp. § 64 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud má ke kasační stížnosti přezkoumávat rozsudek krajského soudu, nikoli rozhodnutí správních orgánů, jež krajský soud toliko přepíše do svého rozsudku.

Usnesení ze dne 4. 9. 2019

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: D. V. T., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem [adresa] Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 23. května 2018 č. j. MV-36908-4/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2019 č. j. 57 A 84/2018 - 69,

takto:

Kasační stížnosti žalobce se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, kterým bylo zrušeno povolení žalobce k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), proto, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2016 sp. zn. 2 T 3/2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. 12 To 24/2016 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců za spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy (§ 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví.

[2] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. V tomto návrhu stěžovatel poukazoval na své právo vystupovat v řízení o kasační stížnosti osobně a být v kontaktu se svým zástupcem, přičemž jej nelze nutit, aby na území České republiky zůstával bez platného pobytového oprávnění a vystavoval se tím riziku, že mu bude uloženo správní vyhoštění. Stěžovatel dále uvedl, že měl v České republice povolen trvalý pobyt od roku 2003 a za tu dobu si k ní vytvořil významné ekonomické a sociální vazby, má zde domov a žije zde jeho družka a dcera. Ačkoli se cesta stěžovatele do Vietnamu za účelem podání žádosti o jiné pobytové oprávnění může jevit jako drobná překážka, ve skutečnosti jde o záležitost několika měsíců, po něž by stěžovatelova rodina, která na něj má silný nápravný a resocializační účinek, byla významně zasažena a mohlo by dojít k jejímu neobnovitelnému rozvratu. Dcera stěžovatele je ve věku, kdy ji nepřítomnost otce nenávratně poznamená. Ve Vietnamu již stěžovatel nemá žádné příbuzné ani zázemí, nemá se tam kam vrátit. Podávání žádostí o víza ve Vietnamu je obtížné, v případě stěžovatele by navíc vyhovění žádosti mohla bránit jeho trestní minulost.

[3] Žalovaná se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.

[4] Podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnosti odkladný účinek. Nejvyššímu správnímu soudu je však dána možnost jej na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s.

[5] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 22. prosince 2003

č. j. 7 A 115/2002 - 67, č. 760/2006 Sb. NSS, „poskytnutí odkladného účinku má mimořádný charakter: soud tu totiž před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy”.

[7] V žádosti o přiznání odkladného účinku je proto nutné vylíčit individualizované a závažné okolnosti, které mimořádné vyloučení účinků pravomocného rozhodnutí odůvodňují; nelze pouze obecně argumentovat právem na spravedlivý proces (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2016 č. j. 2 Azs 271/2015 - 32, obdobně též usnesení ze dne 5. října 2017 č. j. 2 Azs 273/2017 - 19).

[8] V usnesení ze dne 18. srpna 2011 č. j. 5 As 73/2011 - 100, na které stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku odkazoval, Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti ve věci zrušení trvalého pobytu za situace, kdy cizinec pobýval v České republice devět let (v tomto se ohledu se tento případ podobá nyní projednávanému), nicméně rozhodl tak v situaci, kdy z tvrzení stěžovatele i ze správního spisu vyplývalo, že na pobytové oprávnění tehdejšího stěžovatele bylo navázáno povolení pobytu jeho těhotné manželky, s níž žil. Oproti tomu nynější stěžovatel sice v návrhu na přiznání odkladného účinku tvrdí, že v České republice sdílí společnou domácnost se svou družkou a dcerou, z doposud zjištěného skutkového stavu to však nevyplývá. Žalovaná ve svém rozhodnutí konstatovala, že „dne 27. 6. 2017 sice družka [stěžovatele] projevila zájem o přestěhování ze Spolkové republiky Německo do České republiky, avšak Ministerstvo vnitra v rámci prověřování, zda k tomuto přestěhování došlo, zjistilo ze zprávy odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Aši, že se celá rodina [stěžovatele] odstěhovala na neznámé místo a nebylo zjištěno, že by [stěžovatelovo] dítě navštěvovalo základní školní docházku“ (viz pasáž žalobou napadeného rozhodnutí citovanou na str. 9 rozsudku krajského soudu).

[9] Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, přitom má povinnost tvrzení a povinnost důkazní, a je tedy na něm, aby konkretizoval a doložil (prokázal), jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2012 č. j. 1 As 27/2012 - 32 či ze dne 14. září 2016 č. j. 6 Azs 157/2016 - 27). Pokud by měl Nejvyšší správní soud při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti vycházet z toho, že stěžovatel se svou družkou a dcerou skutečně žije, musel by stěžovatel tuto skutečnost osvědčit (v tomto směru lze odkázat na věc projednávanou pod sp. zn. 6 Azs 88/2018, kdy měl Nejvyšší správní soud k dispozici rodné listy dcer stěžovatele a nájemní smlouvu potvrzující, že s ním sdílejí společnou domácnost) nebo uvést konkrétnější okolnosti, z nichž by ji bylo možné dovodit. Za současné situace nelze stěžovatelovo tvrzení, že by odjezd z České republiky narušil jeho vztah s dcerou, považovat za věrohodné.

[10] Skutečnost, že v důsledku napadeného správního rozhodnutí stěžovatel nebude moci v řízení o kasační stížnosti vystupovat osobně a být v kontaktu se svým zástupcem, sice představuje jistou újmu na straně stěžovatele, jde však o újmu neporovnatelnou (nemluvě o tom, že v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zpravidla rozhoduje bez jednání a kontakt s právním zástupcem lze realizovat standardními moderními komunikačními prostředky i na dálku) s důležitým veřejným zájmem na potírání drogové kriminality.

[11] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

[12] Pro úplnost se poznamenává, že z obdobných důvodů Nejvyšší správní soud nepřiznal odkladný účinek (usnesení č. j. 3 Azs 254/2019 - 27 ze dne 27. srpna 2019) ani kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019 č. j. 4 A 27/2019 - 38, kterým Městský soud v Praze zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 29. dubna 2019 č. j. CPR-36821-3/ČJ-2018-930310-V241, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 20. 10. 2018, č. j. KRPA-236133-51/ČJ-2018-000022. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce 1 roku. V této kasační stížnosti přitom stěžovatel odůvodňoval svůj návrh na přiznání odkladného účinku stejnou argumentací. Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro odchýlení se od zmíněného usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 254/2019 - 27, proto na ně ve stručnosti odkazuje.

[13] Nejvyšší správní soud na závěr připomíná, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou svou podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat rozhodnutí o věci samé“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2005 č. j. 8 As 26/2005 - 76). Nynější nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti tudíž nebude mít žádný vliv na způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodne o věci samé. Rovněž platí, že soud může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. září 2019

JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací