6 Azs 67/2023

Plný text

6 Azs 67/2023 - 43
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) N. T. B., a b) nezl. P. V. B., oba zastoupeni Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2022, č. j. CPR180165/ČJ2022930310V240, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2023, č. j. 16 A 22/202264, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností žalobci (dále též „stěžovatelé“) napadají v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jejich žaloba směřující proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2022, č. j. CPR180165/ČJ2022930310V240. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a) a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, ze dne 29. 4. 2022, č. j. KRPK6111269/ČJ2021190022, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to do 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

[2] Stěžovatelé současně podali návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V něm uvedli, že nepřiznáním odkladného účinku by v případě stěžovatele a) mohlo dojít k nucenému opuštění území České republiky, přičemž s ohledem na jeho trestní minulost by ani v případě úspěchu kasační stížnosti neměl možnost návratu. Stěžovatel a) je otcem stěžovatelky b) a aktuálně je dle usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 7. 2021, č. j. 6 PP 164/2021, podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za současného stanovení zkušební doby v délce sedmi let. V případě, že by byl nucen vycestovat, bude jeho případný návrat odsunut přinejmenším o dalších pět let. Stěžovatelé poukázali na to, že stěžovatel a) žije na území České republiky nepřetržitě od roku 1999, má zde družku a dvě dcery [mladší z nich je stěžovatelkou b)], na území České republiky má nejsilnější vazby. V zemi původu již nikoho nemá, oba rodiče zemřeli, stěžovatel a) nedisponuje znalostmi ani zázemím, aby měl šanci na reintegraci. Dle návrhu je vycestování stěžovatele a) především v rozporu se zájmem stěžovatelky b), která v současné době trpí problémy psychiatrického charakteru, depresivní poruchou s důsledky v podobě sebezraňování, se kterými se léčí. Tato tvrzení stěžovatelé doložili lékařskou zprávou z psychiatrické ordinace MUDr. R. M.. Duševní stav stěžovatelky b) se dále zhoršil poté, co její chůva, která ji od útlého věku učila česky a se kterou byla v kontaktu, zemřela na rakovinu. Stěžovatelé vyjádřili obavu, že další změna v rodinném zázemí, kterou by představovalo okamžité vycestování otce do Vietnamu, by mohla vést k dalšímu zhoršení jejího stavu. Nadto upozornili, že stěžovatelka b) potřebuje dohled obou rodičů, neboť má aktuálně problémy související s tím, že se „chytla špatné party“. Současnou situaci oba rodiče řeší, stěžovatelka b) je ve věku, kdy potřebuje podporu svých rodičů, přičemž matka, která by se v důsledku vycestování otce stala samoživitelkou, by při výkonu zaměstnání mohla obtížně zajistit zvýšený dohled. Stěžovatelé v této souvislosti také poukázali na specifika fungování vietnamských rodin, v nichž otcovská autorita hraje nezastupitelnou roli.

[3] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasila. Měla za to, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a sice s požadavkem, aby se na území České republiky zdržovali jen ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy. Máli být dle žalované povinnost opustit území efektivní, musí účinky nastat co nejdříve po spáchání protiprávního jednání. Žalovaná odkázala na pravomocné odsouzení stěžovatele a) rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2018, č. j. 2 T 1/20178209, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019, č. j. 11 To 61/20188878, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 9 let pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. O ztrátu pobytového oprávnění se tak dle žalované stěžovatel a) zasloužil vlastním přičiněním. Chtělli v České republice pobývat společně se svou rodinou a podílet se na výchově dětí, bylo jeho povinností dodržovat právní předpisy. Žalovaná uvedla, že k odloučení od rodiny stěžovatele nadto došlo již výkonem trestu odnětí svobody. Dále připomněla, že rovněž po podmíněném propuštění z výkonu trestu z odnětí svobody stěžovatel a) vědomě porušuje právní předpisy tím, že na území České republiky pobývá neoprávněně. Žalovaná proto navrhla, aby kasační stížnosti nebyl odkladný účinek přiznán.

[4] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení podaného návrhu a dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě naplněny.

[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním následujících objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Dále je třeba uvést, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový postup odůvodňují. Jeli přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která žadateli hrozí, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, tedy taková, která odůvodňuje, aby v konkrétním případě nebylo pravidlo, že žaloba (resp. kasační stížnost) odkladný účinek nemá, nebylo výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/201938, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod [65] a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/201458, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod [25]).
[8] V souvislosti s posuzováním újmy hrozící stěžovateli (zde stěžovatelům) Nejvyšší správní soud uvádí, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelů oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobách stěžovatelů a jejich konkrétní situaci. Máli být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatelé tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na samotné vycestování utrpěl. Taková újma může mít povahu například zásahu do rodinného života stěžovatelů (dlouhodobé odloučení od blízkých příbuzných) či zásahu do ustáleného soukromého života (plně integrovaný cizinec žijící dlouhodobě na území ČR, který již v zemi původu postrádá jakékoliv zázemí), může mít povahu zásadních zdravotních důvodů (např. významné zdravotní obtíže bránící odjezdu či neléčitelné v zemi původu s rizikem progrese) nebo výjimečných ekonomických důvodů (ztráta významných ekonomických hodnot v důsledku odjezdu spojená s existenčními obtížemi v zemi původu, těžký nedostatek prostředků pro návrat v případě úspěchu kasační stížnosti). Rozhodné okolnosti však musí stěžovatelé nejen zcela konkrétně tvrdit, ale také patřičným způsobem doložit. To platí i v případě, kdy se jedná o cizince a předmětem řízení je jeho povinnost vycestovat. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v bodě 57 již výše odkazovaného usnesení č. j. 8 Azs 339/201938 uvedl, že „zákonodárce záměrně koncipoval odkladný účinek jako normu, při jejíž aplikaci musí soud vždy zvážit všechny individuální okolnosti sporné věci. Nelze proto soudní cestou výklad takovéhoto ustanovení „automatizovat“ a vytvořit speciální obecnou skupinu „privilegovaných“ případů, kde se bude odkladný účinek přiznávat bez dalšího“.

[9] Povinnost tvrdit vznik újmy stěžovatel naplní zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu, což stěžovatelé v nyní posuzované věci učinili tvrzeními o zásadním zásahu do jejich rodinného života. Stěžovatel a) v České republice dlouhodobě pobývá ve společné domácnosti se svou družkou a dvěma dcerami, ve Vietnamu nemá žádné zázemí. Nejvyšší správní soud přihlédl ke skutečnosti, že povinnost stěžovatele a) opustit území České republiky a členských států Evropské unie současně může negativně zasáhnout a ovlivnit zdravotní stav nezletilé dcery [stěžovatelky b)], která se léčí s psychiatrickým onemocněním, popsaným a vyhodnoceným v doložené lékařské zprávě z psychiatrické ordinace MUDr. R. M. (mj. depresivní porucha se sebezraňováním). Ze zprávy je zároveň patrné, že se stav stěžovatelky b) zhoršil po smrti její vychovatelky, nelze tedy vyloučit hrozící újmu spočívající ve zhoršení zdravotního stavu v důsledku skutečnosti, že by otec byl povinen ihned opustit území České republiky. Z protokolu o výslechu stěžovatelky b) ze dne 21. 9. 2021, č. j. KRPK6111241/ČJ2021190022, který je založen ve spise, je patrné, že rodina žije ve společné domácnosti a stěžovatelka b) má otce ráda. Nejvyšší správní soud tak má za splněnou první podmínku pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti spočívající v existenci nepoměrně větší újmy hrozící stěžovatelce b) oproti újmě, která by mohla vzniknout jiným osobám, budeli kasační stížnosti odkladný účinek přiznán.

[10] Ve vztahu k hodnocení naplnění další podmínky, tj. možného rozporu s důležitým veřejným zájmem, Nejvyšší správní soud uvádí, že pro zamítnutí návrhu nepostačuje pouhá existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo jevit z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s., ale i v tomto případě je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do práv stěžovatele s intenzitou narušení veřejného zájmu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Žalovaná poukázala na kolidující důležitý veřejný zájem spočívající v požadavku, aby se na území České republiky zdržovali jen ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy, a zdůraznila, že máli být povinnost opustit území efektivní, musí účinky nastat co nejdříve po spáchání protiprávního jednání. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovanou, že je důležitým veřejným zájmem, aby na území České republiky pobývali pouze ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy, s čímž je závažná trestná činnost, které se dopustil stěžovatel a) v přímém rozporu. Zároveň však nelze při posuzování návrhu odhlížet od skutečnosti, že stěžovatel byl v roce 2021 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za současného stanovení zkušební doby, a především ke zdravotnímu stavu jeho nezletilé dcery, stěžovatelky b), popsaného výše. Ztráta kontaktu s otcem a vyloučení jeho výchovného působení může aktuálně natolik negativně ovlivnit zdravotní stav a chování stěžovatelky b), že od těchto skutečností nelze při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku odhlížet, přičemž s ohledem na jejich charakter a intenzitu převáží nad uvedeným důležitým veřejným zájmem. Při hodnocení intenzity narušení veřejného zájmu pak Nejvyšší správní soud zároveň zohlednil, že přiznaný odkladný účinek kasační stížnosti neznemožní budoucí výkon správního rozhodnutí (a tedy prosazení výše popsaného veřejného zájmu), pouze se účinky napadeného rozhodnutí oddálí v čase. I v případě, že je správní rozhodnutí vydáno ve veřejném zájmu, neznamená nutně odklad jeho účinků rozpor s takovýmto veřejným zájmem. K naplnění veřejného zájmu totiž může postačovat i pozdější nastoupení účinků správního rozhodnutí. Žalovaná současně neuvedla, že by stěžovatel a) po propuštění z výkonu trestu, k němuž došlo přede dvěma lety, pokračoval v páchání trestné či jiné protiprávní činnosti, vyjma neoprávněného pobytu na území České republiky, které je však v jeho případě s ohledem na spáchanou trestnou činnost a stanovenou zkušební dobu v podstatě nutným předpokladem smyslu podaného návrhu na přiznání odkladného účinku, neboť jeho návrat by po vycestování nebyl možný nejméně po dobu dalších pěti let. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že má za daných skutkových okolností za splněnou i druhou podmínku pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[11] Nejvyšší správní soud tedy dovodil naplnění obou shora vymezených podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a proto návrhu stěžovatelů vyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.

[12] Vydání usnesení o odkladném účinku tak v souzeném případě bude mít za následek nejen pozastavení účinků napadeného rozsudku krajského soudu, ale též účinků rozhodnutí žalované o povinnosti stěžovatele opustit území, která byla tímto rozhodnutím stěžovateli uložena.

[13] Nejvyšší správní soud současně připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku (i bez návrhu) usnesením zrušit, ukáželi se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.). Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005  76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. května 2023

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Plný text

6 Azs 67/2023 - 52
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) N. T. B., a b) nezl. P. V. B., oba zastoupeni Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2022, č. j. CPR180165/ ČJ2022930310V240, o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2023, č. j. 16 A 22/202264,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobci a) a b) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítla odvolání žalobců a) a b) a potvrdila prvostupňové rozhodnutí Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje ze dne 29. 4. 2022, č. j. KRPK6111269/ČJ2021190022, kterým byla žalobci a) podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie, a dle § 50a odst. 3 téhož zákona stanovena doba k vycestování. Důvodem vydání rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce a) pobýval na území České republiky bez pobytového oprávnění. Žalobce a) pozbyl oprávnění k trvalému pobytu z důvodu odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce devíti let pro spáchání zvlášť závažného trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy.

[2] Po propuštění žalobce a) z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž došlo dne 2. 7. 2021, žalobce a) v době platnosti vydaného výjezdního příkazu (od 7. 7. 2021 do 1. 8. 2021) z území České republiky nevycestoval. V důsledku toho bylo se žalobcem nejprve zahájeno řízení o správním vyhoštění, které bylo následně z důvodu dle § 119 a odst. 2 zákona o pobytu cizinců překvalifikováno a nadále vedeno jako řízení o povinnosti opustit území členských států Evropské unie.

[3] Žalovaná na základě učiněných skutkových zjištění neshledala, že by rozhodnutí o povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života. Dospěla k závěru, že v daném případě převyšuje zájem státu na dodržování a ochraně právních předpisů, a to tím spíše, spáchalli žalobce a) na území České republiky závažnou trestnou činnost.

[4] Žalobci a) a b) napadli rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů, že v daném případě byly naplněny zákonné podmínky pro uložení povinnosti opustit území členských států Evropské unie, a ve shodě se správními orgány neshledal natolik zásadní zásah do žalobcova soukromého a rodinného života, který by bránil jeho vycestování.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

[5] Žalobci a) a b) [dále jen „stěžovatelé a) a b)“] podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítali nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť se v něm krajský soud nezabýval stěžejními žalobními námitkami. Dle stěžovatelů krajský soud pominul námitku nemožnosti stěžovatele a) vrátit se do České republiky z důvodu záznamu v rejstříku trestů a nezabýval se ani námitkou vážného psychického stavu dcery [stěžovatelky b)]. Dle stěžovatelů se krajský soud nevypořádal ani s námitkou neprovedení důkazu zprávou orgánu sociálněprávní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), což mělo za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu stran rodinné situace a psychického stavu stěžovatelky b). Stěžovatelé se domnívali, že při posuzování přiměřenosti zásahu krajský soud upřednostnil trestnou činnost spáchanou stěžovatelem a) před dopady rozhodnutí na soukromý a rodinný život.

[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na obsah spisového materiálu a na vydaná rozhodnutí, která pokládala za správná a zákonná.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[7] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[8] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, a uplatní se na všechny věci, ve kterých před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je proto přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/202123, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/202131).

[9] K nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí, že námitkou faktické nemožnosti návratu stěžovatele a) na území České republiky se krajský soud dostatečně zabýval v bodech 26 a 27 napadeného rozsudku, psychickému stavu stěžovatelky b) pak krajský soud věnoval pozornost v bodě 23 rozsudku, včetně odůvodnění, proč v daném případě neměl převažující význam. Krajský soud se sice opomněl výslovně vyjádřit k nadbytečnosti provádění navrženého důkazu zprávou OSPOD, avšak z napadeného rozsudku je patrné, že považoval zjištěný skutkový stav za dostatečný pro vyhodnocení přiměřenosti zásahu do rodinného života stěžovatelů (viz body 21 a 22 rozsudku). Nadbytečností provádění tohoto důkazního návrhu se pak v odůvodnění vydaných správních rozhodnutí dostatečně zabývaly již správní orgány.

[10] Nejvyšší správní soud doplňuje, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí věcně přezkoumat (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/201245, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/201664). V daném případě napadený rozsudek požadavkům plynoucím z konstantní judikatury zcela vyhovuje (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352).

[11] Otázku posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného života stěžovatelů a jeho blízkých v případě nuceného opuštění území České republiky krajský soud posoudil v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu a řádně ji v napadeném rozsudku odůvodnil. Problematikou posuzování přiměřenosti zásahu uložené povinnosti opustit území členských států Evropské unie [§ 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců] z hlediska kritérií stanovených v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a kritérií plynoucích z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 5758, rozsudek ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99, bod 39, rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, č. 55597/09, bod 70) se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval opakovaně (např. rozsudek ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/201835, ze dne 27. 2. 2020, č. j. 8 Azs 351/201850, nebo ze dne 27. 6. 2022, č. j. 4 Azs 16/202260). Krajský soud také přiléhavě odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/201729, a ze dne 16. 5. 2017, 6 Azs 11/201725, které z výše uvedené judikatury ESLP vycházely, a závěrům vysloveným krajským soudem nelze v tomto ohledu nic vytknout.

[12] Nejvyšší správní soud připomíná, že v důsledku povinnosti opustit území České republiky (shodně jako v případě uloženého správního vyhoštění) vždy dochází k určitému zásahu do soukromého a rodinného života účastníků a jejich blízkých. Samotná skutečnost, že cizinec má na území České republiky rodinné vazby, proto „automaticky“ neznamená, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Nepřiměřený zásah bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které ospravedlňují naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/201835, nebo rozsudek ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/202136). V nyní posuzovaném případě krajský soud (ve shodě se správními orgány) zohlednil zájem dvou nezletilých dětí, jejich zdravotní stav i situaci družky, včetně sociálních vazeb stěžovatele a) v České republice i zemi původu.

[13] K námitce, že při posuzování přiměřenosti zásahu krajský soud upřednostnil spáchanou trestnou činnost před dopadem vycestování stěžovatele a) na jeho nejbližší, odkazuje Nejvyšší správní soud např. na již citovaný rozsudek č. j. 1 Azs 43/2021  36, v němž byla účastníku řízení taktéž uložena povinnost opustit území členského státu Evropské unie, ačkoli na území České republiky vychovával dvě nezletilé děti ve věku 12 a 15 let a v minulosti se dopustil závažné trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který v délce pěti let vykonal. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, který platí i v nyní souzené věci, že „právě v důsledku závažné trestné činnosti (tedy vědomého porušování právního řádu) stěžovatele došlo k ukončení jeho pobytového oprávnění, a je tak na stěžovateli, aby nesl následky svého protiprávního jednání“.

[14] Z hlediska posuzování zásahu do soukromého a rodinného života byla závažnost předchozí trestné činnosti spáchané stěžovatelem a) poměřována se závažností psychického stavu stěžovatelky b) vyžadujícího přítomnost otce. Krajský soud v této souvislosti uzavřel, že skutkové okolnosti tohoto případu nesvědčí o tom, že by přítomnost stěžovatele a) na území České republiky byla z tohoto hlediska nezbytná. Starší dcera (2006) v rámci svého výslechu uvedla do protokolu, že o mladší sestru [stěžovatelku b)] se stará chůva, a když byl otec ve vězení, zvládaly to normálně. Rovněž stěžovatelka b) vypověděla, že je psychiatricky vedena a bere léky. Na otázku, jaké by to bylo, kdyby táta musel odjet, výslovně uvedla, že by volal a že bylo by to stejné, jako když byl ve vězení. Soud také při rozhodování zohlednil lékařskou zprávu ze dne 9. 9. 2022 od MUDr. R. M., z níž vyplynulo, že špatný psychický stav stěžovatelky b) souvisí spíše s úmrtím chůvy, než že by měl přímou souvislost s nepřítomností stěžovatele a).

IV. Závěr a náklady řízení

[15] Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou a nepochybil ani při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 ve spojení s § 120 s. ř. s. Ačkoli byla kasační stížnost odmítnuta, což je situace, na kterou obecně pamatuje § 60 odst. 3 s. ř. s., k odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz již citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 83/202128). Žalobci (stěžovatelé) neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2024

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu