8 Afs 118/2024

Plný text

8 Afs 118/2024-90
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: J. R., IČO: [IČO], se sídlem [adresa] zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem [adresa] Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2023, čj. 23178/23/5200-10422-711621, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2024, čj. 62 Af 39/2023-66,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Předmětem sporu je zdanění pohledávky z titulu prodeje podniku při přechodu z daňové evidence na vedení účetnictví. Nejvyšší správní soud se však zabýval zejména tím, zda jsou rozhodnutí žalovaného a krajského soudu přezkoumatelná, a zda v průběhu daňového řízení neuplynula lhůta pro stanovení daně.

[2] Finanční úřad pro Jihomoravský kraje (dále „správce daně“) doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014 ve výši 2 253 209 Kč a stanovil mu penále ve výši 450 641 Kč. Dospěl totiž k závěru, že mu vznikla pohledávka z titulu prodeje podniku obchodní společnosti VELKOOBCHOD NÁSTROJŮ Š., s.r.o., ve výši 13 857 500 Kč. Tu měl při přechodu z daňové evidence na vedení účetnictví zahrnout do základu daně dle § 23 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. V plném rozsahu tak však neučinil. Žalovaný napadeným rozhodnutím snížil doměřenou daň na 2 217 299 Kč a výši penále na 443 460 Kč. S nosnými důvody rozhodnutí správce daně se ovšem ztotožnil.

[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou. Krajský soud v Brně ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Předně konstatoval, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Žalovaný se dostatečně vypořádal s jeho námitkou neexistence pohledávky a neplatnosti smlouvy o prodeji podniku. Lhůta pro stanovení daně s ohledem na vykázanou daňovou ztrátu za zdaňovací období roku 2013 neuplynula. Obecná východiska plynoucí z judikatury Ústavního soudu ohledně lhůty pro stanovení daně nemohou zpochybnit konstantní judikaturu NSS, jenž se týká přímo ovlivnění lhůty daňovou ztrátou. Prodlení při vyřízení odvolání samo o sobě nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, dle které správce daně pochybil tím, že jej nevyzval k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Správce daně totiž před zahájením daňové kontroly neměl dostatečné informace o tom, že by žalobci měla být daň doměřena. Žalobce konkrétní poznatky správce daně o založení důvodného předpokladu doměření daně ani nekonkretizoval.
II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků

[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní setrval na tom, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, jelikož se nevypořádal s odvolací námitkou absolutní neplatnosti smlouvy. Krajský soud žalobní námitku nepřezkoumatelnosti upravil tak, že se věcně zabýval platností smlouvy. Jelikož má za to, že krajský soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného, shledává také napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Setrvává také na tom, že lhůta pro stanovení daně již uplynula, k čemuž se odkazuje na čl. IV žaloby. Ohledně nevyzvání k podání dodatečného daňového přiznání namítá, že se až z rozsudku krajského soudu dozvěděl, že správní spis neobsahuje žádné indicie o tom, že by daňová povinnost mohla být nesprávná. Proto namítá neúplnost správního spisu. Žalovaný v bodě 1 napadeného rozhodnutí přiznal, že se nejednalo o namátkovou kontrolu. Z výslechů P. Š. a V. R. je zřejmé, že je správce daně rovněž kontaktoval. P. Š. se ve výpovědi odkazoval na protokoly z jeho předchozí věci. První protokol o jeho výslechu byl datován před zahájením daňové kontroly u stěžovatele. Proto má za to, že správce daně před zahájením kontroly disponoval údaji z daňové kontroly u P. Š. (či jeho společnosti) a měl tak dostatečné důvody pro doměření daně i u stěžovatele.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud námitku stěžovatele ohledně neplatnosti smlouvy neupravil. Správně ji posoudil jako námitku nepřezkoumatelnosti. Dospěl k závěru, že se s touto námitkou žalovaný dostatečně vypořádal. Námitku prekluze práva stěžovatel řádně neuplatnil, jelikož se v ní pouze odkazuje na žalobu. Lhůta pro stanovení daně dle žalovaného neuplynula před vydáním napadeného rozsudku, a to s ohledem na vykázanou daňovou ztrátu za zdaňovací období 2013. Námitku neúplného správního spisu shledává nepřípustnou, jelikož ji stěžovatel neuplatnil již v řízení u krajského soudu, ačkoliv tak učinit mohl. Jeho tvrzení, že se jedná o reakci na závěry krajského soudu, je účelové. Spis je kompletní. Žalovaný má za to, že správce daně nebyl povinen vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání. I kdyby tuto povinnost měl a výzvu nevydal, jednalo by se o vadu mající vliv pouze na penále, nikoliv na doměřenou daň.

[6] Stěžovatel v replice zdůraznil, že námitka nepřezkoumatelnosti se týká toho, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neprovedl právní hodnocení smlouvy. To učinil poprvé až krajský soud, což žalovaný nepopírá. Námitku prekluze nepovažuje za nepřípustnou. Tuto žalobní námitku musel zopakovat, jelikož ji chtěl přednést více instancím. Ohledně námitky neúplného spisu doplnil, že zahájení daňové kontroly předcházela vyhledávací činnost správce daně. Pokud správní spis žádnou indicii o pochybení stěžovatele ještě před zahájením daňové kontroly neobsahuje, může to mít pouze dvě vysvětlení. Buďto krajský soud písemnost přehlédl nebo daňový spis nebyl úplný. V prvním případě by se jednalo o zjevnou vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Ve druhém případě by se jednalo o nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Tu stěžovatel nemohl předjímat. Není mu totiž známo, co žalovaný krajskému soudu zasílá. Žalovaný mu mohl zaslat pouze část spisu.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[7] Kasační stížnost není důvodná.

III.A. Nepřípustné námitky

[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasačních námitek. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Z textu daného ustanovení je také zřejmé, že brání i uplatnění jiných námitek než těch, které byly včas uplatněny v řízení před krajským soudem, pokud je stěžovatel nemohl uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně (rozsudek NSS ze dne 3. 9. 2008, čj. 1 Afs 102/2008-39). Nejvyšší správní soud také nemůže za stěžovatele jakkoliv domýšlet kasační argumentaci (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

[9] Stěžovatel v žalobě pouze obecně namítal, že správce daně před zahájením daňové kontroly věděl či alespoň vědět mohl o tom, že dojde k doměření daně, jelikož prováděl vyhledávací činnost a jedná se o skutkově jednoduchou věc. Přesto jej v rozporu s § 145 odst. 2 daňového řádu nevyzval k podání dodatečného daňového přiznání. Krajský soud k dané námitce předně uvedl, že výzva k podání dodatečného daňového tvrzení není univerzálním postupem při zjištění jakýchkoliv informací o věci, ale správce daně musí disponovat informacemi v dostatečné kvalitě i kvantitě, aby na jejich základě bylo možné založit důvodný předpoklad pro stanovení daně. Doplnil, že stěžovatel nikterak nekonkretizoval poznatky správce daně, které měly založit důvodný předpoklad doměření daně. Následně stručně shrnul výčet podkladů ve spisu, které měl správce daně k dispozici před zahájením kontroly. Ostatní okolnosti, tedy jaká část ze zjištěných pohledávek připadá na pohledávky z titulu prodeje podniku, zda, jakým způsobem a v jakém rozsahu o nich stěžovatel účtoval, zda a v jakém rozsahu byly pohledávky uhrazeny nebo zahrnuty do základu daně ve zdaňovacích obdobích let 2006–2014, zjišťoval správce daně až v průběhu daňové kontroly. Proto se krajský soud s touto námitkou neztotožnil.

[10] Stěžovatel v reakci na uvedené vypořádání v kasační stížnosti namítá to, že krajský soud vycházel z neúplného spisu. Má za to, že soud buď některou listinu přehlédl anebo mu žalovaný nepostoupil kompletní spis. Proto jeho námitku posoudil nesprávně. Dále konkretizuje indicie, ze kterých má za to, že jej správce daně měl vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání. Tvrdí, že správce daně neprováděl namátkovou kontrolu. Rozhodné skutečnosti mají plynout také ze svědeckých výpovědí P. Š. a V. R.

[11] Nejvyšší správní soud k dané námitce konstatuje, že stěžovatel formálně namítá to, že krajský soud vycházel z neúplného spisu. Z obsahu námitky je však zřejmé, že se zejména neztotožňuje s jeho právním posouzením. Stěžovatel v žalobě vznesl zcela obecnou argumentaci týkající se nezákonnosti penále. Svoji argumentaci konkretizoval až v řízení o kasační stížnosti. Důvody pro které shledává postup správce daně v rozporu s § 145 odst. 2 daňového řádu se v kasační stížnosti a žalobě různí, jak je zřejmé z uvedené rekapitulace. Stěžovateli nic nebránilo, aby konkrétní indicie, ze kterých dovozuje to, že jej správce daně měl vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání, tvrdil již v žalobě. Tak však neučinil. I kdyby krajský soud neměl k dispozici kompletní správní spis, což stěžovatel nyní činí sporným, nemohl s ohledem na obecnost námitky dospět k závěru, že je tato námitka důvodná. Aby tak mohl učinit, musel by za stěžovatele argumentaci domýšlet, k čemuž však není oprávněn (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 32), popř. by se muselo jednat o zcela evidentní pochybení daňových orgánů, o což se však v nyní posuzované věci nejednalo, jak již vysvětlil krajský soud (bod [9]). Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti již nevychází z obecných východisek, že správce daně před zahájením daňové kontroly prováděl vyhledávací činnost a věc je skutkově jednoduchá. Stěžovatel v kasační stížnosti naopak zcela konkrétně vymezil indicie, které dle něj měl vést k tomu, aby jej správce daně vyzval k podání dodatečného daňového přiznání. Nově uplatněnou argumentaci, včetně námitky neúplnosti spisu, proto Nejvyšší správní soud posoudil jako nepřípustnou.

III.B. Nepřezkoumatelnost

[12] Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek i napadené rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné. Žalovanému vytýká to, že se nevypořádal s jeho odvolací námitkou mířící na absolutní neplatnost smlouvy. Dále tvrdí, že si krajský soud žalobní námitku nepřezkoumatelnosti upravil a zabýval se tím, zda byla smlouva platná, nikoliv tím, zda se žalovaný s námitkou vypořádal.

[13] Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud či žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí (rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, nebo ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí krajského soudu je mimo jiné nepřezkoumatelné i tehdy, přezkoumá-li krajský soud rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které pro chybějící odůvodnění nebo pro nesrozumitelnost vůbec nebylo přezkoumání způsobilé (rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006-91).

[14] Stěžovatel v odvolání namítal zejména to, že jeho pohledávka neexistuje. V rámci této námitky uvedl také dílčí námitku, dle které byla smlouva uzavřena mezi sdružením a společností, což ústí v její absolutní neplatnost. Sdružení totiž nemá právní subjektivitu. Proto nemůže uzavírat smlouvy. Žalovaný se námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jejíž součástí byla také dílčí námitka absolutní neplatnosti smlouvy, zabýval v bodech 25 až 51 napadeného rozhodnutí. Žalovaný v bodě 27 uvedl, že smlouva o prodeji podniku byla uzavřena mezi účastníky sdružení a obchodní korporací VELKOOBCHOD NÁSTROJŮ Š.. Stěžovateli tak vznikla pohledávka za touto společností ve výši 13 857 500 Kč. V bodě 52 napadeného rozhodnutí dále doplnil, že s ohledem na zjištěné okolnosti shledal námitky týkající se zpochybnění existence pohledávky a neplatnosti smlouvy za nedůvodné. Námitku neexistence pohledávky shledal jako účelovou. To proto, že sám stěžovatel tvrdil to, že pohledávka ze smlouvy byla zdaněna a následně vedena v podrozvahové evidenci.

[15] Krajský soud se námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, které se týkaly neplatnosti smlouvy a neexistence pohledávky, zabýval v bodech 11 až 15 napadeného rozsudku. V nich předně shrnul vypořádání žalovaného s danými námitkami. Z napadeného rozhodnutí zdůraznil zejména to, že dle žalovaného byla smlouva uzavřena mezi účastníky sdružení a obchodní korporací. Prodávajícím tak nebylo sdružení bez právní subjektivity, nýbrž jeho členové. Námitku existence pohledávky shledal jako účelovou. Proto dospěl k závěru, že se žalovaný s námitkou neplatnosti smlouvy o prodeji podniku zabýval dostatečně. Krajský soud dále doplnil, že ze smlouvy ověřil, že v záhlaví smlouvy jsou na straně prodávajících kromě sdružení uvedení také všichni jeho členové. Proto smlouvu nelze hodnotit jako absolutně neplatnou. Námitku neplatnosti smlouvy vznesl stěžovatel poprvé až v odvolacím řízení. Proto nelze nic vytknout závěru žalovaného, že námitka je nejen nedůvodná, ale také účelová. Žalovaný tak nemusel ani hypoteticky posuzovat otázku, jak by se mělo postupovat v případě absolutně neplatné smlouvy.

[16] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že se žalovaný s dílčí námitkou neplatnosti smlouvy vypořádal, byť nedbale, neboť její vypořádání je pouze implicitní a na první pohled není zřejmé. Měl a mohl tak učinit výslovně a výrazně precizněji. Z jeho úvah je však přesto zřejmé, že za prodávající považoval jednotlivé členy sdružení, přičemž jedním z nich byl právě stěžovatel, kterému vznikla dotčená pohledávka. Tím se alespoň implicitně vypořádal s námitkou, že kupní smlouva byla absolutně neplatná proto, že byla uzavřena sdružením bez právní subjektivity. Nejvyšší správní soud podotýká, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012-45, CASINO KARTÁČ, bod 28). K tomu však NSS neshledal důvod, jelikož z napadeného rozhodnutí lze alespoň implicitně dovodit to, jak žalovaný s námitkou stěžovatele vypořádal. Krajský soud se s námitkou nepřezkoumatelnosti zabýval a dospěl k závěru, že se žalovaný námitkou neplatnosti smlouvy zabýval dostatečně. Napadený rozsudek proto netrpí vadou nepřezkoumatelnosti z důvodu, že krajský soud opomněl žalobní námitku či tím, že přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že se krajský soud částečně zabýval také tím, zda závěry žalovaného obstojí, přestože žalobní námitka stěžovatele mířila výhradně na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tímto postupem však krajský soud nikterak do práv stěžovatele nezasáhl. Proto NSS shledal tuto námitku nedůvodnou.

III.C. Lhůta pro stanovení daně

[17] Stěžovatel setrvává na tom, že lhůta pro stanovení daně již uplynula, k čemuž se odkazuje na svoji žalobní argumentaci. V žalobě činil sporným vliv zahájení daňové kontroly na lhůtu pro stanovení daně, která byla ovlivněna daňovou ztrátou. Tvrdil, že zahájením daňové kontroly dojde k přerušení lhůty a tím okamžikem započne běžet nová lhůta, která je dle něj vždy tříletá. Dosavadní výklad NSS, dle kterého zahájením daňové kontroly počne běžet znovu až osmiletá lhůta, považoval za nelogický, jenž popírá základní smysl lhůty samé. Odkázal se také na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05, dle kterého je účelem prekluzivních lhůt stimulace správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a zároveň nastolení právní jistoty. Nevidí důvod k tomu, aby po přerušení počala běžet opětovně až osmiletá lhůta pro stanovení daně. Tento přístup dle něj vede k průtahům a popíráním prekluzivní lhůty tak, jak ji vytyčil Ústavní soud. Dle stěžovatele existuje pouze jediná lhůta pro stanovení daně a ta je tříletá. Úpravy této lhůty nemohou nic změnit na tom, že je tříletá. Proto má za to, že je třeba dosavadní judikaturu NSS korigovat. Krajský soud této argumentaci nepřisvědčil. Odkázal se na konstantní judikaturu NSS, dle které lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období, ve kterém mohla být uplatněna daňová ztráta, skončí současně se lhůtou pro stanovení daně za poslední zdaňovací období, za které lze daňovou ztrátu nebo její část uplatnit. Dle krajského soudu nález Ústavního soudu, na který se stěžovatel odkázal, poskytuje pouze obecná východiska, dle kterých je účelem lhůty pro stanovení daně stimulace správce daně ke včasnému výkonu jeho práv a zajištění právní jistoty daňových subjektů. Tato obecná východiska nepřesvědčila krajský soud o tom, aby se od judikatury NSS odchýlil. Zároveň dodal, že tvrzeným průtahům se stěžovatel mohl bránit prostředky na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Průtahy samy o sobě nezpůsobují nezákonnost rozhodnutí o stanovení daně. Proto dospěl k závěru, že lhůta pro stanovení daně neuplynula. Základní lhůta měla skončit 1. 4. 2022. Správce daně zahájil daňovou kontrolu 23. 4. 2018. Tohoto dne začala běžet nová lhůta ve stejné délce. Proto napadené rozhodnutí nepochybně nabylo právní moci ve lhůtě pro stanovení daně.

[18] Nejvyšší správní soud k dané kasační námitce předně uvádí, že je zcela obecná a stěžovatel se v ní odkazuje pouze na svoji žalobní argumentaci, se kterou se krajský soud vypořádal. Nejvyšší správní soud je obecně vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Správní soudy však z úřední povinnosti přihlíží i k některým skutečnostem, u nichž již judikatura shledala zásadní význam z hlediska hmotného práva. Pokud by marně uplynula lhůta pro stanovení daně musel by k tomu NSS přihlédnout i v případě, že taková námitka nebyla namítána (nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 1341/08). Proto i takto obecnou námitku shledal přípustnou.

[19] Podle § 148 odst. 1 daňového řádu daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení.

[20] Podle § 148 odst. 3 daňového řádu byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn.

[21] Podle § 148 odst. 5 daňového řádu lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku podle odstavce 1.

[22] Podle § 34 odst. 1 věty první zákona o daních z příjmů od základu daně lze odečíst pravomocně stanovenou daňovou ztrátu nebo její část, a to ve 2 zdaňovacích obdobích bezprostředně předcházejících zdaňovacímu období nebo období, za které se podává daňové přiznání, za která se daňová ztráta stanoví, nebo v 5 zdaňovacích obdobích bezprostředně následujících po období, za které se daňová ztráta stanoví.

[23] Podle § 38r odst. 2 věty první zákona o daních z příjmů bylo-li možné uplatnit daňovou ztrátu nebo její část ve zdaňovacích obdobích následujících po zdaňovacím období, v němž daňová ztráta vznikla, jako položku odčitatelnou od základu daně, lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období, v němž daňová ztráta vznikla, tak i pro všechna zdaňovací období, za která bylo možné tuto daňovou ztrátu nebo její část uplatnit, končí současně se lhůtou pro stanovení daně za poslední zdaňovací období, za které bylo možné daňovou ztrátu nebo její část uplatnit.

[24] Nejvyšší správní soud se vlivem zahájení daňové kontroly na lhůtu pro stanovení daně, která byla ovlivněna daňovou ztrátou, zabýval již několikrát, zejména v rozsudku ze dne 2. 7. 2020, čj. 9 Afs 81/2020-40, č. 4056/2020 Sb. NSS, BOHEMIACHLAD, bod 37, a na něj navazujících rozsudcích ze dne 28. 7. 2023, čj. 10 Afs 454/2021-53, body 20 a 21, a ze dne 31. 5. 2021, čj. 7 Afs 229/2019-14, bod 23. Podle rozsudku BOHEMIACHLAD je v případě ovlivnění lhůty pro stanovení daně daňovou ztrátou pro stanovení jejího začátku rozhodující § 148 odst. 1 daňového řádu a pro stanovení jejího konce § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů. Pro vyměření daně nadále platí maximální celková desetiletá lhůta stanovená v § 148 odst. 5 daňového řádu. Na takto určenou prekluzivní lhůtu pak dopadají ustanovení § 148 odst. 2 až 4 daňového řádu, která upravují její prodloužení (odst. 2), přerušení (odst. 3) a stavení (odst. 4). Zahájení daňové kontroly tak povede k tomu, že se prekluzivní lhůta, jejíž počátek určuje § 148 odst. 1 daňového řádu a konec § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů, přeruší a začne běžet znovu od učinění tohoto úkonu. Všechna uvedená ustanovení tak obstojí vedle sebe. Stále však platí limit stanovený v § 148 odst. 5 daňového řádu, tedy že lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku. Pokud je tedy lhůta, jejíž konec je stanoven pomocí § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů, např. sedmiletá, nehrozí, že by se kvůli zahájení daňové kontroly mohla „prodloužit“ např. na dvojnásobek. Právě maximální délka 10 let zde slouží k tomu, aby prekluzivní lhůty nemohly trvat neúnosně dlouho. Jakkoli NSS připustil, že toto chápání prekluzivní lhůty může působit přísně, jde o nevyhnutelný důsledek toho, že daňové právo dává poplatníkům možnost odečtu daňové ztráty po dobu pěti zdaňovacích období, ale zároveň umožňuje korekce vlastního původního tvrzení ohledně výše daně, resp. daňové ztráty. Jedině výše uvedená interpretace § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů je tak podle NSS logická, rozumná a ctí právní jistotu (rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2021, čj. 7 Afs 191/2021-35, Magna Lighting Czech, bod 17). Záměrem zákonodárce bylo stanovit podstatně delší prekluzivní lhůty, než je běžné (rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2021, čj. 10 Afs 3/2020-38, Nečtinská realitní, bod 16).

[25] Rozhodující senát neshledal důvody se od této judikatury odklonit. To by ostatně mohl učinit pouze prostřednictvím postoupení věci rozšířenému senátu NSS (§ 17 odst. 1 s. ř. s.). Výklad stěžovatele sporující uvedenou judikaturu NSS zjevně odporuje výslovnému znění zákona a je v rozporu také s jeho smyslem a účelem. Přerušení lhůty dle § 148 odst. 3 daňového řádu se totiž nepojí pouze se zahájením daňové kontroly, na což primárně stěžovatel míří, ale také s podáním řádného daňového tvrzení a oznámením výzvy k podání řádného daňového tvrzení. Daňový řád mezi uvedenými důvody přerušení lhůty nikterak nerozlišuje. Proto je nutné k důvodům přerušení přistupovat shodně.

[26] Argumentace stěžovatele spočívá v tom, že přerušením lhůty započne běžet tříletá lhůta, bez ohledu na to, že původní lhůta byla delší z důvodu jejího ovlivnění daňovou ztrátou. To by však ve svém důsledku znamenalo, že by postačilo, aby daňový subjekt podal řádné daňové přiznání až po začátku běhu lhůty pro stanovení daně, čímž by se lhůta přerušila a započala by běžet lhůta nová, která by byla pouze tříletá. Původně až osmiletá lhůta pro stanovení daně by se tak fakticky mohla zkrátit až téměř o pět let úkonem daňového subjektu, v tomto případě opožděným podáním řádného daňového přiznání. Takovýto výklad je však zjevně v rozporu s výslovným zněním § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů, jelikož lhůta pro stanovení daně za dané zdaňovací období by dle výkladu stěžovatele mohla skončit dříve než základní lhůta dle § 148 odst. 1 daňového řádu pro stanovení daně za poslední zdaňovací období, za které bylo možné uplatnit vykázanou daňovou ztrátu nebo její část. To přitom zákon výslovně vylučuje. Jeho výklad je také v rozporu se smyslem a účelem § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů. Zákonodárce jím zjevně prodloužil lhůtu pro stanovení daně v případě dosažení daňové ztráty tak, aby správce daně mohl v případě budoucího uplatnění této ztráty zkontrolovat i to, zda skutečně vznikla. Proto je nezbytné, aby lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období, ve kterém daňová ztráta vznikla a zároveň ve všech následujících zdaňovacích obdobích, ve kterých si daňový subjekt může ztrátu uplatnit, neskončila dříve, než základní lhůta dle § 148 odst. 1 daňového řádu pro poslední zdaňovací období, ve kterém si daňový subjekt může tuto ztrátu uplatnit. Stěžovatelem nastíněný výklad však uvedenému odporuje.

[27] Stěžovatel zároveň tvrdí, že výkladem NSS dochází v praxi k průtahům. Ani tomuto tvrzení však nelze přisvědčit. Ačkoliv prekluzivní lhůty nepochybně pomáhají i ke zkracování průtahů, nejsou jedinou ochranou, která mají daňové subjekty k dispozici. Daňový subjekt se jim může bránit prostřednictvím podnětu nejblíže nadřízenému správci daně (§ 38 daňového řádu), popř. podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 s. ř. s.). Má tak k dispozici účinné nástroje, kterými může proti případné nečinnosti daňových orgánů brojit.

[28] Nález Ústavního soudu, na který stěžovatel v žalobě odkázal (bod [17]), není s uvedenými závěry v rozporu. Z části nálezu, kterou stěžovatel v žalobě citoval, vyplývá pouze to, že účelem prekluzivních lhůt je stimulace správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a zároveň nastolení právní jistoty. S tímto obecným východiskem Ústavního soudu se NSS ztotožňuje. Jeho závěry s ním nejsou nikterak rozporné. S ohledem na to, že si daňový subjekt může uplatnit daňovou ztrátu v 5 zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje (bod [22]), a správce daně by měl mít možnost tato období řádně zkontrolovat, není prekluzivní lhůta tak, jak ji NSS výše nastínil, nepřiměřeně dlouhá. Nelze opomenout zejména to, že tato lhůta skončí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku. Delší lhůta pro stanovení daně navíc neslouží pouze správci daně. Daňovému subjektu umožňuje korekci vlastního původního tvrzení ohledně výše daně, resp. daňové ztráty.

[29] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že žalobní argumentace stěžovatele není schopná zpochybnit dosavadní judikaturu NSS ohledně přerušení lhůty pro stanovení daně v případě jejího ovlivnění daňovou ztrátou. Proto také uzavírá, že lhůta pro stanovení daně před vydáním napadeného rozhodnutí neuplynula.

IV. Závěr a náklady řízení

[30] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

[31] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 5. prosince 2024

Petr Mikeš
předseda senátu

Plný text

8 Afs 118/2024-56
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: J. R., zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem [adresa] Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2023, čj. 23178/23/5200-10422-711621, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2024, čj. 62 Af 39/2023-66,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2024, čj. 62 Af 39/2023-66, a rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2023, čj. 23178/23/5200-10422-711621.

II. Žalobci se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále „správce daně“) dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 5. 2020, čj. 2789175/20/3019-50523-712340, doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014 ve výši 2 253 209 Kč a stanovil mu penále ve výši 450 641 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že žalobce nezahrnul do základu daně pohledávku ve výši 13 857 500 Kč. Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím snížil doměřenou daň na 2 217 299 Kč a penále na 443 460 Kč. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

[2] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností. V průběhu řízení o kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. V žádosti uvedl, že si na úhradu doměřené daně vzal úvěr ve výši 2 400 000 Kč. Jeho měsíční splátky činí 48 000 Kč. Jistinu daně má již uhrazenou. Zbývá mu však uhradit příslušenství daně. Úrok z prodlení činí 1 709 547 Kč. Jeho příjmy za rok 2023 činily 177 387 Kč. Žije ve společné domácnosti s manželkou, která se podílí z 50 % na příjmech a výdajích z podnikání. Mimo příjem z podnikání nemají jiné příjmy. Jejich obchodní majetek činí necelých 600 tis. Kč. Dále mají byt, ve kterém bydlí, nemovitost k podnikání a pozemky. Na podnikatelském bankovním účtu mají 732 120 Kč a na nepodnikatelském účtu 106 981, 79 Kč. Stěžovatel tvrdí, že v současné době nemá na úhradu příslušenství daně ve výši přesahující 2 mil. Kč. Splátky úvěru využitého k úhradě daně značně ovlivňují jeho rodinný rozpočet. Bez prodeje majetku není schopen příslušenství uhradit. Výše nedoplatků je z pohledu jeho příjmů a výdajů významná. Není je schopen okamžitě splatit ze svých běžných příjmů. Rozprodej majetku by ohrozil jeho podnikání. K žádosti přiložil výpis z běžného účtu, z úvěrového účtu, smlouvu o úvěru, inventurní soupis majetku, daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2023 a písemnosti jemu zaslané správcem daně.

[3] Žalovaný ve vyjádření k žádosti navrhl, aby ji soud zamítl. Má za to, že v ní stěžovatel formuloval obavy ohledně utlumení podnikatelské činnosti pouze obecně a nikterak je neprokázal. Zůstatky na účtech stěžovatele v mezidobí významně vzrostly. Tyto finanční prostředky by mohl využít na úhradu příslušenství daně. Navíc vlastní obchodní majetek ve výši 600 000 Kč a nemovité věci. Má tedy za to, že stěžovatel dostatečně neprokázal reálnou a závažnou újmu, která mu hrozí. Zároveň může využít jiných postupů, které mu nabízí zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, např. posečkání úhrady daně, odložení exekuce či její zastavení. Primárně je třeba využít postupy stanovené daňovým řádem a až následně lze přiznat kasační stížnosti odkladný účinek. Přiznání odkladného účinku je také v rozporu s veřejným zájmem na výběru daní.

[4] Nejvyšší správní soud přípisy z 13. 5. 2024 a 23. 5. 2024 vyzval stěžovatele k doložení výpisů z účtu za poslední tři uplynulé kalendářní měsíce, účetní závěrky za rok 2023 a k vysvětlení toho, z jakého důvodu není schopen daň uhradit z dotčené pohledávky, či z ní daň splácet alespoň ve splátkách. Zároveň požadoval vysvětlit tvrzení týkající se zůstatku na podnikatelském účtu. Stěžovatel totiž uvedl, že na podnikatelském účtu disponuje finančními prostředky ve výši 765 120 Kč. Soudu však doložil výpis týkající se podnikatelského úvěru, dle kterého je uvedená částka jeho dluhem, nikoliv pohledávkou za bankou. Stěžovatel v reakci na výzvu uvedl, že jeho dlužník hradí dluh v nahodilých drobných splátkách. Úhradu nedoplatku tak v současné době není schopen provést. Správci daně nabídl postoupení této pohledávky. Ten však takový postup odmítl. Dále vysvětlil, že se v žádosti o přiznání odkladného účinku dopustil nepřesnosti ohledně označení účtu. Potvrdil, že se jedná o úvěrový účet a částka 765 120 Kč je zůstatek jistiny úvěru, nikoliv jeho pohledávka. Zároveň předložil požadované výpisy z účtu a účetní závěrku. Významnější neoznačené platby z výpisu z účtu také vysvětlil.

[5] Kasační stížnost nemá odkladný účinek (§ 107 odst. 1 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Odkladný účinek lze tedy kasační stížnosti přiznat tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Kromě formální podmínky, jíž je podání příslušného návrhu, je pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy tíží stěžovatele (usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32, nebo ze dne 24. 9. 2015, čj. 2 As 218/2015-50). Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (usnesení NSS ze dne 30. 1. 2012, čj. 8 As 65/2011-74), přičemž stěžovatelem tvrzená a prokazovaná újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (usnesení NSS ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20).
[7] Po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě naplněny. Stěžovatel tvrdí dostatečně konkrétním a individualizovaným způsobem, že okamžitá úhrada požadované částky by pro něj znamenala újmu. Tvrzené skutečnosti osvědčil přiloženými listinami, zejména výpisem z běžného účtu a úvěrového účtu, smlouvou o úvěru, daňovým přiznáním, rozvahou a výkazem zisku a ztráty. Z nich vyplývá, že jeho výsledek hospodaření za rok 2023 činil 177 837 Kč. Kromě příjmů ze samostatné činnosti nemá jiné příjmy. Z výpisu z bankovního účtu je zřejmé, že má poměrně významné obraty, což vyplývá i z výkazu zisku a ztráty. Výše zůstatku však značně kolísá v jednotlivých měsících. Za poslední 3 měsíce navíc ani zdaleka nedosáhla tvrzené výše příslušenství daně, které mu zbývá uhradit. Nejvyšší správní soud zároveň přihlédl k tomu, že stěžovatel splácí úvěr, který si vzal na úhradu jistiny daně, a k jeho tvrzení, že mu dlužník vyplácí finanční prostředky ze sporné pohledávky nahodile a v nízkých částkách. Z uvedeného je zřejmé, že v současné době není schopen uhradit příslušenství daně ve výši okolo 2 mil. Kč, bez toho, aniž by začal rozprodávat svůj majetek. S ohledem na výši příslušenství daně a stěžovatelem doložených údajů o jeho podnikání je však zřejmé, že rozprodej majetku by měl zásadní dopad na jeho podnikání. Ani zůstatková hodnota jeho dlouhodobého majetku, na kterou poukazuje žalovaný, nedosahuje výše příslušenství daně. Je tak zjevné, že by výkon napadeného rozhodnutí měl na stěžovatele závažný dopad, obzvláště jedná-li se o fyzickou osobu.

[8] Pokud jde o argument žalovaného, že k odložení daňové povinnosti slouží primárně prostředky daňového řádu, Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury, která soudní zásahy do vykonatelnosti či jiných účinků správních rozhodnutí považuje za prostředky ultima ratio (např. usnesení ze dne 4. 1. 2018, čj. 1 Afs 382/201738, či ze dne 16. 8. 2018, čj. 1 Afs 261/201828). V těchto rozhodnutích nicméně NSS vycházel ze zjištění, že stěžovatel svá tvrzení ohledně hrozící újmy neprokázal (usnesení NSS ze dne 15. 3. 2023, čj. 9 Afs 30/2023-66, digital cave, bod 13). Žádostí o přiznání odkladného účinku v obdobné situaci se NSS věnoval v usnesení ze dne 4. 4. 2018, čj. 2 Afs 83/2018-27. V něm shrnul, že je zásadně třeba, s ohledem na princip subsidiarity soudní ochrany před jednáním veřejné správy, pokud možno využít prostředků ochrany uvnitř systému veřejné správy, jsou-li efektivně k dispozici. Nicméně odkladný účinek či předběžné opatření jsou autonomními prostředky správního soudnictví určenými k okamžité a dočasné ochraně toho, v jehož prospěch budou vydány. Podmínky pro jejich užití jsou nezávislé, zákon nepodmiňuje jejich vydání předchozím vyčerpáním prostředků ochrany v rámci veřejné správy. Liknavost či účelový postup toho, kdo žádá přiznání odkladného účinku žaloby či kasační stížnosti, při uplatnění prostředků ochrany v rámci veřejné správy může být důležitým vodítkem pro soud při rozhodování o návrhu, nicméně samo o sobě nevyužití těchto prostředků nemusí být dostatečným důvodem k nevyhovění tomuto návrhu. Druhý senát NSS odkladný účinek přiznal. Odůvodnil to především tím, že stěžovatel prokázal jemu hrozící újmu, jistinu daně již zaplatil a zbývalo mu doplatit pouze příslušenství. Proto dospěl k závěru, že z jednání stěžovatele nebylo patrné, že by byl liknavý či že by návrh na přiznání odkladného účinku podal účelově. V nyní posuzované věci stěžovatel rovněž prokázal jemu hrozící újmu (bod [7]), uhradil jistinu daně a nyní mu zbývá doplatit pouze příslušenství. Proto ani v nyní posuzované věci nelze hovořit o liknavosti stěžovatele či účelovosti jeho jednání. Ostatně to, že existence jiného právního institutu neznamená, že by bylo přiznání odkladného účinku vyloučeno, již NSS konstatoval v usnesení ze dne 6. 12. 2018, čj. 3 Afs 114/2018-79, Legios Loco, bod 13. Naopak usnesení Městského soudu v Praze, kterým žalovaný podporuje svá tvrzení, není pro NSS závazné.

[9] Současně Nejvyšší správní soud neshledal, že by odkladným účinkem mohla třetím osobám vzniknout újma nepoměrně větší, než je újma hrozící stěžovateli. Jediným subjektem, kterého se přiznání odkladného účinku dotkne, bude stát, neboť tomu bude dočasně odepřeno právo činit kroky vedoucí k výběru vyměřené daně. Z hlediska celkových příjmů státu je však výše příslušenství daně zcela nevýznamné. Naopak stěžovateli, jakožto fyzické osobě, by nepřiznáním odkladného účinku vznikla aktuální a závažná újma, kterou řádně prokázal. Je proto zřejmé, že třetím osobám přiznáním odkladného účinku nepoměrně větší újma nevznikne.

[10] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda by přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s veřejným zájmem. Je nepochybné, že existuje veřejný zájem na včasné úhradě daňových pohledávek, přesto nelze postupovat cestou paušálního zamítání všech návrhů na přiznání odkladného účinku žalobám či kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím správců daně (usnesení NSS ze dne 26. 9. 2012, čj. 9 Afs 67/2012-64, Tělovýchovná jednota Sokol Doubí). Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti dojde pouze k přechodnému pozastavení účinků rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů do doby, než Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodne. Stěžovatel tak po určitou dobu nebude muset uloženou povinnost splnit, avšak bude k tomu povinen v případě neúspěchu své kasační stížnosti. Veřejný zájem na oprávněném výběru daní tak v daném smyslu nemůže být dotčen (unesení Legios Loco, bod 14). V tomto ohledu soud rovněž přihlédl k tomu, že stěžovatelem je fyzická osoba s nízkými zisky, jež si na splacení jistiny daně vzala úvěr a postupně činí kroky k úhradě celé dlužné daně, včetně jejího příslušenství.

[11] Z výše uvedených důvodu Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky napadeného rozsudku krajského soudu a napadeného rozhodnutí žalovaného. Ostatně v obdobných případech NSS odkladný účinek přiznává, prokáže-li stěžovatel hrozbu vážné újmy, jak rovněž vyplývá ze stěžovatelem odkazovaného usnesení ve věci Legios Loco a usnesení NSS ze dne 14. 10. 2020, čj. 2 Afs 332/2020-33.

[12] Rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[13] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 4. 6. 2024, čj. 9 As 270/2023-21, KLUB 213], přičemž poplatek je v takovém případě splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 citovaného zákona). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[14] Soudní poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703-46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080311824.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

K výroku II.:

Nebude-li soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

Pokud úhradu soudního poplatku provádí jiná osoba než povinná, je nutno do zprávy pro příjemce na příkazu k úhradě uvést, za koho se úhrada provádí.

V případě placení kolkovými známkami nalepte vždy oba jejich díly na tiskopis na vyznačeném místě. Tiskopis podepište a vraťte jej označenému soudu. Kolkové známky neznehodnocujte.

V Brně 13. června 2024

Petr Mikeš
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.

podpis .................................................

↓ místo pro nalepení kolkových známek ↓