Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek2× citováno

Ústavní stížnost II. ÚS 1384/2023: Odmítnuto (usnesení ze dne 11. 7. 2023).

Spisová značka

8 As 40/2022

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 23. 3. 2023Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: PODHRÁZKÝ MilanECLI:CZ:NSS:2023:8.As.40.2022.76
Další údaje
Předmět řízení: Právo na informace

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 23. 3. 2023

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Mgr. J. Z., proti žalované: THERMAL-F, a. s., se sídlem [adresa] zastoupená Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem [adresa] proti nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2022, čj. 57 A 136/2021-163,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Nejvyšší správní soud se v této věci zabýval otázkou, zda žalovaná (obchodní společnost se stoprocentní majetkovou účastí státu) představuje veřejnou instituci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (podstata sporných otázek se konkrétně týká především užití předchozí judikatury Ústavního soudu a Nejvyšší správního soudu řešící tuto problematiku na případ žalované).

[2] Žalobce žalovanou podle zákona o svobodném přístupu k informacím požádal o o poskytnutí informací ze „Smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání“ uzavřené mezi žalovanou (jako pronajímatelem) a společností Saunia, s. r. o. (jako nájemcem). Smlouva byla zveřejněna v registru smluv, ale některé její části byly znečitelněny (znepřístupněny veřejnosti).

[3] Žalovaná žalobci na žádost odpověděla přípisem z 30. 11. 2020 tak, že není povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, požadované informace jsou obchodním tajemstvím a odkázala žalobce na dopis z 19. 11. 2019, v němž ve vztahu k dané smlouvě poskytla informace o konkrétní výši nájemného a investičních nákladů na rekonstrukci. Žalobce přípis, který považoval za rozhodnutí, napadl odvoláním, které ale žalovaná nepostoupila Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“). Žalobce se proto obrátil přímo na Úřad s žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti, na jehož základě Úřad žalované opatřením proti nečinnosti ze dne 23. 2. 2021, čj. UOOU-00408/21-2, uložil, aby mu postoupila úplný spisový materiál včetně žalobcova podání (odvolání). To žalovaná neučinila s tím, že není povinným subjektem, tedy Úřad není její nadřízený orgán a nemůže jí ukládat povinnosti. Úřad následně vydal rozhodnutí ze dne 10. 5. 2021, čj. UOOU-00408/21-9, ve kterém žalovanou označil za povinnou osobu dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Dospěl k závěru, že její odpověď z 30. 11. 2020 byla rozhodnutím o odmítnutí žalobcovy žádosti o informace. Toto rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k novému projednání.

[4] Žalobce se následně obrátil na Krajský soud v Plzni s žalobou na ochranu proti nečinnosti. Uvedl mimo jiné, že v návaznosti na výše označené rozhodnutí Úřadu žalovaná žádné rozhodnutí nevydala. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalované stanovil povinnost ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku o žádosti rozhodnout. Nejprve s ohledem na předchozí průběh řízení dospěl k tomu, že žádost žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti (podle § 80 odst. 3 správního řádu) představovala bezvýsledné vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti. Bylo by v dané věci ryze formalistické trvat na podání stížnosti dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím. Jde-li o samotnou podstatu sporu, krajský soud uzavřel, že žalovaná je veřejnou institucí, a tudíž i povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Shledal, že aktuální a skutkově blízkou judikaturu aplikovatelnou v dané věci představuje rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2021, čj. 5 As 95/2019-51, ve věci ČEPRO. V případě žalované byly naplněny podmínky plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve věci ČEZ, neboť 100% akcionářský podíl drží v jejím případě stát vykonávající akcionářská práva prostřednictvím Ministerstva financí. Jde-li o další kritéria pro určení veřejné instituce ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, ve věci Letiště Praha, bylo u žalované naplněno i kritérium zřizovatele (zakladatelem byl Fond národního majetku, tedy subjekt přímo řízený Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci). I pokud jde o kritéria vzniku a zániku žalované, je její situace zcela srovnatelná s věcí ČEPRO. Její vznik i zánik byl (je) plně v rukou státu. Za naplněná soud shledal i kritéria subjektu vytvářejícího orgány žalované a státního dohledu nad její činností. Ve vztahu k závěrečnému kritériu (převažující účel) pak krajský soud uvedl, že v případě žalované nelze učinit jednoznačný závěr, že u ní převažuje veřejný účel, byť jisté prvky veřejného účelu lze dovodit z toho, že významná část lázeňské péče je financována z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Postačuje však, že znaky veřejné instituce převažují, což je v případě žalované nepochybně splněno.

II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce a repliky

[5] Rozsudek krajského soudu napadla žalovaná (dále „stěžovatelka“) kasační stížností. Ze samotné stoprocentní majetkové účasti státu nelze dovodit naplnění všech znaků veřejné instituce s výjimkou veřejného účelu, který by vlastně již ani nebyl relevantní. Čtyři z pěti kritérií vymezených nálezem Letiště Praha ztrácejí v důsledku závěru krajského soudu opodstatnění. Kritérium osoby zřizovatele nelze zcela ztotožnit s kritérii vzniku a zániku instituce. V případě stěžovatelky chybí veřejnoprávní prostředky ingerence státu při jejím vzniku a zániku (zdůrazněné nálezem Letiště Praha) a zbývají pouze ty soukromoprávní, tedy zakladatelská listina a zrušení rozhodnutím valné hromady. Stěžovatelka nebyla zřízena zvláštním zákonem ani na základě zvláštního zákona a její založení (vznik) nebylo podmíněno žádným zvláštním schvalovacím procesem státních orgánů. Rozhodné je, zda se při vzniku a zániku uplatní převážně pravidla typická pro soukromé či veřejné právo, nikoliv zda je vykonává osoba soukromého či veřejného práva. V tom jsou závěry krajského soudu principiálně nesprávné. Obdobně (mimo podstatu rozlišovacího kritéria) krajský soud hodnotil i kritéria subjektu vytvářejícího orgány a (ne)existenci státního dohledu nad činností instituce. I zde zcela pominul, jakými prostředky k naplňování uvedených cílů dochází. K volbě orgánů dochází hlasováním valné hromady, stát při dohledu nemá žádné privilegované postavení oproti osobám soukromého práva.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18, ve věci OTE, nepopírá kritéria plynoucí z nálezu Letiště Praha a nelze z něj dovodit, že v případě stoprocentní majetkové účasti státu by měla být ostatní kritéria zkoumána jen formálně. Majetková účast státu je pouze jedním z kritérií. Na principiální odlišnost mezi státními podniky a obchodními korporacemi s majetkovou účastí státu upozorňoval již nález Letiště Praha. Krajský soud sice opřel své závěry o jeden z rozsudků Nejvyššího správního soudu, měl však povinnost respektovat nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Krajský soud nesprávně opomenul i hledisko postavení stěžovatele na trhu. Stěžovatelka dále zdůraznila rozdíl mezi její věcí a rozsudkem ČEPRO, jde-li o veřejný účel. Stěžovatelka nepůsobí ve státně-strategické oblasti. Závěr krajského soudu o jistých prvcích veřejného účelu stěžovatelky (s ohledem na podobu financování lázeňské péče) nevychází z podkladů ve správním spise, navíc stěžovatelka v době rozhodování krajského soudu žádné příjmy z veřejného zdravotního pojištění neměla. Tyto závěry soudu byly navíc zcela nepředvídatelné. Účel stěžovatelky je jednoznačně soukromý. Kritérium veřejného (soukromého) účelu je zdůrazněno tím, že oproti ostatním (formálním) kritériím představuje materiální rozlišení mezi veřejnými a soukromými institucemi. Přístup stěžovatelky, která od počátku důsledně zastává přístup, že veřejnou institucí není, se navíc liší od přístupu společnosti ČEPRO, která podle zákona o svobodném přístupu k informacím postupovala.

[7] Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Závěry stěžovatelky považuje při aplikaci aktuální judikatury za neudržitelné. I v jejím případě ve smyslu rozsudku ČEPRO převažují znaky typické pro veřejnou instituci. Tento pojem je třeba vykládat extenzivně, přičemž stěžovatelka závěry judikatury dezinterpretuje. Žalobce zdůraznil nutnost veřejné kontroly stěžovatelky plynoucí z toho, že stát vynaložil prostředky při jejím vzniku. Kasační stížnost neobsahuje jediný relevantní argument, který by závěry krajského soudu vyvracel. Ten se jednotlivými kritérii, jež stěžovatelka zmiňuje, v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval. Jde-li o předmět podnikání stěžovatelky a způsob jejího financování, krajský soud jej popsal v návaznosti na výroční zprávu stěžovatelky za rok 2020, kterou sama soudu předložila. Kritérium veřejného účelu navíc soud hodnotil jen jako doplňkové.

[8] V replice k vyjádření žalobce stěžovatelka setrvala na důvodech kasační stížnosti a zdůraznila, že veřejnou institucí není jakákoliv obchodní společnost, jejímž stoprocentním vlastníkem je stát, ale jen taková společnost, která zároveň vykazuje převažující znaky ve smyslu nálezu Letiště Praha. Povahu společnosti podle jednotlivých kritérií je třeba posuzovat podle podstaty těchto kritérií a nikoliv osoby, která je zrovna naplňuje. Záměrem judikatury nepochybně nebylo učinit kritéria plynoucí z nálezu Letiště Praha čistě formálními.

[9] Dalším podáním pak stěžovatelka doplnila svoji argumentaci poukazem na novelizaci zákona o svobodném přístupu k informacím provedenou zákonem č. 241/2022 Sb. S odkazem na důvodovou zprávu k tomuto zákonu upozornila na to, jak zákonodárce přistoupil k obsahu pojmu veřejná instituce. Připomněla, že judikatura možnost zohlednění nových postojů zákonodárce při výkladu dosavadní úpravy připouští. Zákonodárce ve zmíněné důvodové zprávě hovoří o tom, že aby mohl být subjekt považován za veřejnou instituci, musí být mimo další splněn znak v podobě veřejného účelu daného subjektu, a veřejnou institucí tedy nebudou ryze komerční subjekty (byť se stoprocentní majetkovou účastí státu) pohybující se na volném konkurenčním trhu. Pokud jde o naplnění veřejného účelu, stěžovatelka poukázala na vymezení veřejného podniku, jak je definován v zákoně o svobodném přístupu k informacím po uvedené novele; ani tuto definici její činnost nenaplňuje. Stěžovatelka působí v plně konkurenčním prostředí, její veřejný účel neshledal ani krajský soudu v napadeném rozsudku.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[11] Kasační stížnost není důvodná.

[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že z podkladů, které v dané věci obdržel, je mu známo, že v reakci na rozsudek krajského soudu stěžovatelka vydala další rozhodnutí o žádosti žalobce. V řízení na ochranu proti nečinnosti však vychází Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti ze skutkového stavu, který tu byl ke dni rozhodnutí krajského soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s. a usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, čj. 7 Ans 10/2012-46).

[13] Jak již bylo výše uvedeno, spor se v dané věci týká toho, zda je stěžovatelka povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu. Konkrétně je mezi účastníky sporné, zda stěžovatelka naplňuje kritéria veřejné instituce, jak je vymezil v nález Letiště Praha, resp. jak krajský soud tato kritéria v případě stěžovatelky aplikoval. Zmiňovaný nález mezi tato kritéria řadí „nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce“. Ústavní soud v citovaném nálezu současně zdůraznil, že je třeba „reflektovat skutečnost, že se v činnosti mnoha institucí prolínají aspekty soukromoprávní s veřejnoprávními a rozhodující pro kvalifikaci instituce jako veřejné či soukromé potom je, které aspekty převažují. Zařazení zkoumané instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou tak musí vyplývat z “převahy” znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické“.

[14] Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z toho, že shora vymezená kritéria a) - d) stěžovatelka jako veřejná instituce naplňuje a přestože nelze učinit jednoznačný závěr, zda je u stěžovatelky naplněno kritérium e), tedy její veřejný účel, znaky veřejné instituce u ní jednoznačně převažují. Věnuje-li tedy stěžovatelka dosti významnou část kasační argumentace tomu, že právě kritérium veřejného účelu odlišuje její situaci od rozsudku ČEPRO, resp. poukazuje na nepředvídatelnost souvisejících závěrů krajského soudu a chybějící oporu pro tyto závěry ve spise, není možno s ní souhlasit v tom, že by krajský soud toto kritérium „upozaďoval“ či z něj činil kritérium „zanedbatelné“. Stěžovatelka v tomto ohledu především pomíjí východisko plynoucí mimo jiné z výše citovaného nálezu Letiště Praha, na něž se zcela přiléhavě odvolává i krajský soud v napadeném rozsudku (např. bod 41). Podle toho je totiž rozhodující, zda znaky veřejné instituce převažují. Jinak řečeno, pro závěr, zda určitý subjekt je veřejnou institucí ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, nemusí být naplněna všechna kritéria vymezená citovanou judikaturou svědčící posouzení dané instituce jako veřejné.

[15] Dospěl-li tedy krajský soud v projednávané věci k závěru, že stěžovatelka naplňuje všechna kritéria veřejné instituce kromě kritéria veřejného účelu, jehož naplnění nepovažoval za jednoznačné, nemůže mít na zákonnost napadeného rozsudku a posouzení stěžovatelky jako veřejné instituce bez dalšího vliv, zda jsou úvahy ve vztahu k tomuto zbývajícímu (byť jinak samozřejmě také významnému) kritériu dostatečné (či odpovídajícím způsobem spisově podložené). Ostatně ani závěry rozsudku ČEPRO, jde-li o účel dané společnosti, nebyly zcela jednoznačné (viz bod 27 daného rozsudku). Tedy ani poukaz stěžovatelky na to, že oproti naposledy zmíněné společnosti nepůsobí ve státně-strategické oblasti, není v dané věci zcela přiléhavý. V tomto směru zbývá dodat, že relevantní nemůže být ani poznámka stěžovatelky, podle níž společnost ČEPRO při vyřizování žádosti postupovala podle zákona o svobodném přístupu k informacím, zatímco stěžovatelka od počátku popírala, že je povinným subjektem. Tato okolnost nemůže mít pro posouzení postavení určitého subjektu jakožto veřejné instituce (a na to navazující jeho případné nečinnosti) jakýkoliv význam.

[16] Okruh kasačních námitek týkajících se nedostatků posouzení kritéria veřejného zájmu ze strany krajského soudu by tedy mohl být významný pouze tehdy, pokud by krajský soud neshledal znaky svědčící veřejné povaze stěžovatelky i u jiných kritérií, případně pokud by kasační soud shledal v posouzení těchto ostatních kritérií krajským soudem vadným (k tomu viz níže). Ani jedno ovšem v projednávané věci splněno není.

[17] Podstatu kasační argumentace stěžovatelky tvoří její přesvědčení, že krajský soud fakticky sloučil první čtyři kritéria veřejné instituce vymezená nálezem Letiště Praha. Nelze podle ní vyjít z toho, že samotnou stoprocentní majetkovou účastí státu by byla tato kritéria automaticky naplněna.

[18] V tomto ohledu považuje kasační soud za nutné, před vypořádáním jednotlivých dílčích argumentů stěžovatelky, připomenout stěžejní myšlenku nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18, ve věci OTE, jehož se stěžovatelka na různých místech kasační stížnosti taktéž dovolává. Podle tohoto nálezu totiž „smyslem ústavně zaručeného základního práva na informace je umožnit a usnadnit efektivní veřejnou kontrolu výkonu veřejné moci, což ovšem zahrnuje též kontrolu hospodaření s majetkovými hodnotami, jež jsou veřejnou mocí přímo nebo nepřímo ovládány. Tento smysl ovšem bude zcela naplňován nikoliv tím, že bude omezován okruh povinných subjektů, nýbrž naopak tím, že v pochybnostech bude voleno řešení pro jejich rozšíření“. Nejvyšší správní soud má za to, že toto výkladové vodítko je třeba aplikovat i v případě stěžovatelky.

[19] K obecným pochybnostem stěžovatelky vyjádřeným úvodem kasační stížnosti je třeba v návaznosti na výše uvedené poznamenat, že krajský soud se v napadeném rozsudku dostatečně podrobně jednotlivými kritérii plynoucími z nálezu Letiště Praha zabýval a jejich naplnění v případě stěžovatelky hodnotil (byť – jak plyne z již výše uvedeného – u kritéria veřejného zájmu neučinil s ohledem na naplnění ostatních kritérií jednoznačný závěr). Není tedy pravdou, že by krajský soud činil tato kritéria neopodstatněnými, jak se stěžovatelka obává. Byť je zřejmé, že soudní judikatura inklinuje k tomu, aby se v případě obchodních společností se stoprocentní majetkovou účastí státu zpravidla o veřejné instituce ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím jednalo (viz např. citovaný nález OTE), nemusí to platit absolutně. Nejsou vyloučeny situace, kdy tomu tak výjimečně být nemusí (např. s ohledem na různé specifické způsoby ovládání společností; srov. např. § 75 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích). To však není případ projednávané věci, kde takové okolnosti dány nejsou a stěžovatelka ani na žádné takové okolnosti neupozorňuje. V obecné rovině především nelze akceptovat, že by mělo dojít k omezování ústavního práva na informace jen v důsledku toho, že stát nakládá s veřejnými prostředky nikoliv přímo prostřednictvím svých orgánů, ale nepřímo prostřednictvím obchodní společnosti. Jak již nicméně bylo shora uvedeno, pro nynější věc je podstatné, že krajský soud se naplněním uvedených kritérií v odpovídající míře zabýval (a nečinil tak pouze formálně), tedy hypotetické úvahy týkající se nezohlednění kritérií nálezu Letiště Praha zde nejsou ani namístě. Krajský soud tedy v dané věci ani nepostupoval v rozporu s rozsudkem NSS ze dne 8. 4. 2020, čj. 10 As 227/2018-41, na který stěžovatelka v souvislosti s nutností aplikace opakovaně zmiňovaných kritérií odkazuje.

[20] Jde-li o způsob vzniku stěžovatelky, krajský soud její situaci shledal srovnatelnou se situací v rozsudku ČEPRO s tím, že i ke vzniku stěžovatelky došlo za plné ingerence státu. S tím stěžovatelka nesouhlasí. Podle ní v jejím případě chybí jakékoliv veřejnoprávní prostředky zjištěné a zdůrazněné u státního podniku Letiště Praha a zbývají pouze ty soukromoprávní. V tomto ohledu především nelze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že by krajský soud zcela ztotožnil kritérium osoby zřizovatele s kritériem způsobu vzniku. Ingerenci státu v napadeném rozsudku ve shodě se závěry rozsudku ČEPRO shledal v tom, že ke vzniku stěžovatelky došlo rozhodnutím Fondu národního majetku na základě souhlasu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Krajský soud tedy nevyšel z toho, že by stěžovatelka byla zřízena zvláštním zákonem ani v této souvislosti jinak nepopřel východiska nálezu Letiště Praha týkající se státních podniků. Krajský soud zde naopak vyšel z existující judikatury Nejvyššího správního soudu, která i s přihlédnutím k nálezu Letiště Praha v případě subjektů obdobných stěžovatelce dovozuje, že kritérium vzniku (zániku) pro posouzení jako veřejné instituce je naplněn tehdy, pokud k jeho vzniku došlo právě rozhodnutím Fondu národního majetku (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2018, čj. 10 As 239/2017-71, ve věci VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, bod 29). Polemizuje-li v nynější věci stěžovatelka se závěry této judikatury prostřednictvím zdůrazňování dílčích částí nálezů Ústavního soudu (zejm. nálezu Letiště Praha), neshledal v nyní projednávané věci kasační soud důvod se od své předchozí judikatury jakkoliv odchylovat. Pokud by zákonodárce (či případně ve své judikatuře Ústavní soud) zamýšlel omezit poskytování informací pouze na státní podniky či na subjekty zřízené zvláštním zákonem, bylo jistě možno veřejnou instituci či zmíněná kritéria v tomto směru takto vymezit. Ovšem nestalo se tak. Ostatně odkazuje-li stěžovatelka ve vztahu ke kritériu vzniku instituce na nález OTE, i zde vychází Ústavní soud z toho, že daná společnost vznikla zakladatelskou listinou na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu, přičemž existence speciálního zákona se netýká jejího vzniku, nýbrž její (další) činnosti (viz bod 20 nálezu).

[21] Stejně jako shora je i u dalších sporných kritérií (subjekt vytvářející orgány, existence státního dohledu nad činností instituce) nutno připomenout, že krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z rozsudku ČEPRO, který i zde navazoval na rozsudek VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST. Stěžovatel i v tomto ohledu opětovně polemizuje s východisky této judikatury (mimo jiné opět s odkazy na nálezy ČEZ a OTE), od níž však ani zde neshledává kasační soud důvod se odchylovat. Přestože lze nepochybně souhlasit se stěžovatelem v tom, že význam nálezové judikatury Ústavního soudu je oproti usnesením kvalitativně odlišný, nelze podle Nejvyššího správního soudu odhlédnout ani od toho, že ústavní stížnost proti rozsudku VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 4158/18, v jehož odůvodnění přihlížel i k závěrům nálezů Letiště Praha, ČEZ i OTE. Ve shodě s krajským soudem lze pak dodat, že neovlivňování „kontrolními ani finančními ingerencemi státu“ (rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2010, čj. 9 Afs 74/2010-254) vyslovil Nejvyšší správní soud v případě stěžovatelky pro účely § 2 odst. 2 písm. d) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Jinak řečeno, toto posouzení se týkalo toho, zda stěžovatelka byla zadavatelem veřejné zakázky, tedy zda byla založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a která je zároveň financována převážně státem či jiným veřejným zadavatelem nebo je státem či jiným veřejným zadavatelem ovládána nebo stát či jiný veřejný zadavatel jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím či kontrolním orgánu. Ačkoliv se daná definice na první pohled přibližuje kritériím veřejné instituce, je odlišná. Podstatná je u veřejných zakázek totiž mimo jiné otázka, zda uspokojování potřeb veřejného zájmu má či nemá průmyslovou nebo obchodní povahu. Zároveň tato definice musí být naplněna zcela, zatímco u veřejné instituce se vždy zkoumá, zda určité znaky převáží. Otázka, zda je stěžovatelka povinným subjektem, na nějž se mohou žadatelé obracet v rámci svého práva na informace garantovaného čl. 17 Listiny je kvalitativně zcela odlišnou, týkající se zcela jiného rámce veřejnoprávní regulace.

[22] Nezákonnost napadeného rozsudku pak nelze spatřovat ani v tom, pokud se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k argumentaci stěžovatelky týkající se jejího postavení na trhu uplatněné v řízení před krajským soudem vyjádřil pouze obiter dictum. Stěžovatelka v kasační stížnosti nijak nevysvětluje, jak se uvedené mohlo projevit v posouzení věci, resp. v jakém smyslu hledisko jejího postavení na trhu mohlo ovlivnit hodnocení některých z posuzovaných kritérií.

[23] Jde-li o argumentaci stěžovatelky plynoucí z doplnění kasační stížnosti, zde je třeba vyjma připomenutí vázanosti správních soudů právním stavem v době rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) zdůraznit, že ani důvodová zpráva k novele zákona (která se navíc vůbec nedotkla v nynější věci vykládaného § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím) nemůže zdůrazněním pouze jedno z kritérií (veřejný zájem) stanovených nálezem Letiště Praha popřít výše opakovaně popisovaná východiska (včetně těch plynoucích ze samotným stěžovatelem zdůrazňovaného nálezu). Ta spočívají v tom, že kritérií odlišujících veřejné a soukromé instituce je vícero, přičemž pro závěr o veřejné povaze určitého subjektu je třeba hodnotit, které znaky převažují. Uvedené platí tím spíše, že smyslem důvodové zprávy v daném případě dle jejího kontextu zjevně mělo být shrnutí závěrů citované judikatury nikoliv vymezení se vůči ní. Jak totiž z této důvodové zprávy plyne, předmětem dané novelizace byla transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1024 ze dne 20. června 2019 o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru. Důvodová zpráva k tomu ve své obecné části výslovně uvádí, že „východiskem pro transpozici směrnice je principiální zachování dosavadní úrovně práva na informace co do okruhu povinných subjektů i rozsahu informací, k nimž se vztahuje jejich informační povinnost (tak, jak vyplývá z § 2 odst. 1 SvInf a jak ji interpretuje judikatura soudů, včetně soudu Ústavního). K rozšíření informační povinnosti předkladatel přistoupil pouze tam, kde to Směrnice výslovně vyžaduje (rozšíření informační povinnosti o veřejné podniky), přičemž toto rozšíření bylo provedeno v minimalistické podobě požadované Směrnicí. Je pravdou, že důvodová zpráva v této souvislosti na několika místech jako veřejné instituce zmiňuje „obchodní společnosti, které jsou 100 % státní či územní samosprávy a předmětem jejich činnosti je veřejný účel (…) a které jsou proto nyní povinnými subjekty jako veřejné instituce s plnou informační povinností, jimi zůstanou v této podobě i nadále“. Takové veřejné instituce (se zdůrazněním veřejného účelu jejich činnosti) však důvodová zpráva zmiňuje spíše jako jeden z možných povinných subjektů, nikoliv jako jednoznačné stanovení toho, na které subjekty zákonodárce zamýšlí (zamýšlel) § 2 odst. 1 tohoto zákona výlučně vztáhnout (ostatně je třeba opětovně zdůraznit, že samotný § 2 odst. 1 novelizován nebyl). Jak je naopak (nejen) z citovaného textu zřejmé, zákonodárce se v důvodové zprávě k existující judikatuře vymezující okruh povinných subjektů podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím hlásí a s judikaturou vymezenými kritérii (znaky) veřejných institucí a jejich hodnocením nijak nepolemizuje. Závěrem lze pak toliko poznamenat, že skutečnost, že stěžovatelka nevykonává ani jednu z činností, kterou zákon o svobodném přístupu k informacím po novele předpokládá u veřejných podniků jakožto povinných subjektů podle tohoto zákona, není pro nyní projednávanou věc jakkoliv relevantní.

IV. Závěr a náklady řízení

[24] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žádná z uplatněných kasačních námitek není důvodná, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalobci, který měl ve věci úspěch, náklady řízení dle soudního spisu nevznikly, přiznání náhrady nákladů ani ve svých podáních nepožadoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 23. března 2023

Milan Podhrázký
předseda senátu

Usnesení ze dne 21. 3. 2022

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Mgr. J. Z., proti žalované: THERMAL-F, a.s., se sídlem [adresa] zastoupená Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem [adresa] proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2022, čj. 57 A 136/2021-163, o návrhu na přiznání odkladného účinku,

takto:

I. Návrh žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

II. Žalované se ukládá zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, požádal žalovanou o poskytnutí informací ze smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání, uzavřené mezi žalovanou (pronajímatelem) a společností Saunia, s. r. o. (nájemcem). Ta byla zveřejněna v registru smluv dne 7. 8. 2019 (ID smlouvy: 9121075), ale některé její pasáže smlouvy nebyly viditelné a byly tak znepřístupněné veřejnosti. Žalovaná žalobci na žádost odpověděla přípisem ze dne 30. 11. 2020 tak, že není povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, požadované informace jsou obchodním tajemstvím a odkázala žalobce na dopis ze dne 19. 11. 2019, v němž ve vztahu k dané smlouvě poskytla informaci o konkrétní výši nájemného a investičních nákladů na rekonstrukci. Žalobce přípis ze dne 30. 11. 2020, který považoval fakticky za rozhodnutí, napadl odvoláním, které ale žalovaná nepostoupila Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „ÚOOÚ“). Následně se proto žalobce obrátil přímo na ÚOOÚ s žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti, na jehož základě ÚOOÚ žalované opatřením proti nečinnosti ze dne 23. 2. 2021, čj. UOOU-00408/21-2, uložil, aby mu postoupila úplný spisový materiál včetně žalobcova podání (odvolání). To žalovaná neučinila. ÚOOÚ následně vydal rozhodnutí ze dne 10. 5. 2021, čj. UOOU-00408/21-9, ve kterém žalovanou označil za povinnou osobu podle § 2 odst. 1 o svobodném přístupu k informacím. Dospěl k závěru, že odpověď ze dne 30. 11. 2020 byla rozhodnutím o odmítnutí žalobcovy žádosti o informace. Toto rozhodnutí žalované proto zrušil a věc vrátil žalované k novému projednání. Žalovaná ale nadále odmítá o žádosti rozhodnout a požadované informace poskytnout.

[2] Žalobce se obrátil na Krajský soud v Plzni s žalobou na ochranu proti nečinnosti žalované a domáhal se, aby krajský soud žalované uložil povinnost rozhodnout o žádosti žalobce o informace. Krajský soud žalobě v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl a žalované stanovil povinnost ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku rozhodnout o žádosti o informace. Ve shodě s ÚOOÚ dospěl k závěru, že žalovaná je veřejnou institucí, a tudíž i povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.

[3] Proti tomuto rozsudku žalovaná (dále „stěžovatelka“) brojí kasační stížností, ve které též navrhla, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek. Tvrdí, že v případě splnění povinnosti stanovené rozsudkem by se předmět sporu (tj. samotná existence povinnosti rozhodnout o podané žádosti) stal bezpředmětným. I kdyby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, mělo by jeho rozhodnutí jen omezený význam, protože by rozhodnutí stěžovatelka dávno vydala a informace případně poskytla. V této věci se nejedná například o finanční či jiné plnění, které by bylo možné vrátit zpět. Stěžovatelka by byla nucena pod hrozbou exekuce splnit povinnost stanovenou v napadeném rozsudku, byť by ta ze zákona neplynula. Tím by bylo státními orgány nepřiměřeně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky jako soukromého subjektu. Poskytnutí informací by vedle toho mělo dopad nejen na obchodní postavení stěžovatelky, ale rovněž i na obchodní postavení jejího smluvního partnera. Došlo by i k vytvoření nejistoty ohledně postavení stěžovatelky ve vztahu k ostatním subjektům. To by se negativně promítlo i v důvěře dalších subjektů a jejich ochotě vstupovat se stěžovatelkou do smluvních vztahů. Žaloba byla podána až na konci žalobní lhůty, z čehož lze usuzovat, že vyřízení žádosti pro žalobce není z časového hlediska podstatné a přiznáním odkladného účinku nebude výrazněji poškozen. S ohledem na povahu požadovaných informací by přiznáním odkladného účinku stěží hrozila třetím osobám nějaká reálná újma. Přiznání odkladného účinku pak není s ohledem na tyto okolnosti ani v rozporu s důležitým veřejným zájmem. V rozporu s veřejným zájmem by naopak spíše bylo, pokud by byla stěžovatelka pod sankcí exekuce nucena splnit povinnost, kterou jí zákon neukládá

[4] Žalobce ve vyjádření k návrhu upozornil na to, že stěžovatelka již splnila povinnost nahradit mu náklady řízení plynoucí z napadeného rozsudku. Není jasné, proč nepožaduje odkladný účinek i pro tento výrok, popřípadě proč jeden výrok napadeného rozsudku plní a druhý nikoli. Návrh na přiznání odkladného účinku je ryze účelový a obstrukční. Stěžovatelka odmítá respektovat rozhodnutí ÚOOÚ i krajského soudu. Odkladný účinek by měl být přiznán je ve zcela výjimečných případech. Stěžovatelka se nachází v obdobné situaci jako správní orgány žádající o přiznání odkladného účinku, i v jejím případě se proto musí jednat o hrozbu nenahraditelné újmy (k tomu odkázal na usnesení NSS ze dne 7. 9. 2018, čj. 4 Azs 249/2018-37). Stěžovatelce nehrozí žádná újma, resp. neprokázala, že jí hrozí nepoměrně větší újma než žalobci, Jedná se o informace, které by měla s ohledem na své postavení coby veřejné instituce poskytnout bez dalšího. Pouhé rozhodnutí o podané žádosti nebude mít na stěžovatelku žádný vliv a nevznikne jí žádná újma. Nehrozí jí ani žádná újma finanční. Její tvrzení o porušení ústavně zaručených práv považuje za „úplný nonsense“. Samotné tvrzení o dopadu zveřejnění informací na obchodní postavení stěžovatelky nelze považovat samo o sobě za prokázání újmy. Se společností Saunia má stěžovatelka již nájemní smlouvu uzavřenou, takže újma v podobě ztráty nájemce (popř. obchodní příležitosti uzavřít dlouhodobou nájemní smlouvu) nehrozí. Vydání rozhodnutí o žádosti nemůže narušit ani důvěru dalších subjektů, se kterými bude stěžovatelka vstupovat coby podnikatel do právních vztahů. Smlouvy v registru smluv zveřejňuje stěžovatelka pravidelně. Její budoucí obchodní partneři s tímto postupem musí počítat a určitě dobře vědí, že vstupují do právních vztahů se společností, která je ze 100 % vlastněna státem.

[5] Nejvyšší správní soud předesílá, že podle § 107 odst. s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek, lze jej však na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Odkladný účinek lze tedy kasační stížnosti přiznat tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Kromě formální podmínky, jíž je vznesení příslušného návrhu, je tedy pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS). Povinnost tvrdit a prokázat hrozbu újmy přitom tíží stěžovatele (viz usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (srov. usnesení NSS ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20). O přiznání odkladného účinku může žádat také žalovaný, a to ze stejných důvodů jako žalobce. Soud ale již v minulosti konstatoval, že v takovém případě „bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti … vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům” (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49, č. 1255/2007 Sb. NSS).

[6] Stěžovatelka v dané věci spatřuje újmu předně v tom, že bude muset rozhodnout o žalobcem podané žádosti o informace, resp. tuto žádost vyřídit ještě před tím, než soud rozhodne o podané kasační stížnosti. Jak již nicméně bylo uvedeno výše, přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu. Do doby, než soud o kasační stížnosti rozhodne, je nutné považovat rozhodnutí krajského soudu za zákonné a věcně správné. Procesy navazující na pravomocné rozhodnutí krajského soudu, tj. v tomto případě povinnost vyřídit žalobcovu žádost o informace, nemohou „ustat“ pouze proto, že účastník řízení nespokojený s výsledkem rozhodnutí krajského soudu podal kasační stížnost. Opačný postup by odporoval zákonem stanovené mimořádnosti kasační stížnosti, jakož i povaze institutu odkladného účinku jako takového. Pokud by se soud v tomto směru s argumentací stěžovatelky ztotožnil, fakticky by to znamenalo nutnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti u všech návrhů, které by se týkaly nečinnostních žalob, jimž krajský soud vyhověl a uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí v určité lhůtě. Podání kasační stížnosti nemůže samo o sobě stěžovatelce bránit v pokračování „řízení“ a nemůže odůvodňovat neprovádění postupu směřujícího k vyřízení žalobcovy žádosti o informace (přiměřeně srov. výše citované usnesení rozšířeného senátu čj. 2 Ans 3/2006-49).

[7] Poukazuje-li stěžovatelka na újmu odvíjející se od samotného poskytnutí informací, zde je nutno zdůraznit, že krajský soud jí nenařídil požadované informace poskytnout. Jak Nejvyšší správní soud uvedl již v usnesení ze dne 26. 11. 2021, čj. 5 As 328/2021-21, je třeba v této souvislosti při rozhodování o návrhu na přiznání odkladního účinku kasační stížnosti rozlišovat mezi dvěma situacemi. Jednak může nastat situace, kdy je napadeným rozsudkem uložena povinnost poskytnout informaci dle § 16 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Od toho je ale nutno odlišit situaci, kdy je rozhodnutí žalovaného zrušeno či soud uložil žalovanému povinnost vyřídit žádost o informace v případě nečinnostní žaloby (nikoli informace poskytnout) proto, že neobstál právní názor žalovaného o tom, že není povinným subjektem. V první z uvedených situací může být odkladný účinek kasační stížnosti spíše přiznán (srov. usnesení NSS ze dne 28. 6. 2017, čj. 6 As 189/2017 -19, ze dne 6. 9. 2017, čj. 2 As 313/2017-17, nebo ze dne 21. 12. 2017, čj. 10 As 345/2017-35), nikoli však v druhé typové situaci (k tomu srov. přiměřeně usnesení NSS ze dne 20. 8. 2018, čj. 2 As 157/2018-39, ze dne 20. 5. 2019, čj. 5 As 95/2019-32 a ze dne 1. 4. 2020, čj. 2 As 72/2020-36).

[8] V nyní projednávané věci se nejednalo o řízení o žalobě proti rozhodnutí povinného subjektu, ale o žalobě na ochranu proti nečinnosti, které se stěžovatelka měla dopustit při (ne)vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací. V takovém případě krajský soud žalovanému podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uloží rozsudkem povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení v přiměřené lhůtě, je-li žaloba důvodná. Krajský soud však nemůže žalovanému uložit, jak má o žádosti rozhodnout. Také podle napadeného výroku krajského soudu v nyní projednávané věci „žalovaná je povinna ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnout o žádosti žalobce o informace ze dne 13. 11. 2020“. Újma, kterou stěžovatelka v takovém rozhodnutí dle návrhu také spatřuje (tj. nevratné následky v důsledku poskytnutí informací), tak z rozhodnutí krajského soudu nevyplývá. Ostatně krajský soud v napadeném rozsudku výslovně upozornil na to, že jedním ze způsobů rozhodnutí o podané žádosti může být i její odmítnutí, pokud by pro něj byly splněny podmínky např. z důvodu ochrany obchodního tajemství (viz § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Nejvyšší správní soud proto ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že samotný výkon napadeného rozsudku by pro stěžovatelku neznamenal újmu, která by svědčila přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

[9] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o nenaplnění první z podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, nezabýval se již naplněním zbylých dvou podmínek, a návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proto zamítl. Je třeba dodat, že tím však Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS). Stejně tak lze poznamenat, že usnesení o odkladném účinku s ohledem na svůj procesní charakter nezakládá překážku věci rozhodnuté, a proto v případě posunu ve skutkových okolnostech lze o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnout i opětovně, stejně jako lze již přiznaný odkladný účinek i bez návrhu zrušit, odpadnou-li v mezidobí důvody pro jeho přiznání (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).

[10] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32], přičemž poplatek je v takovém případě splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 citovaného zákona). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[11] Soudní poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080404022.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

K výroku II.:
Nebude-li soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

Pokud úhradu soudního poplatku provádí jiná osoba než povinná, je nutno do zprávy pro příjemce na příkazu k úhradě uvést, za koho se úhrada provádí.

V případě placení kolkovými známkami nalepte vždy oba jejich díly na tiskopis na vyznačeném místě. Tiskopis podepište a vraťte jej označenému soudu. Kolkové známky neznehodnocujte.

V Brně 21. března 2022

Milan Podhrázký v
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.

podpis .................................................

↓ místo pro nalepení kolkových známek ↓

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací