Usnesení ze dne 28. 11. 2022
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: C. P. T. zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2022, čj. OAM-98/ZA-ZA11-HA13-2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, čj. 13 Az 21/2022-37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou zdůvodnil možností nákazy nemocí covid-19 a hrozbou trestního stíhání v zemi původu pro drogový trestný čin, jehož se dopustil na území ČR. Žalovaný posoudil jeho žádost jako nepřípustnou ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení shora uvedeným rozhodnutím zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Namítal, že žalovaný porušil jeho právo seznámit se s podklady rozhodnutí, pokud nevyhověl žádosti zástupce žalobce o změnu termínu k seznámení se s podklady. Žalovaný postupoval nezákonně, neboť neměl žádný důvod nevyhovět žádosti zástupce žalobce (vysvětlené jeho plánovanou zahraniční cestou). Dále žalobce namítl, že jím uváděné skutečnosti týkající se nemoci covid-19 a hrozby opětovného trestního stíhání ve Vietnamu nastaly až po ukončení řízení o předchozí žádosti. Žalovaný nijak nezdůvodnil, proč žalobci nehrozí jiná vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu nebo proč u něj nejsou dány podmínky pro udělení humanitárního azylu dle § 14 téhož zákona. Rovněž měl zkoumat zásah do rodinného a soukromého života žalobce, neboť na území ČR žije jeho manželka a dvě nezletilé dcery (z nichž jedna je státní občankou ČR).
[3] Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Námitku, že žalovaný nevyhověl žádosti zástupce žalobce o stanovení jiného termínu k seznámení se s podklady, neshledal důvodnou. Podle judikatury musí být důvod omluvy prokázán, avšak zástupce žalobce zahraniční cestu nedoložil. Byť tedy byla jeho omluva z jednání včasná, nebyla řádná. Nadto ani ve druhé žádosti nedoložil, že by se neúspěšně pokusil sjednat na daný úkon substituta. Pokud zástupce žalobce spoléhal na to, že žalovaný vyhoví jeho druhé žádosti o změnu termínu (podanou ze stejných důvodů), aniž by se o její posouzení aktivně zajímal, nepostupoval obezřetně. Na tom nic nemění, že žalovaný na tuto žádost nijak nereagoval. Co se týče rozhodných důvodů pro zastavení řízení, skutečnosti uvedené žalobcem neprokazují azylově relevantní důvody ve smyslu § 12 a § 14a zákona o azylu. Obava z uvěznění ve Vietnamu pro trestný čin, jehož se dopustil na území ČR (a ve vztahu k němuž zde vykonal uložený trest) je zcestná, neboť z podkladů ve správním spisu neplyne nedodržování zásady ne bis in idem ze strany vietnamských orgánů. Nadto žalobce netvrdil nic konkrétního, co by mělo o jeho obavě svědčit. Z toho, že jeho přátelé byli po návratu do země zadrženi, nelze bez dalšího vyvozovat podobnost jeho situaci. Riziko nákazy nemocí covid-19 ve Vietnamu je stejné jako v ČR, a ani jej nelze označit za vážnou újmu. Žalobce opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany pouze usiluje o alespoň dočasnou legalizaci pobytu na území ČR, neboť je zřejmé, že po odsouzení má problém zařídit si pobytové oprávnění. K tomu však azylové řízení neslouží. K otázce zásahu do soukromého a rodinného života městský soud uvedl, že žalobce není jedinou osobou pečující o nezletilé děti, ty proto mohou zůstat v ČR společně s matkou, anebo všichni společně s žalobcem vycestovat do Vietnamu, než si zařídí pobytové oprávnění. Pokud žalovaný z popsaných důvodů dospěl k závěru, že žalobce v opakované žádosti neuvedl nové azylově relevantní skutečnosti, nebyl povinen posuzovat podmínky pro udělení azylu či doplňkové ochrany.
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Nesouhlasí s tím, jak se městský soud vypořádal s námitkou zásahu do práva seznámit se s podklady rozhodnutí. Žalovaný jej dne 22. 3. 2022 vyrozuměl o možnosti seznámit se s podklady, a to v termínu 1. 4. 2022 v 10:00 hod. na pracovišti v Havířově. Téhož dne požádal zástupce stěžovatele žalovaného o prodloužení lhůty k vyjádření se a stanovení nového termínu po datu 5. 5. 2022 z důvodu, že do té doby bude na dlouhodobé zahraniční cestě a v Havířově nezná žádného kolegu, kterého by mohl o zastupování požádat. Žalovaný mu dne 28. 3. 2022 sdělil, že žádosti o změnu termínu nevyhověl, na což (zástupce) stěžovatele zareagoval opětovnou žádostí o změnu termínu, a to s reakcí na důvody nevyhovění první žádosti. O substituční zastupování požádal tři spolupracující advokátky, avšak žádná z nich se nemůže pro jiné pracovní povinnosti úkonu zúčastnit. Odmítl, že by žádost o změnu termínu byla „zcela účelovým“ jednáním, neboť zahraniční cestu může v případě potřeby doložit i letenkou. Navíc žalovaný nemohl předjímat, zdali a jak by stěžovatel po seznámení s podklady chtěl doplnit své vyjádření. Žalovaný na druhou žádost o změnu termínu nijak nereagoval, v žalobou napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že žádosti o změnu termínu nevyhověl a vyhotovil úřední záznam o nedostavení se k seznámení se s podklady. Žalovaný tak stěžovateli upřel právo seznámit se s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, kterého se stěžovatel výslovně domáhal, a rovněž práva na právní zastoupení. Jeho zástupce žádal o změnu termínu z rozumných důvodů a v délce (do 5. 5. 2022), která průběh řízení nijak nekomplikovala. Žalovaný vydal rozhodnutí ve věci až 24. 5. 2022, tedy požadovanému odkladu nic nebránilo. Pokud městský soud na tuto žalobní argumentaci reagoval tak, že stěžovatel nijak nedoložil zahraniční cestu svého zástupce, je namístě presumpce pravdivosti jeho tvrzení, neboť zástupce je členem České advokátní komory. Pokud měl žalovaný pochybnosti o existenci důvodů omluvy, měl stěžovatele vyzvat k jejich doložení, avšak neučinil tak. Zástupce stěžovatele vyvinul maximální rozumnou snahu, ale „režimu pracovního dne“ (ve smyslu judikatury Ústavního soudu citované v napadeném rozsudku) se s ohledem na důvody omluvy přizpůsobit nemohl. V takovém případě by totiž musel zrušit zahraniční cestu, kterou měl naplánovanou s rodinou a na kterou již měl zakoupené letenky. Bylo by zcela nepřiměřené po něm takový postup vyžadovat, pokud bylo možno vyhovět žádosti o změnu termínu seznámení se s podklady. Zástupce rovněž není povinen zajistit substituci za každou cenu, ale pouze v zájmu klienta, o což se pokusil. Stěžovatel sám je neznalý práva a nerozumí českému jazyku, proto by při nahlížení nemohl zjistit, které podklady jsou důležité a které nikoliv, proto musel být tomuto úkonu přítomen jeho zástupce. Nadto městský soud pochybil při aplikaci § 11a odst. 1 zákona o azylu, neboť uvedl, že nové azylové důvody tvrzené stěžovatelem neprokazují možnost pronásledování nebo vážné újmy ve smyslu § 12 a § 14a zákona o azylu. Ustanovení § 11a odst. 1 však vyžaduje pouze, aby o takové možnosti nové skutečnosti svědčily, tedy jejich prokázání není pro nové projednání azylové žádosti třeba.
[5] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že obava z nemoci covid-19 a možnosti uvěznění ve Vietnamu pro drogový trestný čin spáchaný na území ČR nenaplňují definici důvodů pro nové posouzení azylové žádosti. Žalovaný obavu stěžovatele z uvěznění ani nesdílí, jedná se o spekulativní a účelovou domněnku. Rovněž obavy z nemoci covid-19 jsou v azylovém řízení bezpředmětné a stěžovatel zneužívá pandemickou situaci pouze za účelem legalizace svého pobytu. Jím uváděné skutečnosti se netýkají změny situace v zemi původu či důvodů jeho odchodu z ní, proto nesvědčí o možnosti pronásledování nebo vážné újmy podle § 12 a § 14a zákona o azylu. Ve Vietnamu nedošlo od doby, kdy byla meritorně posuzována jeho první žádost o udělení mezinárodní ochrany (květen 2019) k žádné změně, která by existenci nových azylově relevantních skutečností zakládala, proto byly ve věci naplněny podmínky nepřípustné opakované žádosti ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K tvrzenému zásahu do procesních práv stěžovatele žalovaný uvedl, že jeho zástupce se ve stanoveném termínu k seznámení se s podklady rozhodnutí nedostavil a žalovaný mu odmítl stanovit jiný termín. Zástupce stěžovatele se vymlouval na nemožnost obstarání substituce a dlouhodobou zahraniční cestu, což však není důvodem na straně žalovaného. Ten zástupci stěžovatele sdělil, že vyjádření k podkladům je možné provést i na základě pořízení jejich fotokopie ze spisu, a to i ze zahraničí.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., byť stěžovatel žádné důvody svědčící přijatelnosti jeho kasační stížnosti výslovně neuvedl. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39 (č. 933/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud se tedy předně zabýval tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
[7] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[8] Stěžejní část kasační argumentace stěžovatele se odvíjí od tvrzení o nezákonném postupu žalovaného spočívajícím v neumožnění seznámení se s podklady rozhodnutí. Je třeba zdůraznit, že ve smyslu výše již citovaného usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39 lze kasační stížnost považovat za přijatelnou mj. tehdy, je-li v napadeném rozsudku krajského (zde městského) soudu „shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele“. O to se může jednat i tehdy, pokud soud „v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva“. Podstatné v této souvislosti dále je, že podle citovaného ustanovení „Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“.
[9] V nyní projednávané věci stěžovatel především nijak neuvádí, jakým způsobem měl postup žalovaného do jeho hmotněprávního postavení (namítaným procesním pochybením) zasáhnout. I pokud by jeho tvrzení byla (v rámci případného věcného posouzení) shledána důvodnými, nezakládá to samo o sobě přijatelnost kasační stížnosti. V dané věci není zřejmé, v čem by měl postup žalovaného (resp. závěr městského soudu, že tento postup nezaložil nezákonnost rozhodnutí o azylové žádosti) představovat hrubé pochybení, které mělo do hmotněprávního postavení stěžovatele dopad. Právo seznámit se s podklady rozhodnutí je jistě stěžejním procesním právem účastníka řízení. Pro posouzení (ne)přijatelnosti kasační stížnosti v dané věci však nelze odhlédnout od toho, že byť žalovaný na druhou žádost zástupce stěžovatele o prodloužení lhůty nereagoval, rozhodnutí ve věci vydal až dne 24. 5. 2022, tedy s delším časovým odstupem poté, kdy již odpadla tvrzená překážka zástupce stěžovatele bránící mu v seznámení se s podklady (návrat ze zahraniční cesty a možnost seznámit se s podklady avizoval po 5. 5. 2022). Ze správního spisu (a ani z tvrzení stěžovatele) pak nijak neplyne, že by se stěžovatel či jeho zástupce o „osud“ druhé žádosti až do vydání rozhodnutí jakkoliv zajímal, požádal o stanovení nového termínu případně o sdělení stavu řízení či jakkoliv jinak ve věci jednal. Po dobu téměř tří týdnů po uplynutí tvrzené překážky zůstal v tomto ohledu zcela nečinný, byť měl dostatečný časový prostor domáhat se výkonu práva seznámit se s podklady, resp. činit úkony k tomu směřující. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že popsané okolnosti v návaznosti na argumentaci stěžovatele nesvědčí natolik zásadnímu pochybení, resp. zásahu do hmotněprávního postavení stěžovatele, aby byla založena přijatelnost kasační stížnosti.
[10] Stěžovatel dále argumentoval tím, že městský soud pochybil při aplikaci § 11a odst. 1 zákona o azylu, neboť uvedl, že nové azylové důvody tvrzené stěžovatelem neprokazují možnost pronásledování nebo vážné újmy, nikoliv že o nich nesvědčí, jak dané ustanovení vyžaduje. Nejvyšší správní soud k tomu nicméně uvádí, že městský soud neopřel napadený rozsudek na rozlišení hodnoty průkaznosti, která z uvedených pojmů může plynout; slovo „neprokazují“ užil ve zcela obecném významu, z něhož nelze bez dalšího dovozovat žádné závěry. To platí tím spíše s přihlédnutím k tomu, že rozsudek městského soudu užívá ve vztahu k novým skutečnostem nejen pojem „neprokazují“ (hrozbu pronásledování nebo vážné újmy), ale i pojmy odlišné (viz body 18 a 19 napadeného rozsudku). Z ničeho neplyne, že by těmto pojmům městský soud přikládal rozdílné významy, které by byly pro posouzení věci rozhodné. Proto ani ze způsobu, jakým městský soud tyto pojmy užívá, nelze dovozovat vadu odůvodnění napadeného rozsudku, která by svědčila přijatelnosti kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl.
[12] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. bod 53 usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, a bod 18 usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28). Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. listopadu 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu
Usnesení ze dne 9. 9. 2022
Plný text
k § 2 odst. 1 písm. b) a § 78b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2022, čj. 8 Azs 183/2022-37)
Věc:C. P. T. proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce.Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 5. 2022 zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neboť ji ve smyslu § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona posoudil jako nepřípustnou. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, čj. 13 Az 21/2022-37, zamítl. Žalobce (stěžovatel) napadl tento rozsudek kasační stížností.
Stěžovatel společně s kasační stížností navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek. Na území ČR má prokazatelně silné a trvalé rodinné vazby, neboť jedna ze tří jeho dcer, které zde žijí, má dokonce české státní občanství (k návrhu stěžovatel připojil kopie oddacího listu, rodných listů dcer a osvědčení o státním občanství jedné z nich). Vzhledem k trestní minulosti má v případě nuceného vycestování minimální šanci na dosažení sloučení rodiny, navíc by přestal plnit podmínky probačního dohledu, který mu byl stanoven s ohledem na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tím by mu hrozila povinnost výkonu zbytku trestu. Je i ve veřejném zájmu, aby stěžovatel splnil podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a aby nedošlo k rozdělení rodiny.
K návrhu na přiznání odkladného účinku žalovaný uvedl, že se jednalo již o druhou azylovou žádost a stěžovatel v ní neuvedl žádné nové relevantní skutečnosti. Výkon rozhodnutí pro něj neznamená nenahraditelnou újmu, proto není přiznání odkladného účinku namístě. Výkon žalobou napadeného rozhodnutí ve svém důsledku nevede přímo k ukončení pobytu a nemožnosti stěžovatele vyčkat posouzení kasační stížnosti na území ČR, neboť o vyhoštění cizince se rozhoduje v jiném řízení. Bylo by namístě, aby si stěžovatel legalizoval pobyt pomocí institutů upravených v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), namísto podávání opakované a účelové žádosti o přiznání mezinárodní ochrany. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak schází naplnění třetí podmínky, tedy že žadateli hrozí natolik závažná újma, kvůli níž musí veřejný zájem dočasně ustoupit zájmům stěžovatele.
Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Z odůvodnění:
[4] Nejvyšší správní soud k návrhu předně podotýká, že kasační stížnost nemá odkladný účinek (§ 107 odst. 1 s. ř. s.), může jej však na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Odkladný účinek lze tedy kasační stížnosti přiznat tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Kromě formální podmínky, jíž je vznesení příslušného návrhu, je pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: „i) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, ii) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a iii) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy přitom tíží stěžovatele (viz usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32, nebo ze dne 24. 9. 2015, čj. 2 As 218/2015-50). „Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proto musí být dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy“ (viz usnesení NSS ze dne 30. 1. 2012, čj. 8 As 65/2011-74), přičemž stěžovatelem tvrzená a prokazovaná újma „musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní.“ (usnesení NSS ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20).
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec bylo způsobilé odvrátit stěžovatelem tvrzenou újmu a mohlo vést k jeho (dočasnému) setrvání na území ČR. V tomto ohledu je třeba zdůraznit specifickou úpravu zákona o azylu, podle jehož § 2 odst. 1 písm. b) je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec po dobu běhu lhůty pro podání žaloby podle § 32 a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle soudního řádu správního, má-li tato žaloba odkladný účinek nebo do vydání usnesení krajského soudu o nepřiznání odkladného účinku, pokud o něj cizinec požádal. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec, který požádal o udělení mezinárodní ochrany v jiném státě, který je vázán přímo použitelným předpisem Evropské unie, a Česká republika jej převzala na své území za účelem posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu z důvodu nepřípustnosti opakované žádosti dle § 10a odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona o azylu nemá odkladný účinek. I zde ho ovšem lze přiznat na základě (individuálně odůvodněného) návrhu podaného spolu s žalobou (§ 32 odst. 2 zákona o azylu). S ohledem na výše citovanou právní úpravu však stěžovateli již nesvědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany (s nímž mj. souvisí i právo setrvat na území ČR) v době řízení před Nejvyšším správním soudem. Toto postavení na základě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již nelze obnovit. Jeho přiznání může vyvolat pouze právní následky stanovené v § 78b zákona o azylu. Ten upravuje pobytový režim neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří podali proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, protože ti v postavení žadatelů nejsou (a ani být nemohou). Jinak řečeno, cizinec v „řízení o kasační stížnosti podané ve věci mezinárodní ochrany již nemá postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, ale je oprávněn setrvat na území České republiky, a to na základě rozhodnutí žalovaného o strpění na území dle § 78b zákona o azylu.“ (viz usnesení NSS ze dne 8. 4. 2020, čj. 5 Azs 110/2020-9). Podle daného ustanovení ministerstvo na žádost cizince rozhodne o jeho strpění na území na dobu nezbytně nutnou, pokud cizinec předložil náležitosti uvedené v odstavci 4. O strpění na území vydá ministerstvo cizinci potvrzení o strpění na území, ve kterém vyznačí dobu strpění na území(odst. 1), přičemž k žádosti o strpění na území nebo prodloužení doby strpění na území je cizinec povinen a) předložit cestovní doklad, je-li jeho držitelem, b) předložit doklad o včas podané kasační stížnosti s návrhem na přiznání odkladného účinku nebo při prodloužení doby strpění doklad o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti a doklad o tom, že řízení o podané kasační stížnosti dosud pravomocně neskončilo, a c) doložit adresu místa hlášeného pobytu na území (odst. 4).
[7] Lze tedy shrnout, že v případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může stěžovatel požádat, aby žalovaný rozhodl o jeho strpění na území v režimu zákona o azylu. Nelze odhlédnout ani od toho, že naopak v případě nepřiznání odkladného účinku stěžovatel nebude mít v průběhu řízení o kasační stížnosti pobytové oprávnění plynoucí ze zákona o azylu, tedy by de facto buď musel odcestovat, anebo na území ČR nadále pobývat neoprávněně, k čemuž stěžovatele nelze nutit (jak fakticky ve vyjádření k návrhu činí žalovaný) prostřednictvím možnosti bránit se proti případnému rozhodnutí o správním vyhoštění (usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100). Pro účely rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku nelze v tuto chvíli spoléhat ani na (žalovaným zmiňovanou) hypotetickou možnost získání jiného pobytového oprávnění v režimu zákona o pobytu cizinců. Není totiž zřejmé, že by stěžovatel pobytové oprávnění získal, pokud by o něj požádal, a to zejména s ohledem na jeho trestní minulost (stále se nachází v režimu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Ostatně žalovaný ani nijak neupřesňuje, na základě jakého titulu by stěžovatel mohl na území ČR setrvat. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že první podmínka pro přiznání odkladného účinku je v případě stěžovatele splněna. Pokud by totiž kasační stížnosti nebyl odkladný účinek přiznán, není jasné, zda by stěžovatel mohl získat jiné oprávnění pobývat na území ČR. Naopak přiznání odkladného účinku je předpokladem případného získání pobytového titulu výslovně předpokládaného zákonem o azylu.
[8] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval naplněním druhé výše vymezené podmínky, tedy zdali by ztráta pobytového oprávnění, resp. nucené vycestování představovalo pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vzniknout jiným osobám. Stěžovatel společně s návrhem uvedl a osvědčil, že na území ČR žijí tři jeho nezletilé dcery. Nejstarší z dcer má české státní občanství, dvě mladší dcery zde mají povolen trvalý pobyt. Pokud by tedy stěžovatel musel v důsledku nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti z ČR vycestovat, musel by buď odcestovat sám, bez své rodiny, anebo společně s rodinou, tedy i s občankou ČR. Obě tyto alternativy způsobují natolik závažný zásah do práv stěžovatele i jeho rodinných příslušníků, který odůvodňuje vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud totiž nezjistil (a žalovaný ani neuvádí), že by odkladný účinek vedl k zásahu do práv třetích osob, naopak je zcela evidentní, že k takovému zásahu může docházet jeho nepřiznáním. Proto je v tomto ohledu namístě před samotným posouzením kasační stížnosti stěžovateli umožnit na území ČR setrvat.
[9] Co se týče třetí výše vymezené podmínky pro přiznání odkladného účinku, tedy rozporu s důležitým veřejným zájmem, žalovaný ve vztahu k ní nic neuvedl, byť je to právě on, kdo by tak měl činit (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2003, čj. 52 Ca 9/2003-144, č. 87/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom toho, že se stěžovatel na území ČR v roce 2013 dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl rozsudkem městského soudu ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 46 T 3/2014, uložen trest odnětí svobody v délce trvání šesti let. Ve výkonu trestu stěžovatel strávil celkem 4 roky, v červenci 2017 byl podmíněně propuštěn. Jakkoliv nelze bagatelizovat vysokou závažnost stěžovatelovy trestné činnosti, lze zohlednit, že se jí dopustil před téměř 10 lety, vykonal podstatnou část uloženého trestu a zároveň soudu není známo, že by se po svém propuštění dopustil další trestné činnosti či jinak porušil podmínky podmíněného propuštění a dohledu probačního úředníka. Lze navíc dodat, že samotné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nepředstavuje dlouhodobou úpravu jeho pobytu na území ČR.
Právní věta
Jestliže cizinec pozbyl postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nelze mu toto postavení obnovit, a to ani přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Jeho přiznání může vést pouze k tomu, že podle § 78b citovaného zákona Ministerstvo vnitra rozhodne na žádost cizince o jeho strpění na území na dobu nezbytně nutnou (tedy po dobu řízení o kasační stížnosti).