8 Azs 279/2022

Plný text

8 Azs 279/2022-49
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: N. N. X., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2020, čj. MV-117807-4/SO-2020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2022, čj. 77 A 140/2020-62,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 23. 11. 2022, čj. 77 A 140/2020-62, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

[1] Nejvyšší správní soud se v této věci zabývá tím, zda měl krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinného příslušníka občana EU vyzvat jeho dceru (občanku ČR a primární nositelku oprávnění ke sloučení rodiny) k vyjádření, jestli hodlá uplatnit práva osoby zúčastněné na řízení.
I. Vymezení věci
[2] Žalobce je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky a na území ČR pobývá s přestávkami již od roku 1994. V roce 2000 se mu zde narodila dcera (H. N. N.), která je občankou ČR. Dne 22. 5. 2019 podal žalobce k Ministerstvu vnitra (správní orgán I. stupně) žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU na území ČR podle § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
[3] Správní orgán I. stupně žalobcovu žádost rozhodnutím ze dne 15. 6. 2020,
čj. OAM-9240-45/PP-2019, zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce není rodinným příslušníkem občana EU uvedeným v § 15a zákona o pobytu cizinců. Je sice rodičem občanky EU mladší než 21 let, nicméně o ni nepečuje a nesplňuje tak podmínku podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[4] Žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Vztah žalobce s jeho dcerou se jeví jako vztah dvou dospělých osob. Finanční příspěvek žalobce je spíše symbolický a pokud by ho neposkytoval, byl by nahrazen příspěvky od matky či bratra. Žalovaná s odkazem na judikaturu Soudního dvora EU uzavřela, že dcera žalobce na něm není závislá, a tedy se nejedná z jeho strany o skutečnou péči. Žalobce tak není rodinným příslušníkem občana EU a pobytové oprávnění mu nemůže být přiznáno. V takovém případě není prostor pro posuzování dalších aspektů přiměřenosti rozhodnutí.
[5] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni. Ten žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Předně nepovažoval za důvodné žalobní námitky týkající se nezákonnosti posouzení otázky skutečné péče rodinného příslušníka o občana EU. Žalobcova dcera je plnoletá a na otci v podstatě nezávislá finančně i sociálně. Společné vaření, nakupování, povídání si je sice standardní náplň pozitivních rodinných vazeb, ale neprokazuje to skutečnou péči ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Za důvodnou nepovažoval ani námitku nepřiměřenosti zásahu rozhodnutí do práva na rodinný a soukromý život. S odkazem na judikaturu uvedl, že žalobce nenaplnil zákonné podmínky udělení pobytového oprávnění, a proto by musely v jeho věci nastat výjimečné okolnosti, v důsledku kterých by rozhodnutí správních orgánů znamenala vážný a nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého nebo rodinného života. Žalobce neuvádí nic, co by takový zásah mohlo představovat. Správní orgány nepostupovaly přepjatě formalisticky a skutkový stav zjistily dostatečně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Předně namítá, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné. Převzal totiž nesprávný závěr žalovaného, podle něhož pro nedostatek skutečné péče nelze stěžovatele považovat za rodinného příslušníka jeho dcery ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel aktivně dceru podporoval, a to jak péčí o rodinnou domácnost, díky které měla zázemí a komfort potřebný pro klidný průběh studia, tak i finančně. Krajský soud nevzal v potaz ani to, že se stěžovatel aktivně podílí na dceřině obživě, jelikož vypomáhá matce své dcery s podnikáním. Krajský soud též podle stěžovatele nesprávně posoudil otázku přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života. Při posuzování přiměřenosti nevěnoval dostatečnou pozornost ani zásahu do práv jeho rodinných příslušníků.
[7] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud je vázán kasační stížností co do jejího rozsahu i uplatněných důvodů. Vedle toho se však zabývá i tím, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Vzhledem k uplatněným kasačním námitkám týkajícím se jak hodnocení vztahu stěžovatele s jeho dcerou (a jeho péče o ni), tak posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí žalované do života stěžovatele (i jeho rodinných příslušníků), nemohl Nejvyšší správní soud v dané věci v prvé řadě přehlédnout, že krajský soud v řízení o žalobě nepřistoupil k vyrozumění osob přicházejících v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení (ze spisu ani z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, že by se touto otázkou zabýval). Pokud přitom takové osoby jsou a krajský soud je o probíhajícím řízení podle § 34 odst. 2 s. ř. s. nevyrozumí, musí Nejvyšší správní soud k takové vadě přihlédnout z úřední povinnosti i nad rámec kasačních námitek (rozsudky NSS ze dne 21. 12. 2005, čj. 1 As 39/2004-75, č. 1479/2008 Sb. NSS nebo ze dne 14. 1. 2016, čj. 7 Azs 301/2015-26).
[11] Z ustanovení § 34 odst. 1 a 2 s. ř. s. vyplývají dvě podmínky, které musí být splněny pro to, aby se určitý subjekt stal osobou zúčastněnou na řízení. První podmínka je materiální a splňuje ji ten, kdo je přímo dotčen na svých právech vydáním napadeného správního rozhodnutí, resp. nečinností správního orgánu. Pro splnění druhé (formální) podmínky musí subjekt výslovně soudu oznámit, že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat. Teprve kumulativním splněním obou podmínek se subjekt stane osobou zúčastněnou na řízení (v oblasti cizineckého práva viz např. rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2022, čj. 5 Azs 308/2020-76). Ustálená judikatura při aplikaci § 34 s. ř. s. vychází též z toho, že se předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Soud musí umožnit uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení všem osobám, jejichž práva jsou napadeným rozhodnutím dotčena. To platí i v případě, že žalobce nesplní svou povinnost tyto osoby uvést v žalobě (rozsudek čj. 1 As 39/2004-75). Popsaná vada nutně nemusí vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, a to především tehdy, pokud nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé s ohledem na okolnosti dané věci. O vadu řízení se pak nejedná tehdy, pokud dotčení práv subjektu není natolik zjevné, aby vznikla povinnost krajského soudu dotázat se jej z úřední povinnosti, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2007, čj. 8 Aps 8/2007-90).
[12] Pro posouzení nyní projednávané věci je tedy ve shodě s již existující judikaturou třeba zodpovědět tři otázky: (i) zda některý z rodinných příslušníků stěžovatele splňoval materiální podmínku podle § 34 odst. 2 s. ř. s., (ii) zda krajský soud zatížil své řízení vadou, pokud se takové osoby z úřední povinnosti nedotázal, zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (zda bylo dotčení práv potencionální osoby zúčastněné na řízení zjevné), a (iii) zda tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[13] V obecné rovině lze předeslat, že judikatura Nejvyššího správního soudu již dovodila, že rodinné příslušníky cizince je třeba považovat za osoby přicházející v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, a to i v řízeních týkajících se rozhodnutí o zamítnutí pobytové žádosti (rozsudky ze dne 23. 4. 2015, čj. 7 Azs 80/2015-31, či ze dne 31. 8. 2012, čj. 5 As 104/2011-102, č. 2781/2013 Sb. NSS). Kromě cizince, jemuž je trvalý pobyt na území ČR neudělen (neprodloužen), mohou být totiž daným rozhodnutím dotčeni na svém právu na soukromý a rodinný život i jeho rodinní příslušníci. Zájmy rodinných příslušníků jsou sice s těmi žalobcovými provázány, ale přesto jsou odlišitelné a rodinní příslušníci mají zajisté právo je v řízení o žalobě hájit coby osoby zúčastněné na řízení (srov. již zmíněný rozsudek čj. 5 Azs 308/2020-76).
[14] Nejvyšší správní soud již v situaci podobné té stěžovatelově (tedy ve věci rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU) vyslovil, že přiměřenost dopadů rozhodnutí ve vztahu k samotnému cizinci nelze bez dalšího ztotožňovat s právem jeho rodinných příslušníků (občanů EU) na soukromý a rodinný život, resp. s možností domáhat se jeho ochrany (rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2021, čj. 5 Azs 314/2020-52). Na toto rozhodnutí pak odkázal a navázal rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2023, čj. 10 Azs 12/2023-67. Ten zdůraznil, že žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana EU podává cizinec právě za účelem sloučení rodiny. Řízení o vydání pobytového oprávnění se tak netýká pouze stěžovatele samotného, ale přímým způsobem zasahuje také do práv jeho rodinných příslušníků. Správní rozhodnutí proto objektivně zasahuje rovněž do jejich práv a povinností. Lze dodat, že v tomto rozhodnutí kasační soud reagoval i na polemiku krajského soudu týkající se tvrzeného (implicitního) rozporu praxe zdejšího soudu (viz body 50 - 55 odkazovaného rozsudku).
[15] Jde-li pak o otázku zjevnosti přímého dotčení na právech rodinných příslušníků, kteří jsou primárními nositeli oprávnění k sloučení rodiny, k té se již kasační soud taktéž vyslovil, a to v již odkazovaném rozsudku čj. 5 Azs 308/2020-76. Uzavřel, že dotčení práv takových rodinných příslušníků je již z pouhé podstaty řízení o povolení pobytu za účelem společného soužití rodiny na území zjevné a tato zjevnost je umocněna námitkami směřujícími proti posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do práva na soukromý a rodinný život stěžovatele. Přestože se v odkazovaném rozsudku jednalo o řízení o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny, má Nejvyšší správní soud za to, že východiska tohoto rozhodnutí je třeba nepochybně zohlednit i v případě řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinného příslušníka občana EU.
[16] K uvedeným východiskům judikatury lze dodat, že kasační soud si je vědom existence rozsudku NSS ze dne 20. 7. 2022, čj. 2 Azs 130/2022-35, na který výše odkazovaná judikatura doposud výslovně nereagovala. Ten mimo jiné uzavřel, že stěžovatelé v dané věci netvrdili, že by nepřiznání postavení osoby zúčastněné na řízení [v případě jejich otce (dědečka) s pobytovým oprávněním na území ČR] omezilo na právech přímo je samotné, přičemž hájení jeho práv jim nenáleží. V případě tohoto rozhodnutí však v prvé řadě nelze přehlédnout, že se týká specifického institutu žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu na základě humanitárních důvodů (§ 66 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), tedy kvalitativně dosti odlišeného oprávnění „ke sloučení rodiny“. Především je ale nutné takový závěr s ohledem na existenci dlouhodobé a jednotné soudní praxe týkající se povinností krajského soudu ve vztahu k osobám přicházejícím v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení při přezkumu (nejen) rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců označit za ojedinělý (excesivní). Konstantní soudní praxe totiž požadavek na dotčení práv stěžovatele opomenutím případné osoby zúčastněné nepožaduje (viz např. rozsudek NSS ze dne 5. 5. 2022, čj. 8 As 54/2020-45, a v něm citovanou judikaturu). Pro úplnost lze dodat, že ojedinělé rozhodnutí ani nemůže založit konflikt judikatury s existující ustálenou praxí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 9. 2010, čj. 1 As 77/2010-95), v navazující judikatuře navíc nebylo zmíněné rozhodnutí druhého senátu ani nijak následováno.
[17] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k aplikaci uvedených východisek na projednávanou věci. Jak již bylo výše uvedeno, v ní je předmětem řízení přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Citovaná judikatura týkající se postavení možných osob zúčastněných na řízení je tedy zde aplikovatelná. Nositelem primárního pobytového oprávnění, resp. oprávnění ke sloučení rodiny, je zde stěžovatelova dcera, která je občankou EU [otázka, zda vůči ní stěžovatel vykonává skutečnou péči, a je tedy i jejím rodinným příslušníkem podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, je předmětem sporu ve věci samé]. Řízení o vydání pobytového oprávnění se tedy netýká pouze stěžovatele samotného, ale rozhodnutí z něj vzešlé přímo zasahuje také do práv jeho dcery. Ta tedy materiální podmínku podle § 34 odst. 2 s. ř. s. nepochybně splňuje.
[18] Přestože ji stěžovatel v žalobě jako v úvahu přicházející osobu zúčastněnou neoznačil, je třeba v souladu s citovanou judikaturou a s ohledem na okolnosti věci plynoucí již ze samotného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí označit její dotčení za natolik zjevné, že krajskému soudu vznikla povinnost ji vyrozumět o probíhajícím řízení. Protože tak krajský soud neučinil, a znemožnil jí splnit formální podmínku pro uplatňování práv osob zúčastněných na řízení, zatížil řízení o žalobě vadou. Pro úplnost lze dodat, že kasační soud již judikoval, že takovou vadou bude řízení před soudem zatíženo nejen v případech, kdy rodinný příslušník cizince byl účastníkem správního řízení, ale i tehdy, kdy jím nebyl (rozsudek čj. 5 Azs 308/2020-76). Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že podle tvrzení stěžovatele se na území ČR nachází i jeho další rodinní příslušníci (viz zejména tvrzení stěžovatele v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a posléze i kasační stížnosti, v nichž poukazuje na svou péči o vnuka). V případě těchto rodinných příslušníků však nelze mít v dané věci s ohledem na obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí či uplatněných žalobních námitek za to, že by jejich dotčení bylo ve smyslu citované judikatury natolik zjevné, že by vyvolalo povinnost krajského soudu i tyto osoby vyrozumívat o probíhajícím řízení.
[19] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal vadu řízení o žalobě, je třeba v návaznosti na to posoudit, zda tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť pouze v takovém případě je namístě napadené rozhodnutí zrušit [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Procesní vada může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé jenom v případě, že by mohla vést k odlišnému výsledku. Pro takové posouzení je rozhodná pouhá možnost, nikoliv jistota, že rozhodnutí je nezákonné (rozsudky NSS ze dne 20. 4. 2017, čj. 2 Azs 343/2016-44, či ze dne 14. 11. 2017, čj. 2 Azs 331/2017-33).
[20] Stěžovatel již v řízení před krajským soudem uplatnil námitky týkající se nesprávného posouzení otázky jeho skutečné péče o dceru a posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí. V tomto směru je třeba připomenout, že krajský soud je povinen vypořádat se s vyjádřením osoby zúčastněné na řízení, které je pro řízení podstatné. Opomene-li se krajský soud zcela vyjádřit se v odůvodnění svého rozhodnutí k podstatným důvodům uplatněným v řízení osobou zúčastněnou na řízení, jedná se o vážnou vadu řízení, která může způsobit nezákonnost ve věci samé (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123). Stejně tak má osoba zúčastněná na řízení právo navrhovat důkazy, které je soud povinen vypořádat (rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, čj. 6 As 141/2015-63).
[21] Kasačnímu soudu samozřejmě nepřísluší odhadovat konkrétní argumentaci stěžovatelovy dcery v případě, že by jí bylo umožněno uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (není ostatně ani zřejmé, zda by tato práva skutečně uplatnila). Stejně tak si je kasační soud vědom toho, že osoby zúčastněné na řízení nemohou rozšířit rozsah přezkumu mimo rámec vymezený řádně a včas uplatněnými žalobními body. Nicméně vzhledem k uvedeným okolnostem dané věci rozhodně nelze vyloučit, že případné vyjádřené dcery stěžovatele mohlo být významné jak pro objasnění otázky skutečné péče stěžovatele o ni, tak pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do práva na soukromý a rodinný život stěžovatele (resp. jeho rodinných příslušníků), tedy mohlo ovlivnit přezkum rozhodnutí žalovaného krajským soudem. Ostatně důvody pro nezrušení rozhodnutí krajského soudu vzešlého z řízení zatíženého danou vadou řízení jsou dány spíše jen výjimečně a soudní praxe v takové situaci vždy podrobně a s ohledem na okolnosti dané věci vysvětluje, proč nebylo třeba ke zrušení rozhodnutí krajského soudu přistoupit (rozsudky NSS ze dne 20. 4. 2017, čj. 2 Azs 343/2016-44, a ze dne 14. 11. 2017, čj. 2 Azs 331/2017-33).
[22] Lze uzavřít, že s ohledem na charakter shledané vady a popsané okolnosti věci kasační soud nemohl přistoupit k meritornímu posouzení kasačních námitek stěžovatele, neboť případná procesní aktivita osoby zúčastněné na řízení zjevně může ovlivnit podobu vypořádání žalobních námitek ze strany krajského soudu. Ten tedy v dalším řízení především vyrozumí dceru stěžovatele (jejíž přímé dotčení napadeným rozhodnutím je v dané věci zjevné) o probíhajícím řízení o žalobě a vyzve ji, aby oznámila, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Následně – i v návaznosti na její případnou procesní aktivitu – pak znovu přezkoumá napadené rozhodnutí v rámci řádně a včas uplatněných žalobních bodů.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud vázán shora vysloveným právním názorem (§ 110 odst. 4 s. ř. s.)
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2023
Milan Podhrázký
předseda senátu

Plný text

8 Azs 279/2022-43
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: X. N. N., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2020, čj. MV-117807-4/SO-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2022, čj. 77 A 140/202062,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2022, čj. 77 A 140/202062, a rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2020, čj. MV-117807-4/SO-2020.

II. Žalobci se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 6. 2020, čj. OAM-9240-45/PP-2019 a toto rozhodnutí potvrdila. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v §15a téhož zákona. Podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem zamítl. Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl tento rozsudek kasační stížností.

[2] Stěžovatel společně s kasační stížností navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek. K tomu uvedl, že na území ČR má silné a trvalé rodinné vazby, neboť zde žijí manželka stěžovatele, jeho dcera, syn a vnuk. Dcera stěžovatele je nadto českou státní občankou. Celá rodina pak sdílí jednu domácnost. Stěžovatel pobývá na území ČR dvacet let, z toho důvodu zde má utvořeny silné vazby rodinné a sociální, naopak v zemi původu jsou tyto vazby již oslabeny, měl by problém začlenit se do tamějšího života a s ohledem na jeho vyšší věk i najít způsob obživy. V ČR má zázemí u své rodiny, vypomáhá s podnikáním synovi a manželce, z čehož má následně finanční zajištění. Také zde pečuje o vnuka, pravidelně jej hlídá a pomáhá svému synovi s jeho výchovou, stejně tak věnuje čas již zletilé dceři, která stále studuje. V případě nepřiznání odkladného účinku by byl stěžovatel nucen vycestovat z ČR, opustit rodinné příslušníky, manželku, odcestovat do země, kde již nemá hlubší sociální vazby a možnost jeho návratu by pak byla nejistá a složitá, navíc by v zemi původu vzhledem k jeho věku (61 let) byl ohrožen hmotnou nouzí z důvodu ztížené zaměstnatelnosti. Stěžovatel poukázal na přetrvávající nejistotu ohledně celosvětové pandemie koronaviru, která stále nepominula, na jeho obavy ohledně omezení přechodu státních hranic a hranic Schengenského prostoru, náročnost cestování s ohledem na věk a finanční prostředky a ztížené možnosti obstarání víza na Velvyslanectví ČR v Hanoji. Stěžovatel uvedl, že si není vědom skutečnosti, že by přiznáním odkladného účinku mělo dojít k ohrožení veřejného zájmu, tím spíše důležitého veřejného zájmu.

[3] K návrhu na přiznání odkladného účinku žalovaná uvedla, že se ve věci stěžovatele jedná o žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Žádost byla zamítnuta, neboť správní orgány shodně s krajským soudem dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro to, aby mohl být považován za rodinného příslušníka občana EU. Manželka stěžovatele není občankou ČR, proto ani obnovené soužití s ní není důvodem pro vydání povolení k přechodnému pobytu. Stěžovatel si může požádat o jiný druh pobytového oprávnění, který bude přiléhavý na jeho současnou situaci. S ohledem na to nepovažuje žalovaná přiznání odkladného účinku za účelné.

[4] Nejvyšší správní soud připomíná, že podle § 107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek, může jej však na návrh stěžovatele přiznat, přičemž § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užijí přiměřeně. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/201458, č. 3270/2015 Sb. NSS, splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[5] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti věci. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozhodnutí aprobovaného rozsudkem krajského soudu. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu, kdy zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká. Zpochybnění přiznání odkladného účinku pro rozpor s důležitým veřejným zájmem leží oproti tomu na žalovaném, zatímco navrhovateli postačí, budeli tvrdit, že takový rozpor s důležitým veřejným zájmem nehrozí (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 52 Ca 9/2003144, č. 87/2004 Sb. NSS).

[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec bylo způsobilé odvrátit stěžovatelem tvrzenou újmu a mohlo vést k jeho (dočasnému) setrvání na území ČR. V tomto ohledu je třeba zdůraznit úpravu zákona o pobytu cizinců, podle jehož § 87y odst. 1 a 2 se rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na jejím území s tímto občanem nebo státním občanem České republiky společně pobývá, je oprávněn zde pobývat do dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti, jde-li o rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2. Po tuto dobu se pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie považuje za pobyt přechodný. Stěžovateli by zde svědčila tzv. fikce přechodného pobytu na území ve smyslu § 87y zákona o pobytu cizinců. Z podkladů, které má soud k dispozici, není zřejmé, že by měl stěžovatel jiný pobytový titul (v době rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud dosud neměl k dispozici správní spis). Poukaz žalovaného na možnost stěžovatele žádat o jiný pobyt titul je nekonkrétní a nadto je možnost získat jiné oprávnění pouze hypotetická.

[7] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval naplněním druhé výše vymezené podmínky, tedy zdali by ztráta pobytového oprávnění, resp. nucené vycestování představovalo pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vzniknout jiným osobám. Stěžovatel společně s návrhem uvedl, že na území ČR žijí jeho manželka, dcera, syn a vnuk. Dcera má české státní občanství. K tomu k návrhu připojil kopii oddacího listu. Pokud by tedy stěžovatel musel v důsledku nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti z ČR vycestovat, musel by buď odcestovat sám, bez své rodiny, anebo společně s rodinou, tedy mimo jiné i s občankou ČR, která zde studuje vysokou školu, také se svou manželkou a synem, kteří zde mají každý z nich své vlastní podnikání, syn má již také vlastní rodinu (se stěžovatelem sdílejí společnou domácnost). Byť by jistě bylo vhodnější, aby stěžovatel popsal a osvědčil především svoji osobní a rodinnou situaci detailněji, svědčí jeho tvrzení (zčásti osvědčená) o újmě, která je dostatečná k vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku. V tomto ohledu je významná i doba pobytu stěžovatele na území ČR a jeho sociální vazby, které z toho z povahy věci plynou, stejně tak nelze odhlédnout od jeho věku (oběma manželům je již více než 60 let). Nejvyšší správní soud nezjistil (a žalovaný ani neuvádí), že by odkladný účinek vedl k zásahu do práv třetích osob, naopak je evidentní, že k takovému zásahu může dojít jeho nepřiznáním.

[8] Co se týče třetí výše vymezené podmínky pro přiznání odkladného účinku, tedy rozporu s důležitým veřejným zájmem, žalovaná ve vztahu k ní nic neuvedla, byť je to právě ona, kdo by tak měl činit (výše již zmíněné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 Ca 9/2003144). Žalovaná ve svém vyjádření pouze poukazovala na skutečnost, že žádost stěžovatele směřuje na vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, přičemž tato jeho žádost byla zamítnuta, neboť správní orgány shodně s krajským soudem dospěly k závěru, že stěžovatel pro toto pobytové oprávnění nesplňuje podmínky. S ohledem na to pak označila přiznání odkladného účinku za neúčelné, neboť by podle ní bylo v zájmu žalobce, aby požádal co nejdříve o pobytové oprávnění, které by odpovídalo jeho aktuální situaci. Uvedené je však spíše předmětem posouzení věci samé, nikoliv předmětem přiznání či nepřiznání odkladného účinku. K zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku nestačí pouhá existence kolidujícího veřejného zájmu, nýbrž je nutné vážit intenzitu hrozícího zásahu do práv stěžovatele s intenzitou narušení důležitého veřejného zájmu. Obecné skutkové tvrzení žalované v tomto případě nemohlo být dostatečné k převážení zcela konkrétní újmy hrozící stěžovateli.

[9] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Učinil tak výslovně ve vztahu k napadenému rozsudku i napadenému rozhodnutí žalované, v důsledku čehož až do právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti dochází k plné sistaci účinků shora označeného rozhodnutí žalované (srov. výše opakovaně odkazované usnesení rozšířeného senátu NSS, čj. 8 Azs 339/201938).

[10] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (srov. usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/200576, č. 1072/2007 Sb. NSS). Ztotožníli se Nejvyšší správní soud s krajským soudem v tom, že rozhodnutí žalované bylo v souladu se zákonem, pak bude povinností stěžovatele respektovat důsledky žalobou napadeného rozhodnutí. Rovněž lze dodat, že usnesení o odkladném účinku nezakládá s ohledem na svůj procesní charakter překážku věci rozhodnuté, a proto v případě posunu ve skutkových okolnostech lze o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnout i opětovně, stejně jako lze již přiznaný odkladný účinek i bez návrhu zrušit, odpadnouli v mezidobí důvody pro jeho přiznání (§ 73 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s.).
[11] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/201232], přičemž poplatek je v takovém případě splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 věta druhá citovaného zákona). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[12] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080527922. Nebudeli soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 24. února 2023

Milan Podhrázký
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.

podpis .................................................

↓ místo pro nalepení kolkových známek ↓