8 Azs 50/2023

Plný text

8 Azs 50/2023-58
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: V. V., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2022, čj. MV-101157-4/SO-2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2023, čj. 77 A 45/2022-163,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2023, čj. 77 A 45/2022-163, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Nejvyšší správní soud se v této věci zabývá především tím, zda měl krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty cizince (žalobce) vyzvat jeho rodinné příslušníky k vyjádření, jestli hodlají uplatnit práva osob zúčastněných na řízení. Pobytové oprávnění žalobce má totiž přímý vliv na existenci navazujících pobytových oprávnění jeho manželky a dvou nezletilých dětí. Dále Nejvyšší správní soud zkoumá, jestli tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

I. Vymezení věci

[2] Žalobce pobýval na území ČR s manželkou a dvěma nezletilými dětmi od roku 2019. Disponoval zaměstnaneckou kartou s platností od 9. 12. 2019 do 8. 12. 2021 vydanou k zaměstnavateli PERSONALEK, s. r. o. na pracovní pozici „Ostatní manipulační pracovníci (kromě výroby)“. Manželka žalobce a jeho dvě nezletilé děti na území ČR pobývali na základě dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny.

[3] Dne 29. 11. 2021 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023. K žádosti doložil pracovní smlouvu uzavřenou dne 1. 1. 2020 mezi žalobcem a společností PERSONALEK. Podle ní žalobci vznikl pracovní poměr na dobu určitou od 1. 1. 2020 do 8. 12. 2021 na pozici administrativní pracovník. Pracovní poměr poté dodatkem ze dne 1. 10. 2021 žalobce a uvedená společnost změnili na dobu neurčitou.

[4] Ministerstvo vnitra (správní orgán I. stupně) žalobcovu žádost rozhodnutím ze dne 26. 4. 2022, čj. OAM-90222-11, zamítlo a platnost zaměstnanecké karty neprodloužilo podle § 44a odst. 11 zákona o pobytu cizinců. Žalobce nesplňoval podmínku výkonu zaměstnání na jedné z pracovních pozic uvedených v centrální evidenci volných pracovních míst pro držitele zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Požádal o prodloužení vydané zaměstnanecké karty na jinou pracovní pozici, než je ta, pro kterou mu byla zaměstnanecká karta vydána. Změnu pracovní pozice neoznámil a na této jiné pracovní pozici navíc již pracoval.

[5] V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce vznesl mimo jiné námitku nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že jeho manželka a dvě nezletilé děti pobývají v ČR na základě dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny. Děti navštěvují české školy. Nezletilá dcera M. nastoupila do první třídy až v ČR.

[6] Žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dospěla k závěru, že v důsledku napadeného rozhodnutí může dojít k narušení žalobcových rodinných vazeb. Jeho důsledkem je však pouze ztráta možnosti pracovat na území ČR. Samotná skutečnost, že má žalobce na území nejbližší rodinu, neznamená bez dalšího, že by v jeho případě mohlo být upuštěno od povinnosti splňovat zákonné podmínky vyhovění žádosti. Lze důvodně předpokládat, že členům žalobcovy rodiny nebude jejich pobyt na území ČR prodloužen, neboť je navázán na pobyt žalobcův. Žalobcovy děti a manželka totiž mají povolený pobyt na území ČR za účelem společného soužití se žalobcem.

II. Rozhodnutí krajského soudu

[7] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni. Napadané rozhodnutí je podle žalobce nezákonné. Současně představuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce, jeho manželky a jejich nezletilých dětí. Zcela zjevná nepřiměřenost daného rozhodnutí tkví především v zájmu žalobcových nezletilých dětí. Správní orgány nezkoumaly nepřiměřené dopady rozhodnutí ve vztahu k rodině žalobce, přestože nepřiměřenost namítal a poukázal na své rodinné vazby. V žalobě uvedl, že od roku 2019 pobývá na území ČR společně se svou manželkou (H. C., nar. X), nezletilým synem (V. H., nar. X) a nezletilou dcerou (V. M., nar. X). Žalovaná z úřední činnosti disponuje údaji o žalobci i o celé rodině. Na jeho pobytové oprávnění jsou vázána pobytová oprávnění celé rodiny, což žalovaná z úřední činnosti věděla.

[8] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Předně nepovažoval za důvodný okruh žalobních námitek týkající se nezákonnosti napadaného rozhodnutí (žalobce poukázal na několik pochybení žalované, a především v této souvislosti tvrdil, že shora popsaná situace týkající se jeho žádosti nastala jen v důsledku administrativního pochybení).

[9] Dále shledal, že se žalovaná dostatečně vypořádala s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromých a rodinných poměrů žalobce. Správní orgány přezkoumatelně dospěly k závěru, že dopady rozhodnutí mohou představovat zásah do soukromých a rodinných poměrů žalobce, tento zásah identifikovaly a poměřily s důvody vydání napadeného rozhodnutí. Své závěry také odůvodnily. Podle krajského soudu žalobce okruh svých tvrzení v žalobě podstatně rozšířil a prohloubil. Tím se pokoušel napravit nedostatečnou procesní aktivitu vynaloženou v průběhu správního řízení. Ovšem vybočil tak z přezkumných mezí správního soudnictví. Nepřiměřené dopady napadeného rozhodnutí nemohou být podle krajského soudu dány jen tím, že žalobcova manželka a dvě děti mají svá pobytová oprávnění navázána na žalobcovo. Ve školní docházce mohou děti pokračovat i v zemi svého původu. Na tom nic nemění ani jejich zapojení do volnočasových kroužků, ani péče, kterou jim věnuje jejich matka. Tato péče nepochybně není vázána výlučně na prostředí ČR. Krajský soud k žalobcovým tvrzením o zásahu do jeho práv a práv jeho rodiny neprováděl navržené dokazování výslechem žalobce a jeho manželky a listinnými důkazy. Argumentoval, že tvrzení nedosahují dostatečné kvality k tomu, aby zpochybnily závěry správních orgánů. Kromě toho je žalobce neuplatnil ve správním řízení.

III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

[10] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uplatnil dva okruhy kasačních námitek. V prvé řadě namítá, že krajský soud opomněl jednat s jeho rodinnými příslušníky jako s osobami zúčastněnými na řízení. Vedle toho poukazuje na nepřiměřenost zásahu do jeho práv na soukromý a rodinný život.

[11] Stěžovatel předně s odkazem na již existující judikaturu namítá, že krajský soud opomněl jednat s jeho rodinnými příslušníky jako s osobami zúčastněnými na řízení podle § 34 odst. 2 s. ř. s, čímž zatížil napadený rozsudek vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Negativní rozhodnutí v řízení o pobytovém oprávnění má přímý dopad do práv rodinných příslušníků cizince. Otázka přiměřenosti dopadu rozhodnutí se tudíž nemá hodnotit výlučně ve vztahu k stěžovateli, ale také vůči jeho rodinným příslušníkům. Těmto osobám musí krajský soud poskytnout příležitost hájit jejich právo na soukromý a rodinný život. To krajský soud neučinil, neboť s nimi nejednal jako s osobami zúčastněnými na řízení. Ustanovení § 34 s. ř. s. předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Stěžovatel neoznačil explicitně své rodinné příslušníky jako osoby, jejichž procesní účastenství přichází v úvahu. Avšak učinil tak implicitně, neboť vznesl návrh na výslech své manželky. Krajský soud si tedy byl vědom, že stěžovatel má na území ČR rodinné příslušníky. Správní orgány poukazovaly na to, že pobytové oprávnění rodinných příslušníků stěžovatele je přímo provázáno s jeho pobytovým oprávněním. Ovšem nedotázal se jich, zda hodlají uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Návrh na jejich výslech zamítl jako nadbytečný. Tím zatížil řízení předcházející vydání napadeného rozsudku vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

[12] Stěžovatel dále uvádí, že důležité rodinné a soukromé okolnosti ve svém souhrnu zakládají nepřiměřenost napadeného rozhodnutí žalované. Krajský soud při posuzování přiměřenosti rozhodnutí žalované nevěnoval dostatečnou pozornost zásahu do práv rodinných příslušníků stěžovatele. Poukazuje na to, že jeho děti jsou nezletilé. Posuzování přiměřenosti ve vztahu k nezletilým dětem musí být mnohem důkladnější, s ohledem na článek 3 Úmluvy o právech dítěte. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a také Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje, že úvahy o přiměřenosti musí být motivovány, založeny a odůvodněny principem nejlepšího zájmu dítěte. Krajský soud měl tedy ve svém rozhodnutí materiálně obsáhnout úvahy o míře závislosti dítěte na rodičích, míře péče rodiče o dítěte, míře integrace dětí, věku nezletilých dětí a o obtížích, kterým budou vystaveny při návratu do domovského státu. Děti stěžovatele jsou plně začleněny do české společnosti a plní zde povinnou školskou docházku. Dcera M. dokonce již v ČR nastoupila do prvního ročníku základní školy a všechny své přátele získala právě zde. Děti zde mají všechny své přátele, účastní se táborů, kroužků či soutěží. Tyto skutečnosti stěžovatel dokládá listinami a fotografiemi založenými v správním spisu a přílohami ke kasační stížnosti. Jeho manželka taktéž dbá na svou integraci a učí se českému jazyku.

[13] Ztráta oprávnění pobývat na území ČR nejen pro stěžovatele, ale následně i pro celou jeho rodinu, by znamenala nutnost vynakládat další prostředky (které nyní nemá a nedisponuje jimi) za účelem vytvoření dočasného zázemí. O nová pobytová oprávnění by nemohli žádat ihned. Stěžovatel by nejprve musel požádat o své pobytové oprávnění a až po jeho vydání by o udělení pobytového oprávnění mohli požádat členové jeho rodiny. Rodina stěžovatele již ovšem nemá žádné stálé zázemí v Arménii. Stěžovatel a jeho nezletilé děti mají na území ČR veškeré rodinné a sociální vazby. V případě, že by byl stěžovatel nucen z území ČR vycestovat prozatím sám, došlo by taktéž k rozdělení rodiny. Stěžovatel poukazuje i na to, že Arménie není aktuálně bezpečnou zemí v důsledku vojenského konfliktu. Stěžovatel a v blízké budoucnosti i jeho syn by byli po návratu do Arménie vystaveni branné povinnosti. Stěžovatel dodal, že námitku nepřiměřenosti zásahu rozhodnutí do jeho práv a práv jeho rodiny uplatnil již ve správním řízení. To, že argumentaci upřesnil v řízení před krajským soudem mu nemůže být kladeno k tíži, jelikož správní soudnictví je založeno na principu plné jurisdikce.

[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí a na rozsudek krajského soudu.

IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[16] Kasační stížnost je důvodná.

[17] Stěžovatel v kasační stížnosti předestřel zdejšímu soudu k posouzení dvě úzce propojené námitky. V prvé řadě namítá, že řízení před krajským soudem trpí vadou, která může mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud se nedotázal z vlastní iniciativy manželky stěžovatele a jeho dětí, zda hodlají uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení, ačkoliv posuzované rozhodnutí dopadá i do jejich práva na soukromý a rodinný život. Druhá námitka směřuje proti nepřiměřenosti rozhodnutí žalované a nedostatečnému posouzení přiměřenosti zásahu tohoto rozhodnutí do práv rodinných příslušníků stěžovatele.

[18] Jde-li o první z námitek, kasační soud předně uvádí, že z § 34 odst. 1 a 2 s. ř. s. vyplývají dvě podmínky, které musí být splněny pro to, aby se určitý subjekt stal osobou zúčastněnou na řízení. První podmínka je materiální a splňuje ji ten, kdo je přímo dotčen na svých právech vydáním napadeného správního rozhodnutí, resp. nečinností správního orgánu. Pro splnění druhé (formální) podmínky musí takový subjekt výslovně soudu oznámit, že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat. Teprve kumulativním splněním obou podmínek se subjekt stane osobou zúčastněnou na řízení (v oblasti cizineckého práva viz např. rozsudek NSS ze dne 18. 2. 2022, čj. 5 Azs 308/2020-76).

[19] Ustálená judikatura při aplikaci § 34 s. ř. s. vychází též z toho, že se předpokládá aktivní postup soudu při zjišťování okruhu možných osob zúčastněných na řízení. Soud musí umožnit uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení všem osobám, jejichž práva jsou napadeným rozhodnutím dotčena. To platí i v případě, že žalobce nesplní svou povinnost tyto osoby uvést v žalobě (rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2005, čj. 1 As 39/2004-75, č. 1479/2008 Sb. NSS). Krajský soud má povinnost vyrozumět všechny potenciální osoby zúčastněné na řízení o probíhajícím řízení. Musí je poučit a vyzvat, aby oznámily, zda budou v soudním řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat. Jestli tak soud neučiní, zatíží řízení vadou, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (k této vadě Nejvyšší správní soud přihlíží i bez návrhu). Taková vada však nutně nemusí vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, pokud nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé s ohledem na okolnosti dané věci (rozsudek čj. 1 As 39/2004-75). O vadu řízení se pak nejedná, pokud dotčení práv subjektu není natolik zjevné, aby vznikla povinnost krajského soudu dotázat se jej z úřední povinnosti, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2007, čj. 8 Aps 8/2007-90).

[20] Pro posouzení nyní projednávané věci je tedy ve shodě s již existující judikaturou třeba zodpovědět tři otázky: (i) zda některý z rodinných příslušníků stěžovatele splňoval materiální podmínku podle § 34 odst. 2 s. ř. s., (ii) zda krajský soud zatížil své řízení vadou, pokud se takové osoby z úřední povinnosti nedotázal, zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (zda bylo dotčení práv potencionální osoby zúčastněné na řízení zjevné), a (iii) zda tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

[21] Účelem institutu osoby zúčastněné na řízení je umožnit osobě od účastníka řízení odlišné bránit svá vlastní subjektivní veřejná práva (povinnosti), která mohou být v projednávané věci dotčena. Základní podmínkou je zde přímé dotčení na subjektivních veřejných právech (povinnostech) osoby vydaným rozhodnutím žalovaného. Dotčení v právech osoby tedy musí být přímé, nikoliv pouze nepřímé či dokonce eventuální.

[22] V nyní projednávané věci je předmětem řízení přezkum rozhodnutí o neprodloužení pobytového oprávnění stěžovatele za účelem zaměstnání (tzv. zaměstnanecká karta), tedy jde zde o jeden z typů dlouhodobých pobytů. Stěžovatel je nositelem oprávnění ke sloučení rodiny, od něhož se přímo odvozují pobytová oprávnění jeho manželky a nezletilých dětí. Ti pobývají na území ČR na základě dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny na území [§ 42a odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců].

[23] V obecné rovině lze předeslat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba považovat rodinné příslušníky cizince za osoby přicházející v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení v řízeních týkajících se zamítnutí žádosti o pobytové povolení (rozsudky ze dne 23. 4. 2015, čj. 7 Azs 80/2015–31, či ze dne 31. 8. 2012, čj. 5 As 104/2011–102, č. 2781/2013 Sb. NSS). Právo na respektování rodinného života se vztahuje na rodinné vztahy, primárně na vztahy mezi rodiči a dětmi, a předpokládá existenci blízkých osobních vazeb. Posouzení existence blízkých rodinných vazeb je přitom otázkou faktickou, záležející na okolnostech každého konkrétního případu (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001, č. 25702/94, § 150). Kromě cizince, jemuž nebyl pobyt na území ČR udělen, resp. neprodloužen, mohou být daným rozhodnutím dotčeni na svém právu na soukromý a rodinný život i jeho rodinní příslušníci. Zájmy rodinných příslušníků jsou sice s těmi cizincovými provázány, ale přesto jsou odlišitelné a rodinní příslušníci mají zajisté právo je v řízení o žalobě hájit coby osoby zúčastněné na řízení (viz již zmíněný rozsudek čj. 5 Azs 308/2020-76). V naposledy zmíněném rozsudku se již tento soud výslovně zabýval i otázkou přímého dotčení na právech rodinných příslušníků, kteří jsou primárními nositeli oprávnění ke sloučení rodiny, k jehož realizaci slouží povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Uzavřel, že dotčení práv rodinných příslušníků je v případě řízení o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny na první pohled zjevné.

[24] Je třeba připustit, že situace v nyní projednávané věci (stěžovatele a jeho rodiny) se do jisté míry liší od situace, která nastala v naposledy odkazované věci. Tam primárními nositeli oprávnění ke sloučení rodiny byly právě osoby, které měly mít postavení osob zúčastněných na řízení. Oproti tomu je v nyní projednávané věci stěžovatel tím primárním nositelem pobytového oprávnění, k jehož realizaci slouží povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Předmětem řízení je právě pobytové oprávnění, od kterého jsou pak přímo odvozena pobytová oprávnění celé stěžovatelovy rodiny. V nynější věci je nicméně zřejmé, že důsledkem prodloužení (primárního) pobytového oprávnění stěžovatele (prodloužení doby platnosti jeho zaměstnanecké karty) je právě i možné prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny pro jeho rodinné příslušníky. Naopak neprodloužení pobytového oprávnění stěžovateli má přímý vliv na stávající pobytové povolení jeho rodinných příslušníků, kteří již na území ČR v návaznosti na pobytový titul stěžovatele pobývají. Ustanovení § 46a odst. 2 písm. j) zákona o pobytu cizinců totiž stanoví, že Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, jestliže nositeli oprávnění nebyla prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu.

[25] Řízení o prodloužení pobytového oprávnění (doby platnosti zaměstnanecké karty) se tak v dané věci netýká pouze práv stěžovatele samotného, ale rozhodnutí z něj vzešlé nepochybně přímým způsobem zasahuje také do práv jeho manželky a dvou nezletilých dětí, kteří již na území ČR pobývají na základě dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny navázaného právě na pobytové oprávnění stěžovatele. Z výše uvedených důvodů je třeba dospět k závěru, že rodinní příslušníci stěžovatele v nyní projednávané věci materiální podmínku podle § 34 odst. 2 s. ř. s. splňují, neboť napadené rozhodnutí zasahuje do práva na soukromí a rodinný život nejen stěžovatele samotného, ale právě i jeho rodinných příslušníků. I v nyní projednávané věci je tedy na místě aplikovat východiska výše již uvedené judikatury, která předpokládá, že rodinné příslušníky cizince napadajícího rozhodnutí o jeho pobytové žádosti je třeba v případě zřejmého dotčení na jejich právech považovat za osoby přicházející v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. Uvedené platí v nyní projednávané věci tím spíše, že zde vzhledem ke stávajícímu pobytu nezletilých dětí stěžovatele na území ČR nelze odhlédnout ani od čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož je zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Toto hledisko (nejlepšího zájmu dítěte) přenáší ESLP i do posuzování zásahů do rodinného života cizinců ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž Ústavní soud již zdůraznil (nález ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19), že vážení a zohledňování nejlepšího zájmu dítěte musí být materiálně obsaženo i v odůvodnění rozhodnutí, jejichž účelem sice není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (tj. přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), avšak na dítě mají nezpochybnitelný zprostředkovaný právní dopad.

[26] Splnění materiální podmínky, tedy dotčení napadeným rozhodnutím ve smyslu § 34 odst. 2 s. ř. s. rodinných příslušníků stěžovatele, je navíc s ohledem na výše popsané okolnosti dané věci (odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i uplatněné žalobní námitky) natolik zjevné, že krajskému soudu vznikla povinnost je vyrozumět o probíhajícím řízení. Protože tak neučinil, a znemožnil jim splnit formální podmínku pro uplatňování práv osob zúčastněných na řízení, zatížil řízení o žalobě vadou. Je třeba zdůraznit, že takovou vadou bude řízení u soudu zatíženo nejenom v případech, kdy rodinní příslušníci cizince účastníky správního řízení byli, ale také v případě, kdy účastníky nebyli (rozsudek čj. 5 Azs 308/2020-76). Okruh účastníků správního řízení, jak ho vymezily správní orgány, nemůže autoritativně vymezit i okruh osob zúčastněných na řízení o žalobě.

[27] Správní orgány i krajský soud se v nyní projednávané věci dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele zabývaly a stěžovatel ve svých podáních nepřiměřenost těchto dopadů opakovaně namítal. Existence rodinných vazeb mezi stěžovatelem, jeho manželkou a jeho nezletilými děti má oporu v spisovém materiálu a správní orgány ani krajský soud tuto skutečnost nerozporovaly. Stěžovatel ve správním řízení i v řízení před soudem poukázal i na zásah do jejich práv. V žalobě je označil jménem a datem narození a tyto údaje potvrdil oddacím listem či vysvědčením dětí. Žalovaná i krajský soud výslovně připustily, že členům rodiny stěžovatele pravděpodobně nebude jejich pobyt na území ČR prodloužen, neboť je navázán na pobyt stěžovatele. Krajský soud tedy věděl, že rodinní příslušníci stěžovatele mohou být na svých právech napadeným rozhodnutím dotčeni. Ovšem nedotázal se jich, jestli hodlají uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Stěžovatelův návrh na výslech jeho manželky a jím předkládané listinné důkazy pak jako nadbytečné neprovedl.

[28] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud konstatoval vadu řízení o žalobě, je třeba v návaznosti na to posoudit, zda tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť pouze v takovém případě je namístě napadené rozhodnutí zrušit [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Procesní vada může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé jenom v případě, že by mohla vést k odlišnému výsledku. Pro takové posouzení je rozhodná pouhá možnost, nikoliv jistota, že rozhodnutí je nezákonné (rozsudky NSS ze dne 20. 4. 2017, čj. 2 Azs 343/2016-44, či ze dne 14. 11. 2017, čj. 2 Azs 331/2017-33).

[29] Kasační soud tudíž musel posoudit, zda chybějící zohlednění rodinných příslušníků stěžovatele jakožto v úvahu přicházejících osob zúčastněných na řízení o žalobě mohlo mít na výsledek řízení vliv. V tomto ohledu je třeba předeslat, že zákon v případě řízení o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty výslovně nepředpokládá posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. V projednávané věci se však sám krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku otázkou přiměřenosti zabýval (aplikaci institutu přiměřenosti v dané věci nevyloučil), navíc judikatura Nejvyššího správního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí o různých typech pobytových oprávnění zdůrazňuje, že dokonce ani zákonná úprava nemůže vyloučit aplikaci čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. rozsudek ze dne 20. 9. 2018, čj. 10 Azs 127/2018-38 (zamítnutí žádosti o přechodný pobyt) či rozsudek ze dne 22. 1. 2020, čj. 10 Azs 256/2019-39, č. 3990/2020 Sb. NSS (zrušení trvalého pobytu)]. Je tedy zřejmé, že otázka přiměřenosti žalobou napadeného rozhodnutí může být pro rozhodnutí krajského soudu v dané věci významná. Stěžovatel kromě toho námitku nepřiměřenosti vznesl již v řízení před správními orgány. Učinil tak sice poněkud stručně, ovšem dostatečně jasně. Blíže pak danou otázku specifikoval v řízení před krajským soudem. Pro doložení skutečností relevantních k posouzení přiměřenosti zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život navrhl listinné důkazy, výslech svůj a své manželky. Jak již bylo výše uvedeno, krajský soud důkazy neprovedl, a to pouze s krátkým odůvodněním, že je nepovažuje za relevantní a že se nimi stěžovatel snaží pouze nahradit svou procesní pasivitu v správním řízení.

[30] V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že krajský soud má povinnost vypořádat se s vyjádřením osoby zúčastněné na řízení, které je pro řízení podstatné. Opomene-li krajský soud zcela vyjádřit se v odůvodnění svého rozhodnutí k podstatným důvodům uplatněným v řízení osobou zúčastněnou na řízení, jedná se o vážnou vadu řízení. Tato vada může způsobit nezákonnost ve věci samé (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123). Stejně tak má osoba zúčastněná na řízení právo navrhovat důkazy, které je soud povinen vypořádat (rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, čj. 6 As 141/2015-63).

[31] Nejvyššímu správnímu soudu nenáleží odhadovat konkrétní argumentaci stěžovatelových rodinných příslušníků v případě, že by jim bylo umožněno uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení (není ostatně ani zřejmé, zda by tato práva skutečně uplatnili). Stejně tak si je kasační soud vědom toho, že osoby zúčastněné na řízení nemohou rozšířit rozsah přezkumu mimo rámec vymezený řádně a včas uplatněnými žalobními body. Nicméně vzhledem k uvedeným okolnostem projednávané věci rozhodně nelze vyloučit, že zejména umožněním vyjádřit se k věci manželce stěžovatele by mohlo dojít k objasnění situace o integraci a pevnosti vazeb nezletilých dětí a celé rodiny na území ČR (lze zdůraznit, že její vyjádření krajský soud v dané věci nezískal ani jinou formou v podobě navrhované svědecké výpovědi). Jinak řečeno, požadavek na výzvu osob v úvahu přicházejících jako osoby zúčastněné na řízení zde není pouze formálním. V dané věci totiž nepochybně nelze vyloučit, že v důsledku případného vyjádření osob zúčastněných na řízení mohl krajský soud postupovat odlišně především při posouzení žalobní námitky týkající se dopadů rozhodnutí žalované do práva na soukromý a rodinný život stěžovatele a celé jeho rodiny. Ostatně důvody pro nezrušení rozhodnutí krajského soudu vzešlého z řízení zatíženého danou vadou jsou dány spíše jen výjimečně a soudní praxe v takové situaci vždy podrobně a s ohledem na okolnosti dané věci vysvětluje, proč nebylo třeba ke zrušení rozhodnutí krajského soudu přistoupit (rozsudky NSS ze dne 20. 4. 2017, čj. 2 Azs 343/2016-44, a ze dne 14. 11. 2017, čj. 2 Azs 331/2017-33).

[32] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že rodinní příslušníci stěžovatele splňují materiální podmínku (přímého dotčení na právech) podle § 34 odst. 1 s. ř. s. a krajský soud zatížil řízení o žalobě vadou, pokud se jich z úřední povinnosti nedotázal, zda hodlají uplatnit práva osob zúčastněných na řízení (§ 34 odst. 2 s. ř. s.). Tato procesní vada přitom mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Daná kasační námitka je tedy důvodná a je tak dán důvod pro zrušení napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) a § 110 odst. 1 s. ř. s.].

[33] Lze dodat, že s ohledem na charakter shledané procesní vady Nejvyšší správní soud nemůže přistoupit k meritornímu posouzení druhé námitky stěžovatele, neboť případná vyjádření a návrhy dotčených osob se mohou projevit v hodnocení věci samé. Krajský soud v dalším řízení bude vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, a tedy bude muset vyrozumět rodinné příslušníky stěžovatele o řízení o žalobě a vyzvat je, aby oznámili, zda budou uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Následně – i v návaznosti na jejich procesní aktivitu – je potřeba znovu posoudit řádně a včas uplatněné žalobní body.

V. Závěr a náklady řízení

[34] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je krajský soud vázán shora vysloveným právním názorem (§ 110 odst. 4 s. ř. s.)

[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 2. listopadu 2023

Milan Podhrázký

předseda senátu

Plný text

8 Azs 50/2023-37
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Lukáše Hloucha v právní věci žalobce: V. V., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2022, čj. MV-101157-4/SO-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2023, čj. 77 A 45/2022-163,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2023, čj. 77 A 45/2022-163, a rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2022, čj. MV-101157-4/SO-2022.

II. Žalobci se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Ministerstvo vnitra (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 26. 4. 2022, čj. OAM-90222-11, zamítlo žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále „zákon o pobytu cizinců“), a platnost neprodloužilo, neboť žalobce požádal o prodloužení vydané zaměstnanecké karty na jinou pracovní pozici, než je pracovní pozice, pro kterou mu byla zaměstnanecká karta vydána, případně oznámena změna podle § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců, a na této jiné pracovní pozici navíc již pracuje. Odvolání žalobce žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem zamítl.

[2] Proti rozsudku krajského soudu žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížnosti, ve které současně navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek. K tomu uvedl, že nepřiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti by byla stěžovateli a jeho nejbližší rodině způsobena nenahraditelná újma spočívající v nepřiměřeném zásahu do práva na respektování jeho soukromého a rodinného života, ale zejména téhož práva jeho manželky a dvou nezletilých dětí (ve věku 14 a 11 let). Stěžovatel pobývá na území ČR od roku 2016, od roku 2019 zde pak pobývá společně se svou rodinou, a to s manželkou, nezletilým synem a nezletilou dcerou. Přestěhovali se s úmyslem, že se již do země původu nevrátí. Pobytová oprávnění celé rodiny jsou vázána na pobytové oprávnění stěžovatele. Nepřiznáním odkladného účinku by byl stěžovatel nucen vycestovat, stejně jako i jeho rodina. Nezletilé děti v ČR plní povinnou školní docházku a jsou plně začleněny do české společnosti, o čemž mají svědčit stěžovatelem přiložené dokumenty. Nezletilá dcera se pravidelně účastní školních i mimoškolních aktivit, je součástí dětského kolektivu a má výborný prospěch. Nezletilý syn se už zhruba tři roky věnuje aktivně tenisu a navštěvuje tenisovou školu s českými lektory. Manželka se věnuje výchově a péči o děti, se kterými se připravuje na výuku, věnuje čas jejich studiu a jejich integraci do české společnosti. Stěžovatel je živitelem rodiny. Nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by způsobilo následný zánik pobytových oprávnění členů rodiny, jejichž pobytová oprávnění jsou odvozena od platnosti pobytového oprávnění stěžovatele. Následným zamítnutím žádostí manželky a dětí stěžovatele o prodloužení jejich pobytových oprávnění ve formě dlouhodobého pobytu by došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého života stěžovatele. Vážnou újmou, která stěžovateli a celé jeho rodině hrozí v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, je dlouhodobější ztráta možnosti obživy celé rodiny, která je závislá na zaměstnání stěžovatele. Rodina stěžovatele již nemá žádné stálé zázemí ve své rodné zemi. Stěžovatel a jeho nezletilé děti mají na území ČR veškeré své rodinné a sociální vazby. Nepřiznání odkladného účinku by bylo v extrémním nesouladu se zájmem nezletilých dětí, které jsou nízkého věku, byly by vytrženy ze známého prostředí, a musely se nuceně integrovat do prostředí, které je jim nyní již cizím. Poukazuje na rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2020, čj. Azs 404/2019-28. Nad rámec uvedeného stěžovatel dodává, že zásadní újma, která stěžovateli a celé jeho rodině hrozí v případě, že by kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek, je samotný nucený návrat do Arménie, která aktuálně není bezpečnou zemí, a to v důsledku konfliktu z roku 2020, který i nadále probíhá. Návrat stěžovatele a jeho rodiny do země původu by znamenal pro nezletilého syna povinnost vojenské služby. Návrat do státu, kde je reálné a bezprostřední riziko válečného konfliktu, ve spojitosti se shora uvedenými skutečnostmi bezesporu znamená nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám a nejedná se dále o rozpor s důležitým veřejným zájmem. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nedojde k zásahu do práv jiných osob a jeho přiznání není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[3] Žalovaná ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku navrhla jeho zamítnutí. Není splněna podmínka pro přiznání spočívající v nepoměrně větší újmě, která by měla stěžovateli nepřiznáním vzniknout, jelikož mu vzniknout ani nemůže. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty na území ČR nelze posuzovat jako nepoměrně větší újmu, jelikož ta by stěžovateli mohla vzniknout až na základě správního vyhoštění. To sice může být důsledkem zamítnutí žádosti, nicméně se o něm rozhoduje v samostatném správním řízení. Stěžovatel má zásadně možnost podat proti případnému správnímu vyhoštění žalobu, která má ze zákona odkladný účinek. Z toho je patrno, že existují právní instituty, jimiž se stěžovatel může domáhat posouzení své situace a odkladného účinku v jiném následném řízení (v této souvislosti odkázala na rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018, čj. 4 Azs 246/2017-35, a na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11). Dále uvádí, že skutečnost, že na území žijí rodinní příslušníci stěžovatele, nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu bylo pravomocně ukončeno a platnost posledního realizovaného pobytového statusu skončila uplynutím času. Žalovaná dále odkazuje na rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020, čj. 5 Azs 220/2019-33, s tím, že nelze dospět bez dalšího k závěru, že dopady rozhodnutí budou nepřiměřené jen proto, že stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí. Stěžovatel není k pobytu na území oprávněn a nic by na tom nemohlo změnit ani přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. K tvrzení stěžovatele, že on a jeho rodina se do ČR přesunuli s úmyslem se již do země původu nevracet, žalovaná uvádí, že stěžovatel disponoval zaměstnaneckou kartou, která je ze své povahy pobytovým oprávněním, které je vydáváno s předpokladem, že se cizinec po skončení zaměstnání do země svého původu vrátí. Pokud by Nejvyšší správní soud v daném případě přistoupil k přiznání odkladného účinku, musel by jej přiznat vždy, kdy by bylo cizincem argumentováno nutností opustit území ČR.

[4] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že podle § 107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek, může jej však na návrh stěžovatele přiznat, přičemž § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užijí přiměřeně. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[5] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti věci. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozhodnutí aprobovaného rozsudkem krajského soudu. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej vůbec bylo možné označit za újmu, kdy zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká. Zpochybnění přiznání odkladného účinku pro rozpor s důležitým veřejným zájmem leží oproti tomu na žalovaném, zatímco navrhovateli postačí, bude-li tvrdit, že takový rozpor s důležitým veřejným zájmem nehrozí (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 52 Ca/2003-144, č. 87/2004 Sb. NSS).

[6] Nejvyšší správní soud se předně neztotožňuje s tvrzením žalované, že stěžovatel a jeho rodinní příslušníci nemají povinnost vycestovat do Arménie, neboť tato povinnost by nastala až v případě správního vyhoštění. Soud naopak zastává názor, že nepoměrně větší újma může vzniknout již v návaznosti na právní moc rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, a nikoli až v souvislosti se správním vyhoštěním a jeho případnou nucenou realizací. Pokud by totiž soud souhlasil s opačným výkladem, fakticky by schvaloval následný protizákonný pobyt stěžovatele a jeho rodinných příslušníků na území ČR, neboť by jinými slovy konstatoval, že v návaznosti na právní moc rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty ještě není nutné bezprostředně opustit území ČR. Správní vyhoštění je pak zpravidla spojeno se zákazem pobytu na území ČR (§ 118 a násl. zákona o pobytu cizinců). Pokud by stěžovatel nesplnil povinnost odcestovat do země původu, byl by následně vyhoštěn, což však nic nemění na jeho nynější povinnosti opustit území ČR, pokud nemá žádné oprávnění k pobytu na jejím území (obdobně viz usnesení NSS ze dne 1. 10. 2020, čj. 8 Azs 125/2020-34, ze dne 16. 12. 2020, čj. 8 Azs 196/2020-36, či ze dne 21. 4. 2021, čj. 6 Azs 99/2021-19).

[7] Nejvyšší správní soud se proto následně zabýval otázkou, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec bylo způsobilé odvrátit stěžovatelem tvrzenou újmu spočívající v povinnosti vycestovat z území ČR zpět do Arménie. Tak by tomu nebylo například tehdy, pokud by stěžovatel již v průběhu správního řízení vedoucího k vydání napadeného rozhodnutí neměl oprávnění na území ČR pobývat, a to ani na základě tzv. fikce pobytového oprávnění anebo by naopak bylo zřejmé, že mu již svědčí jiný pobytový titul. Správní orgány zamítly žádost stěžovatele o prodloužení zaměstnanecké karty. Podle § 47 odst. 7 zákona o pobytu cizinců se použije § 47 odst. 4 shodného zákona obdobně, což znamená, že ve vztahu k tomuto řízení platí, že pokud doba platnosti zaměstnanecké karty uplyne, ačkoliv žádost o prodloužení byla podána v souladu s podmínkami uvedenými v zákoně, považuje se zaměstnanecká karta za platnou do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Z předloženého soudního spisu a rozhodnutí žalované plyne, že stěžovateli končila platnost zaměstnanecké karty dne 8. 12. 2021, přičemž dne 29. 11. 2021 požádal o její prodloužení. K žádosti doložil pracovní smlouvu uzavřenou dne 1. 1. 2020, s dodatkem ze dne 1. 10. 2021, ze kterého plyne, že byla uzavřena s platností na dobu neurčitou. Z uvedeného plyne, že po dobu správního řízení platila tzv. fikce pobytového oprávnění ve smyslu § 47 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. To nezpochybnila ani žalovaná. Žalovaná sice nyní ve vyjádření obecně tvrdí, že „stěžovatel není k pobytu na území oprávněn a nic by na tom nemohlo změnit ani přiznání odkladného účinku“, nicméně k otázce fikce pobytu se výslovně nijak nevyjadřuje. Takto obecně formulované tvrzení nemohlo zpochybnit výše uvedené závěry. Proto Nejvyšší správní soud vychází z toho, že stěžovateli před vydáním rozhodnutí žalované svědčila fikce pobytového oprávnění. V případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to i ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu, by tedy účinky této fikce opět nastoupily. Z podkladů, které má soud k dispozici (v době rozhodování o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemá k dispozici správní spis), pak není ani zřejmé, že by stěžovatel měl jiný pobytový titul. Lze dodat, že žalobě stěžovatele byl přiznán odkladný účinek usnesením krajského soudu ze dne 26. 9. 2022, čj. 77 A 45/2022-124 (odkladný účinek kasační stížnosti lze však ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu přiznat i tehdy, nebyl-li přiznán žalobě, viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/2019-38).

[8] Má-li být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatel tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na samotné vycestování utrpěl. Taková újma může mít povahu především zásahu do rodinného života (nutnost dlouhodobého odloučení od blízkých příbuzných) či etablovaného soukromého života (plně integrovaný cizinec žijící legálně na území ČR v řádu desítek let, který již v zemi původu postrádá jakékoliv zázemí), může mít povahu zásadních zdravotních důvodů (významné zdravotní obtíže bránící odjezdu či neléčitelné v zemi původu s rizikem progrese) nebo výjimečných ekonomických důvodů (ztráta významných ekonomických hodnot v důsledku odjezdu spojená s existenčními obtížemi v zemi původu, těžký nedostatek prostředků pro návrat v případě úspěchu kasační stížnosti). Takové (či srovnatelné) okolnosti však musí cizinec nejen zcela konkrétně tvrdit, ale také patřičným způsobem osvědčit. Výjimečně, pokud již soudu byl předložen správní spis, lze ověřit tvrzení stěžovatele na základě listin v něm založených (srov. usnesení NSS ze dne 4. 11. 2020, čj. 8 As 215/2020-61, odst. 16). V nyní posuzované věci stěžovatel tvrdil, že by mu nepřiznáním odkladného účinku vznikla újma spočívající v nepřiměřeném zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života, stejně jako téhož práva jeho manželky a jejich dvou nezletilých dětí. Tvrzení stěžovatele o jeho mnohaletém pobytu na území ČR, pracovních vazbách, soužití jeho rodiny, kdy jeho dvě nezletilé děti jsou integrovány do české společnosti a místního školství, mají oporu v řadě listin připojených ke kasační stížnosti (zejména pracovní smlouvě stěžovatele, školních vysvědčeních nezletilých dětí, fotografiích rodiny, osvědčení o absolvování zkoušky stěžovatele z českého jazyka), ostatně tyto skutečnosti nezpochybnila ani žalovaná ve svém vyjádření (ta jen tvrdí, že nepředstavují dostatečně závažnou újmu odůvodňující přiznání odkladného účinku). Zejména s ohledem na integraci nezletilých dětí stěžovatele do české společnosti a především českého školství, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že by vycestování stěžovatele a s tím i spojené vycestování jeho manželky a dětí, znamenalo závažný zásah do jeho rodinného života, stejně jako do života soukromého. V případě stěžovatele je zjevné, že na území ČR žije dlouhodobě a snaží se zde začlenit, což potvrzuje přiložené potvrzení o absolvování zkoušky z českého jazyka pro účely podání žádosti o trvalý pobyt, stejně jako platná pracovní smlouva.
[9] Pro úplnost lze dodat, že výše uvedené závěry nejsou rozporné ani s judikaturou, na kterou žalovaná ve svém vyjádření odkázala, resp. jejichž dílčí části cituje. Odkazovaný nález Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 23/11) se zabýval posouzením ústavnosti výluky soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víza a ani citované pasáže rozsudků NSS sp. zn. 4 Azs 246/2017 a sp. zn. 5 Azs 220/2019 nejsou pro nynější věc přiléhavé (Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života je vyžadováno v rámci rozhodování o správním vyhoštění, ani nevycházel bez dalšího pouze z toho, že stěžovatel je otcem nezletilých dětí).

[10] Pokud jde o ostatní tvrzení stěžovatele týkající se osvědčení hrozící újmy z nepřiznání odkladného účinku, Nejvyšší správní soud nepovažuje za nezbytné se těmito blíže zabývat, neboť s ohledem na již výše uvedené lze učinit spolehlivý závěr o osvědčení hrozící újmy.

[11] Žalovaná netvrdila, že by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout újma třetím osobám. V tomto směru nic nevyplynulo ani z okolností dané věci. Lze tedy mít za to, že újma, která by mohla stěžovateli vzniknout, je intenzivní, v příčinné souvislosti s žalobou napadeným rozhodnutím žalované a zároveň nepoměrně větší, než jaká může vzniknout jiným osobám.

[12] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení poslední podmínky, tedy zda by přiznání odkladného účinku mohlo být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Jak již bylo výše uvedeno, právě ve vztahu k této podmínce bylo především na žalované, pokud hodlala zabránit přiznání odkladného účinku, aby vylíčila, na základě jakých konkrétních skutečností lze mít za to, že by stěžovatelův další pobyt na území ČR představoval ohrožení důležitého veřejného zájmu (např. z důvodů bezpečnostních apod.). Žalovaná k tomuto neuvedla ničeho. K zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku přitom nestačí pouhá existence kolidujícího veřejného zájmu, nýbrž je nutné vážit intenzitu hrozícího zásahu do práv stěžovatele s intenzitou narušení důležitého veřejného zájmu. Nejvyšší správní soud neshledal žádnou skutečnost, pro kterou by mělo být přiznání odkladného účinku ve věci stěžovatele v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[13] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Učinil tak výslovně ve vztahu k napadenému rozsudku i napadenému rozhodnutí žalované, v důsledku čehož až do právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti dochází k plné sistaci účinků shora označeného rozhodnutí žalované (srov. výše již odkazované usnesení rozšířeného senátu NSS sp. zn. 8 Azs 339/2019).

[14] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (srov. usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/200576, č. 1072/2007 Sb. NSS). Ztotožníli se Nejvyšší správní soud s krajským soudem v tom, že rozhodnutí žalované bylo v souladu se zákonem, pak bude povinností stěžovatele respektovat důsledky žalobou napadeného rozhodnutí. Rovněž lze dodat, že usnesení o odkladném účinku nezakládá s ohledem na svůj procesní charakter překážku věci rozhodnuté, a proto v případě posunu ve skutkových okolnostech lze o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnout i opětovně, stejně jako lze již přiznaný odkladný účinek i bez návrhu zrušit, odpadnouli v mezidobí důvody pro jeho přiznání (§ 73 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s.).
[15] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/201232], přičemž poplatek je v takovém případě splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 věta druhá citovaného zákona). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[16] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080505023. Nebudeli soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 11. dubna 2023

Milan Podhrázký
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.

podpis .................................................

↓ místo pro nalepení kolkových známek ↓