Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, č. j. 11 Co 379/2018-35, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou tak splněny procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že podaný návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož (v prvé řadě) nebyl naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu). Stalo se tak i přesto, že stěžovatelka byla opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučována o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, a to např. v řízení o věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2360/08, II. ÚS 3276/07, III. ÚS 695/08, IV. ÚS 9/11, III. ÚS 1442/16, I. ÚS 2250/17, III. ÚS 1878/17, II. ÚS 3091/16, IV. ÚS 2236/17 a naposledy II. ÚS 3343/18.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích; lze-li tedy vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním.
Tak tomu je i v souzené věci, k čemuž možno dodat, že stěžovatelka byla s právními následky takto podané ústavní stížnosti již dostatečně seznámena v minulosti; např. v usnesení ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 219/13 Ústavní soud výslovně uvedl, že "[a]čkoliv stěžovatelka v podání avizuje, že zastoupení advokáta doplní, není přesto důvod s rozhodnutím vyčkávat. Stěžovatelka od roku 2005 do současnosti iniciovala u Ústavního soudu již zhruba stovku řízení, přičemž v drtivé většině z nich byla o náležitostech ústavní stížnosti poučena [...]. Ústavní soud již opakovaně návrhy stěžovatelky - s ohledem na její dostatečné povědomí o formálních náležitostech ústavní stížnosti - bez obvyklé předchozí výzvy k odstranění vad odmítl (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3480/11, II. ÚS 3381/11, II. ÚS 3633/11, III. ÚS 240/10, IV. ÚS 1548/09, IV. ÚS 2840/12)."
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost za přiměřeného užití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, když podobně tak učinil - jen v poslední době - např. v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 569/18 ze dne 27. 2. 2018, I. ÚS 601/18 ze dne 27. 2. 2018, I. ÚS ze dne 19. 3. 2018, III. ÚS 2401/18 ze dne 31. 7. 2018, II. ÚS 3074/18 ze dne 17. 9. 2018 nebo I. ÚS 2963/18 ze dne 24. 9. 2018. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj