Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti CHEDYK, s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 6, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025, č. j. 30 Cdo 3080/2025-112, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2025, č. j. 14 Co 188/2025-95, spojené s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhala náhrady škody ve výši 24 321 Kč s příslušenstvím. Proti stěžovatelce bylo vedeno přestupkové řízení ohledně údajného umožnění nelegální práce a kvůli tomuto řízení jí vznikla škoda v podobě nákladů za zastupování ve výši 24 321 Kč.
2. Obvodní soud žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 22 143 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a nahradit jí náklady řízení ve výši 15 128,5 Kč (IV. výrok).
3. Městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok). Stěžovatelce zároveň uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před obvodním i městským soudem ve výši 600 Kč (II. výrok). Městský soud v poučení uvedl, že proti jeho rozhodnutí "není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]."
4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné (I. výrok) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Rozhodnutí městského soudu bylo vydáno v řízení, jehož předmětem bylo "peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". V takovém případě je přitom dovolání až na výjimky objektivně nepřípustné. Žádná z těchto výjimek přitom splněna nebyla [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí podle ní porušují její právo na ochranu vlastnictví, soudní ochranu a náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
6. Proti výroku o věci samé stěžovatelka uvedla tyto námitky: a) Nejvyšší soud chybně odmítl dovolání z důvodu bagatelnosti. Nejvyšší soud je totiž sjednocujícím soudem a v řízení šlo o nárok na náhradu škody způsobené státem. Pokud by Ústavní soud považoval odmítnutí dovolání za správné, měl by přezkoumat ústavnost § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu - a to zejména z pohledu, zda ve výjimkách z bagatelnosti nechybí vztah plynoucí ze zákona č. 82/1998 Sb. b) Rozhodnutí městského soudu porušuje zásadu legitimního očekávání. Městský soud se odchýlil od rozhodnutí vrcholných soudů v obdobných věcech a posoudil případ odchylně než ve stěžovatelčině dřívější věci. c) Rozhodnutí městského soudu je formalistické, fakticky znemožňuje uplatnění nároku na náhradu škody a odporuje smyslu zákona č. 82/1998 Sb. d) Městský soud chybně rozhodl, že správní orgán neučinil žádné zásadní pochybení, které by vedlo k neúměrnému navýšení nákladů zastoupení. Správní orgán závažně pochybil vydáním nezákonného rozhodnutí i nesprávným úředním postupem. e) Ústavní stížnost je přípustná i proto, že svým významem podstatně přesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelka namítá pouze to, že porušují zásadu ekvity, protože ji zatížily povinností hradit náklady, které by bez nečinnosti státu nevznikly.
Posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Obecné soudy nevyhověly stěžovatelce z odlišných právních důvodů. Zatímco městský soud se zabýval její argumentací věcně, Nejvyšší soud odmítl její dovolání z formálních důvodů. Tyto odlišnosti jsou z hlediska ústavního přezkumu podstatné. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost vůči každému z těchto rozhodnutí zvlášť.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (část III.1), ve vztahu k rozhodnutí městského soudu je stížnost opožděná (část III.2).
III.1 Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu
11. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako objektivně nepřípustné. Ústavní soud se v těchto situacích nezabývá podstatou věci, ale především tím, zda je závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání správný (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 633/25, část III.1; III. ÚS 3197/23, bod 10).
12. Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stěžovatelčina dovolání nebylo protiústavní. Podle zákona není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím "vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". Toto omezení neplatí pouze tehdy, pokud "jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy". Ve zbylých případech však Nejvyšší soud odmítne dovolání jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu].
13. Tato situace nastala i ve stěžovatelčině věci. Předmětem řízení byla v době rozhodování městského soudu částka ve výši 24 321 Kč a v řízení nešlo o pracovněprávní vztah ani vztah ze spotřebitelské smlouvy. Tyto skutečnosti nezpochybňuje ani samotná stěžovatelka. Nejvyšší soud tedy odmítl její dovolání zcela v souladu se zákonem. Své rozhodnutí navíc řádně odůvodnil a jeho závěry nejsou v žádném ohledu protiústavní.
14. Právo na přístup k soudu - tím spíš k Nejvyššímu soudu - není absolutní a může podléhat omezením (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27; nálezy sp. zn. I. ÚS 451/23, bod 22; IV. ÚS 1167/11, bod 18). Tato omezení ostatně předpokládá i samotná Listina základních práv a svobod, která zaručuje právo domáhat se svých práv u soudu pouze "stanoveným postupem", který blíže upravují jednotlivé zákony (čl. 36 odst. 1 a 4).
15. Je v zásadě na zákonodárci, jakými zákonnými podmínkami přístup k soudům omezí. Z hlediska ochrany ústavnosti je ale nutné, aby tyto podmínky sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27, a na něj navazující rozhodnutí - např. nález sp. zn. Pl. ÚS 104/20, bod 34, či stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21, bod 27). Podle Ústavního soudu tato opatření "mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání" (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 30, a na něj navazující usnesení - např. sp. zn. III. ÚS 2654/25, bod 11; II. ÚS 263/23, bod 8; II. ÚS 3408/21, bod 13).
16. Takovým legitimním opatřením je i pravidlo, podle něhož je dovolání podle § 237 občanského soudního řádu obecně nepřípustné proti rozhodnutím "vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". Ústavní soud s tímto pravidlem ve své rozhodovací praxi opakovaně pracuje a nepovažuje jej za protiústavní (např. rozhodnutí uvedená v bodě 15 tohoto usnesení). Zdrženlivý přístup k přezkumu bagatelních sporů ostatně zastává i Ústavní soud (např. rozhodnutí uvedená v usnesení sp. zn. III. ÚS 1962/25, body 9 až 13).
17. Stěžovatelčiny námitky nemohou tyto závěry z ústavního hlediska zpochybnit. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší soud její dovolání připustit, protože (1) má za úkol sjednocovat rozhodování obecných soudů a (2) v řízení jde o náhradu škody proti státu [námitka a)]. Tyto argumenty však nemají oporu v zákoně ani v judikatuře.
18. Zaprvé, cílem zákonné úpravy ani posláním Nejvyššího soudu není, aby projednal co největší množství sporů. Tímto cílem a posláním je, aby se Nejvyšší soud mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce a ústavodárce významné. Zákonné výluky dovolání napomáhají dosáhnout tohoto legitimního cíle (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 27 až 30; nález sp. zn. IV. ÚS 2093/24, bod 29). Povinnost připustit k dovolacímu přezkumu i ty bagatelní případy, které vyžadují sjednocení rozhodovací praxe, odporuje účelu i výslovnému znění současné právní úpravy a nemá oporu ani v ústavním pořádku. Touto úvahou by bylo možné prolomit veškeré výjimky z přípustnosti dovolání, což by vedlo k jejich faktickému vyprázdnění.
19. Zadruhé, povaha stěžovatelčina sporu bagatelnost předmětu sporu neprolamuje. Zákon výslovně stanoví z nepřípustnosti dovolání v bagatelních sporech jen dvě taxativně uvedené výjimky. Nejvyšší ani Ústavní soud tyto výjimky ve své judikatuře nijak dále nerozšířily a stěžovatelčin případ ani jednu z nich nesplňuje. Ústavní soud nepopírá, že právo na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím má významný ústavní rozměr (čl. 36 odst. 3 Listiny). Zákonodárce se však pro zakotvení této výjimky z obhajitelných důvodů nerozhodl. Z ústavního hlediska je podstatné, že k ochraně ústavně zaručených práv jsou v bagatelních případech tohoto typu stále povinny nižší soudy (čl. 4 Ústavy) a že ústavní stížnosti v bagatelních sporech jsou projednatelné i v řízení před Ústavním soudem.
20. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost je vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nevyhověl ani akcesorickému návrhu na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud je totiž ústavní stížnost nedůvodná nebo zjevně neopodstatněná, odpadá tím i možnost projednat návrh na zrušení ustanovení právního předpisu [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu a usnesení sp. zn. II. ÚS 584/25, bod 12; I. ÚS 2153/25, bod 7; I. ÚS 799/25, bod 18; III. ÚS 101/95; nález sp. zn. III. ÚS 3432/15, bod 20].
III.2 Opožděnost ústavní stížnosti vůči rozhodnutí městského soudu
21. Aby byla ústavní stížnost včasná, musí ji stěžovatel podat do "dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka tuto povinnost nesplnila.
22. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práv bylo ve stěžovatelčině případě již rozhodnutí městského soudu. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo ze zákona nepřípustné (část III.1 tohoto usnesení). Lhůta k podání ústavní stížnosti ohledně žaloby o náhradu škody a souvisejících nákladů řízení proto začala běžet již od doručení rozhodnutí městského soudu. Pokud zákon výslovně nepřipouští dovolání a jeho přípustnost nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, plyne dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 217/24, bod 14; III. ÚS 1208/20, bod 7; I. ÚS 2224/20, bod 4).
23. Napadené rozhodnutí městského soudu ze dne 27. 6. 2025 bylo stěžovatelce doručeno dne 30. 7. 2025. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tedy začala běžet dne 31. 7. 2025 a její poslední den připadl na úterý 30. 9. 2025 (§ 57 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a § 63 zákona o Ústavním soudu).
24. Stěžovatelka však podala ústavní stížnost proti rozhodnutí městského soudu až dne 3. 3. 2026 - tedy více než 5 měsíců po uplynutí zákonné lhůty. Její ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je tedy opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
25. Ústavní soud se za těchto okolností nemohl věcně zabývat stěžovatelčinou argumentací [námitky b) až d); shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 633/25, bod 20; IV. ÚS 2149/22, bod 11 až 12; I. ÚS 2060/20, body 8 až 9]. Aby takto Ústavní soud mohl postupovat, musela by stěžovatelka podat včasnou ústavní stížnost rovnou proti rozhodnutí městského soudu. Stěžovatelka však podala objektivně nepřípustné dovolání a kvůli tomu zmeškala lhůtu k podání ústavní stížnosti. Nepřípustnost jejího dovolání byla v této věci jednoznačně předvídatelná, protože jasně vyplývá ze zákona a stěžovatelku o ní výslovně poučil městský soud (body 3 a 12 tohoto usnesení).
26. Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozhodnutí městského soudu včas, s největší pravděpodobností by s ní neuspěla. Předmětem sporu je totiž bagatelní částka ve výši 24 321 Kč. U bagatelních částek je přitom úspěšnost ústavních stížností až na výjimečné případy vyloučena. Je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ i přes bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr (podrobněji např. rozhodnutí uvedená v usnesení sp. zn. III. ÚS 1962/25, body 9 až 13). Stěžovatelka však otázku bagatelnosti opomíjí a neuvádí žádnou okolnost, která by jejímu případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Bagatelnost předmětu sporu Ústavní soud běžně hodnotí i v řízeních o náhradě újmy proti státu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2041/25; III. ÚS 163/25; III. ÚS 462/25, bod 21).
27. Stěžovatelčina argumentace ohledně možného použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není přiléhavá [námitka e)]. Účelem tohoto ustanovení je zhojit situaci, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V této situaci se však stěžovatelka neocitla, protože podala proti rozhodnutí obvodního soudu řádné a včasné odvolání, čímž všechny vyžadované procesní prostředky vyčerpala. Ústavní soud nevyhověl stěžovatelce kvůli tomu, že je její ústavní stížnost zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná. Tyto závěry žádnou z výjimek podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu prolomit nelze.
Závěr
28. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl - a to jako zjevně neopodstatněnou vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.1 usnesení] a jako opožděnou vůči rozhodnutí městského soudu [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona a část III.2 usnesení].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu