Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 27 Nd 144/2017-332, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že byla porušena ústavní zásada, podle níž jsou obecné soudy povinny poskytovat ochranu právům (čl. 90 věta první Ústavy). 2. Napadeným usnesením bylo rozhodnuto, že se pro opožděnost odmítá námitka podjatosti soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Olgy Římalové ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 14 Cmo 81/2016, a to se zdůvodněním, že byla vznesena až poté, kdy řízení bylo pravomocně ukončeno.
3. Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou (tak) dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelčin návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož (v prvé řadě) nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu). Stalo se tak i přesto, že stěžovatelka byla opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučována o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, a to např. v řízení o věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2360/08, II. ÚS 3276/07, III. ÚS 695/08, IV. ÚS 9/11.
4. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích; lze-li tedy vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním.
5. Tak tomu je i v souzené věci, k čemuž možno dodat, že stěžovatelka byla s právními následky takto podané ústavní stížnosti dostatečně seznámena; např. v usnesení ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 219/13 Ústavní soud výslovně uvedl, že "[a]čkoliv stěžovatelka v podání avizuje, že zastoupení advokáta doplní, není přesto důvod s rozhodnutím vyčkávat. Stěžovatelka od roku 2005 do současnosti iniciovala u Ústavního soudu již zhruba stovku řízení, přičemž v drtivé většině z nich byla o náležitostech ústavní stížnosti poučena [...]. Ústavní soud již opakovaně návrhy stěžovatelky - s ohledem na její dostatečné povědomí o formálních náležitostech ústavní stížnosti - bez obvyklé předchozí výzvy k odstranění vad odmítl (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3480/11, II. ÚS 3381/11, II. ÚS 3633/11, III. ÚS 240/10, IV. ÚS 1548/09, IV. ÚS 2840/12)."
6. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost za přiměřeného užití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj