Ústavní soud

II. ÚS 3425/10

III. ÚS 3319/10

I. ÚS 3440/10

I. ÚS 2238/10

I. ÚS 3233/10

Pl. ÚS 25/09

I. ÚS 2196/10

IV. ÚS 2441/09

Pl. ÚS 22/04

IV. ÚS 3373/10

III. ÚS 2312/09

Pl. ÚS-st. 31/10

I. ÚS 2393/10

I. ÚS 3387/10

IV. ÚS 2309/10

I. ÚS 3331/10

I. ÚS 1317/10

IV. ÚS 3388/10

I. ÚS 3335/10

IV. ÚS 2850/10

II. ÚS 3018/10

II. ÚS 3496/10

I. ÚS 3040/10

IV. ÚS 3359/10

I. ÚS 2116/10

I. ÚS 1091/10

IV. ÚS 3173/10

I. ÚS 3398/10

I. ÚS 3286/10

IV. ÚS 2660/10

II. ÚS 158/10

IV. ÚS 2138/10

I. ÚS 3258/09

I. ÚS 2970/10

I. ÚS 2746/10

I. ÚS 3279/10

IV. ÚS 2698/10

III. ÚS 2791/10

III. ÚS 496/10

II. ÚS 1028/10

I. ÚS 2673/10

III. ÚS 3283/10

II. ÚS 2378/10

I. ÚS 3102/10

III. ÚS 3125/10

I. ÚS 1840/09

III. ÚS 1320/10

Při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, musejí brát soudy zřetel též na kritéria stanovená v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Částky, které jsou na vnitrostátní úrovni přiznány, nesmějí být proto zjevně nepřiměřené částkám obvykle přiznávaným ESLP. Skutečnost, že obecné soudy nepřiznaly spravedlivé zadostiučinění v „paušální“ výši vyplývající z judikatury ESLP odpovídající částce 1.000 až 1.500 eur za každý rok průtahů řízení, nezakládá porušení ústavnosti.

II. ÚS 2369/08

Ze zásady „nemo tenetur se ipsum accusare“ (nikdo není povinen sám sebe obviňovat) vyplývá, že obviněného či podezřelého ze spáchání trestného činu nelze nutit k aktivnímu přispění k získání důkazů, jež by mohly být použity v jeho neprospěch. Pouhé dostavení se obviněného či podezřelého k odběru srovnávací pachové stopy však není porušením uvedené zásady, a to ani tehdy, je-li vynuceno uložením pořádkové pokuty.

IV. ÚS 2935/10

II. ÚS 563/10