Ústavní soud

III. ÚS 1247/14

IV. ÚS 3404/14

II. ÚS 3029/14

III. ÚS 3696/14

III. ÚS 3367/14

IV. ÚS 3429/14

III. ÚS 3761/14

I. ÚS 1708/14

V případě, že má obecný soud pochybnosti o spontaneitě vyjádřeného přání nezletilého být ve střídavé výchově obou rodičů, může si jeho relevanci ověřit buď výslechem nezletilého přímo před soudem, anebo prostřednictvím znaleckého zkoumání. Pokud tak neučiní, zatíží svá rozhodnutí vadou, jež má za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož dojde i k zásahu do jeho práva na péči o děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny a zároveň také do práva na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny.

IV. ÚS 1256/14

Formalistický přístup v otázce vymezení přípustnosti dovolání Analytická právní věta Pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nesplnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, konkrétně z důvodu tvrzené vady spočívající v tom, že dovolatel dostatečně určitě nevymezil právní otázku, která měla být Nejvyšším soudem posouzena, ačkoliv dovolání obsahovalo dostatečně určitý slovní popis uvedené otázky, jedná se o přílišně formalistický postup Nejvyššího soudu zasahující do práva dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

IV. ÚS 3028/14

S ohledem na zásadní význam osobní svobody jednotlivce se nedodržení zákonné lhůty, ve které musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, promítá v příkazu propustit obviněného z vazby, pokud soud nerozhodl, že se obviněný ponechává ve vazbě ve lhůtě tří měsíců od předchozího rozhodnutí o vazbě (srov. § 72 odst. 1 trestního řádu); nedodržení uvedeného požadavku představuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku tohoto též do práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny).

III. ÚS 2773/14

IV. ÚS 3534/14

IV. ÚS 2724/14

I. ÚS 3093/13

Jestliže dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013. Dovolací soud posoudí, zda takovéto dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013. Odmítnutí dovolání pro vady podle § 243c odst. 1 o. s. ř. by proto vedlo k odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu i Ústavnímu soudu (pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu), a tím k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

IV. ÚS 2876/14

IV. ÚS 3560/14

IV. ÚS 2965/14

IV. ÚS 3505/14

IV. ÚS 3682/14

II. ÚS 2448/14

Pl. ÚS 9/14

Rozhodnutí o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby podle § 27 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, je rozhodnutím, které se dotýká základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1, popř. v čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod). Výluka soudního přezkumu takového rozhodnutí je proto v rozporu s právem na soudní ochranu a výhradou soudní pravomoci v oblasti základních práv (čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky).

II. ÚS 1322/14

II. ÚS 3592/14

II. ÚS 1799/14

II. ÚS 3107/14

II. ÚS 3362/14

II. ÚS 2893/14

II. ÚS 2615/14

II. ÚS 3451/14

IV. ÚS 3154/14

IV. ÚS 2940/14

IV. ÚS 3165/14

IV. ÚS 3773/14

IV. ÚS 3143/14

IV. ÚS 3606/14

I. ÚS 3460/14

IV. ÚS 474/13

Pakliže je veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky jako např. Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) vybavena k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v zajišťované oblasti v běžných záležitostech přenášela na soukromý subjekt, jímž je advokát; pokud tak přesto učiní, vzniklé náklady nelze považovat za vynaložené k účelnému uplatnění a bránění práva (§ 142 o. s. ř.), takže jejich přiznání je v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s právem na majetek čl. 11 odst. 1 Listiny.

II. ÚS 1411/14

II. ÚS 3779/14

II. ÚS 2258/14

Součástí zásady nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod) je též určitost a jasnost podřazení trestního jednání pod konkrétní trestný čin obsažený v trestním zákoně. K požadavku určitosti náleží také zásada, aby jednotlivé kategorie soudně trestných deliktů byly náležitě vymezeny a přesně od sebe odlišeny. Takovým příkladem je i skutková podstata „obecného“ podvodu (§ 250 trestního zákona), pojistného podvodu (§ 250a trestního zákona) či úvěrového podvodu (§ 250b trestního zákona). Pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že obecné soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutkové jednání obviněného a namísto pojistného podvodu jej uznaly vinným z „obecného“ podvodu, nejedná se o zanedbatelnou chybu a Nejvyšší soud je povinen za této situace postupovat podle § 265m odst. 1 trestního řádu a sám rozhodnout rozsudkem; v opačném případě dochází k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

II. ÚS 3637/14

II. ÚS 2240/14

II. ÚS 3713/14

II. ÚS 2995/14

II. ÚS 3185/14

II. ÚS 2421/14

II. ÚS 1519/14

I. ÚS 3716/14

II. ÚS 3506/13

IV. ÚS 3264/14