Ústavní soud

II. ÚS 726/12

IV. ÚS 2718/13

IV. ÚS 3300/13

IV. ÚS 2926/13

I. ÚS 1349/13

IV. ÚS 2199/13

II. ÚS 3034/13

I. ÚS 3355/13

I. ÚS 3223/13

III. ÚS 3400/13

I. ÚS 3455/13

III. ÚS 3588/13

I. ÚS 3191/13

III. ÚS 3221/11

Změna konstantní judikatury – zvláště pak nejvyšších soudních instancí – vykazuje (materiálně) zpětný účinek, jenž stojí proti principu právní jistoty a důvěry jednotlivce v právo; ve vzájemné kolizi mezi potřebou právní jistoty a požadavkem materiální správnosti soudního rozhodnutí však významnou roli hraje postulát vnitřní otevřenosti soudního rozhodování jako podstatný strukturální element nezávislého nalézání práva a příkaz spravedlivého procesu. Změna ustálené judikatury je – byť za určitých materiálních a příp. procesních podmínek – přípustná a nový právní názor zpravidla nalezne své uplatnění na všechny další kauzy, které soudy rozhodují. Řešení zmíněné kolize je třeba hledat primárně v rovině tzv. podústavního práva, a teprve pokud to možné není, lze výjimečně uvažovat o aplikaci původního právního názoru, přičemž je třeba vzít v úvahu práva ostatních účastníků řízení a (nebo) veřejný zájem.

III. ÚS 3365/13

I. ÚS 2665/13

Soulad s čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práva a svobod vyžaduje, aby obecné soudy respektovaly požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro pokračování v trvání vazby; v opačném případě nelze aprobovat pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření.

III. ÚS 2355/13

III. ÚS 2972/12

IV. ÚS 2887/13

II. ÚS 3594/13

I. ÚS 134/06

I. ÚS 3135/13

I. ÚS 1219/13

I. ÚS 2208/13

I. ÚS 2208/13 Posuzování důvodnosti rizik útěku při dlouhotrvající vazbě

IV. ÚS 3080/13

IV. ÚS 3454/13

I. ÚS 3619/12

III. ÚS 2692/13

II. ÚS 3560/13

II. ÚS 3582/13

II. ÚS 76/13

IV. ÚS 2806/13

Pl. ÚS 23/13

II. ÚS 3274/13

II. ÚS 106/12

II. ÚS 3450/13

IV. ÚS 2874/13

II. ÚS 3452/13

I. ÚS 3513/13

I. ÚS 3535/13

II. ÚS 4720/12

I. ÚS 1807/13

IV. ÚS 2582/13

I. ÚS 3429/13

IV. ÚS 2647/13

IV. ÚS 3039/13

I. ÚS 2469/12

Pokud exekutor a okresní soud nevezmou při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně uhradil oprávněnému, porušují ústavně zaručená základní práva stěžovatele dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku i čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

II. ÚS 1223/13

IV. ÚS 2863/13

I. ÚS 2811/13