1 Azs 30/2025

Plný text

1 Azs 30/2025 - 119
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: S. M., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2024, č. j. OAM73684/ZR2022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, č. j. 69 A 9/2024  105,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

[1] Rozhodnutím ze dne 1. 2. 2023, č. j. OAM73637/ZR2022, žalovaný podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil platnost povolení žalobce k trvalému pobytu a současně mu dle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovil k vycestování z území lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal správní žalobu. Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) nejprve rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 55 A 10/2023  108, zrušil; následně však po zrušení citovaného rozsudku Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 20. 10. 2023, č. j. 5 Azs 140/2023  27) žalobu rozsudkem ze dne 11. 12. 2023, č. j. 55 A 10/2023  163, zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobce poté Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2024, č. j. 5 Azs 12/2024  56, zrušil jak uvedený rozsudek, tak jemu předcházející správní rozhodnutí, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[2] Žalovaný ve věci doplnil dokazování a dne 11. 10. 2024 vydal rozhodnutí č. j. OAM73684/ZR2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalobci opětovně zrušil povolení k trvalému pobytu (výrok I) a stanovil mu povinnost k vycestování ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II).

[3] Žalobce se i proti v pořadí druhému rozhodnutí žalovaného bránil správní žalobou, kterou krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.

[4] Zrekapituloval trestní historii žalobce (trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky, přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu, maření úředního rozhodnutí a vykázání a ublížení na zdraví z nedbalosti) a vyhodnotil, že s ohledem na všechny specifické okolnosti představuje chování žalobce skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Zdůraznil, že žalobce se ze svých předchozích potrestání nepoučil a v porušování právních předpisů pokračoval i po uložených sankcích. Jeho trestná činnost nadto gradovala, neboť v posledním případě došlo k ublížení na zdraví třetí osoby. V případě žalobce proto existuje důvodná obava, že k ohrožení veřejného pořádku dojde opětovně. Poukázal rovněž na skutečnost, že žalobce se od roku 2005 opakovaně dopouštěl dopravních přestupků (27 záznamů v kartě řidiče). Za obzvlášť významné označil, že v jejich páchání pokračoval i po zahájení správního řízení v této věci. Ani hrozba ztráty pobytového oprávnění tedy u žalobce nevedla k nápravě. Hrozba ve vztahu k narušení veřejného pořádku je proto stále aktuální.

[5] Ze zjištěných skutečností pak dle mínění soudu nic nenasvědčuje tomu, že by se žalobce napravil a vedl řádný život. Krom neschopnosti akceptovat základní právní a společenská pravidla poukázal na rozpad manželství, neznámé místo pobytu, dluhy na nájemném a zdevastovaný byt, či podezření z fyzického napadení. Ani samotný žalobce pak neoznačil žádné důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že se napravil, a ve správním řízení odmítl vypovídat.

[6] V neposlední řadě soud neshledal, že by bylo napadené rozhodnutí nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života. Ačkoliv žalobce žije v ČR již 25 let, nemá zde hlubší rodinné vazby (rozvádí se, nemá děti, vztah se současnou partnerkou je konfliktní) a nebylo zjištěno, že by rodiče byli jakkoliv odkázaní na jeho pomoc.

[7] Závěrem soud uvedl, že zrušení povolení k trvalému pobytu neznamená okamžitou deportaci do Ruské federace. Není vyloučeno, aby žalobce získal jiný pobytový status. V případě obav z pronásledování může požádat o ochranu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

II. Obsah kasační stížnosti

[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

[9] Domnívá se, že žalovaný postupoval v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 12/2024  56. Především nesprávně interpretoval pojem opakované závažné narušení veřejného pořádku, neboť neposuzoval, aktuálnost ohrožení veřejného pořádku. Pro tuto stěžovatelem vytýkanou vadu byl krajský soud povinen rozhodnutí žalovaného zrušit, takto však neučinil a nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného nahradil vlastními úvahami. Žalovaný ani krajský soud rovněž dostatečně nezohlednili všechny okolnosti vyplývající ze správního spisu svědčící v jeho prospěch. Důvodem pro zrušení trvalého pobytu pak nemůže být (ani opakované) páchání dopravních přestupků.

[10] Stěžovatel odmítá, že by byl povinen prokazovat vedení řádného života. Skutečnost, že v řízení odepřel výpověď, mu nelze klást k tíži. Povinností žalovaného bylo zjistit všechny skutečnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch stěžovatele.

[11] V neposlední řadě soud nedostatečně vyhodnotil přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, jeho rodičů a družky, jakož i otázku možnosti navrácení stěžovatele do země původu. Stěžovatel zdůrazňuje, že v ČR žije více než 25 let, absolvoval zde povinnou školní docházku, osvojil si český jazyk a plně se integroval do společnosti. S rodiči má blízký vztah, otec je s ohledem na jeho zdravotní stav (cukrovka) závislý na stěžovatelově pomoci. Stěžovateli hrozí navrácení do země původu, ačkoliv nesouhlasí s tamějším politickým režimem a vedením válečného konfliktu na území Ukrajiny. Vyloučit nelze ani povolání k výkonu vojenské služby proti jeho politickému přesvědčení, čímž by došlo k porušení zásady nonrefoulement.

III. Vyjádření žalovaného

[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že důvodem zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu bylo opakované a závažné porušování veřejného pořádku ze strany žalobce, který od roku 2013 spáchal několik trestných činů. Krom toho se v období od 4. 9. 2005 do 21. 6. 2024 dopustil 27 přestupků v silniční dopravě. Dále žalovaný poukazuje na nedávné zprávy Policie ČR, z nichž vyplývá, že stěžovatel ani v současné době zákony ČR nedodržuje (fyzické napadení přítelkyně).

[13] K výkladu pojmu opakované závažné porušení veřejného pořádku žalovaný odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 10 Azs 67/2023  44, a ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022  27, z nichž vyplývá, že žalovaný nemusí hodnotit, zda je cizinec aktuální hrozbou pro veřejný pořádek. Navzdory tomu se žalovaný aktuálností hrozby ve vztahu k narušení veřejného pořádku zabýval. V průběhu správního řízení však nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že se stěžovatel napravil. Opakované páchání trestné činnosti svědčí jednak o nízkém stupni integrace stěžovatele do společnosti a současně o tom, že uložení trestu na něj nemělo nápravný efekt. Existuje proto značná pravděpodobnost, že stěžovatel se bude trestné činnosti dopouštět i v budoucnu.

[14] Ohledně tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života žalovaný odkazuje na s. 1418 napadeného rozhodnutí, kde se touto otázkou podrobně zabýval. V případě stěžovatele nelze ani hovořit o náležité integraci do české společnosti, neboť opakovaně porušuje právní řád. Žalovaný ve věci doplnil dokazování, ale ve vztahu k soukromému a rodinnému životu stěžovatele nezjistil žádné závažné skutečnosti, které by mohly převážit nad ochranou veřejného zájmu.

[15] Žalovaný dále uvádí, že v důsledku zrušení trvalého pobytu nedojde k navrácení stěžovatele na území Ruské federace. Je pouze na něm, jakým způsobem si zajistí svůj pobytový status, popřípadě kam vycestuje. Pokud se jedná o tvrzené porušení zásady nonrefoulement, stěžovatel žádným způsobem nedoložil hrozbu jakéhokoliv individuálního nebezpečí v zemi původu.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neníli tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[17] Stěžovatel v kasační stížnosti žádný důvod přijatelnosti výslovně neoznačil a ani Nejvyšší správní soud žádný takový důvod v posuzované věci neshledal.

[18] Podstatná část kasační argumentace se vztahuje k výkladu pojmu opakované závažné narušení veřejného pořádku. Výkladem tohoto ustanovení se však Nejvyšší správní soud zabýval již opakovaně. Ke způsobu, jakým zákon o pobytu cizinců pracuje s výhradou veřejného pořádku, se kasační soud vyjádřil v rozsudku ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020  52. V rozsudcích ze dne 23. 7. 2022, č. j. 2 Azs 144/2020  33, či ze dne 10. 3. 2023, č. j. 4 Azs 6/2023  32, následně zdůraznil nutnost individuálního posuzování závažnosti protiprávního jednání cizince ve vztahu k ohrožení veřejného pořádku. Poukázat lze i na rozsudek ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016  29, č. 3448/2016 Sb. NSS, v němž se soud věnoval otázce provázanosti úpravy postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle evropského práva a trvalého pobytu podle vnitrostátního práva a z toho vyplývající nutnosti eurokonformního výkladu. Podrobný rozbor dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyšší správní soud provedl v rozsudku ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Azs 292/2023  53, v němž poukázal na existující rozpor v judikatuře stran nutnosti posuzování aktuálnosti hrozby pro veřejný pořádek. V této souvislosti vycházel z rozhodovací praxe Soudního dvora EU a zdůraznil, že „Soudní dvůr chápe jako obecné pravidlo, že omezující opatření odůvodněná veřejným pořádkem mohou státy uložit cizinci jenom tehdy, když posoudí individuálně jeho konkrétní případ a shledají, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek.“ V návaznosti na citovaný rozsudek označil kasační soud dřívější judikaturu, která aprobovala postup správních orgánů spočívající v neposuzování aktuálnosti hrozby vůči veřejnému pořádku, za překonanou. Na nutnost zabývat se kritériem aktuálnosti upozornil kasační soud i přímo v případě stěžovatele ve svém předchozím zrušujícím rozsudku č. j. 5 Azs 12/2024  56. V současné době je tak již otázka výkladu pojmu opakované závažné narušení veřejného pořádku v judikatuře Nejvyššího správního soudu vyjasněná.

[19] V nyní projednávané věci je nepochybné, že krajský soud se otázkou aktuálnosti hrozby narušení veřejného pořádku podrobně zabýval (body 117139 napadeného rozsudku). Přitom vycházel z podkladů shromážděných žalovaným, který ve věci po zrušení předchozího správního rozhodnutí doplnil dokazování. Je tedy patrné, že i žalovaný fakticky postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou.

[20] Další okruh kasačních námitek se vztahuje k posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. I k této problematice existuje bohatá rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu. Poukázat lze především na stěžejní rozsudek ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014  34. V rozsudku ze dne 6. 3. 2013, č. j. 8 As 68/2012  39, následně kasační soud zdůraznil nutnost poměření intenzity zásahu do života cizince (v podobě zrušení povolení k trvalému pobytu) vůči zjištěné intenzitě narušení veřejného pořádku. Na citovanou judikaturu navazuje množství dalších rozhodnutí, příkladmo lze zmínit rozsudky ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016  30, či ze dne 28. 2. 2020, č. j. 8 Azs 297/2019  49.

[21] Jednáli se o výtku, že žalovaný je povinen samostatně vyhledávat důkazy jak ve prospěch, tak v neprospěch stěžovatele, z ustálené rozhodovací praxe kasačního soudu vyplývá, že obecná povinnost opatřovat podklady rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je doplňována povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou součinnost, případně označit důkazy na podporu svých tvrzení (viz např. rozsudky ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 As 101/2008  63, či ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011  60). Podrobně se Nejvyšší správní soud touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018  34, v němž uvedl, že „nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, tedy rovněž nepřiměřenost tvrzeného zásahu do jejího soukromého a rodinného života, pokud sama žalobkyně takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo tedy na samotné žalobkyni, aby přesvědčivým způsobem tvrdila, resp. nabídla důkazy o tom, že v jejím případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí[.]“ Obdobně se tento soud vyslovil v rozsudku ze dne 23. 4. 2020, č. j. 7 Azs 49/2020  35.

[22] V neposlední řadě se tento soud opakovaně zabýval námitkou porušení principu nonrefoulement, a to i ve vztahu k uložení povinnosti vycestovat z území (viz kupříkladu rozsudek 8. 11. 2022, č. j. 7 Azs 269/2022  27). Posouzení této otázky přímo v řízení o zrušení platnosti trvalého pobytu se Nejvyšší správní soud věnoval v rozsudku ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022  27, v němž zdůraznil, že uložení uvedené povinnosti nelze chápat jako povinnost navrátit se do země původu. Cizinec tak má kupříkladu možnost odcestovat do třetí bezpečné země. V případě obav z pronásledování či nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu má pak možnost požádat o ochranu podle tohoto zákona.

[23] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.

[24] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020  33, č. 4170/2021 Sb. NSS, či usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021  28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2025

Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Plný text

1 Azs 30/2025 - 71
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: S. M., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, č. j. 69 A 9/2024  105, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
II. Žalobci se ukládá zaplatit ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2024, č. j. OAM73684/ZR2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Citovaným rozhodnutím žalovaný podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil platnost povolení stěžovatele k trvalému pobytu (výrok I) a současně mu dle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovil k vycestování z území lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II).

[2] Stěžovatel spojil podání kasační stížnosti s návrhem na přiznání odkladného účinku. Uvedl, že v současné době nemá žádnou možnost úpravy svého pobytového statusu na území ČR a je s ním vedeno řízení o správním vyhoštění. V důsledku nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by tedy byla stěžovateli, jeho rodičům a družce způsobena nenahraditelná újma v podobě nepřiměřeného zásahu do jejich soukromého a rodinného života. Současně mu v zemi původu hrozí zásah do dalších základních práv (právo na život a právo nebýt vystaven mučení, krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení).

[3] Stěžovatel zrekapituloval, že v České republice je usídlený již od roku 1998, tzn. od svých 11 let. Má zde silné společenské, kulturní a rodinné vazby, ovládá český jazyk. Jeho bývalá manželka i současná partnerka jsou státními občankami ČR. Dlouhodobě pomáhá svým rodičům s provozem hotelu v Karlových Varech. Zdravotní stav stěžovatelova otce se neustále zhoršuje, pročež vyžaduje jeho pomoc. Ubytování stěžovateli poskytuje jeho matka, s níž má blízký vztah. V zemi původu nemá žádné zázemí a nemá možnost vycestovat do jiné země. Stěžovatel podotýká, že zásadně nesouhlasí s politickým režimem v Rusku a odsuzuje válečný konflikt na Ukrajině. Je pro něj nepředstavitelné, že by byl nucen vrátit se do země původu, kde by mu za výkon politických práv hrozil přísný postih a kde by mohl být povolán k výkonu vojenské služby proti vlastnímu politickému přesvědčení.

[4] Závěrem stěžovatel uvádí, že upřímně lituje jím spáchané trestné činnosti, proběhlá trestní řízení u něj měla výchovný účinek; současně dokládá výpisem z rejstříku trestů, že všechna jeho odsouzení již byla zahlazena.

[5] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku upozorňuje, že stěžovatel se od roku 2013 setrvale dopouští trestné činnosti (ohrožení pod vlivem návykové látky, přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu, maření výkonu úředního rozhodnutí a ublížení na zdraví z nedbalosti). Z výpisu karty řidiče je patrné, že krom trestné činnosti se v období od 4. 9. 2005 do 21. 6. 2024 dopustil 27 přestupků v silniční dopravě. Dále žalovaný poukazuje na nedávné zprávy Policie ČR, z nichž vyplývá, že stěžovatel ani v současné době zákony ČR nedodržuje (fyzické napadení přítelkyně). Důvodem, proč stěžovatel nebyl v těchto případech trestán, je skutečnost, že přítelkyně stěžovatele vždy uvedla, že si zranění způsobila sama. Dle mínění žalovaného je tedy nepochybné, že stěžovatel opakovaně a závažným způsobem narušuje veřejný pořádek.

[6] Žalovaný dále uvádí, že argumentace stěžovatele v jeho žádosti o přiznání odkladného účinku je spíše obecná a jeho tvrzení jsou nepodložená. Stěžovatel ani v průběhu správního řízení neuvedl, jaké důvody mu brání ve vycestování z ČR (odmítl vypovídat). Pokud se jedná o výkon vojenské služby, tato povinnost je uznávána i mezinárodními předpisy. Současně žalovaný připomíná, že v důsledku zrušení trvalého pobytu na území ČR nedochází k navrácení stěžovatele do Ruské federace. Je pouze na něm, jakým způsobem si následně zajistí svůj pobytový status, popřípadě do jaké země vycestuje. Pokud by navíc stěžovatel prokázal, že jeho vycestování do Ruska není možné, měl by možnost požádat o speciální pobytový status.

[7] Důvodem pro přiznání odkladného účinku nemůže být ani dlouhodobý pobyt v ČR a vyhaslé vztahy k zemi původu. Integrací do českého prostředí je třeba rozumět i schopnost dodržovat místní právní řád. Takovou schopnost však stěžovatel neosvědčil. Naopak, po velkou část svého života páchá trestnou činnost. Proto je udělení výjezdního příkazu přiměřené. Žalovaný dále zdůrazňuje, že stěžovatel nerespektuje rozhodnutí správních orgánů. Území ČR neopustil a pobývá zde nelegálně, přestože krajský soud jeho žalobě nepřiznal odkladný účinek. Právě z tohoto důvodu bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění.

[8] Za nepodložené žalovaný označil i tvrzení o zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. V průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by měl vyživovací povinnost k dítěti, v současné době je v rozvodovém řízení s paní Š. R. a jeho nová partnerka se jmenuje A. S. S. – více informací k její osobě však stěžovatel nesdělil.

[9] Žalovaný tedy uzavírá, že dle jeho mínění nejsou podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti splněny.

[10] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz přiměřené použití § 73 odst. 2 s. ř. s.).

[11] Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nepřezkoumává samotný napadený rozsudek, ale pouze zjišťuje existenci výše uvedených zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku. Kromě formální podmínky, jíž je podání příslušného návrhu, je pro úspěšnost návrhu nutné splnění těchto tří vyjmenovaných podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014  58, č. 3270/2015 Sb. NSS).

[12] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy.

[13] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě splněny.

[14] Břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně prokázání splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku, tj. primárně negativních právních důsledků spjatých s rozhodnutím krajského
soudu, nese stěžovatel (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2016, č. j. 6 Afs 264/2016  28). V návrhu nestačí jen poukázat na možnost vzniku újmy. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s právními následky plynoucími z napadeného rozsudku, popř. z rozsudkem aprobovaného rozhodnutí žalovaného. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej vůbec bylo možné označit za újmu. Újma nesmí být vzhledem k poměrům žadatele bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě obecné pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít (věta první § 107 s. ř. s.), nebylo výjimečně uplatněno (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014  56, či ze dne 12. 11. 2020, č. j. 8 Azs 228/2020  28, bod 9).

[15] V nyní projednávané věci stěžovatel neunesl břemeno důkazní a břemeno tvrzení ani ve vztahu k první (druhé) podmínce pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V podaném návrhu předestírá v zásadě dva okruhy důvodů, v nichž spatřuje existenci újmy, která by měla svědčit pro odložení účinků rozsudku krajského soudu (potažmo rozhodnutí žalovaného). První okruh se týká tvrzeného nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života, druhý se pak vztahuje k újmě, která stěžovateli dle jeho mínění hrozí v případě návratu do vlasti.

[16] Pokud se jedná o namítaný zásah do soukromého a rodinného života, Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatel se v současné době rozvádí a nemá žádné děti. Ke své aktuální partnerce nesdělil soudu žádné bližší informace a neučinil tak ani v průběhu správního řízení. Žalovaný nicméně získal podklady, z nichž vyplývá, že Policie ČR prošetřovala stěžovatele pro podezření z fyzického napadení své partnerky. Poukazujeli stěžovatel na blízký vztah se svými rodiči a na nepříznivý zdravotní stav jeho otce, jedná se o tvrzení, která stěžovatel žádným způsobem nedoložil a která jsou nadto v rozporu se zjištěními správního orgánu. Z napadeného rozhodnutí se podává, že matka ani otec stěžovatele nemají zásadnější zdravotní problémy (otec pouze uvedl, že má diabetes). Nic rovněž nenasvědčuje tomu, že by byl některý z nich závislý na pomoci stěžovatele. Otec stěžovatele potvrdil, že mu syn někdy pomáhá v hotelu, jinak však z jeho výpovědi vyplynulo, že nejsou v bližším kontaktu. Tyto závěry žalovaného stěžovatel ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku nikterak přesvědčivě nezpochybnil. Poukazujeli pak stěžovatel na svůj dlouhodobý pobyt na území ČR, jedná se o skutečnost, která není ve věci sporná, nicméně nemůže sama o sobě (pokud se k ní nepřidají další podstatné okolnosti) představovat dostatečně silný důvod, který by svědčil pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Ostatně poukazujeli stěžovatel na svoji integraci do českého prostředí, nelze přehlédnout, že setrvale porušuje český právní řád, a to závažným způsobem. Tato skutečnost tedy nesvědčí o respektu stěžovatele k českému prostředí.

[17] Ve vztahu k tvrzenému nebezpečí v zemi původu je pak argumentace stěžovatele poněkud povšechná. Stěžovatel sice uvádí, že nesouhlasí s politickým režimem v Ruské federaci, z ničeho však nevyplývá, že by vůči tomuto režimu aktivně vystupoval a že by mu v zemi původu v této souvislosti hrozilo jakékoliv nebezpečí. Obdobně to platí i ve vztahu k výkonu vojenské služby. Navzdory problematické a neutěšené situaci v souvislosti s válečným konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou je kasační soud přesvědčen, že tato skutečnost nemůže představovat univerzální důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v případě každé osoby, která je povinna vycestovat do Ruské federace. Stěžovatel neuvedl (a už vůbec nedoložil) žádné individualizované důvody, pro něž by právě jemu měla hrozit zásadní újma. Žádné relevantní okolnosti pak netvrdil ani v průběhu správního řízení, během něhož odmítl vypovídat.

[18] Lze tedy shrnout, že návrh na přiznání odkladného účinku neobsahuje takové skutečnosti, které by odůvodňovaly prolomení účinků rozsudku krajského soudu (napadeného rozhodnutí žalovaného). Stěžovatelem uváděné důvody jsou obecné či nepodložené a do značné míry rozporné se zjištěními učiněnými ve správním řízení. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku nevyhověl.

[19] Závěrem soud připomíná, že usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/200576, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[20] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč. Podle § 7 odst. 1 o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Poplatková povinnost v daném případě vzniká dnem právní moci tohoto usnesení [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012  32]. Nejvyšší správní soud proto výrokem II tohoto rozhodnutí vyzývá stěžovatele ke splnění povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení.

[21] Soudní poplatek lze zaplatit bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703–46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1010503025. V případě včasného nezaplacení soudního poplatku bude tuto pohledávku vymáhat celní úřad.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 19. března 2025

Lenka Kaniová
předsedkyně senátu