Rozsudek ze dne 22. 5. 2019
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: P. G., zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem, se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2016, č. j. MV-92507-6/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 29 A 150/2016 – 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 26. 7. 2016, č. j. MV-92507-6/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový správní orgán“), ze dne 25. 5. 2016, č. j. OAM-6389-11/TP-2016 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž bylo podle § 169 odst. 8 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o její opakované žádosti o povolení k trvalému pobytu podané dle § 68 téhož zákona, neboť neuvedla nové skutečnosti, které nebyly předmětem řízení o jí dříve podané žádosti.
[2] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Namítala, že žalovaná nezjistila stav věci bez důvodných pochybností, jelikož se spokojila se závěry, které správní orgán učinil před více než dvěma lety. Vyslovila názor, že již pouze plynutím času se skutkové okolnosti podstatně změnily (škodlivost údajného narušování veřejného pořádku slábne), a žalovaná proto měla věc znova posoudit. Dále uvedla, že splňuje požadavky § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (nepřetržitý pobyt na území po dobu 5 let), neboť z tohoto ustanovení neplyne, že by správní orgán měl zkoumat účel jejího pobytu, ani do této doby nezapočítávat interval, kdy se měla údajně dopouštět porušení veřejného pořádku. Vznesla rovněž námitky proti závěrům ohledně svého nelegálního zaměstnání, přičemž v této souvislosti označila za nesprávnou interpretaci pojmu „závažné porušení veřejného pořádku“. Taktéž brojila proti absenci posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 29 A 150/2016 – 67 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu zamítl. Zdůraznil, že žalobkyně podala žádost o povolení k trvalému pobytu z důvodu nepřetržitého pobytu po dobu 5 let na území České republiky již dne 18. 5. 2015, přičemž tato žádost byla prvostupňovým správním orgánem zamítnuta s poukazem na narušení veřejného pořádku závažným způsobem, odvolání pak žalovaná zamítla; následně podala žalobkyně dne 28. 4. 2016 opakovanou žádost z téhož důvodu. Dle krajského soudu nebylo s ohledem na § 169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců povinností správního orgánu zabývat se samotnou podstatou věci. Správní orgán za této situace musel pouze pečlivě odůvodnit přítomnost formálních podmínek pro zastavení věci; v tomto ohledu shledal krajský soud rozhodnutí správních orgánů přezkoumatelným, srozumitelně a logicky odůvodněným a vnitřně nerozporným. Upozornil, že námitky žalobkyně směřující k meritu věci nejsou relevantní; opakovaná žádost o povolení k trvalému pobytu totiž může mít naději na úspěch pouze tehdy, jestliže se opírá o nové skutečnosti, které nebyly předmětem řízení o dřívější žádosti. Krajský soud v projednávané věci naznal, že v opakované žádosti nebyly žádné takové nové skutečnosti uvedeny, a řízení proto bylo na místě zastavit. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně podala novou žádost o povolení trvalého pobytu necelé tři měsíce po pravomocném rozhodnutí o předchozí žádosti, nepovažoval za novou skutečnost ani časové hledisko, neboť tento krátký časový úsek neměl na věc žádný vliv. Odkázal dále na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2018, č. j. 22 A 170/2016 – 33, dle nějž, jestliže lze zahájit a vést nové řízení o totožném nároku cizince na povolení k trvalému pobytu jen za předpokladu, že se taková žádost opírá o nové skutečnosti, které nebyly předmětem předchozího řízení, pak se tyto musejí týkat skutkových okolností v poměrech žadatele, a nikoliv jiné právní argumentace, kterou je zpochybňována zákonnost předchozího rozhodnutí o dříve podané žádosti, a to bez ohledu na její důvodnost. V opačném případě by se totiž žadatel v podstatě domáhal revize právního závěru správního orgánu učiněného v pravomocně skončeném řízení v opakovaném správním řízení; nelze tedy volně zaměňovat možnost cizince požádat po předchozím zamítnutí jeho žádosti opětovně o povolení k trvalému pobytu na základě nových skutečností s opravnými prostředky. Bylo proto dle krajského soudu věcí žalobkyně, aby proti právnímu názoru vyjádřenému v předchozím zamítavém rozhodnutí brojila podáním opravného prostředku, případně následně správní žalobou; bez ohledu na to, zda tak učinila, nelze v novém řízení zkoumat zákonnost předchozího zamítavého rozhodnutí, ale pouze nové skutkové okolnosti v jejích poměrech.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, ve které navrhla jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Tvrdí, že krajský soud se přezkoumatelně nevypořádal s jí uplatněnými žalobními námitkami, nedostatečně se zabýval stavem věci, jeho závěry nemají oporu v zjištěném skutkovém stavu a napadený rozsudek postrádá právní hodnocení a dostatečně transparentní odůvodnění, pročež jej považuje za nepřezkoumatelný.
[5] Dále v kasační stížnosti uvádí, že nikde nebylo jasně uvedeno, na základě čeho správní soud dovozuje její povinnost podat novou žádost až po uplynutí 3 měsíců ode dne nabytí právní moci prvního zamítavého rozhodnutí. Nadto tvrdí, že k závažnému narušení veřejného pořádku z její strany vůbec nedošlo, a i kdyby tomuto tak bylo, nelze učinit závěr o nutnosti uplynutí pětileté lhůty pro možnost udělení trvalého pobytu. Krajský soud se nijak nevyjádřil k její žalobní námitce, že nikdy nevykonávala nelegální práci, pročež se nemohla dopustit ani závažného narušení veřejného pořádku, nýbrž pouze konstatoval, že se touto otázkou nehodlá vůbec zabývat, neboť byla předmětem jiného řízení; takový postoj však stěžovatelka považuje za přepjatý formalismus bez pokusu o individualizaci jejího konkrétního případu. Vytýká krajskému soudu, že nepřezkoumal, zda intenzita jejího dřívějšího poruchového jednání je taková, že stále neumožňuje podání nové žádosti. Nesouhlasí s tím, že podle výkladu žalované by už nikdy v budoucnu neměla možnost pokračovat v integračním procesu ani jej znovu zahájit, neboť kdysi v minulosti závažně porušovala věřený pořádek. Je proto přesvědčena, že z důvodu nových skutečností, jimiž je plynutí času a řádné plnění povinností v době před podáním žádosti, měly správní orgány povinnost vydat meritorní rozhodnutí, nikoli pouze řízení procesně zastavit.
[6] Stěžovatelka brojí taktéž proti tomu, že napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu jsou zcela zjevně nepřiměřené z hlediska dopadů do jejího soukromého a rodinného života. Povinnost posouzení dle § 174a zákona o pobytu cizinců se dle stěžovatelky neomezuje jen na případy, kdy je to v zákoně výslovně uvedeno, ale vyplývá přímo ze základních zásad správní činnosti a z mezinárodního práva. Cizinec, který se rozhodl započít dlouhodobý proces integrace na území České republiky, totiž objektivně investuje poměrně velké finanční prostředky a čas k tomu, aby získal povolení k pobytu dlouhodobějšího charakteru, přičemž počítá se získáním a zachováním určité právní jistoty, na jejíž šetření by mělo dbát jakékoli rozhodování. Do práv stěžovatelky nabytých v dobré víře ovšem správní orgány zasáhly velmi nešetrně. Má za to, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 1. 2004, č. j. 5 Azs 43/2003 – 38, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 38/04, se netýkají problematiky povolování a prodlužování dlouhodobějších pobytových oprávnění, neboť právě z důvodu existence právního nároku při splnění zákonných podmínek se při zamítavých rozhodnutích má přihlížet k jejich dopadům na soukromý a rodinný život cizince. Znemožnění pokračování v úspěšně započatém integračním procesu totiž pro stěžovatelku znamená zmaření jejích životních plánů, narušení a podstatné zhoršení její ekonomické a sociální situace, poškození investičních záměrů a nemožnost získat zpět prostředky vložené do podnikání.
[7] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že ji nepovažuje za důvodnou, a plně odkázala na své vyjádření k žalobě a obsah spisového materiálu; rozsudek krajského soudu shledává přezkoumatelným a řádně odůvodněným.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem dle § 105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle § 106 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka tvrdí napadení rozsudku krajského soudu pro důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., totožnou stížní argumentací směřuje i do důvodu dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s, fakticky uplatňuje i důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud posuzoval rozsudek krajského soudu z hlediska namítané nepřezkoumatelnosti; k pojmu nepřezkoumatelnosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu k této otázce (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, zdůrazňuje, že „při posuzování nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je nutno postupovat obezřetně a vyhradit tyto případy jen vážným vadám rozhodnutí. Zrušením rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost se totiž oddaluje okamžik, kdy bude základ sporu správními soudy s konečnou platností vyřešen, což neprospívá zájmu účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů ani veřejnému zájmu na hospodárnosti řízení. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno”. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, platí, že „je-li z rozhodnutí krajského soudu zřejmé, jak naložil s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami se soud řídil, nebude každé dílčí pochybení soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost. Nereaguje-li soud na určitou argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku naložil, neznamená tento drobný procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná”. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvádí, že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně reagováno.” Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že se krajský soud nevypořádal s jí uplatněnými žalobními námitkami (absence samotného meritorního posouzení věci, nezohlednění přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života dle § 174a zákona o pobytu cizinců), z čehož dovozuje jak nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, tak vadu řízení spočívající v nesprávném a nedostatečném zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud o těchto kasačních námitkách níže pojedná komplexně z pohledu všech namítaných důvodů dle § 103 odst. 1 s. ř. s., neboť spolu úzce souvisejí.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodně nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by krajský soud zcela opomenul její žalobní argumentaci brojící proti absenci meritorního posouzení věci žalovaným. Vyšel z § 169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců, dle nějž „usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal opakovaně žádost o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, aniž uvedl nové skutečnosti, které nebyly předmětem řízení o jím dříve podané žádosti“, přičemž na jeho základě dospěl k závěru, že „nebylo povinností správního orgánu zabývat se samotnou věcnou podstatou věci. Naopak správní orgán rozhodující podle výše citovaného ustanovení musí pečlivě odůvodnit přítomnost formálních podmínek pro zastavení věci. V tomto kontextu soud považuje rozhodnutí správních orgánů za přezkoumatelná, srozumitelně a logicky odůvodněná a vnitřně nerozporná. Zároveň je nutno upozornit na to, že námitky žalobkyně směřující k věcné podstatě věci, nejsou pro soud relevantní. (…) opakovaná žádost o povolení k trvalému pobytu, má-li mít naději na úspěch, se musí opírat o nové skutečnosti, které nebyly předmětem řízení o dřívější žádosti. Soud je toho názoru, že v opakované žádosti nebyly uvedeny nové skutečnosti a řízení bylo na místě zastavit (…) chtěla-li žalobkyně brojit proti právním závěrům původních rozhodnutí, kterými byla její žádost zamítnuta, bylo na ní, aby tato správní rozhodnutí napadla správní žalobou. V aktuálně posuzované věci je podstatné pouze to, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle §169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců a soud dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny byly.“ Krajský soud tedy srozumitelně zdůvodnil, proč se konkrétními žalobními námitkami směřujícími do samotného věcného posouzení nevydání (prvního) povolení k trvalému pobytu nezabýval, přičemž Nejvyšší správní soud se s tímto vypořádáním ztotožňuje a považuje jej za naprosto dostatečné a přesvědčivé. Napadené rozhodnutí totiž potvrdilo zastavení řízení o opakované žádosti stěžovatelky, aniž by se jí správní orgány meritorně zabývaly, pročež krajský soud skutečně mohl pouze přezkoumat splnění podmínek pro zastavení řízení dle § 169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců, což ostatně také učinil. Rozsudek krajského soudu tedy nelze v tomto ohledu považovat za nepřezkoumatelný, neboť k žalobním námitkám stěžovatelky zaujal jasný právní názor, byť tyto námitky označil za nerelevantní, protože se netýkají předmětu řízení.
[13] K námitce stěžovatelky, že krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit, neboť správní orgány řádně nezjistily skutkový stav věci, Nejvyšší správní soud uvádí, že dle výše řečeného bylo jejich povinností v nyní posuzovaném řízení pouze prokázat a odůvodnit podmínky pro jeho zastavení; tedy že se jednalo o řízení o opakované žádosti, ve které nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že těmto požadavkům bylo vyhověno. V prvostupňovém (stejně jako napadeném) správním rozhodnutí je jasně uvedeno, že z informačního systému cizinců a materiálů cizinecké evidence správní orgán v řízení o (opakované) žádosti zjistil, že stěžovatelka již dne 18. 5. 2015 podala žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, která byla rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 10. 11. 2015, č. j. OAM-7827-18/TP-2015, zamítnuta dle § 75 odst. 2 písm. g) téhož zákona, toto rozhodnutí napadené odvoláním stěžovatelky bylo následně potvrzeno rozhodnutím žalované ze dne 11. 2. 2016, č. j. MV-9356-4/SO-2016, které nabylo právní moci dne 12. 2. 2016; následně dne 28. 4. 2016 předložila stěžovatelka prvostupňovému správnímu orgánu další žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. První podmínka pro zastavení takového řízení tedy je splněna, neboť se jedná o opakovanou žádost, když obě žádosti mají stejný předmět řízení a stěžovatelka v nich žádá o vydání téhož pobytového titulu z totožného důvodu. Naplněna pak byla i druhá podmínka, když stěžovatelka v následné žádosti jakožto jedinou novou skutečnost uvádí plynutí času, jinak pouze brojí proti právnímu názoru již jednou zaujatému v pravomocném rozhodnutí o její první žádosti. Krajský soud k této argumentaci stěžovatelky uvedl, že „s ohledem na skutečnost, že žalobkyně podala novou žádost o povolení trvalého pobytu necelé tři měsíce po pravomocném rozhodnutí o předchozí žádosti, nelze považovat za uvedení nové skutečnosti ani časové hledisko, jak namítá žalobce. Tento krátký časový úsek neměl na věc žádný vliv.“ Jestliže tedy stěžovatelka následně v kasační stížnosti namítá, že v napadeném rozsudku není uvedeno, na základě čeho krajský soud dovodil povinnost podat novou žádost až po uplynutí 3 měsíců ode dne nabytí právní moci prvotního zamítavého rozhodnutí, pak Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že nic takového nebylo vyřčeno; krajský soud pouze uvedl, že uplynutí 3 měsíců od předchozího pravomocného rozhodnutí o její žádosti není samo o sobě novou skutečností ve smyslu § 169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců, tudíž že stěžovatelka nevyhověla požadavku uvést nové skutečnosti, které nebyly předmětem řízení o jí dříve podané žádosti. Navíc dle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území“; jelikož první žádost stěžovatelky byla správními orgány zamítnuta právě s ohledem na nesplnění požadované délky pobytu (neboť do ní nebylo zahrnuto období, ve kterém měla svým jednáním porušovat veřejný pořádek), pak správní orgány v reakci na tuto skutečnost v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí uvedly, že „pětileté období vztahující se k tomuto porušování veřejného pořádku uplyne až v červenci roku 2019“. Tím daly stěžovatelce zjevně najevo, kdy nejdříve nastane změna okolností odůvodňující případné odlišné rozhodnutí ve věci, čili kdy bude splněn zákonný požadavek pobytu na území; nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatelky, že by již nikdy nemohlo dojít k přehodnocení jejího pobytového oprávnění. Další argumenty uvedené stěžovatelkou v kasační stížnosti k této námitce považuje Nejvyšší správní soud za irelevantní, neboť (shodně jako v žalobě) směřují proti absenci meritorního posouzení žádosti o trvalý pobyt, což není předmětem tohoto řízení. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[14] Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že napadené rozhodnutí ani rozsudek krajského soudu nezohledňují přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud odkazuje v této věci na svou judikaturu k zastavení řízení dle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, kterou považuje za zcela shodně aplikovatelnou též na případ zastavení řízení dle § 169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců, neboť podstata v ní uvedené argumentace, tedy absence meritorního přezkumu odůvodňující neprovedení posouzení přiměřenosti, zůstává v obou případech zastavení stejná. Již v rozsudku ze dne 16. 8. 2016, č. j. 1 Azs 108/2016 - 41, Nejvyšší správní soud uvedl, že „přiměřenost dopadů rozhodnutí nemohla být v předmětném řízení řešena, jelikož řízení bylo zastaveno a o stěžovatelčině žádosti nebylo meritorně rozhodováno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 27). Proto správní orgány ani městský soud nepochybily, pokud se nezabývaly věcnou stránkou dané žádosti, tedy ani případným zásahem zastavení řízení do soukromého a rodinného života stěžovatelky.“ Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Azs 256/2017 - 57, bylo konstatováno, že „hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele není součástí naplňování procesních podmínek, ale posuzuje se až v rozhodnutí o věci samé, a to jen v případě, kdy je tato povinnost explicitně stanovena v zákoně o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Azs 46/2017 - 28). U procesního rozhodnutí o zastavení řízení dle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců není povinnost zkoumat přiměřenost rozhodnutí zákonem stanovena, a proto nebylo nutné se takovou otázkou zabývat ani v nyní posuzované věci. Pro úplnost soud dodává, že v rámci své judikatury dospěl opakovaně k závěru, že povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Azs 249/2016 a sp. zn. 9 Azs 288/2016).“ V rozsudku ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Azs 246/2017 - 35, Nejvyšší správní soud vypořádal námitku, která povinnost zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života dovozovala z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že „v případě zastavení řízení nepřichází posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele v úvahu, jelikož o žádosti není meritorně rozhodováno (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015-27). Pokud totiž nejsou splněny podmínky projednání žádosti (…), nemá správní orgán jinou možnost, než řízení zastavit (viz § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015). Dodržení závazků vyplývajících z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zajištěno tím, že posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života cizince je vyžadováno v rámci rozhodování o případném uložení správního vyhoštění (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). S ohledem na to zde nelze spatřovat ani rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ V rozsudku ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 5/2019 – 27, pak Nejvyšší správní soud doplnil, že „žalovaný nepochybil, pokud v daném rozhodnutí neposuzoval dopady do rodinného a soukromého života stěžovatele. Nejvyšší správní soud v uvedených rozsudcích takovou povinnost nedovodil ani na základě § 174a zákona o pobytu cizinců, či čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dalších. V rozsudku ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Azs 229/2017 - 34, pak takovou povinnost soud nedovodil ani z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na který účastník uvedeného řízení rovněž poukazoval v kasační stížnosti (která je nadto velmi podobná kasační stížnosti posuzované v nyní projednávané věci). Uvedenou povinnost nelze dovozovat ani ze správního řádu. Stěžovatelem akcentovaná ustanovení (§ 2, § 3, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu) neobsahují povinnost posuzovat dopady do rodinného a soukromého života stěžovatele. Jsou v nich obsažena obecná pravidla pro vydávání správních rozhodnutí, resp. pro jejich odůvodňování“.
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše citovanou judikaturu konstatuje, že žalovaný ani krajský soud nebyli též v projednávaném případě povinni posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zastavení řízení do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Jestliže stěžovatelka absenci tohoto posouzení považuje za důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, pak je třeba připustit, že krajský soud mohl k této žalobní námitce výslovně uvést, z jakého důvodu k tomuto posouzení nemusel žalovaný vůbec přistoupit; nicméně implicitní vypořádání této námitky lze shledat v kontextu celého odůvodnění v obecném závěru krajského soudu, že celá stěžovatelčina žalobní argumentace (včetně požadavku posouzení přiměřenosti dopadů) jde mimo předmět řízení a není relevantní, neboť směřuje do meritorního posouzení její (první) žádosti, nikoliv naplnění podmínek pro zastavení řízení projednávaného; napadený rozsudek proto není nepřezkoumatelný. V úvahu dle Nejvyššího správního soudu tedy nepřichází ani stěžovatelkou tvrzená vada řízení spočívající v nesprávně zjištěném skutkovém stavu právě kvůli absenci posouzení dle § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť dle výše uvedeného k němu nemuselo být vůbec přistoupeno; správné tedy je i právní posouzení. Kasační stížnost je proto nedůvodná.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelkou uplatněných kasačních námitek; stejně tak neshledal vady, k nimž by podle § 109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti. Proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek § 109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v tomto kasačním řízení úspěch a úspěšné žalované nevznikly náklady přesahující její běžnou úřední činnost. Proto soud vyslovil, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 7. 11. 2018
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: P. G., zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem, se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2016, č. j. MV-92507-6/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 29 A 150/2016 – 67,
t a k t o :
I. Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
II. Žalobkyni se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 1000 Kč, a to ve lhůtě 15 (patnácti) dnů od doručení tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 7. 2016, č. j. MV-92507-6/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) a potvrdila usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 25. 5. 2016, č. j. OAM-6389-11/TP-2016, jímž bylo podle § 169 odst. 8 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu, která byla podána podle ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců.
[2] Proti napadenému rozhodnutí žalované brojila stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 29 A 150/2016 – 67, jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Rozsudek krajského soudu následně stěžovatelka napadla kasační stížností ze dne 15. 10. 2018, v níž zároveň navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelka odůvodnila skutečností, že je jednatelkou společnosti ARDEU MAX s.r.o., IČ [IČO], působící na českém trhu, dále taktéž tím, že má na území České republiky celou svoji rodinu tvořenou manželem a třemi nezletilými dětmi, přičemž dvě z nich mají na území povolen trvalý pobyt. Stěžovatelka tak má veškerý sociální, kulturní a ekonomický život již dlouhou dobu spojen s územím České republiky, přičemž je přesvědčena o důvodnosti své kasační stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že výkon napadeného rozsudku by pro ni i členy její rodiny představoval nepoměrně větší újmu, než jaká by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mohla hrozit jiným osobám, zároveň nemůže dojít k ohrožení důležitého veřejného zájmu. Stěžovatelka dále poukázala na své právo na spravedlivý proces spočívající mimo jiné v možnosti aktivně komunikovat se svým právním zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny v rámci soudního řízení, přičemž s ohledem na závažnost důsledků napadeného rozhodnutí je nutné zachovat její právo na spravedlivý proces v co nejplnější míře. Stěžovatelka má za to, že případné nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a tedy povinnost vycestovat z území České republiky by bylo na újmu jejímu základnímu právu na spravedlivý proces vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu; zde odkázala na jeho usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, přičemž shrnula, že jako jediný možný prostředek pobytu na území České republiky minimálně za účelem účasti v řízení o kasační stížnosti se jí jeví přiznání odkladného účinku.
[5] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nesdílí názor stěžovatelky, že by výkon napadeného rozhodnutí znamenal pro ni nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a že to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Žalovaná konstatovala, že stěžovatelka musí konkretizovat, tedy tvrdit a prokázat, jakou újmu by pro ni znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje a specifikovat její intenzitu. Takový negativní následek by pro stěžovatelku musel být zásadním zásahem. Hrozící újma musí být přitom reálná a závažná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní. Stěžovatelka sice tvrdí, že napadené rozhodnutí pro ni ve svém důsledku znamená nutnost opuštění České republiky, a tím zásah do jejího práva účastnit se soudního řízení, podle žalované však zamítnutí žádosti o trvalý pobyt stěžovatelky nestaví nepřekonatelnou bariéru mezi ni a Českou republikou. Zastavení řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu pro stěžovatelku neznamená nutnost opustit území České republiky, neboť tato povinnost může být spojena až s rozhodnutím o správním vyhoštění, při němž je však nutné posoudit přiměřenost dopadů takového opatření, navíc i proti tomuto rozhodnutí může stěžovatelka brojit žalobou a žádat o přiznání odkladného účinku. Žalovaná je proto přesvědčena, že pro přiznání odkladného účinku nejsou splněny veškeré zákonné podmínky.
[6] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[8] Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je tedy na něm, aby konkretizoval a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel zejména musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností ji vyvozuje. Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Stěžovatel musí hrozbu nepoměrně větší újmy jednak dostatečně konkrétně tvrdit, ale především náležitě doložit. Nejvyšší správní soud poukazuje na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[9] Předmětem řízení v nyní projednávané věci je přezkum rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž bylo zastaveno řízení o její žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Je třeba zdůraznit, že pobytový status stěžovatelky se zamítnutím její žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky nikterak nezměnil. Stěžovatelka neměla ani před podáním své žádosti, a nemá ani nyní, po provedeném správním řízení a řízení před krajským soudem, povolen trvalý pobyt na území České republiky. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ani vůči rozhodnutí žalované, by přitom na uvedeném ničeho nezměnilo. Krajský soud již ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2016, č. j. 29 A 150/2016 - 37, jímž rozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí, konstatoval, že „žalobkyně v žalobě v rámci tvrzení k odkladnému účinku uvedla, že jí v České republice byl povolen dlouhodobý pobyt. Netvrdila však, že by došlo k vydání rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu nebo že by jí dlouhodobý pobyt nebyl prodloužen. V případě žalobkyně by teprve negativní rozhodnutí týkající se dlouhodobého pobytu mohlo teoreticky způsobit zásah tvrzený žalobkyní. Za této situace zastavení řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu nemůže mít za následek nutnost vycestování žalobkyně z České republiky“. Taktéž v případě návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není Nejvyššímu správnímu soudu zjevné, z čeho stěžovatelka vyvozuje jí tvrzenou povinnost opustit území České republiky právě v kauzálním důsledku ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalované, neboť zde doposud na základě povolení k trvalému pobytu nepobývala, pročež neudělení tohoto pobytového titulu nemůže být samo o sobě důvodem k opuštění území. Jak uvedla žalovaná ve svém vyjádření ze dne 13. 9. 2016, č. j. MV-92507-8/SO-2016, „žalobkyně na území pobývá na základě fikce pobytu dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalované tak není jasné, k čemu žalobkyni přiznání odkladného účinku bude. Na rozdíl od řízení o povolení k dlouhodobému pobytu nezná řízení o žádosti o povolené k trvalému pobytu tzv. fikci pobytu.“
[10] Judikaturní praxi správních soudů v této otázce shrnuje např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 A 140/2015 - 22, které se sice vztahuje ke zrušení pobytového oprávnění, avšak o to více by na základě argumentu a maiori ad minus mělo platit též pro pouhé zastavení řízení o žádosti o pobytové oprávnění. Městský soud zde uvedl následující: „S pouhým zrušením pobytového oprávnění ještě není spojen bezprostřední negativní následek ve sféře žalobce spočívající v nutnosti opustit území České republiky. Soud připouští, že tento názor, který zastával i v minulosti, nebyl zastáván Nejvyšším správním soudem, který se ve vlastní praxi přiznávání odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech pobytových řídil názorem vysloveným v usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100. Na základě tohoto přístupu Nejvyššího správního soudu i Městský soud v Praze po jistou dobu zastával stanovisko, že pokud by nedošlo k odkladu právních účinků pravomocného rozhodnutí o nevydání, zrušení, či neprodloužení povolení k pobytu do doby meritorního rozhodnutí soudu, je zde reálné nebezpečí, že by byl cizinec nucen opustit území ČR, neboť nelze spoléhat na to, že by měl bez dalšího možnost získat jiný druh povolení k pobytu v ČR. Posléze však se ve své rozhodovací praxi vrátil (srov. zejména usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2013, č. j. 3 A 120/2013 - 28) k původnímu názoru, a to především ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že do soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne, a proto samotné neudělení pobytového oprávnění tento efekt nemá.“
[11] Nejvyšší správní soud pak v usnesení ze dne 27. 9. 2018, č. j. 5 Azs 268/2018 – 27 (srov. též usnesení ze dne 5. 5. 2017, č. j. 5 Azs 102/2017 – 25), uvedl, že „v této souvislosti není přiléhavý ani odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, v němž Nejvyšší správní soud v řízení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti rozhodnutí o zrušení povolení trvalého pobytu dovodil, že k bezprostřednímu opuštění území České republiky by sice stěžovatel mohl být donucen až v souvislosti s rozhodnutím o jeho vyhoštění, tato skutečnost ovšem nemůže být důvodem pro zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku, neboť lze jen stěží předpokládat, že cizinec má předejít případné újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území České republiky a vystavovat se riziku správního vyhoštění. Uvedený případ je však skutkově odlišný od nyní posuzované věci, neboť stěžovatel v případě, jímž se zabýval citovaný rozsudek, pobýval na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, které mu bylo následně napadeným rozhodnutím odňato. Přiznáním odkladného účinku tedy bylo dočasně obnoveno jeho oprávnění k pobytu na území České republiky. V nyní projednávané věci však byla „pouze“ zamítnuta žádost stěžovatele o trvalý pobyt na území České republiky; k odnětí, resp. zániku jakéhokoli oprávnění k pobytu nedošlo. Pobytový status stěžovatele by se tedy nezměnil ani v případě, že by byl odkladný účinek kasační stížnosti přiznán, neboť jeho přiznání, které má za následek dočasné navrácení do právního stavu před právní moc žalobou napadeného rozhodnutí, by s ohledem na povahu věci nemohlo mít za následek vznik nebo obnovení oprávnění stěžovatele k pobytu na území České republiky. Za aplikovatelné nelze považovat ani usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 - 37. V odkazované věci byl řešen jiný případ, a to odkladný účinek v souvislosti se správním vyhoštěním. V nyní posuzované věci byla stěžovateli zamítnuta žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Jak již bylo zmíněno, výše uvedeným se nyní posuzovaná věc liší od případů, v nichž rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o odnětí stávajícího pobytového oprávnění, mají bezprostřední následek v podobě povinnosti cizince území České republiky opustit (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, ze dne 11. 8. 2016, č. j. 5 Azs 135/2016 - 37, či ze dne 10. 11. 2016, č. j. 5 Azs 224/2016 - 35).“
[12] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na své usnesení ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Azs 240/2015 – 20, v němž konstatoval, že „stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku zejména s ohledem na ochranu jeho procesních práv. Z jeho odkazu na judikaturu Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že má obavu z nuceného opuštění České republiky a z něj vyplývajícího zásahu do soukromého a rodinného života. Předmětem řízení v nyní projednávané věci je přezkum rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí OAMP, kterým se zamítá žádost stěžovatele o trvalý pobyt na území České republiky. Důsledkem rozhodnutí žalované sice bylo, že stěžovateli nebyla udělena určitá konkrétní forma pobytového statusu (právního titulu pobytu na území České republiky). Nabytí právní moci tohoto rozhodnutí však nemá bezprostřední následek spočívající v tom, že by stěžovatel byl státní mocí donucen území České republiky opustit. K tomu by mohlo dojít až při uložení správního vyhoštění s vymezením doby, po kterou by mu nebylo umožněno vstoupit na území členských států Evropské unie (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 38; obdobně viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, bod 32).“
[13] Nejvyšší správní soud proto po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí a stěžovatelkou tvrzených důvodů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dospěl k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky rozsudku krajského soudu pro stěžovatelku samy o sobě nepředstavují bezprostředně hrozící újmu na jejích právech, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Není proto splněna hned první podmínka pro přiznání odkladného účinku.
[14] Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[15] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[16] Výrok č. II. usnesení vychází z toho, že povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit, podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, aplikovaného per analogiam (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Stěžovatelka je proto do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí povinna zaplatit soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Poplatek je možno zaplatit na účet Nejvyššího správního soudu č. 3703-[účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno, variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1020534318.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 7. listopadu 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.
ke sp. zn. ……………
podpis .................................................
↓ místo pro nalepení kolkových známek ↓