3 Ads 7/2026

Plný text

3 Ads 7/2026 - 47
pokračování

[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Senior a péče, z. s., se sídlem [adresa] Hradec Králové, zastoupený Mgr. Karlem Hunešem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2025, č. j. MPSV2025/124578220/1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2025, č. j. 31 A 39/2025  144,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2025, č. j. 31 A 39/2025  144, se ruší.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2025, č. j. MPSV2025/124578220/1, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Shora označeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí, jímž žalovaný žalobci pravomocně uložil pokutu ve výši 300 000 Kč za spáchání přestupku poskytování sociálních služeb bez odpovídajícího oprávnění ve smyslu § 78 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“). Správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce v objektu v Třebechovicích pod Orebem fakticky provozoval pobytovou sociální službu pro seniory a osoby se sníženou soběstačností, aniž byl registrován jako poskytovatel tohoto druhu sociálních služeb.

[2] Žalobce v žalobě namítal, že neprovozoval pobytové zařízení, nýbrž registrovanou terénní pečovatelskou službu. Zdůrazňoval, že klientům neposkytoval ubytování, protože ti žijí v místě poskytování pečovatelské služby na základě nájemních smluv, které sami uzavřeli se společností FOX REAL, spol. s r. o. Namítal rovněž, že správní orgány nesprávně vyložily pojem přirozeného sociálního prostředí a nevypořádaly se dostatečně s jeho argumentací. Rozhodnutí žalovaného je nadto podle žalobce nepřezkoumatelné, pokud jde o odůvodnění výše uložené pokuty.

[3] Krajský soud námitky žalobce odmítl a ztotožnil se se skutkovými i právními závěry správních orgánů. Za rozhodující považoval skutečný způsob fungování zařízení. V předešlém řízení bylo zjištěno, že klienti byli soustředěni v jednom objektu, bydleli ve vícelůžkových pokojích se spolubydlícími, které si sami nevybírali, a že péče byla organizována nepřetržitě prostřednictvím personálu pracujícího ve směnném provozu. V objektu se nacházelo zázemí pro pečovatele, výdejna stravy i další společné prostory typické pro pobytové zařízení.

[4] K otázce, zda byla služba poskytována v přirozeném sociálním prostředí klientů, které odpovídá poskytování terénních sociálních služeb, krajský soud uzavřel, že tomu tak nebylo. Klienti podle jeho názoru nežili ve vlastní domácnosti ani v prostředí utvářeném jejich přirozenými sociálními vazbami, nýbrž v režimově organizovaném zařízení. Skutečnost, že ubytování bylo formálně odděleno od poskytování péče a zajišťováno jiným právním subjektem, nepovažoval soud za rozhodující.

[5] Při hodnocení věci krajský soud přihlédl také k personálnímu a faktickému propojení mezi žalobcem a společností poskytující klientům ubytování. Poukázal na to, že osoby stojící za oběma subjekty byly úzce propojeny a že přijetí klienta k ubytování fakticky navazovalo na uzavření smlouvy o poskytování sociálních služeb. Tvrzení žalobce o úplné nezávislosti obou vztahů proto krajský soud označil za nevěrohodné.

[6] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Konstatoval, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav, vypořádaly podstatné odvolací námitky a své závěry logicky odůvodnily. Žalobce podle soudu ve skutečnosti polemizoval především s právním hodnocením věci, nikoliv s přezkoumatelností rozhodnutí.

[7] K návrhu na moderaci sankce soud krajský uvedl, že pokuta byla uložena v zákonných mezích a odpovídala závažnosti zjištěného jednání. Částka ve výši 300 000 Kč představovala pouze 15 % zákonného rozpětí. Správní orgány přihlédly jak k ekonomické situaci žalobce, tak k délce protiprávního stavu, počtu klientů a významu chráněného zájmu. Soud proto neshledal pokutu zjevně nepřiměřenou či likvidační a tím ani důvod pro její snížení. Vzhledem k tomu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl, aby kasační soud rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[9] Stěžovatel obdobně jako v řízení před krajským soudem namítal, že jím poskytované služby nepředstavovaly neregistrovanou pobytovou sociální službu. Stěžovatel je registrovaným poskytovatelem terénních sociálních služeb a péči poskytoval v prostorách, které klienti užívali na základě samostatných nájemních smluv uzavřených se společností FOX REAL spol. s r. o. Zákon o sociálních službách nadto podle stěžovatele nestanoví požadavek, aby klienti terénních služeb bydleli na různých adresách, ani nevylučuje poskytování intenzivní či nepřetržité péče v jednom objektu.

[10] Stěžovatel považoval za nesprávný také výklad zákonného pojmu přirozeného sociálního prostředí. Krajský soud podle něj formalisticky spojil existenci domácnosti s architektonickým uspořádáním objektu a přehlédl, že klienti v předmětných prostorách fakticky žijí, uspokojují své bytové potřeby a mají k nim právní titul v podobě nájemní smlouvy. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž dovodil, že domácnost a bydlení mohou vzniknout i v rámci sdíleného ubytování.

[11] Další okruh námitek směřoval proti závěrům krajského soudu o propojení stěžovatele se společností FOX REAL spol. s r. o. Stěžovatel odmítl, že by samotná personální provázanost obou subjektů mohla bez dalšího prokazovat obcházení zákona. Správní orgány ani soud podle něj neprokázaly, že cílem tohoto uspořádání bylo obejití zákonných povinností. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož je rozporná jeho argumentace, že klientům hrozí v důsledku předmětné pokuty ztráta domova. Nejde totiž o přiznání propojení mezi poskytováním ubytování a péče, ale pouze o poukázání na faktickou závislost klientů s vysokou mírou závislosti na dostupnosti terénních sociálních služeb.

[12] Konečně stěžovatel brojil také proti výši uložené pokuty. V této souvislosti namítal, že krajský soud při rozhodování o odkladném účinku žaloby připustil možnost likvidačního dopadu pokuty, zatímco v meritorním rozsudku bez změny skutkového stavu dospěl k opačnému závěru.
Stěžovatel tvrdil, že jako neziskový spolek dosahuje výrazně nižších hospodářských výsledků, než odpovídá uložené sankci, a že pokuta přesahující jeho roční hospodářský výsledek má fakticky likvidační charakter. Podle jeho názoru krajský soud rezignoval na skutečné posouzení přiměřenosti sankce a v odůvodnění rozsudku se spokojil pouze s konstatováním, že pokuta představuje jen 15 % zákonného maxima.

[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. K námitce stěžovatele týkající se pojmu přirozeného sociálního prostředí uvedl, že existence nájemního vztahu ani vlastní domácnosti sama o sobě neprokazuje život v přirozeném sociálním prostředí. Podstatné jsou zejména sociální vazby a skutečné podmínky života klientů. Klienti byli ubytováni v pokojích se spolubydlícími bez běžných znaků samostatného domácího života. Žalovaný také odmítl tvrzení, že závěr o poskytování sociálních služeb byl založen pouze na personálním propojení subjektů. Rozhodnutí vychází z komplexu skutečností, zejména z organizace péče, způsobu přijímání klientů, poskytovaných služeb a provázanosti ubytování s péčí. Klientům byla fakticky poskytována pomoc odpovídající základním činnostem pobytových sociálních služeb.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Vady, kterými by byl povinen se zabývat i bez návrhu, byly součástí kasačních námitek.

[15] Kasační soud předně pro pořádek připomíná, že mezi účastníky není sporu o tom, že je stěžovatel držitelem oprávnění k poskytování terénní formy sociální služby ve smyslu § 33 odst. 4 zákona o sociálních službách, není však již oprávněn poskytovat pobytové sociální služby (§ 33 odst. 3 zákona o sociálních službách). Právě pro poskytování pobytových sociálních služeb bez příslušné registrace byl stěžovatel rozhodnutím žalovaného shledán vinným z přestupku podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Namítalli proto stěžovatel v řízení před správními orgány, jakož i před krajským soudem, že jím poskytované služby nebyly pobytové, nýbrž (registrované) terénní, bylo třeba posoudit, zda byly v jeho případě splněny zákonné znaky terénních sociálních služeb, tj. zda jsou tyto služby poskytovány v přirozeném sociálním prostředí klienta. V tomto ohledu ovšem nelze úvahám krajského soudu nic vytknout.

[16] Ustanovení § 33 odst. 4 zákona o sociálních službách, stanoví, že „[t]erénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí.“

[17] Krajský soud při výkladu tohoto jinak neurčitého právního pojmu správně vycházel z jeho legální definice v ustanovení § 3 písm. d) zákona o sociálních službách. Podle ní se přirozeným sociálním prostředím rozumí „[r]odina a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost osoby a sociální vazby k dalším osobám, se kterými sdílí domácnost, a místa, kde osoby pracují, vzdělávají se a realizují běžné sociální aktivity“ (…). Toto vymezení je pak třeba chápat podle jeho obecně přijímaného obsahu. Formální znaky domácnosti a sociálních vazeb k blízkým a dalším osobám ostatně právní normy nijak dále nedefinují. Nejvyšší správní soud v této souvislosti již dříve judikoval, že pro posouzení formy sociální služby je zásadní pouze to, jakým způsobem jsou sociální služby fakticky poskytovány. Není proto kupříkladu rozhodné, zda je klient na adrese posuzované domácnosti hlášen k trvalému pobytu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2023, č. j. 8 Ads 312/2021  59). Zásadní tedy nemůže být ani to, na základě jakého právního titulu klient užívá byt, dům či jakoukoli jeho součást. Taková okolnost jistěže může nasvědčovat tomu, že klient žije ve své domácnosti, sotva však může pro tento skutkový závěr postačovat sama o sobě.

[18] Pokud pak stěžovatel v této souvislosti svůj pohled na pojetí domácnosti, resp. přirozeného sociálního prostředí, opřel o závěry přijaté Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 9. 2024, č. j. 4 Ads 129/2024  23, je tato obrana mimoběžná. V odkazovaném rozsudku totiž kasační soud zkoumal, zda smlouva o poskytnutí pobytové sociální služby podle § 91 odst. 2 zákona o sociálních službách, obsahující závazek dlouhodobě za úplatu poskytovat vymezený prostor (lůžkovou jednotku) k bydlení, zakládá nájemní vztah jakožto podmínku přiznání příspěvku na bydlení dle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (ve znění účinném do 30. 9. 2025). Kasační soud zde extenzivně vyložil pojem nájmu bytu v podmínkách této dnes již historické právní úpravy. Byt je v ní přitom speciálně definován jako soubor místností nebo samostatná obytná místnost. Ani tuto definici by tedy předmět podnájmu poskytovaného klientům stěžovatele v projednávané věci beztak nesplňoval. Odhlédnemeli od odlišného účelu posuzování nájemního vztahu ve smyslu zákona o státní sociální podpoře, stěžovatelem odkazovaný judikát pak především neodpovídá na otázku, zda může právní poměr toliko obecného podnájmu věci (tj. nikoli nájmu, resp. podnájmu bytu) podle § 2215 občanského zákoníku osvědčovat existenci podnájemcovy domácnosti či další jakékoli znaky jeho života v přirozeném sociálním prostředí. Na nyní projednávanou věc proto odkazovaný judikát nedopadá.

[19] Pojem domácnosti je nejen v obecném jazyce, nýbrž i v judikatuře k souvisejícím pojmům, jako je rodinná domácnost ve smyslu § 743 odst. 1 občanského zákoníku, spjat s jasně ohraničeným obydlím, které člen domácnosti zásadně obývá sám či se svými blízkými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. 26 Cdo 3382/2017  101). V řízení před správními orgány bylo bez pochybností zjištěno, že klienti stěžovatele jsou v domě pronajímaném společnosti FOX REAL spol. s r. o. umístěni v pokojích sdílených se spolubydlícími, kteří do okruhu blízkých osob nepatří. Sociální prvek přirozeného sociálního prostředí tak za této situace nemůže být naplněn. Argumentace stěžovatele, která naplnění znaků přirozeného sociálního prostředí odvíjí prakticky jen od trvání podnájemního vztahu mezi klientem a nájemcem nemovitosti, v níž klient žije, je proto podle náhledu kasačního soudu absurdní a neudržitelná. Stěžovatelovu námitku, podle níž krajský soud nesprávně vyložil pojem přirozeného sociálního prostředí, proto posoudil jako nedůvodnou.

[20] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož je stěžovatelem tvrzená vzájemná nezávislost poskytovatele péče a poskytovatele ubytování klientů rozporná s jeho tvrzením, že uložení pokuty způsobí klientům ztrátu domova. Zde je třeba předeslat, že tato skutečnost sama nebyla pro rozhodování žalovaného o vině za přestupek stěžovatele zásadní. Kvalifikace stíhaného skutku se totiž především opírá o zjištění, že sociální služby byly poskytovány v jiném než přirozeném sociálním prostředí, a to včetně pečovatelských úkonů v režimu směnného provozu. Okolnost personálního propojení stěžovatele se společností FOX REAL spol. s r. o. pak uplatnil žalovaný, jakož i krajský soud pouze jako podpůrný argument svědčící o obcházení podmínek registrace pobytových sociálních služeb.

[21] Závěr krajského soudu o rozpornosti žalobních tvrzení stěžovatele je ovšem chybný v jiném ohledu. Nelze přehlédnout žalobní tvrzení, v němž stěžovatel zdůraznil, že není ani vlastníkem, ani nájemcem objektu, v němž klienti bydlí a nemá možnost ovlivnit složení jeho obyvatel. O tom, že by měli klienti v důsledku uložené pokuty přijít o domov, ovšem žaloba výslovně nehovoří. Tento nedostatek v argumentaci krajského soudu, stěžovatelem nejspíše nepostřehnutý, však nelze mít za významný, neboť – jak shora zmíněno – závěr o obcházení zákona pro kvalifikaci skutku a pravomocné shledání viny stěžovatele nebyl rozhodný. Tvrdilli proto stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2025 č. j. 6 Afs 316/2023  47, že správní orgány ani krajský soud v jeho případě neprokázaly úmysl obcházet zákon, nelze než mu dát za pravdu. Úmysl k tomu směřující však nebylo třeba dokazovat, neboť ten není znakem skutkové podstaty předmětného přestupku podle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách.

[22] Námitce, podle níž krajský soud svým závěrem o přiměřenosti uložené pokuty zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele, lze stěžovateli přisvědčit jen potud, že krajský soud usnesením ze dne 19. 8. 2025 přiznal žalobě odkladný účinek se závěrem, že uložená pokuta může být pro stěžovatele jako neziskovou právnickou osobu likvidační. Postupem podle § 73 s. ř. s. ovšem soud při tomto rozhodování poměřuje újmu hrozící žalobci a jiným osobám, jakož i soulad s veřejným zájmem. Přiznáním odkladného účinku se přitom pouze dočasně pozastavují účinky napadeného správního rozhodnutí. Nelze přitom zcela přehlédnout, že v daném případě s tímto postupem vyjádřil souhlas žalovaný, jehož postoj je při rozhodování o této dočasné úpravě práv a povinností významný. Především je však třeba zdůraznit, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/200576, č. 1072/2007 Sb. NSS). Tento názor je v judikatuře správních soudů zastoupen dlouhodobě a nevyvolává pochybnosti. Za toho stavu lze jen stěží obhájit názor, že by na základě vyhovujícího rozhodnutí o odkladném účinku mohl stěžovatel legitimně očekávat tomu odpovídající meritorní rozhodnutí o otázce přiměřenosti uložené pokuty (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021  174). Námitka je proto nedůvodná.

[23] Stěžovatel konečně namítal, že výše uložené pokuty je likvidační, neboť představuje téměř dvojnásobek jeho zisku vykázaného za účetní období roku 2023. V této souvislosti stěžovatel také tvrdil, že přiměřenosti sankce ve vztahu ke konkrétním poměrům stěžovatele se krajský soud dostatečně nevěnoval.

[24] Kasační soud připomíná, že obdobnou výtku stěžovatel uplatnil již žalobě ve vztahu k rozhodnutí žalovaného. V této souvislosti je třeba poukázat na závěry, které přijal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k otázce posuzování přiměřenosti sankce. V usnesení ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008  133, rozšířený senát zdůraznil, že „tam, kde si závažnost spáchaného deliktu či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá, takovou intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit, bude nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval a přihlédl k nim do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným, který má likvidační účinky. Správní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu.“ Tuto úvahu je přitom povinen za této situace provést rovněž krajský soud, ať už jde o soudní přezkum výše pokuty na základě námitek uplatněných v žalobě nebo při posouzení zvláštního návrhu žalobce na moderaci trestu ve smyslu § 65 odst. 3 a § 78 odst. 2 s. ř. s.

[25] Správní orgán vychází při určování výměry správního trestu ve smyslu § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, z podkladů předložených účastníkem, údajů ze spisu a z údajů, které si může opatřit; při nedostatku součinnosti obviněného smí v nezbytném rozsahu použít i odhad. Při úvaze o přiměřenosti sankce přitom nesmí ignorovat konkrétní informace o aktuální finanční situaci právnické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2025, č. j. 4 As 154/2024  27).

[26] Kasační soud v této souvislosti nepřehlédl, že v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí žalovaného chybí jakákoli úvaha o majetkových poměrech stěžovatele, a to navzdory skutečnosti, že mezi podklady pro vydání rozhodnutí byly uvedeny jednotlivé části účetní závěrky, kterou stěžovatel sestavil za účetní období roku 2023, včetně zjištění o výši jeho příjmů a výdajů za tento rok. Z těchto zjištění však správní orgány ve vztahu k výši uložené pokuty neučinily žádný závěr. Žalovaný se stran úvah o výši uložené pokuty omezil na konstatování, že pokuta byla správním orgánem prvního stupně adekvátně zdůvodněna a že byla uložena při dolní hranici zákonného rozpětí. Krajský soud pak námitku, v níž stěžovatel rozporoval jak způsob zdůvodnění, tak i přiměřenost výše uložené pokuty, vypořádal strohým závěrem, že správní orgány přihlédly k citelnosti sankce, a to vzhledem k účetní rozvaze sestavené ke dni 31. 12. 2023.

[27] Takové posouzení otázky přiměřenosti sankce ať ze strany správních orgánů, tak ze strany krajského soudu považuje kasační soud za zcela nedostatečné. Nelze opominout, že hospodářské výsledky stěžovatele za účetní období roku 2023 svědčily přinejmenším závěru, že při obratu dosahujícím přibližně 2,5 milionu Kč a zisku ve výši 162 000 Kč představuje pokuta ve výši 300 000 Kč sankci velmi citelnou a že je třeba se pečlivě zabývat otázkou možného likvidačního účinku pokuty.

[28] Kasačnímu soudu nezbývá než uzavřít, že v tomto ohledu jsou napadený rozsudek krajského soudu i samo rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Zatímco žalovaný tuto úvahu vůbec neprovedl, krajský soud k řádně uplatněné námitce stěžovatele posoudil přiměřenost sankce, aniž by se jakkoli relevantně zabýval majetkovými poměry stěžovatele. Závěrečná neadresná zmínka krajského soudu o výjimečné přípustnosti likvidačních pokut nadto vypořádání tohoto žalobního bodu učinila jen obtížně srozumitelným. Zda a proč není uložená pokuta ve vztahu ke stěžovateli likvidační, tedy není z odůvodnění rozsudku ani z rozhodnutí žalovaného zřejmé. Vzhledem k tomu nemohou tato rozhodnutí v řízení před kasačním soudem obstát.

IV. Závěr a náklady řízení

[29] S ohledem na shora podané důvody postupoval Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 soudního řádu správního a zrušil rozsudek krajského soudu. Podle § 110 odst. 2 písm. a) soudního řádu správního ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 soudního řádu správního zrušil kasační soud rovněž žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť důvod pro tento postup zde byl již v řízení před krajským soudem.

[30] V dalším řízení bude žalovaný postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku [§ 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 5 soudního řádu správního]. Žalovaný provede novou úvahu o výši ukládané sankce a zohlední přitom aktuální ekonomickou sílu stěžovatele a možný dopad sankce na další pokračování v jeho činnosti. Svoje závěry pak srozumitelně a přesvědčivě odůvodní.

[31] Podle § 110 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem.

[32] Stěžovatel měl ve věci úspěch, neboť dosáhl zrušení rozhodnutí žalovaného. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že námitkám směřujícím proti tomu, jak správní orgány obou stupňů (jakož i krajský soud) posoudily stěžovatelovu vinu za přestupek podle zákona o sociálních službách, kasační soud nepřisvědčil. V otázce viny tedy jejich rozhodnutí obstálo, zatímco závislé rozhodnutí o správním trestu nikoli. Ačkoli tyto materiálně samostatné výroky nebyly v řízení před správními orgány formálně odděleny, jsou obsahově dělitelné a úspěch ve věci je proto třeba posoudit ve vztahu ke každé této části zvlášť (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 As 175/2018  36, a přiměřeně také jeho rozsudek ze dne 31. 3. 2025 č. j. 2 As 4/2025  124). Vzhledem k tomu je třeba úspěch stěžovatele posoudit toliko jako částečný, a sice pouze co do jedné poloviny celého předmětu řízení.

[33] Ze zásady částečného procesního úspěchu (§ 60 odst. 1 soudního řádu správního, věta druhá) plyne, že náhrada nákladů řízení náleží částečně úspěšnému účastníkovi jen v té míře, v níž jeho úspěch ve věci převyšuje podíl úspěchu druhého z účastníků s protichůdnými zájmy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 Afs 172/2017  59). Pakliže byli z materiálního hlediska stěžovatel s žalovaným úspěšní shodně jen co do 50 % předmětu sporu, nevzniká právo na náhradu nákladů ani jednomu z nich. S ohledem na to kasační soud v této otázce rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 30. září 2026

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Plný text

3 Ads 7/2026 - 39
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Senior a péče, z.s., se sídlem [adresa] Hradec Králové, zastoupený Mgr. Karlem Hunešem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2025, č. j. 31 A 39/2025  144,

takto:

Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2025, č. j. KUKHK33526/SV/2024/Lm/SOC/R/1526, Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odboru sociálních věcí (dále jen „prvostupňový správní orgán“) byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 107 odst. 1 písm. g) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“), kterého se měl dopustit tím, že od března 2023 poskytoval v nemovitosti na adrese [adresa] domov pro seniory podle § 49 zákona o sociálních službách, příp. podle § 48 pro osoby se zdravotním postižením, či podle § 50 domov se zvláštním režimem, a to bez oprávnění k poskytování služeb ve smyslu § 78 odst. 1 téhož zákona. Za shora uvedený přestupek uložil prvostupňový správní orgán žalobci podle § 107 odst. 5 písm. f) zákona o sociálních službách pokutu ve výši 300 000 Kč a podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a § 6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.

[2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí odvoláním. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 6. 2025, č. j. MPSV2025/124578220/1 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného se poté žalobce bránil žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost. Spolu s ní Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Svůj návrh odůvodnil vznikem nenahraditelné újmy; výkon rozsudku krajského soudu by pro stěžovatele podle jeho tvrzení znamenal nutnost okamžité úhrady pokuty ve výši 300.000, Kč, která představuje 185 % jeho ročního zisku. Upozornil, že krajský soud v usnesení ze dne 19. 8. 2025, č. j. 31 A 39/2025  94, konstatoval, že neprodlená úhrada této pokuty by pro stěžovatele mohla být likvidační a bezprostředně by ohrozila jeho schopnost nadále vykonávat činnost poskytovatele sociálních služeb. Újma by vznikla i třetím osobám – desítkám zranitelných klientů (seniorů), pro které by finanční paralýza stěžovatele znamenala ztrátu kontinuity nezbytné péče. Přiznání odkladného účinku zároveň nebude podle stěžovatele v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Naopak, veřejným zájmem je zachování dostupnosti péče o seniory do doby, než bude o zákonnosti postupu správních orgánů rozhodnuto. S tímto posouzením vyslovil podle stěžovatele v předchozím řízení souhlas i žalovaný.

[4] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že proti jeho přiznání nemá námitek.

[5] Z ustanovení § 73 odst. 2 soudního řízení správního (dále jen „s. ř. s.“) vyplývají dvě podmínky pro přiznání odkladného účinku: tou první je existence nepoměrně větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Druhou pak je, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Obě tyto podmínky přitom musí být splněny současně, neboť institut odkladného účinku má mimořádnou povahu. Základním pravidlem totiž je, že kasační stížnost odkladný účinek nemá (srov. § 107 s. ř. s.) a že přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pouze ojedinělým případům definovaným v § 73 odst. 2 s. ř. s. Odložit účinky kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu lze proto pouze výjimečně, pokud újma, která stěžovateli hrozí, je reálná, není vzhledem k jeho poměrům bagatelní, je významná a její vznik je v příčinné souvislosti s výkonem či jiným právním následkem plynoucím z rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014  58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS).

[6] Krajský soud svým usnesením ze dne 19. 8. 2025, č. j. 31 A 39/2025  94, přiznal žalobě odkladný účinek. Argumentaci stěžovatele ohledně tvrzené újmy shledal důvodnou. Konstatoval, že úhrada pokuty se vždy promítne do ekonomické situace daného subjektu. Výše pokuty a její neprodlená úhrada by podle krajského soudu mohla být pro stěžovatele likvidační. Krajský soud zároveň neshledal, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, s čímž souhlasil i žalovaný.

[7] Řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je stejně jako řízení o kasační stížnosti ovládáno zásadou dispoziční. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede ve svém návrhu. Není jeho úkolem a nemá ani oprávnění dohledávat či domýšlet za účastníka konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatel proto musí v prvé řadě dostatečně podrobně uvést, v čem nepoměrně větší újma, která právě jemu hrozí, spočívá, jaký je její rozsah, z jakých konkrétních okolností vyvozuje, že tato hrozba je reálná a nikoli hypotetická. Na podporu svých tvrzení pak musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012  32).

[8] Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti argumentoval tím, že úhrada pokuty ve výši 300.000, Kč, představuje 185 % jeho ročního zisku a poukázal na závěry krajského soudu, které tento soud vyslovil v usnesení, kterým přiznal odkladný účinek žalobě. Uvedl taktéž, že újma by hrozila i jeho klientům, kterým by v důsledku jeho „finanční paralýzy“ hrozila ztráta kontinuity nezbytné péče. Tato tvrzení však stěžovatel nedoložil odpovídajícími důkazy, které by umožnily kasačnímu soudu posoudit intenzitu tvrzené újmy a dosvědčily pravdivost jeho tvrzení. Ačkoliv krajský soud v usnesení, kterým přiznal žalobě odkladný účinek uvedl, že „[s]tanovená výše pokuty a její neprodlená úhrada by skutečně mohla být pro žalobce likvidační“, stěžovatel na tento závěr toliko odkázal a nikterak jej nedoložil. Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítnout.

[9] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že ze shora uvedených důvodů návrh stěžovatele zamítl a kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Zároveň připomíná, že usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005  76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 20. března 2026

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu