4 Azs 235/2024

Plný text

4 Azs 235/2024-46
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: E. M. T., zast. Mgr. et. Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem [adresa] Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2024, č. j. KRPA-203400-26/ČJ-2024-000022-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 19 A 43/2024-29,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce Mgr. et. Mgr Simoně Pavlicové se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 10.580 Kč. Tato částka bude zástupkyni žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 9. 2024, č. j. KRPA-203400-26/ČJ-2024-000022-ZZC, podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužila o 90 dnů dobu zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění stanovenou rozhodnutím žalované ze dne 21. 6. 2024, č. j. KRPA-203400-14/ČJ-2024-000022.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 19 A 43/2024-29, zamítl jako nedůvodnou.

[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž navrhl jeho zrušení. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou.

[5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před městským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odmítl jako nepřijatelnou.

[6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

[7] Městský soud v prvé řadě konstatoval, že v souladu s evropskou legislativou je možné ospravedlnit omezení osobní svobody v podobě zajištění cizince pouze za předpokladu, že je s ním současně vedeno řízení o správním vyhoštění či řízení o vydání cizince. Rozhodnutí žalované shledal přezkoumatelným, a to i přes ojedinělou nepřesnost v tom, že podle žalované stěžovatel nemá v České republice žádné příbuzné. Z rozhodnutí jako celku totiž vyplývá, že žalovaná vycházela ze skutečnosti, že žalobce má na území družku, manželku a bratry. Tyto vztahy byly konstatovány a byla zdůvodněna i jejich relevance k projednávané věci.

[8] Stěžovatel byl zajištěn od 21. 6. 2024 na 90 dní, přičemž tato doba byla prodloužena o 90 dní v situaci, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Doba prodloužení zajištění je podle městského soudu adekvátní vzhledem k tomu, že je třeba, aby bylo ve věci správního vyhoštění opětovně rozhodnuto, a v případě, že bude vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, zajistit další úkony nezbytné k jeho realizaci (ověření totožnosti, zajištění příslušných dokladů a dalších formalit spojených s vycestováním aj.). Mezi úkony správních orgánů nedocházelo k prodlevám. Jestliže bude zajištění stěžovatele nadále prodlužováno, je nutné popsat, jaké kroky byly dosud učiněny. Z úřední činnosti je soudu známo, že k ověření totožnosti cizinců ze strany marockých správních orgánů dochází, avšak tato procedura může trvat i půl roku. Pro zajištění postačuje doručení oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, nevyžaduje se tedy pravomocné rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatel. Městský soud neshledal okolnosti, které by vylučovaly realizaci správního vyhoštění ani ve vztahu k namítanému zásahu do soukromého a rodinného života. Smyslem řízení o zajištění cizince totiž není konečné posouzení otázky, zda mu je možné uložit správní vyhoštění, nýbrž pouze existence podmínek pro naplnění tohoto účelu. Dosud nebylo potvrzeno, zda stěžovatel disponuje zázemím rodinné domácnosti, kde by pobýval v případě propuštění, s manželkou nežije, je pouze v kontaktu s družkou a s bratry. Tyto okolnosti nevylučují vyhoštění stěžovatele. Správní orgány se budou rodinnou situací zabývat detailněji v řízení o správním vyhoštění. Městský soud neshledal v případě stěžovatele okolnosti, které by umožňovaly uložení zvláštního opatření, neboť v minulosti opakovaně porušoval povinnosti uložené mu zvláštním opatřením ve smyslu § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, když se nehlásil policii v době stanovené rozhodnutím ze dne 22. 3. 2024, č. j. KRPA-31581-34/ČJ2024-000022-ZSV. Podle názoru městského soudu je vysoké riziko, že se bude stěžovatel vyhýbat správnímu vyhoštění, neboť je mu známo, že zde pobývá neoprávněně, porušil zákony České republiky a členských států Evropské unie. Stěžovatel nemá prostředky na složení kauce a při výslechu uvedl, že nemá stálou adresu a že dobrovolně nevycestuje.

[9] V kasační stížnosti a jejím doplnění stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť městský soud přejal argumentaci žalované a nevypořádal se se všemi žalobními námitkami a důkazy. Nezákonnost rozhodnutí žalované dokládá závěr městského soudu, že v případě prodloužení zajištění je žádoucí detailněji popsat kroky směřující k ověření totožnosti cizince, včetně toho, jaká opatření byla dosud učiněna a s jakým výsledkem. Dále stěžovatel uvádí, že na území České republiky žije od roku 2001, hovoří excelentně česky, řádně pracoval jako brigádní dělník ve stavebnictví a je 14 let ženatý s občankou České republiky, s níž nemá děti kvůli zdravotním komplikacím. Českou republiku považuje za svůj domov. U policie se nenahlásil z důvodu nemoci, přičemž se řádně neomluvil, neboť nevěděl, jaké důsledky bude takové jednání mít. Dosud své povinnosti uložené zvláštním opatřením řádně plnil. Domnívá se, že vzhledem k délce pobytu splnil podmínky k udělení trvalého pobytu. V Maroku nemá již žádné rodinné vazby, pochází ze západní S., která je v dlouhodobém konfliktu s Marokem. Nadto je národností Tuareg, v případě nuceného návratu mu hrozí nebezpečí mučení a pronásledování, psychická a fyzická újma. Rozhodnutí žalované považuje za nespravedlivé a nepřiměřené. Je přesvědčen, že v jeho případě mělo být uplatněno mírnější opatření vzhledem k tomu, že Velvyslanectví Marockého království nekomunikuje. Za účelem prokázání výše popsaných tvrzení stěžovatel navrhuje veřejné jednání ve věci a výslech manželky.

[10] Provedení uvedeného důkazu však stěžovatel nenavrhoval v předchozím řízení, ačkoli tak učinit mohl. Nadto jsou všechny rozhodné skutkové okolnosti patrné z obsahu správního spisu a stěžovatel ani neuvádí, jaké konkrétní skutečnosti rozporující skutková zjištění správního orgánu by měly být svědeckou výpovědí prokázány. Nejvyšší správní soud neshledal důvody, pro něž by bylo vhodné nařídit jednání k projednání kasační stížnosti, a proto v souladu s § 109 odst. 2 s. ř. s. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

[11] Dále je nutné upozornit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se musí vztahovat právě k tomuto rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/200348, anebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/201247). V minulosti Nejvyšší správní soud též dovodil, že „aby vůbec byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského soudu).“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/201963, č. 4051/2020 Sb. NSS.). Kasační stížností nelze argumentačně mířit zprostředkovaně do rozhodnutí správních orgánů napadených žalobou, nýbrž jen do rozhodnutí krajského soudu (srov. shora citované usnesení zdejšího soudu č. j. 10 As 181/201963). Pouhý blíže neodůvodněný nesouhlas se závěry krajského soudu nesplňuje esenciální požadavky kladené na formulaci kasačních námitek.

[12] Úkolem stěžovatele tedy bylo konkrétní argumentací zpochybnit závěry městského soudu. Ve vztahu k jeho zázemí v České republice stěžovatel v zásadě pouze opakuje svoji žalobní argumentaci, přičemž zcela pomíjí skutková zjištění a závěry obsažené v odst. 38 napadeného rozsudku, kde městský soud konstatoval, že „[ž]alobní tvrzení že žalobce má prokazatelně zázemí v rodinné domácnosti, ve které v případě propuštění může pobývat, nebylo dosud potvrzeno, s manželkou nežije, družku má asi rok, nemají se ale kde scházet, jsou spolu v kontaktu, stejně je žalobce v kontaktu i s bratry. Na základě těchto skutečností žalovaný správně předběžně posoudil, že tyto okolnosti vyhoštění žalobce neznemožňují. Zásahem do soukromého a rodinného života se budou dále správní orgány detailněji zabývat v rozhodnutí o správním vyhoštění“. Těmito úvahami městský soud zpochybnil žalobní tvrzení stěžovatele, avšak ten proti nim v kasační stížnosti kvalifikovaným způsobem nebrojí. S ohledem na výše uvedené judikatorní závěry tedy lze uzavřít, že Nejvyšší správní soud nemůže v souladu s § 104 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout k uvedené argumentaci stěžovatele.

[13] Stěžovatel v žalobě netvrdil okolnosti, pro které se nenahlásil policii České republiky, ani že vzhledem k délce pobytu na území splnil podmínky pro udělení trvalého pobytu, ač tak mohl učinit. Stejně tak v žalobě neuplatnil argumentaci ohledně hrozící újmy v zemi původu. Ani těmito námitkami se tak Nejvyšší správní soud z důvodů uvedených v § 104 odst. 4 s. ř. s. nemůže věcně zabývat.

[14] Dále stěžovatel poukazuje na závěry městského soudu učiněné v odst. 33 napadeného rozsudku, z nichž dovozuje, že žalovaná pochybila, pokud detailněji nepopsala kroky směřující k ověření jeho totožnosti, což má za následek nezákonnost jejího rozhodnutí, jakož i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Napadený rozsudek však vytýkanými vadami netrpí, neboť stěžovatel vytrhává závěry městského soudu z kontextu. Ten totiž uvedl, že „je žádoucí detailněji popsat kroky směřující k ověření totožnosti cizince, tedy jaké kroky byly do současné doby učiněny a s jakým výsledkem, zároveň však v projednávaném případě neshledal, že by nedostatečný popis komunikace s Velvyslanectvím Maroka způsobil nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť k datu vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění nebylo vydáno ani prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění.“ Městský soud tedy vycházel z toho, že v situaci, kdy není vydáno prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění, není nezbytné, aby žalovaná činila, popř. zdůvodňovala úkony, které učinila za účelem budoucí realizace správního vyhoštění. Městský soud pouze připustil, že žalované nic nebrání v tom, aby v této fázi řízení začala podnikat příslušné kroky, což by v konečném důsledku vedlo ke zkrácení doby nutného zajištění. Následně uzavřel, že pokud bude zajištění stěžovatele i nadále prodlužováno, bude nutné uvedené kroky popsat. Stěžovatel výše uvedené závěry konkrétním způsobem nezpochybňuje. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v uvedeném ohledu není napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

[15] Stěžovatel ve zbytku kasační stížnosti brojí proti způsobu, jakým žalovaná, resp. městský soud, vyhodnotily skutkové okolnosti. V obecné rovině namítá, že v jeho případě není prodloužení zajištění přiměřené s ohledem na délku pobytu a zázemí v České republice.

[16] K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Jeli tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/201195, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/201420, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/200999, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/200746, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/200860, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21).

[17] Nejvyšší správní soud se i s ohledem na obecnost námitky ztotožňuje se závěrem městského soudu vysloveným v odst. 38 napadeného rozsudku, že na základě zjištěných skutečností nebyly shledány okolnosti, které by vylučovaly realizaci správního vyhoštění ve vztahu k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Je vhodné upozornit, že městský soud vycházel při posouzení této otázky z odlišných skutečností, než tvrdil stěžovatel v žalobě (a nyní opakuje v kasační stížnosti), aniž by stěžovatel zpochybnil jejich pravdivost. Tyto skutečnosti přitom vyplývají z obsahu správního spisu (včetně výpovědi stěžovatele). Úkolem Nejvyššího správního soudu přitom není opakovat jednou správně vyřčené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2021, č. j. 7 As 253/201926).

[18] Stěžovatel se dále domnívá, že mělo být zvoleno mírnější opatření než jeho zajištění, a to i s ohledem na váznoucí komunikaci s marockými úřady.

[19] Městský soud však postupoval v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS, z něhož mimo jiné vyplývá, že i v případě zajištění pro porušení povinnosti uložené mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 124 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců „je třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince). Žalovaná musí při svém rozhodování vycházet z konkrétního jednání cizince a posoudit jeho věc v souladu se zásadou individualizace.“ Těmto judikatorním požadavkům městský soud dostál. Konstatoval, že stěžovatel opakovaně vědomě porušil povinnosti uložené mu zvláštním opatřením podle § 123 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, když se ve stanovené době nehlásil osobně Policii České republiky, což stěžovatel nerozporuje. Ačkoli je stěžovatel ženatý, s manželkou nežije, nemají děti, nemá zajištěné ubytování a nenabídl peníze ke složení finanční záruky. Nadto je vysoké riziko, že se stěžovatel bude vyhýbat správnímu vyhoštění, neboť je mu známo, že na území České republiky pobývá neoprávněně, porušil české zákony a nadto uvedl, že se dobrovolně nepodrobí správnímu vyhoštění. Na základě těchto skutečností dospěl městský soud k závěru, že stěžovateli nebylo možné uložit mírnější opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Rovněž s tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Stěžovatel uvedená skutková zjištění zásadním způsobem nezpochybňuje, uvádí pouze, že má manželku a v případě uložení zvláštního opatření by mohl pobývat na jedné z pražských adres. Tyto skutečnosti však nemohou nic změnit na správnosti závěrů městského soudu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že dosavadní postup marockých úřadů se v souladu s výše citovaným usnesením č. j. 5 Azs 20/2016-38 nepromítá do posouzení otázky možnosti uložení zvláštního opatření. Tuto skutečnost městský soud vypořádal při hodnocení pravděpodobnosti naplnění účelu zajištění, tj. správního vyhoštění.

[20] S ohledem na shora uvedené skutečnosti je možné konstatovat, že městský soud rozhodl zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, přičemž se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. zmíněné usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 8 As 287/2020, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že procesně úspěšné žalované nevznikly náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[22] Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 20. 11. 2024, č. j. 4 Azs 235/2024-29, zástupkyní stěžovatele advokátku Mgr. et. Mgr. Simonu Pavlicovou. Ustanovené zástupkyni přísluší za zastupování stěžovatele odměna a náhrada hotových výdajů, přičemž tyto náklady nese stát, jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 10 věty první s. ř. s. Ze soudního spisu vyplývá, že ustanovené zástupkyni náleží odměna za dva úkony právní služby, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, která zahrnují i studium spisu, jakož i za sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne 2. 12. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“). Za tyto úkony právní služby jí náleží odměna podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s § 7 téhož předpisu ve výši 3.100 Kč za každý z nich, tj. celkem 6.200 Kč. Ke každému z těchto dvou úkonů právní služby se přiznává náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, tj. celkem 600 Kč. Dále zástupkyni stěžovatele náleží cestovné v celkové výši 2.880 Kč za cesty do Brna a zpět za účelem studia spisu a do V. L. a zpět za účelem porady s klientem, jakož i náhrada za promeškaný čas strávený na těchto cestách v rozsahu devíti započatých půlhodin v celkové výši 900 Kč (§ 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu). Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti tak činí celkem částku ve výši 10.580 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2025

JUDr. Jiří Palla
předseda senátu

Plný text

4 Azs 235/2024-30
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: T. E. M., proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem [adresa] Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2024, č. j. KRPA-203400-26/ČJ-2024-000022-ZZC, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 19 A 43/2024-29, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a o žádosti žalobce o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti,

takto:

I. Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

II. Soud ustanovuje zástupkyní žalobce pro řízení o kasační stížnosti Mgr. et Mgr. Simonu Pavlicovou, advokátku, se sídlem tř. T. G. Masaryka 1118, Frýdek-Místek.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 9. 2024, č. j. KRPA-203400-26/ČJ-2024-000022-ZZC, podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, prodloužila dobu zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění stanovenou rozhodnutím žalované ze dne 21. 6. 2024, č. j. KRPA-203400-14/ČJ-2024-000022-ZZC, o 90 dnů. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal správní žalobu.

[2] Rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 19 A 43/2024-29, Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované zamítl.

[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost společně s návrhem na přiznání odkladného účinku a žádostí o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. V návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatel uvedl, že by pro něj následky rozsudku městského soudu a rozhodnutí žalované znamenaly větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti současně není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, přičemž újma, která by mohla vzniknout jiným osobám, by byla menší než újma hrozící stěžovateli. Stěžovatel doplnil, že pokud dodržuje všechna pravidla společenského soužití a právní předpisy, nikomu neškodí a nezpůsobuje újmu, nelze narušit veřejný zájem přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008-131. V žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že je zajištěn a v současné době nedisponuje žádnými peněžními prostředky, které by mohl využít pro účely opatření si zástupce komerční cestou. Vzhledem k zajištění si současně nemůže peněžní prostředky opatřit prací, či manipulovat s peněžními prostředky, které by měl jinak k dispozici. Stěžovatel doplnil, že se neorientuje v právním řádu České republiky, proto není schopen se sám hájit před soudem, přičemž pro řízení o kasační stížnosti je zastoupení stěžovatele povinné.

[4] Žalovaná se k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyjádřila.

[5] Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti byl podán včas a osobou k tomu oprávněnou. Přistoupil proto k jeho věcnému posouzení podle § 73 ve spojení s § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

[6] Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Z těchto ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něho nepříznivého soudního rozhodnutí; přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/201538).

[8] Povinnost tvrdit a prokázat hrozbu újmy tíží stěžovatele (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Afs 275/2017-20). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí významná újma vznikne, a vysvětlení, v čem tato újma spočívá, včetně uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší (resp. významné) újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozsudkem městského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k tvrzením uplatněným v návrhu, k jehož unesení je nutné, aby stěžovatel svá tvrzení, jimiž odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/201550).

[9] Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku pouze parafrázuje relevantní právní úpravu. Žádný konkrétní důvod pro přiznání odkladného účinku neuvedl. Stěžovatel ani neosvědčuje jakékoli skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr o vzniku újmy a následně ji poměřit s kolidujícím důležitým veřejným zájmem.

[10] V posuzované věci proto stěžovatel břemeno tvrzení a břemeno důkazní o existenci skutečností opodstatňujících přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neunesl a ani Nejvyšší správní soud nezjistil okolnosti, které by svědčily o tom, že situace stěžovatele patří právě mezi ojedinělé případy, pro něž je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen. Stěžovatelova tvrzení jsou velmi obecná a nelze z nich seznat, v čem konkrétně mu nepřiznáním odkladného účinku má vzniknout zásadní újma, a to taková, která je nepoměrně větší, než jaká by mohla vzniknout jiným osobám přiznáním odkladného účinku.

[11] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že i pokud by stěžovatel svůj návrh v tomto ohledu doplnil, z povahy institutu zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, resp. rovněž prodloužení zmíněného zajištění nepřichází přiznání odkladného účinku v úvahu, neboť by zcela popíralo samotný smysl a účel zajištění, kterým je časově ohraničené omezení osobní svobody za účelem správního vyhoštění cizince (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 130/2011-71; z nedávné doby lze dále odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2023, č. j. 4 Azs 186/2023-24, ze dne 12. 6. 2024, č. j. 8 Azs 141/2024-35, či ze dne 14. 3. 2024, č. j. 5 Azs 38/2024-30). I proto nemohl být návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný.

[12] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

[13] Nejvyšší správní soud dále posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.

[14] Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. lze navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Z citovaného ustanovení vyplývá, že navrhovateli lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2) je to nezbytně třeba k ochraně jeho práv.

[15] Pokud jde o předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, ty upravuje § 36 odst. 3 s. ř. s. Podle první věty tohoto ustanovení účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.

[16] Dříve než mohl Nejvyšší správní soud rozhodnout o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce, musel posoudit jeho majetkovou situaci, a to i přes to, že stěžovatele v nyní posuzované věci poplatková povinnost netíží, neboť je od placení soudních poplatků osvobozen. Stěžovatel doložil vyplněný Formulář o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, z něhož vyplývá, že aktuálně není zaměstnán s ohledem na zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty. Stěžovatel současně doložil, že nedisponuje žádnými peněžními prostředky, z nichž by mohl hradit náklady zastoupení advokátem. V této souvislosti doplnil, že nemůže disponovat ani s peněžními prostředky, které by měl jinak k dispozici. První podmínka pro ustanovení zástupce je proto splněna.

[17] Druhá podmínka pro ustanovení zástupce je rovněž splněna, neboť zastoupení advokátem je podmínkou řízení o kasační stížnosti. V souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, máli stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V projednávané věci přitom nebyly zjištěny žádné další okolnosti, na základě kterých by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ustanovení zástupce není nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele. Stěžovatel je nadto cizincem, který se neorientuje v právním řádu České republiky.

[18] Nejvyšší správní soud proto stěžovateli ustanovil k ochraně jeho práv Mgr. et Mgr. Simonu Pavlicovou, advokátku, se sídlem tř. T. G. Masaryka 1118, Frýdek-Místek. Ustanovená zástupkyně stěžovatele zváží případné další doplnění odůvodnění kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Pro účely převzetí zastupování Nejvyšší správní soud zaslal ustanovené zástupkyni stěžovatele společně s tímto usnesením i kasační stížnost ze dne 23. 10. 2024, napadený rozsudek městského soudu a informaci o řízení. Ustanovená advokátka uvedla ve veřejném rejstříku České advokátní komory telefonní číslo: [telefon] a e-mail: [email].

V Brně dne 20. listopadu 2024

JUDr. Jiří Palla
předseda senátu