Usnesení ze dne 21. 7. 2026
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: H. T. K. S., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: V. H., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2025, č. j. OAM-3495-63/PP-2024, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, č. j. 29 A 1/2026-81,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 1.000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalobkyně požádala žalovaného o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana Evropské unie (EU), který sám není občanem EU. Žalovaný žádost zamítl, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek [§ 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)]. Zároveň stanovil žalobkyni lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 35 dní od právní moci rozhodnutí.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud žalobu zamítl. V rozsudku se zabýval třemi okruhy námitek.
[3] Městský soud zaprvé aproboval závěr žalovaného, že žalobkyně představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Její dosavadní život nedává do budoucna dostatečné záruky pro to, že povede na území České republiky spořádaný život neohrožující důležité zájmy celé společnosti. Žalobkyně se v minulosti opakovaně dopustila závažné trestné činnosti. Trestnou činnost páchala i v době, kdy měla svým řádným životem prokázat, že se napravila (ve zkušební době podmíněného odsouzení a podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Od spáchání poslední trestné činnosti uplynulo již více než devět let, přičemž žalobkyně byla v průběhu výkonu posledního trestu i po svém propuštění hodnocena dohledovými orgány kladně. Větší část této doby však strávila ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, čímž byla „nucena“ vést řádný život (nešlo o dobrovolné jednání). Skutečnost, že byla podmíněně propuštěna, nelze směšovat s tím, zda představuje hrozbu pro veřejný pořádek. Navíc žalobkyně ani po propuštění z výkonu trestu nedodržuje právní předpisy, neboť pobývá na území České republiky neoprávněně.
[4] Zadruhé dospěl městský soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně má na území České republiky zletilého syna a dvě nezletilé dcery, občany České republiky. S nezletilými dcerami nesdílí společnou domácnost, neboť jsou v pěstounské péči a žijí poměrně daleko od bydliště žalobkyně. Setkávání tedy probíhá jen občasně a pobyty trvají v řádu dnů. Syn, kterému je 20 let, aktuálně sdílí s žalobkyní společnou domácnost. Žalovaný vyhodnotil, že žalobkyně nebyla při dospívání dětí klíčovou osobou, neboť všechny tři děti vyrůstaly v pěstounské rodině a nezletilé dcery v ní žijí stále. Zletilý syn je schopen se o sebe sám postarat. Žalobkyně tedy není z hlediska soustavné péče o děti osobou nepostradatelnou.
[5] Zatřetí se městský soud neztotožnil s námitkou, že žalovaný dostatečně nezohlednil nejlepší zájem nezletilých dcer žalobkyně. Řízení o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU může mít na dítě nezpochybnitelný dopad (byť se přímo nerozhoduje o jeho právech a povinnostech). Nezletilé dcery sice mají zájem o setkávání s žalobkyní, ale nepřejí si opustit pěstounskou rodinu. Žalovaný také zohlednil, že napadeným rozhodnutím nejsou děti zbaveny možnosti setkávat se s žalobkyní. Kontakt může být zprostředkován skrze telefon či moderní technologie. Vyloučeno není ani osobní setkání, neboť žalobkyni nic nebrání navštívit Českou republiku na základě krátkodobého víza udělovaného rodinným příslušníkům občanů EU (byť osobní návštěvy nebudou již tak časté). Děti mohou také navštěvovat žalobkyni v zemi původu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Co se týká nebezpečí pro veřejný pořádek, nezjistil žalovaný podle stěžovatelky skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatelka se dopustila posledního trestného činu před více než 9 lety. Nyní je podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž uplynula více než polovina zkušební doby, v níž se již nedopustila žádného dalšího trestného činu, za nějž by byla odsouzena. Během výkonu trestu odnětí svobody byla několikrát za své chování pozitivně hodnocena. Podle hodnocení získala též náhled na svou trestnou činnost a je si vědoma svého pochybení. Stěžovatelka je motivována zejména péčí o své děti. Tyto faktory výrazně snižují riziko jejího budoucího protiprávního jednání. Stěžovatelka je pozitivně hodnocena také Probační a mediační službou, podle níž splnila povinnost podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, řádně se dostavovala na konzultace a její motivace vést řádný život je výrazná. Městský soud však faktory svědčící ve prospěch stěžovatelky pominul. Ani stěžovatelčin neoprávněný pobyt na území nemůže být důvodem pro aktivaci výhrady veřejného pořádku.
[8] Žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav ani ve vztahu ke skutečnostem, které se týkají zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Stěžovatelka udržuje se všemi svými dětmi dobrý vztah, byť dcery jsou v pěstounské péči. Se zletilým synem sdílí domácnost. Dcery každý den kontaktuje, pravidelně je navštěvuje a dle svých možností zasílá pěstounům peníze na jejich výživu. Pro vývoj dcer je vztah s jejich matkou klíčový. Městský soud kladl zásah do práva stěžovatelky i jejích dětí na soukromý a rodinný život za vinu stěžovatelce, resp. její protiprávní činnosti. To však bez zohlednění individuálních okolností nelze, neboť by posouzení proporcionality ztratilo smysl (viz rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 Azs 33/2022-39, bod 39).
[9] Městský soud dovodil přiměřenost zásahu do práva na soukromý a rodinný život z možnosti návratu do České republiky za její rodinou. Nezohlednil však faktické a právní možnosti budoucí legalizace pobytového statusu stěžovatelky a nevypořádal všechny její námitky. Státním občanům Vietnamské socialistické republiky je dlouhodobě ztížen vstup na území České republiky za účelem ekonomické integrace, a to s ohledem na stanovené kvóty. Stěžovatelka ztratí v důsledku napadeného rozhodnutí právní postavení rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jelikož její syn brzy dosáhne věku 21 let a se svými dcerami nesdílí společnou domácnost. Stěžovatelka nemůže žádat ani o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, jelikož není žádná osoba, která by vůči ní měla postavení nositele oprávnění ke sloučení rodiny.
[10] Stěžovatelka v neposlední řadě namítla, že žalovaný nijak neposuzoval míru emoční závislosti nezletilých dcer na ní, význam její přítomnosti či dopad rozhodnutí na vývoj, výchovu a výživu dětí. Pokud nebyly tyto podstatné okolnosti zjištěny, nemohl žalovaný přistoupit k následnému poměřování nejlepšího zájmu dítěte s protichůdným veřejným zájmem.
[11] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Stěžovatelka neprokázala, že právo na soukromý a rodinný život převažuje nad veřejným zájmem. Stěžovatelka se neintegrovala do společnosti, neboť podstatnou část svého pobytu strávila ve vězení, a to kvůli opakovanému páchání závažné trestné činnosti. Právě na základě četnosti, různorodosti a závažnosti úmyslných trestných činů se žalovaný domnívá, že stěžovatelka představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Tento závěr nemůže zvrátit ani zohlednění nejlepšího zájmu dítěte.
[12] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem.
[14] Vzhledem k tomu, že věc byla v souladu se zákonem projednána v řízení před městským soudem specializovaným samosoudcem, zabýval se Nejvyšší správní soud dále přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. Kasační stížnost je přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na které nyní pro stručnost odkazuje.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou aplikace § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Za důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl narušit veřejný pořádek ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba považovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz rozsudky NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, ze dne 21. 10. 2022, č. j. 5 Azs 137/2022-40, či ze dne 13. 9. 2024, č. j. 5 Azs 133/2024-45). Nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že byl žadatel odsouzen za spáchání trestného činu. V zásadě jde o to, zda dosavadní jednání cizince vytváří předpoklad, jak se bude chovat v budoucnu (viz rozsudek NSS ze dne 1. 2. 2023, č. j. 10 Azs 331/2022-42, bod 19). Dřívější odsouzení za nikoliv bagatelní trestný čin tak může být signálem, že žadatel představuje i do budoucna důvodné nebezpečí, že by mohl narušit veřejný pořádek. Signál sice neznamená jistotu, ale nelze jej nevzít v úvahu (viz rozsudek NSS č. j. 2 Azs 29/2019-33, bod 22). Správní orgán musí zvážit mimo jiné závažnost a povahu spáchaného trestného činu, předchozí bezúhonnost či naopak opakované páchání trestné činnosti, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, nebo jeho postoj k trestné činnosti (viz rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, bod 31).
[16] To, že byl cizinec podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, samo o sobě neznamená, že se napravil, povede řádný život a již žádné nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu zákona o pobytu cizinců nepředstavuje (viz rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 Azs 114/2020-31, bod 27). Na druhou stranu ani sama skutečnost, že byl cizinec podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a doposud neuběhla zkušební doba, nic nevypovídá o riziku dalšího protiprávního jednání cizince (viz rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, bod 32). Je-li osoba podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, je třeba na základě individuálních okolností pečlivě posoudit, zda představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Je třeba zvážit osobní vývoj dané osoby, dostupné informace o jejím aktuálním chování, o prostředí, v němž se pohybuje, a o tom, zda se dostává do situací, které by mohly vyústit v páchání trestné činnosti či jiné činnosti, jež by mohla představovat nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Podstatné je, aby správní orgán usuzoval o chování osoby ke dni svého rozhodnutí a v perspektivě jejího budoucího chování; její minulost je relevantní potud, pokud může přiměřeně pravděpodobně napovědět o současném a budoucím chování (viz rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022-57, č. 4523/2023 Sb. NSS).
[17] Stěžovatelka předně argumentuje, že žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav. Z předložené argumentace je však zjevné, že rozporuje výhradně to, jak žalovaný (resp. městský soud) skutková zjištění hodnotil, nikoliv že by nebyla dostatečná. Proto Nejvyšší správní soud pouze obecně uvádí, že žalovaný zjistil skutkový stav dostatečně.
[18] Vzhledem k námitce nepřezkoumatelnosti je také třeba poznamenat, že se městský soud zabýval všemi podstatnými skutečnostmi a jím učiněné úvahy jsou přezkoumatelné. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry městského soudu nepůsobí jejich nepřezkoumatelnost (viz rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64, bod 66).
[19] Stěžovatelka akcentuje především skutečnosti týkající se jejího posledního pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody, kde byla hodnocena Vězeňskou službou kladně. Stejně tak poukazuje na to, že se řádně chová ve zkušební době a že poslední trestný čin spáchala před devíti lety. Městský soud však i tyto skutečnosti řádně zhodnotil a v souladu s judikaturními závěry je porovnal se skutečnostmi, které naopak ve prospěch stěžovatelky nejsou (viz zejména bod 62 napadeného rozsudku). Oproti stěžovatelce, která vychází výhradně ze skutečností, které jsou jí ku prospěchu, zohlednil tedy městský soud situaci komplexně. Závěru, že v kontextu dlouholetého počínání stěžovatelky není ani její aktuální chování dostatečnou zárukou, že její pobyt na území neohrozí veřejný pořádek, není z pohledu souladnosti s výše předestřenou judikaturou co vytknout.
[20] Městský soud dostatečně popsal (především drogovou) trestnou činnost stěžovatelky a její závažnost. Zdůraznil, že stěžovatelka se dopouštěla závažné trestné činnosti i v době, kdy již byla pravomocně odsouzena za předchozí trestný čin a nacházela se ve zkušební době podmíněného odsouzení, a v dalším případě v době, kdy byla podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž ještě neuplynula zkušební doba. Městský soud podotkl, že v uvedených případech neodradila stěžovatelku od páchání trestné činnosti ani skutečnost, že se jí již narodily děti, za něž byla sama výlučně odpovědná a které v důsledku její trestné činnosti byly umístěny nejprve do ústavní výchovy a posléze do pěstounské péče. Zároveň je patrné, že se stěžovatelka dopouští speciální recidivy, která představuje (i bez zohlednění závažnosti konkrétního jednání, které je u stěžovatelky taktéž vysoké) vysoké nebezpečí pro společnost, a to především ve vztahu k budoucímu páchání té stejné trestné činnosti.
[21] Stěžovatelka dále rozporuje úvahy městského soudu a žalovaného ohledně jejího neoprávněného pobytu. Odkazuje přitom na rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2026, č. j. 22 Azs 19/2026-44.
[22] Z rozsudku městského soudu nevyplývá, že by nelegální pobyt stěžovatelky na území po jejím propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byl důvodem, pro nějž byla zamítnuta žádost o přechodný pobyt. Žalovaný i městský soud se zabývali pobytovou historií stěžovatelky zejména s ohledem na její tvrzení, že po propuštění z výkonu trestu vede řádný život. Žalovaný přiléhavě poukázal na to, že i přes pozitivní vyznění hodnocení aktuálního způsobu vedení života ze strany Probační a mediační služby a Centra sociálních služeb Praha nelze význam těchto podkladů přeceňovat. Stěžovatelka totiž pobývá a pracuje na území České republiky neoprávněně, což ve zprávách uvedených institucí není zachyceno, neboť to nespadá do jejich úkolů. Žalovaný poukázal též na to, že stěžovatelka odmítla objasnit, odkud pochází finanční prostředky, z nichž na území České republiky žije, když není oprávněna vykonávat závislou činnost ani podnikat. Přitom právě finanční potíže a dluhy byly v minulosti příčinou zapojení stěžovatelky do trestné činnosti, kterou páchala za účelem vlastního obohacení.
[23] Pokud stěžovatelka v souvislosti s významem svého nelegálního pobytu obecně odkázala na rozsudek NSS č. j. 22 Azs 19/2026-44, je třeba upozornit na zásadní odlišnost obou věcí. V nynější věci bylo stěžovatelce zrušeno povolení k trvalému pobytu mimo jiné podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Do tohoto ustanovení se promítá požadavek čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, podle něhož je třeba, podobně jako v tomto řízení, posuzovat, zda jednání cizince představovalo skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Samotné odsouzení pro trestný čin neodůvodňuje přijetí opatření z důvodu veřejného pořádku (viz rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011-146, č. 2882/2013 Sb. NSS). V případě posuzovaném v rozsudku č. j. 22 Azs 19/2026-44 bylo povolení k trvalému pobytu zrušeno z jiného důvodu (automaticky kvůli odsouzení za zvlášť závažný zločin), a proto došlo k omezení práva cizince na základě čl. 27 směrnice 2004/38/ES teprve zamítnutím žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu (viz body 36 a 37 uvedeného rozsudku). V nynějším případě však došlo k omezení práva cizince na základě čl. 27 směrnice 2004/38/ES již rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu, neboť bylo založeno (mimo jiné) na důvodu dle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Toto rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy se stěžovatelka nacházela ve výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže následně po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a pobytu na území bez jakéhokoliv oprávnění podala žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU, mohla jen stěží předpokládat, že žalovaný vydá rozhodnutí, kterým „pouze“ deklaruje stěžovatelčino právo pobytu jako rodinného příslušníka občana EU, jak dovodil Nejvyšší správní soud v bodě 36 zmíněného rozsudku. V případě stěžovatelky totiž již bylo rozhodnuto, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek.
[24] Stěžovatelka se na rozsudek NSS č. j. 22 Azs 19/2026-44 odkazuje i ohledně posuzování skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku. Napadený rozsudek však není s uvedeným rozsudkem v rozporu. Jak již bylo zmíněno výše, u stěžovatelky je patrná specializace na závažnou drogovou trestnou činnost. V jednom případě přitom spáchala trestný čin ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody a v dalším případě ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu. Tyto skutečnosti neodpovídají případu, který posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 22 Azs 19/2026-44, byť i v něm se jednalo o spáchání zvlášť závažného drogového trestného činu. Při posuzování budoucího nebezpečí pro veřejný pořádek nelze právě zmíněné odlišnosti přehlédnout či bagatelizovat jejich význam jen proto, že se stěžovatelka během posledně vykonávaného trestu chovala vzorně a je kladně hodnocena Probační a mediační službou. Žalovaný přiléhavě poukázal na to, že stěžovatelce ještě neuplynula zkušební doba, přičemž v minulosti páchala úmyslnou trestnou činnost právě i v jejím průběhu.
[25] Navíc, jak správně poznamenal městský soud, nedávné stěžovatelčino chování je do značné míry vynucené tím, že k němu docházelo v rámci výkonu trestu odnětí svobody či v rámci zkušební doby podmíněného propuštění (viz rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2023, č. j. 7 Azs 306/2022-45, bod 17). Poukazuje-li tedy stěžovatelka na to, že od spáchání trestného činu uplynulo devět let, je třeba zdůraznit, že z toho šest let strávila ve výkonu vazby či trestu odnětí svobody, kde je výrazně obtížné páchat (drogovou) trestnou činnost (což právě představuje nebezpečí do budoucna) a jen tři roky strávila ve zkušení době podmíněného propuštění. Výstižný je i závěr městského soudu ohledně stěžovatelkou tvrzené motivace vést řádný život, aby se mohla stýkat se svými dětmi. Tato motivace totiž v případě stěžovatelky v minulosti několikrát selhala, a to navíc v situaci, kdy byly její děti z důvodu věku i případné nejistoty ohledně náhradní péče v daleko zranitelnějším postavení. Z ničeho nevyplývá, že by nyní měla být situace jiná.
[26] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že závěr městského soudu, že stěžovatelka představuje aktuální nebezpečí pro veřejný pořádek, je v souladu s judikaturou.
[27] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval zásahem do práva na soukromý a rodinný život a principu nejlepšího zájmu dítěte, neboť tyto dva okruhy námitek spolu nerozlučně souvisejí.
[28] Při posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života je třeba zohlednit řadu kritérií. Jde zejména o (1) povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); (2) délku pobytu cizince v hostitelském státě; (3) dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) stěžovatelovu rodinnou situaci (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5) počet nezletilých dětí a jejich věk; (6) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (7) rozsah a intenzitu vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (9) věk a zdravotní stav dotčeného cizince (viz např. rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, či ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99). Tato kritéria byla formulována primárně v souvislosti s vyhoštěním cizince, nicméně jsou přiměřeně použitelná i na rozhodování o povolení k pobytu (viz rozsudky NSS ze dne 8. 8. 2018, č. j. 3 Azs 350/2017-29, či ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018-49). Do působnosti čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spadá i nejlepší zájem dítěte (viz rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, bod 39).
[29] I u tohoto druhého okruhu námitek stěžovatelka poukazuje na to, že žalovaný nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Jako u prvního okruhu námitek však platí, že ve skutečnosti stěžovatelka nedostatečně zjištěný skutkový stav nenapadá, ale rozporuje závěry vycházející ze zjištěných skutečností. Kromě toho lze poukázat na to, že ohledně všech skutečností, na které stěžovatelka poukázala, sama uvádí, že byly v řízení před žalovaným prokázány.
[30] Žalovaný a městský soud založili svá rozhodnutí v prvé řadě na tom, že zásah je přiměřený, neboť o všechny děti je postaráno (dcery jsou u pěstounů a syn se o sebe postará sám). Dcery jsou v pěstounské péči spokojené a do péče matky nechtějí (byť ji chtějí vídat). I při posuzování nejlepšího zájmu dítěte (a tedy i následného vážení nejlepšího zájmu dítěte s veřejným zájmem) je třeba zvažovat právě míru péče cizince o dítě a faktickou závislost dítěte na cizinci (viz rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020-52, bod 37). Děti nejsou na stěžovatelce po faktické stránce závislé. Zmiňuje-li stěžovatelka, že je její přítomnost na území České republiky z hlediska péče, podpory a výchovy nezbytná, není zřejmé, z čeho tak dovozuje. Tyto skutečnosti snižují intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života i do nejlepšího zájmu dítěte.
[31] Nejvyšší správní soud nepochybuje, že dětem i stěžovatelce bude způsobena újma, pokud stěžovatelka nezíská povolení k přechodnému pobytu. To však samo o sobě neznamená, že by ho měla získat. Ohledně způsobené újmy je třeba připomenout dlouhé roky odloučení, kdy byla stěžovatelka ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody, což muselo mít na vztah mezi stěžovatelkou a jejími dětmi vliv. To platí tím spíše, pokud strávila ve vězení velkou část života svých dětí a nemohla jim být oporou v momentech, kdy to nepochybně potřebovaly. Žalovaný tedy výstižně uzavřel, že stěžovatelka nebyla při dospívání dětí klíčovou osobou a že se svými dcerami neprožívala téměř vůbec jejich dětství. To limituje újmu, kterou může rozhodnutí žalovaného způsobit na právu na soukromý a rodinný život a nejlepším zájmu dítěte.
[32] Stěžovatelce lze přisvědčit, že pokud by jí bylo vydáno povolení k přechodnému pobytu, ulehčilo by to její snahu posílit vztahy s dětmi. Z toho nicméně nelze dovodit, že bylo třeba stěžovatelce povolení vydat. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že žalovaný ani městský soud nijak nezpochybnili emoční vztah stěžovatelky k dětem (a naopak) ani to, že spolu tráví a chtějí trávit čas. Proto také dospěl žalovaný k závěru, že v nejlepším zájmu dětí je stýkat se se stěžovatelkou a že přítomnost stěžovatelky na území pro ně může být přínosem. Není tedy pravdou, že by žalovaný nevymezil nejlepší zájem dítěte, jak namítá stěžovatelka.
[33] S tím souvisí i argumentace žalovaného, že jeho rozhodnutí nevylučuje, že se stěžovatelka může s dětmi vídat, a to i na území České republiky. I k této úvaze se stěžovatelka v kasační stížnosti vyjadřuje, avšak její argumentace se do značné míry míjí s důvody, na nichž stojí rozhodnutí žalovaného a následně i rozsudek městského soudu, který v této části rozhodnutí žalovaného cituje. V tomto kontextu tedy nelze hodnotit napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný kvůli tomu, že se městský soud nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které již v řízení před městským soudem nemířily proti důvodům rozhodnutí žalovaného.
[34] Žalovaný uvedl, že stěžovatelka může využít krátkodobé vízum, jež je přiměřeným prostředkem, který jí umožní trávit čas s dětmi podobně jako doposud, neboť vzájemné návštěvy v minulosti trvaly nanejvýš pár dní. Stěžovatelka se však v kasační stížnosti vyjadřuje k možnosti získat zaměstnaneckou kartu, dlouhodobé vízum za účelem podnikání či povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Vzhledem k tomu, že touto argumentací nerozporuje důvody rozhodnutí žalovaného ani napadeného rozsudku, jež tato pobytová oprávnění ani nezmiňují, nepovažuje Nejvyšší správní soud za nutné se k ní vyjadřovat.
[35] V tomto kontextu není důležité ani to, že stěžovatelka případně přijde o status rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť ten není pro udělení krátkodobého víza rozhodující. Zmiňuje-li stěžovatelka, že je proti ní vedeno také řízení o vyhoštění, tak rozhodnutí o vyhoštění není předmětem tohoto přezkumu a stěžovatelka ani netvrdí, že by již bylo alespoň vydáno.
[36] Stěžovatelka požaduje, aby žalovaný zohlednil faktickou a právní možnost získat pobytové oprávnění. V této souvislosti žalovaný uvedl, že nemůže předvídat, zda bude stěžovatelce krátkodobé vízum skutečně uděleno. Naznačil, že v kontextu žádosti o udělení krátkodobého víza lze obecně předpokládat mírnější posuzování případného narušení veřejného pořádku. Taková úvaha je dostatečná pro naplnění požadavku, aby se správní orgán alespoň v obecné rovině vypořádal s otázkou, zda u cizince přichází v úvahu aplikace některého z alternativních pobytových režimů (viz rozsudek NSS ze dne 23. 3. 2011, č. j. 4 As 5/2011-101).
[37] Stěžovatelka poukazuje na to, že žije na území České republiky od roku 2000. Nereaguje však na úvahu žalovaného a městského soudu, podle nichž je prakticky celá doba jejího pobytu lemována nedodržováním pravidel pobytu na území (neoprávněný vstup na území v roce 2000, účelové podání žádosti o azyl, získání trvalého pobytu uzavřením účelového manželství, neoprávněný pobyt po propuštění z výkonu trestu) a pácháním trestné činnosti (zpočátku majetkového charakteru, i mimo území České republiky, posléze drogové trestné činnosti).
[38] V kontextu popsané rodinné situace, dlouhodobého jednání stěžovatelky, které vyvolává nebezpečí narušení veřejného pořádku i do budoucna, a relativně obecných námitek, že stěžovatelka udržuje s dětmi blízký vztah a tráví s nimi čas, což je v nejlepším zájmu dětí, nelze než uzavřít, že městský soud i v této části vyhodnotil věc v souladu s judikaturou.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Jelikož je kasační stížnost nepřijatelná, Nejvyšší správní soud ji dle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná a žalovanému nevznikly náklady převyšující náklady běžné úřední činnosti (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, č. 3228/2015 Sb. NSS).
[41] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť nebránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí napadeného stěžovatelkou, a ani jí soud v řízení neuložil žádnou povinnost a sama nenavrhla, aby jí byla náhrada přiznána z důvodů hodných zvláštního zřetele.
[42] Stěžovatelce vznikla v řízení o kasační stížnosti povinnost uhradit soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč a za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč. Na soudních poplatcích však zaplatila celkem 7.000 Kč. Nejvyšší správní soud proto podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 1.000 Kč, který bude stěžovatelce vyplacen v souladu s § 10a odst. 1 téhož zákona ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2026
Mgr. Tomáš Kocourek
předseda senátu
Usnesení ze dne 28. 5. 2026
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: H. T. K. S., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: V. H., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2025, č. j. OAM-3495-63/PP-2024, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, č. j. 29 A 1/2026-81, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
II. Žalobkyni se ukládá zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný výše nadepsaným rozhodnutím zamítl dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana Evropské unie (dále jen „EU“), který sám není občanem EU. Důvodem zamítnutí žádosti bylo důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Současně s tím žalovaný stanovil žalobkyni dle § 87e odst. 4 téhož zákona lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní moci rozhodnutí. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) výše nadepsaným rozsudkem zamítl.
[2] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, s níž spojila návrh na přiznání odkladného účinku. V odůvodnění návrhu uvádí, že nepřiznáním odkladného účinku by jí, jakož i jejím rodinným příslušníkům vznikla nenahraditelná závažná újma, která by zároveň znamenala nepřiměřený zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života. Stěžovatelka je matkou dvou nezletilých dcer a jednoho zletilého syna, přičemž všechny její děti jsou státními občany České republiky. Se svým zletilým synem sdílí společnou domácnost. V době, kdy byla stěžovatelka ve výkonu trestu odnětí svobody, byly všechny její děti umístěny do pěstounské péče, přičemž dvě doposud nezletilé dcery jsou v pěstounské péči i nadále. Stěžovatelka však přesto neztratila kontakt se svými dětmi, má s nimi dobrý vztah, každodenně je kontaktuje, pravidelně navštěvuje, tráví s nimi volný čas a příležitostně zasílá pěstounům peníze na jejich výživu, případně zasílá dětem dárky. Přestože jsou její dcery v pěstounské péči, považují stěžovatelku za svoji matku. Ani ve správním řízení nebylo zpochybněno, že stěžovatelka je rodinným příslušníkem občana EU. Z hlediska podpory, péče a výchovy nezletilých dcer a nezaopatřeného zletilého syna je přítomnost stěžovatelky na území České republiky zcela nezbytná.
[3] Stěžovatelka dále uvádí, že momentálně nemá jinou možnost úpravy svého pobytového statusu na území České republiky. Nemůže úspěšně žádat o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny či za účelem investování, o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem podnikání ani o zaměstnaneckou kartu. Jakmile všechny její děti dosáhnou věku 21 let, pozbyde i status rodinného příslušníka občana EU, tedy možnost získat povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka EU. Již bylo vůči ní zahájeno řízení o správním vyhoštění, které doposud nebylo skončeno, neboť správní orgán vyčkával konce řízení před městským soudem. Nebude-li tedy kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, hrozí stěžovatelce bezprostředně správní vyhoštění, s nímž bude spojena nemožnost vrátit se po blíže neurčenou dobu na území České republiky. V důsledku toho by došlo ke zpřetrhání jejích rodinných vazeb. Navíc nelze akceptovat závěr, že by byla nucena opustit území České republiky až v důsledku správního vyhoštění, neboť povinnost opustit území jí byla stanovena již v napadeném rozhodnutí.
[4] Stěžovatelka konečně uvádí, že přiznáním odkladného účinku nevznikne žádná újma jiným osobám, neboť dopady napadeného rozhodnutí se týkají pouze stěžovatelky a její rodiny. Dle názoru stěžovatelky je splněna i podmínka, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nedojde k narušení důležitého veřejného zájmu. Pro zamítnutí návrhu totiž nepostačí pouhá existence kolidujícího veřejného zájmu, nýbrž je zapotřebí provést test proporcionality hrozícího zásahu do základního práva stěžovatelky a veřejného zájmu. Stěžovatelka sice byla opakovaně odsouzena za páchání trestné činnosti, od poslední trestné činnosti však uplynulo již 9 let. K podmíněnému propuštění stěžovatelky z výkonu posledního trestu došlo s ohledem na vzorné chování, v čemž pokračuje i po propuštění na svobodu. Předchozí trestná činnost nemůže za daných okolností převážit nad zájmem na ochraně jejího soukromého a rodinného života.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje zamítnutí návrhu. Dle jeho názoru není v případě stěžovatelčina návrhu splněna ani jedna ze tří podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelka se na území České republiky dopouštěla zvlášť závažné drogové trestné činnosti. V roce 2016 byla podmíněně propuštěna z výkonu trestu, v rámci zkušební doby však byla opětovně odsouzena. Kromě opakovaného odsouzení za trestnou činnost páchala stěžovatelka na území České republiky rovněž přestupky a bylo s ní zahájeno řízení o správním vyhoštění, neboť na území České republiky pobývá neoprávněně. Nezletilé děti stěžovatelky jsou momentálně svěřeny do pěstounské péče, přičemž z šetření odboru sociálních věcí Městského úřadu H. vyplynulo, že je o ně dobře postaráno. Stěžovatelčin syn je zletilý, dosáhl již věku 21 let, a je tudíž schopen se o sebe postarat sám. Podporu ve formě peněz a dárků může stěžovatelka svým dětem zasílat i ze zahraničí.
[6] Osoba zúčastněná na řízení se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřila.
[7] Kasační stížnost v této věci nemá ze zákona odkladný účinek. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) jej však může na návrh stěžovatele přiznat, jsou-li splněny tři podmínky plynoucí z § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“): 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro navrhovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro navrhovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně.
[8] Skutečnosti nasvědčující vzniku nepoměrně větší újmy navrhovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, tedy závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat hrozbu vzniku újmy má stěžovatel, který musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje, a uvést její intenzitu. Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.
[9] NSS předně uvádí, že újma, která může cizinci vzniknout v důsledku vycestování do země původu, nemusí být nutně spojena s rozhodnutím o vyhoštění, neboť povinnost vycestování může vyplývat již z rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění. K tomu je však třeba dodat, že povinnost opustit území má a priori každý cizinec, který není držitelem platného pobytového oprávnění, bez ohledu na to, zda byla cizinci autoritativně uložena rozhodnutím správního orgánu na úseku pobytu cizinců. V opačném případě by porušoval povinnost, kterou mu stanoví § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, čímž by se dopustil přestupku dle § 156 odst. 1 písm. f) téhož zákona a vystavoval se nebezpečí vydání rozhodnutí o navrácení (např. v podobě uložení správního vyhoštění). V této souvislosti je třeba připomenout, že institut odkladného účinku kasační stížnosti slouží k tomu, aby byly prozatímně odvráceny účinky správního rozhodnutí, které by pro stěžovatele mohly představovat závažnou újmu. Jak již přitom NSS naznačil výše, v situaci, kdy správní rozhodnutí cizinci ukládá povinnost opustit území České republiky, avšak tato povinnost mu vyplývá již ze samotného faktu, že není držitelem platného pobytového oprávnění, nemůže odklad účinků správního rozhodnutí na povinnosti cizince vycestovat z území České republiky nic změnit. Jak již NSS uvedl v usneseních ze dne 16. 12. 2020, č. j. 8 Azs 196/2020-36, ze dne 21. 12. 2021, č. j. 8 Azs 367/2021-33, či ze dne 1. 10. 2020, č. j. 8 Azs 125/2020-34, je třeba se zabývat otázkou, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec bylo způsobilé odvrátit stěžovatelkou tvrzenou újmu spočívající v povinnosti vycestovat z území ČR zpět do Vietnamu. Tak by tomu nebylo například tehdy, pokud by stěžovatelka již v průběhu správního řízení vedoucího k vydání napadeného rozhodnutí neměla oprávnění na území ČR pobývat, a to ani na základě tzv. fikce pobytového oprávnění, anebo by naopak bylo zřejmé, že jí již svědčí jiný pobytový titul.
[10] Dle § 87y odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve vztahu k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU platí, že „rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie nebo se státním občanem České republiky, je oprávněn pobývat na území do dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti“. Dle odst. 3 téhož ustanovení „oprávnění pobývat na území podle odstavce 1 neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, trestu vyhoštění, ukončení přechodného pobytu nebo o zrušení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie nebo jde-li o opakovaně podanou žádost, v níž nejsou uvedeny nové skutečnosti, které rodinný příslušník občana Evropské unie nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti“. V posuzované věci je zřejmé, že stěžovatelka na území České republiky pobývá s blízkým rodinným příslušníkem, který je občanem České republiky, konkrétně se svým zletilým synem, s nímž sdílí společnou domácnost. Ze žádného podkladu, které má NSS k dispozici, nevyplývá, že by nastala některá ze situací předvídaných v § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Lze tudíž předpokládat, že stěžovatelce v průběhu správního řízení svědčila fikce pobytového oprávnění dle § 87y zákona o pobytu cizinců. Odkladný účinek přiznaný kasační stížností, jenž by působil ve vztahu k právní moci rozsudku městského soudu i právní moci rozhodnutí žalovaného, by byl způsobilý odvrátit stěžovatelkou tvrzenou újmu přímo související s povinností vycestovat z území České republiky, neboť by tím byla dočasně obnovena fikce pobytového oprávnění.
[11] NSS se dále zabýval tím, zda jsou v případě stěžovatelky splněny věcné podmínky k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Prvně zkoumal, zda stěžovatelka osvědčila, že by pro ni výkon rozhodnutí znamenal nepoměrně větší újmu, než která by v důsledku přiznání odkladného účinku hrozila jiným osobám. Dospěl přitom k závěru, že v kontextu stěžovatelčiných tvrzení a okolností věci je vznik určité újmy na stěžovatelčiných právech v důsledku výkonu rozhodnutí myslitelný. Nejedná se však o újmu dosahující vysoké intenzity. Stěžovatelka tuto újmu spatřuje zejména v potenciálním zpřetrhání vazeb se svými dětmi, k čemuž by mohlo dojít vlivem jejího vycestování. Z okolností případu přitom vyplývá, že stěžovatelka chová osobní a citové vazby ke svým dětem, se synem sdílí společnou domácnost a s dcerami udržuje pravidelný kontakt. Je však třeba zohlednit i další okolnosti věci. Závažnost hrozící újmy totiž zásadně snižuje skutečnost, že stěžovatelka o své děti osobně nepečuje a nečinila tak ani podstatnou část jejich dětství, resp. dospívání. Její nezletilé dcery jsou v pěstounské péči, v níž je o ně dobře postaráno, a dle svého vlastního vyjádření si své setrvání v pěstounské péči samy přejí. Její syn je dospělý, mateřskou péči tedy již nevyžaduje a ve věku 21 let by měl být schopen se sám o sebe postarat. Jak již uvedl městský soud ve svém usnesení o nepřiznání odkladného účinku žalobě, stěžovatelce nebude v důsledku vycestování nijak bráněno v tom, aby své děti i nadále kontaktovala, neboť v dnešní době k tomu existují dostatečné technické prostředky. Stejně tak bude moct svým dětem zasílat dárky. Jedinou zásadní změnou v kontaktu mezi stěžovatelkou a jejími dětmi tedy bude to, že nebude nadále docházet k osobnímu kontaktu. NSS však připomíná, že k tomuto druhu kontaktu mezi stěžovatelkou a jejími dětmi nedocházelo ani v minulosti kvůli její trestné činnosti. Navíc tomu tak bylo v době, kdy byly všechny její děti v mnohem zranitelnějším věku, v němž se obyčejně formují emoční vazby na rodiče. Stěžovatelka pomíjí, že se trestné činnosti dopouštěla opakovaně od roku 2004, přičemž velkou většinu doby mezi lety 2010 a 2022 (tedy již v době, kdy byl její nejstarší potomek v předškolním věku) strávila buďto ve vazbě, nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Zmiňuje-li tedy v návrhu to, že pro její děti je kontakt s ní nenahraditelný, zcela pomíjí, že v minulosti se její děti obešly i bez tohoto kontaktu, přestože byl pro ně v mladším věku daleko podstatnější. Rodinný a soukromý život, jehož se nyní v návrhu na přiznání odkladného účinku dovolává, byl tudíž předně zcela zásadně narušen jednáním samotné stěžovatelky.
[12] Nelze učinit závěr, že by děti byly na stěžovatelce materiálně závislé. Jak již NSS uvedl výše, stěžovatelčin syn je dospělý, a může se tudíž materiálně zajistit sám. Stěžovatelka sice tvrdí, že je nezaopatřený, toto tvrzení však nijak nedokládá (např. nedoložila, že by byl studentem vysoké školy). O její dcery je materiálně postaráno ze strany pěstounů, stěžovatelka ostatně ani netvrdí opak.
[13] Konečně nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že odkladný účinek kasační stížnosti je institutem pouze dočasným. Jeho přiznání nemůže vést k trvalému obnovení fikce pobytového oprávnění. Dle § 172 odst. 10 zákona o pobytu cizinců „o žalobě proti rozhodnutí podle § 168 odst. 3 soud rozhodne do 90 dnů ode dne podání žaloby. Je-li podána kasační stížnost, Nejvyšší správní soud projedná a rozhodne věc přednostně a s nejvyšším urychlením, nejpozději do 90 dnů ode dne, kdy byla kasační stížnost podána.“ Mezi rozhodnutí dle § 168 odst. 3 řadí zákon o pobytu cizinců i rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana EU tedy NSS rozhodne o kasační stížnosti (jejíž vady však nebyly doposud odstraněny) v uvedeném časovém horizontu. Odloučení stěžovatelky od jejích dětí by tudíž vlivem nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti trvalo maximálně po dobu několika málo měsíců, kterou NSS nepovažuje s ohledem na ostatní okolnosti věci za příliš dlouhou. I tato skutečnost oslabuje intenzitu újmy, která by stěžovatelce hrozila výkonem správního rozhodnutí.
[14] NSS tedy uzavírá, že výkon rozhodnutí žalovaného by sice pro stěžovatelku znamenal újmu, kterou nelze považovat za bagatelní, nejednalo by se však o újmu natolik závažnou, aby odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[15] I kdyby však NSS přistoupil na stěžovatelčinu argumentaci stran závažnosti hrozící újmy, nelze na její intenzitu pohlížet izolovaně, ale v kontextu dalších podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V případě stěžovatelky totiž existují dostatečně silné důvody domnívat se, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. NSS v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008-131, č. 1698/2008 Sb. NSS).“
[16] NSS v této souvislosti konstatuje, že stěžovatelka v průběhu většiny doby jejího pobytu na území České republiky projevovala značnou neúctu k jejímu právnímu řádu (na území České republiky přicestovala neoprávněně, získala trvalý pobyt uzavřením účelového sňatku s občanem České republiky, opakovaně páchala trestnou činnost). Od spáchání posledního trestného činu sice uplynulo již 9 let, nelze však odhlédnout od skutečnosti, že po jejím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stále neuběhla zkušební doba. V minulosti přitom stěžovatelce nezabránila v páchání trestné činnosti ani skutečnost, že byla ve zkušební době po podmíněném propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody. Nebránila jí v tom ostatně ani skutečnost, že je matkou (tehdy ještě malých) dětí, které v případě jejího odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody budou muset být umístěny do náhradní péče. NSS rovněž podotýká, že stěžovatelka spáchala zvlášť závažnou trestnou činnost, s níž je spojena vysoce závažná porucha veřejného zájmu a vysoká míra společenské nebezpečnosti.
[17] Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelka na území České republiky pobývá již několik let nelegálně. V návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti sice tvrdí, že po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vede řádný život, zcela přitom přehlíží fakt, že kdyby tomu tak skutečně bylo, vyhověla by zákonu o pobytu cizinců a opustila území České republiky dobrovolně. Veřejný zájem na ochraně společnosti před závažnou kriminalitou a s ní spojenými dalšími protispolečenskými jevy v posuzované věci převažuje nad ochranou rodinného a soukromého života stěžovatelky a jejích dětí.
[18] Závěrem NSS připomíná, že usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je pouze rozhodnutím předběžné povahy a nelze na jeho základě předjímat, jak bude rozhodnuto o kasační stížnosti samotné (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
[19] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1.000 Kč. Povinnost zaplatit tento soudní poplatek vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, per analogiam; viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/2023-21, č. 4616/2024 Sb. NSS]. NSS proto uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní poplatek. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
[20] Soudní poplatek lze zplatit v hotovosti na pokladně soudu nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 - 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1040508126. Platbu je možné provést i QR kódem:
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán celní správou.
V Brně dne 28. května 2026
Mgr. Tomáš Kocourek
předseda senátu