Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

6 Ads 49/2026

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 24. 6. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: JUŘIČKOVÁ VeronikaECLI:CZ:NSS:2026:6.Ads.49.2026.31
Další údaje
Předmět řízení: Sociální ochrana – Sociální pomoc

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 24. 6. 2026

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: I. N., zastoupená Mgr. P. M., advokátem, sídlem [adresa] Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/20866-923, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2025, č. j. 19 Ad 4/2025-51,

takto:

I. Kasační stížnost žalovaného se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. P. M., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 12 269 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Ostravě zamítl žádost žalobkyně o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením. Dospěl k závěru, že žalobkyně není osobou se zdravotním postižením, jež podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace ve smyslu § 34 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením“).

[2] Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila odvoláním. Žalovaný rozhodoval ve věci několikrát po opakovaném zrušení jím vydaných rozhodnutí soudem. S ohledem na přetrvávající pochybnosti o správnosti zjištění skutkového stavu stran zdravotního postižení Krajský soud v Ostravě sám doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce z oboru posudkového lékařství a rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 19 Ad 20/2022-107, opětovně rozhodnutí žalovaného zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a zavázal žalovaného právním názorem, že žalobkyně byla v posuzovaném období od 1. 4. 2015, a to i k datu vydání napadeného rozhodnutí 11. 5. 2022, osobou s těžkým funkčním postižením orientace s nárokem na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP“ dle § 34 odst. 3 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

[3] Žalovaný v dalším řízení rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení změnil prvostupňové rozhodnutí úřadu práce tak, že přiznal žalobkyni průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“ ode dne 1. 4. 2015 trvale. Žalovaný požádal posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí o doplnění posouzení schopnosti pohyblivosti a orientace žalobkyně. Posudková komise se neztotožnila se závěrem plynoucím ze znaleckého posudku znalce, který považovala za nadhodnocený. Podle posudkové komise je žalobkyně osobou toliko se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti a orientace ve smyslu § 34 odst. 2 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. V návaznosti na uvedené žalovaný v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že nemůže odborné posouzení nahradit vlastní úvahou a ze zákona je povinen vycházet pouze z posudku posudkové komise. Doplnil, že soud nemůže správnímu orgánu nařizovat, z jakých důkazů má při svém rozhodování vycházet. Ve světle uvedeného je proto třeba znalecký posudek znalce považovat pouze jako podklad pro vypracování posudku posudkovou komisí, který žalovaný považuje za úplný, jednoznačný a přesvědčivý. Proto se jím také v rozhodovací činnosti řídil.

[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, jíž krajský soud vyhověl, rozhodnutí žalovaného rozsudkem označeným v záhlaví zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku č. j. 19 Ad 20/2022-107. Takový postup žalovaného krajský soud hodnotil jako nepřípustný a označil jej za libovůli. Uzavřel, že nerespektování závazného právního názoru má bez dalšího za následek zrušení žalovaným vydaného rozhodnutí pro nezákonnost.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně

[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku kasační stížnost. Nesouhlasí s právním názorem krajského soudu a domnívá se, že krajský soud věc nesprávně posoudil. Stěžovatel uvedl, že si je vědom vázanosti právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku krajského soudu č. j. 19 Ad 20/2022-107, nicméně znalecký posudek chápe pouze jako podklad pro vypracování srovnávacího posudku posudkovou komisí. Znalecký posudek se navíc omezuje na období od 1. 4. 2015 do 11. 5. 2022, další období nepokrývá. Stěžovatel proto byl povinen dožádat posouzení zdravotního postižení žalobkyně. Krajský soud však tuto skutečnost v napadeném rozsudku vůbec nezohlednil. Dále stěžovatel namítá, že je možné ve výjimečných případech akceptovat odchýlení se od právního názoru soudu, pokud dojde k podstatné změně okolností a správní orgán tuto změnu v rozhodnutí přesvědčivě odůvodní. Může totiž nastat situace, že posudková komise zjistí nové skutečnosti, které budou mít na posouzení postižení zásadní vliv.

[6] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry napadeného rozsudku krajského soudu. Žalovaný dle jejího názoru neuvádí žádné nové skutečnosti, které by měly změnit pohled na posuzování jejího postižení, které je dle posudkových závěrů soudního znalce setrvalé již od roku 2015. Posudková hodnocení posudkové komise jsou podle ní jen další nepřípustnou polemikou se závěry krajského soudu.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[7] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[8] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti podávané žalovaným správním orgánem Nejvyšší správní soud vymezil již v rozsudku ze dne 30. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006-59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze kterého vyplývá, že kasační stížnost lze považovat za přijatelnou, „pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu“. Tato kritéria se uplatní též na všechny věci, ve kterých před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS).

[9] Vázanost soudem vysloveným právním názorem je odrazem samotného kasačního principu, který ovládá řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a následně i řízení o kasační stížnosti (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 As 201/2015-34, bod 21, nebo ze dne 30. 9. 2024, č. j. 4 Ads 202/2023-59, bod 40). Nutnost respektovat závazný právní názor vyslovený správním soudem ve zrušujícím rozsudku plyne z ústavních zásad, výslovné a jednoznačné dikce zákona (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), jakož i z konstantní judikatury správních soudů. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že vázanost brání správnímu orgánu změnit posouzení určité otázky, k níž krajský soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku právní názor (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003-56, č. 352/2004 Sb. NSS, ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002-25, č. 442/2005 Sb. NSS, ze dne 30. 3. 2026, č. j. 7 Afs 150/2025-25, bod 41, nebo usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012-41, č. 3321/2016 Sb. NSS, bod 47).

[10] Prolomení vázanosti správního orgánu právním názorem soudu je možné pouze výjimečně, a to pouze tehdy, pokud v průběhu správního řízení po zrušení rozhodnutí správního orgánu vyvstala nová skutková zjištění nebo došlo ke změně právní úpravy, podle níž má být věc posuzována (viz již odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 16/2003-56). Další výjimka je dána tehdy, pokud byl vyslovený právní názor v mezidobí (ke dni nového rozhodnutí žalovaného správního orgánu) překonán judikaturou, a to „na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy, uváží-li v mezidobí mezi prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu a jeho rozhodováním v téže věci o opětovné kasační stížnosti o rozhodné právní otázce jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský soudní dvůr, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle § 17 s. ř. s. nebo plénum či kolegium ve stanovisku přijatém podle § 19 s. ř. s.“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS, nebo např. rozsudek ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 31/2016-36, bod 16).

[11] Krajský soud v napadeném rozsudku správně dovodil, že se v daném případě o žádnou z uvedených výjimek nejednalo. Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na hypotetickou situaci, v níž by posudková komise mohla zjistit nové skutečnosti, které budou mít zásadní vliv na posouzení postižení žalobkyně. Z ničeho však neplyne, že by se zdravotní postižení žalobkyně v mezidobí změnilo, a tedy že by nastaly ony stěžovatelem tvrzené nové skutečnosti, které by měly vliv na posouzení jejího postižení. Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele naopak bez pochybností vyplývá, že změnu představuje pouze odlišné hodnocení postižení žalobkyně stěžovatelem, který odmítl respektovat hodnocení skutkového stavu zjištěného krajským soudem po provedeném dokazování. Stěžovatel věc v rozporu se závazným právním názorem soudu přehodnotil tak, že znalec zdravotní postižení žalobkyně nadhodnotil a že je nutno vycházet z nově opatřených posudkových závěrů posudkové komise. Přesvědčivé odůvodnění toho, že nastala některá z výše jmenovaných výjimek, však rozhodnutí stěžovatele zcela zjevně postrádá.

[12] Krajský soud dále zcela správně zdůraznil, že nerespektování závazného právního názoru představuje nepřípustnou libovůli stěžovatele a má bez dalšího za následek zrušení nového rozhodnutí pro nezákonnost (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002-25, č. 73/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 8. 3. 2018, č. j. 10 As 305/2017-57, bod 12). Je vyloučeno, aby stěžovatel vydané rozhodnutí až nyní založil na polemice se závaznými závěry krajského soudu. Takovou polemiku stěžovatel mohl a měl vést v kasační stížnosti směřující proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu č. j. 19 Ad 20/2022-107. To však neučinil. Nevyužil-li stěžovatel možnosti brojit kasační stížností proti závaznému právnímu názoru obsaženému v předchozím zrušujícím rozsudku krajského soudu č. j. 19 Ad 20/2022-107, nemůže tak činit až nyní (např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 201/2015-34, bod 28). To se týká rovněž toho, že stěžovatel v kasační stížnosti upozorňuje, že se znalecký posudek omezil na období od 1. 4. 2015 do 11. 5. 2022 a že další období nepokrývá. Stěžovatelem provedená změna prvostupňového správního rozhodnutí úřadu práce přesto spočívala v tom, že průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“ se žalobkyni přiznává již od 1. 4. 2015, tedy od okamžiku a pro období, které nepochybně bylo závazným právním názorem soudu „pokryto“. Nejvyšší správní soud znovu opakuje, že měl-li stěžovatel za to, že znalecký posudek znalce z oboru posudkového lékařství nadhodnotil zdravotní postižení žalobkyně, a nesouhlasil-li stěžovatel z jakéhokoli důvodu s právními závěry krajského soudu, měl se proti nim bránit již v kasační stížnosti proti předchozímu zrušujícímu rozsudku krajského soudu č. j. 19 Ad 20/2022-107. V tomto řízení již závěry vyslovené v předchozím rozsudku krajského soudu věcně zpochybnit nemůže.

IV. Závěr a náklady řízení

[13] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost podle § 104a s. ř. s.

[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz již odkazované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 83/2021-28).

[15] Žalovaný (stěžovatel) neměl ve věci samé úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (podle § 60 odst. 2 s. ř. s. by však žalovaný neměl právo na náhradu nákladů řízení ani v případě úspěchu ve věci). Úspěšné žalobkyni v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, náhrada nákladů řízení se jí proto nepřiznává.

[16] Žalobkyni byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2025, č. j. 19 Ad 4/2025-21, ustanoven k ochraně jejích práv zástupce Mgr. P. M., advokát. V souladu s § 35 odst. 10 s. ř. s. zastupuje advokát ustanovený krajským soudem navrhovatele také v řízení o kasační stížnosti. Podle § 35 odst. 10 části věty prvé za středníkem s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce stát. Podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží ustanovenému zástupci odměna za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. c) a d) advokátního tarifu (porada s žalobkyní v sídle advokátní kanceláře dne 4. 3. 2026 v čase od 14.00 hod. do 16.30 hod., kterou zástupce doložil záznamem z jednání; písemné podání ve věci samé: vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného), a sice ve výši 4 620 Kč za jeden úkon právní služby. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je třeba připočítat náhradu hotových výdajů v paušální částce 450 Kč za jeden úkon právní služby. Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce a náhrada hotových výdajů činí částku 10 140 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající výši této daně. Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovenému zástupci odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 12 269 Kč (po zaokrouhlení). K vyplacení této částky byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. června 2026

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 18. 3. 2026

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: I. N., zastoupená Mgr. Petrem Miketou, advokátem, sídlem [adresa] Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/20866-923, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2025 č. j. 19 Ad 4/2025-51, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zrušeno jím vydané rozhodnutí ze dne 23. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/20866-923, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím stěžovatel k odvolání žalobkyně změnil prvostupňové rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Ostravě ze dne 25. 6. 2015, č. j. 516587/15/OT, kterým byla původně zamítnuta žádost žalobkyně o průkaz osoby se zdravotním postižením tak, že žalobkyni přiznal průkaz osoby se zdravotním postižením TP (ode dne 1. 4. 2015).

[2] Krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil, neboť dle jeho názoru stěžovatel nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 20. 11. 2023, č. j. 19 Ad 20/2022-107. V předchozím soudním řízení byla znaleckým posudkem prokázána celková schopnost orientace žalobkyně na úrovni těžké funkční poruchy orientace, která jí zakládá nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením ZTP, nikoli pouze TP.

[3] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V podaném návrhu uvedl, že v případě, že kasační stížnosti nebude odkladný účinek přiznán, není mu „znám žádný právní názor ani judikatura, jak by měl v dalším řízení pokračovat, aby dostál platné a účinné legislativě a současně názoru krajského soudu“.

[4] Žalobkyně k návrhu uvedla, že pro přiznání odkladného účinku neexistují žádné důvody. Skutečnost, že stěžovatel tvrdí, že neví, jak má v dalším řízení postupovat, není a nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku. Stěžovatel je povinen rozhodnout v souladu se závazným právním názorem krajského soudu.

[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s.

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním následujících objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného toliko pro ojedinělé případy. Přiznáním odkladného účinku je prolamována vykonatelnost rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zákonným způsobem zrušeno (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-38).

[8] Institut odkladného účinku má primárně poskytovat ochranu žalobci před výkonem či jinými právními následky žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Ve vztahu k návrhům na přiznání odkladného účinku podaným žalovaným správním orgánem (jako tomu je v nyní posuzované věci) judikatura Nejvyššího správního soudu (např. již usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, č. 1255/2007 Sb. NSS, a usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS) vychází z toho, že zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která mohou okamžitý výkon či jiné právní následky rozhodnutí správního orgánu (resp. krajského soudu) skutečně závažně ohrozit, žalovaný správní orgán subjektivní práva nemá. Nemá tedy práva, jež by mohla být výkonem nebo jinými právními následky kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu ohrožena. Jeho úkolem je hájit v soudním řízení zákonnost jím vydaného správního rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozsudku krajského soudu, resp. skutečnost, že jej žalovaný správní orgán napadl kasační stížností, však nemůže být sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku.

[9] V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem nicméně nelze ani žalovanému správnímu orgánu (jako stěžovateli) odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Půjde však o případy výjimečné, „kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem“ (výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/2014-58, bod 27). Judikatura Nejvyššího správního soudu k těmto ojedinělým případům řadí např. vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku, ad. (usnesení ze dne 19. 11. 2015, č. j. 6 Ads 228/2015-36, ve spojení s výše citovaným usnesením rozšířeného senátu č. j. 2 Ans 3/2006-49).

[10] V posuzované věci stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu a z tohoto důvodu žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Uvádí, že jinak nedokáže rozhodnout v souladu s platnou a účinnou právní úpravou (pozn. soudu: tak, jak ji vykládá sám stěžovatel) a současně se závazným právním názorem soudu. Stěžovatel nicméně netvrdí a neprokazuje existenci důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení by mělo představovat onu nepoměrně větší újmu, než jaká by přiznáním odkladného účinku vznikla žalobkyni, která se od roku 2015 domáhá přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením ZTP. Jak již bylo uvedeno výše, případná nezákonnost napadeného rozsudku nemůže být sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku. Ani přiznání průkazu ZTP v dalším řízení stěžovatelem v souladu s rozsudkem krajského soudu, který by se posléze v řízení před Nejvyšším správním soudem ukázal jako nezákonný, nepředstavuje újmu takové intenzity, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel přitom neuvádí žádné další, svou povahou výjimečné a závažné, okolnosti případu, které by odůvodňovaly závěr, že zde existuje potenciální ohrožení veřejného zájmu v míře opodstatňující přiznání odkladného účinku (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 7 Ads 397/2019-17, bod 12).

[11] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výkon kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu v daném případě nepředstavuje pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, neboť se nejedná o situaci výjimečnou, na které by byl dán důležitý veřejný zájem. Nejvyšší správní soud proto stěžovateli nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

[12] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. března 2026

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací