Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

6 Azs 151/2023

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 14. 2. 2024Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: JUŘIČKOVÁ VeronikaECLI:CZ:NSS:2024:6.Azs.151.2023.35
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 14. 2. 2024

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. K. N., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 3. 2023, č. j. CPR-39434-3/ ČJ-2022-930310-V236, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 75 A 3/2023 - 36,

takto:

I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 11. 11. 2022, č. j. KRPU-104936-60/ČJ-2022-040026-SV, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, stanovena doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce šesti měsíců, a současně stanovena doba k vycestování. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že žalobce sice pobývá na území České republiky od konce roku 2007, nicméně povolení k pobytu měl platné pouze do roku 2014, kdy mu nebylo prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu spáchání trestného činu. Od té doby se žalobce na území České republiky zdržoval na základě žádostí o prodloužení dlouhodobého pobytu a přechodnému pobytu, přičemž i druhému z uvedených řízení předcházel pobyt žalobce bez oprávnění, pro který s ním bylo v roce 2017 zahájeno řízení o správním vyhoštění. Vzhledem k tomu, že platnost výjezdního příkazu uplynula dne 26. 5. 2022 a od 27. 5. 2022 žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně, bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění.

[2] Stran posouzení přiměřenosti zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života je z odůvodnění rozhodnutí mj. patrné, že žalobce v řízení nezmínil, že má manželku, jíž ovšem také nesvědčí pobytové oprávnění na území. Žalobce tvrdil pouze existenci partnerského vztahu s paní K. K., v průběhu řízení však vyšlo najevo, že byl vztah koncem roku 2020 ukončen. Další vazby na území žalobce zmiňoval pouze v obecné rovině (nadto ničím nepodložené), a sice s poukazem na „nespočet plnohodnotných vztahů s občany ČR, přáteli a blízkými osobami“. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. K žalobcem namítané potřebě provádět test proporcionality v každém případě, kdy je zasahováno do základních práv či svobod jednotlivce, a třístupňový test, u kterého žalobce zpochybnil zejména nezbytnost přijatého opatření v podobě uloženého správního vyhoštění, krajský soud zdůraznil, že ačkoli správní orgány explicitně neprovedly žalobcem požadované testy, podrobně se zabývaly přiměřeností dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života dle kritérií § 174a zákona o pobytu cizinců, která v sobě zahrnují i kritéria žalobcem požadovaných testů. Krajský soud tedy neměl za to, že by vydaná správní rozhodnutí byla z tohoto důvodu nepřezkoumatelná. Krajský soud poukázal na odůvodnění rozhodnutí žalované, v němž byla mj. hodnocena délka pobytu žalobce na území, absence jeho rodinných, kulturních, společenských a ekonomických vazeb na území, možnost integrace v zemi původu, jakož i protiprávní jednání, jehož se žalobce dopustil. Krajský soud v této souvislosti odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která se týká posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života a zohledňovaných kritérií. S přihlédnutím k okolnostem nyní posuzované věci krajský soud dospěl ve shodě s žalovanou k závěru, že žalobce nemá od roku 2014 na území České republiky žádné oprávnění k pobytu a pobýval zde pouze na základě výjezdních příkazů a fikce spojené s podáním žádosti o udělení přechodného pobytu. Dle krajského soudu je tak žalobcova pobytová situace po celou tuto dobu značně nejistá. Dále připomněl, že žalobce se dopustil trestné činnosti, dvakrát nerespektoval výjezdní příkaz a není oprávněn v České republice pracovat. Nemá zde ani žádné rodinné vazby, proto správní orgány nepochybily v závěru, že uložené správní vyhoštění a doba šesti měsíců, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území, nepředstavují nepřiměřený zásah do žalobcova soukromého a rodinného života. Krajský soud si byl vědom těžkostí spojených s návratem do země původu, který nemusí probíhat po tolika letech bez obtíží, újmu však nehodnotil jako nepřekonatelnou překážku.

[4] Stran otázky, zda žalobce ovládá český jazyk, neboť v prvostupňovém správním řízení využil práva na tlumočníka (což následně odůvodňoval potřebou porozumět složité právní terminologii), krajský soud upozornil, že tlumočník není profesionálem v oboru práva, aby žalobci vysvětloval právní pojmy, ale překládá cizinci mluvené slovo do jeho rodného jazyka. Nicméně otázka, zda žalobce dostatečně ovládá český jazyk, byla dle krajského soudu pouze jedním z řady důvodů, který vedl žalovanou k oprávněnému závěru o nízkém stupni žalobcovy integrace do české společnosti.

[5] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalobci byl nezákonně přičten k tíži jeho neoprávněný pobyt na území České republiky v roce 2017, ačkoli tehdejší řízení o správním vyhoštění bylo zastaveno. K tomu krajský soud upozornil, že je třeba odlišovat mezi správním vyhoštěním a konkrétními důvody, které vedly k jeho zastavení, a skutečností, zda žalobce pobýval na území bez pobytového oprávnění. K povinnosti správních orgánů náležitě zjistit skutkový stav věci a přihlédnout též k okolnostem ve prospěch účastníka pak krajský soud konstatoval, že v řízení nebyly zjištěny relevantní skutečnosti v žalobcův prospěch, a ani žalobce takové skutečnosti v řízení neuvedl. Skutkový stav věci tak byl dle krajského soudu dostatečně zjištěn.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Setrval na názoru, že žalobou napadené rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné a že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť žalovaná nevěnovala náležitou pozornost všem skutečnostem relevantním pro posouzení dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života. S tím dle stěžovatele souvisí i nesprávné posouzení přiměřenosti uloženého opatření v podobě správního vyhoštění a délky doby zákazu vstupu na území členských států. Stěžovatel poukázal na přednost mezinárodních závazků před zákonem, z čehož dovozoval (stejně jako v podané žalobě) nutnost provedení požadovaných testů. Stěžovatel se nespokojil s vypořádáním krajského soudu stran posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí a nezbytnosti přijatého opatření (správního vyhoštění). Dále měl za to, že rozhodnutí žalované a napadený rozsudek neobsahují úvahy o tom, proč v souzené věci převážil zájem státu nad zájmem cizince. Krajský soud (stejně jako žalovaná) nezohlednil celkovou délku pobytu stěžovatele na území České republiky, hodnocena byla pouze imigrační historie. Krajský soud se dostatečně nezabýval ani námitkou, že předchozí řízení o správním vyhoštění bylo pravomocně zastaveno. K otázce, zda stěžovatel ovládá český jazyk, setrval na svém tvrzení, že o tlumočníka ve správním řízení požádal za tím účelem, aby mu lépe popsal význam odborných termínů.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vydaná správní rozhodnutí a napadený rozsudek. Domnívala se, že se v předchozím řízení nedopustila pochybení, a navrhla kasační stížnost zamítnout.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[8] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[9] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, která se uplatní též v nyní souzené věci (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je tak přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021-23, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021-31).

[10] Stran přesahu vlastních zájmů z pohledu výše uvedených kritérií stěžovatel v kasační stížnosti nic netvrdil. Uplatněné kasační námitky neobsahují důvody, které by mohly založit přesah stěžovatelových vlastních zájmů, natož přesah svým významem podstatný. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku krajského soudu rovněž neshledal žádná pochybení, tím spíše pochybení zásadního rázu, která by mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[11] Ke stěžovatelově námitce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů Nejvyšší správní soud připomíná, že tyto námitky dostatečně posoudil již krajský soud v napadeném rozsudku, přičemž tak učinil v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009-46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010-53, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, nebo ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/20047-100).

[12] Krajský soud rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28, ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012-29, ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011-60, nebo ze dne 18. 4. 2008, č. j. 2 As 19/2008-75) a judikaturou ESLP (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70), posoudil přiměřenost zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Krajský soud tak činil s ohledem na důvod, o něž se opírala vydaná správní rozhodnutí, kterým byl neoprávněný pobyt stěžovatele na území, nikoli jeho trestná činnost. Pokud stěžovatel v souvislosti s posuzováním proporcionality poukazoval na chybějící odůvodnění stran převažujícího zájmu státu nad zájmem stěžovatele, krajský soud k tomu správně odkázal na str. 5 až 11 rozhodnutí žalované, kde podrobně hodnotila jednotlivé okolnosti ve vztahu k přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, a na str. 10 a 11, kde se zabývala také otázkou převažujícího zájmu státu, včetně nemožnosti vydat namísto správního vyhoštění mírnější opatření z pohledu stěžovatele, a sice rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců.

[13] K dalším stěžovatelovým námitkám Nejvyšší správní soud již pouze ve stručnosti uvádí, že správní orgány se zabývaly také délkou stěžovatelova pobytu na území, a sice v kontextu stěžovatelovy integrace do české společnosti, a učinil tak i krajský soud v bodě 30 napadeného rozsudku. Rovněž námitkou, že stěžovateli byl přičten k tíži neoprávněný pobyt na území v roce 2017, ačkoli tehdejší řízení o správním vyhoštění bylo zastaveno, se krajský soud dostatečně zabýval v bodě 18 napadeného rozsudku, kde stěžovateli ve shodě s žalovanou vysvětlil, že důvody, které vedly k zastavení řízení o správním vyhoštění, nic nemění na tom, že stěžovatel přesto po určitou dobu pobýval na území bez pobytového oprávnění. Obdobné závěry platí i pro námitku týkající se hodnocení stěžovatelovy znalosti českého jazyka v souvislosti s tím, že ve správním řízení požádal o tlumočníka. Touto námitkou se krajský soud zabýval v bodě 29 napadeného rozsudku, v němž stěžovateli vysvětlil rozdíl mezi překladem mluveného slova prováděným tlumočníkem a výkladem práva či obsahu právních pojmů, které tlumočník neprovádí. Zároveň však krajský soud v této souvislosti upozornil, že se jednalo o pouze jeden z řady důvodů, které vedly žalovanou k závěru o nízkém stupni stěžovatelovy integrace do české společnosti. Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že neshledal rozporným ani závěr krajského soudu, že stěžovatel nemá v České republice žádné rodinné vazby (v předchozím řízení zmiňoval v obecné rovině pouze „nespočet plnohodnotných vztahů s občany ČR, přáteli a blízkými osobami“, aniž je blíže konkretizoval a doložil), a tedy může svůj další rodinný život založit a realizovat v zemi původu.

IV. Závěr a náklady řízení

[14] Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou a nepochybil ani při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 ve spojení s § 120 s. ř. s. Ačkoli byla kasační stížnost odmítnuta, což je situace, na kterou obecně pamatuje § 60 odst. 3 s. ř. s., k odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz již citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 83/2021-28). Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. února 2024

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 19. 7. 2023

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. K. N., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem [adresa] Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 3. 2023, č. j. CPR-39434-3/ČJ-2022-930310-V236, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 75 A 3/2023-36, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované označenému v záhlaví tohoto usnesení. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 11. 11. 2022, č. j. KRPU-104936-60/ČJ-2022-040026-SV, jímž bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie.

[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V návrhu uvedl, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je v daném případě jediným prostředkem k dosažení toho, aby případný úspěch v soudním řízení nebyl pouze úspěchem formálním, ale též faktickým. Současně však doplnil, že ani v případě úspěchu kasační stížnosti mu nevznikne oprávnění k pobytu na území České republiky, neboť s ohledem na trestní minulost je v jeho případě získání nového pobytového oprávnění v podstatě vyloučeno. Stěžovatel uvedl, že nepřiznáním odkladného účinku mu bude způsobena nenahraditelná újma v podobě nepřiměřeného zásahu do soukromého života. V této souvislosti připomněl, že žije v České republice nepřetržitě po dobu více než 15 let, tedy téměř po celý svůj dospělý život. V zemi původu nemá zajištěno zázemí ani zdroj příjmů, naopak veškerý stěžovatelův život je spjat s územím České republiky. Ačkoli se stěžovateli nepodařilo v České republice založit rodinu, má na území přátele a známé, kteří mu emočně i finančně pomáhají. Začlenění a reintegrace stěžovatele v zemi původu, kde nemá žádné vazby, jsou pro něj nepředstavitelné. Odhlédnout dle jeho názoru nelze ani od velké vzdálenosti a finanční náročnosti cesty. Stěžovatel odkázal mj. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2022, č. j. 6 Azs 170/2022-23, a ze dne 19. 1. 2023, č. j. 4 Azs 297/2022-42. Zmínil také nezbytnost zachování osobního kontaktu se zástupcem.

[3] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasila. Uvedla, že přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a sice s požadavkem, aby se na území České republiky zdržovali jen ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy.

[4] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení podaného návrhu a dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě naplněny.

[5] Podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalované usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním následujících objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Dále je třeba uvést, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter výjimky z pravidla, že žaloba či kasační stížnost odkladný účinek nemají, a měl by tak být přiznáván pouze v případech, které svou specifickou povahou takový postup odůvodňují. Je-li přiznání odkladného účinku výjimkou, znamená to (mimo jiné), že újma, která žadateli hrozí, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, tedy taková, která odůvodňuje, aby v konkrétním případě nebylo pravidlo, že žaloba (resp. kasační stížnost) odkladný účinek nemá, výjimečně uplatněno (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod 65, a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 25).

[8] Nezbytnou podmínkou pro přiznání odkladného účinku je splnění povinnosti tvrdit a prokázat vznik újmy (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32), a sice újmy, která není bagatelní, nýbrž významná (viz výše). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí významná újma vznikne, a vysvětlení, v čem tato újma spočívá, včetně uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší (resp. významné) újmě musí svědčit tomu, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k tvrzením uplatněným v návrhu, k jehož unesení je nutno, aby stěžovatel svá tvrzení, jimiž odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015-50).

[9] V souzené věci však stěžovatel břemeno tvrzení a břemeno důkazní neunesl a ani Nejvyšší správní soud nezjistil okolnosti, které by svědčily o tom, že stěžovatelova situace patří právě mezi ty ojedinělé případy, pro něž je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen.

[10] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše zmiňovaném usnesení č. j. 8 Azs 339/2019-38 v bodě 58 odůvodnění potvrdil dřívější názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-32 (bod 7), dle kterého „paušálním přiznáváním odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona“. K přiznání odkladného účinku by tedy nemělo docházet bez dalšího, ale „jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele)“ (tamtéž; pozn.: zvýraznění podtržením doplnil soud).

[11] V daném případě však stěžovatelovo tvrzení o možném zásahu do jeho soukromého života zůstalo toliko v rovině obecného (neurčitého) a ničím nepodloženého konstatování. Stěžovatel bez bližší konkretizace poukazuje na dlouhodobost pobytu na území České republiky na straně jedné a na absenci zázemí a nemožnost se v zemi původu integrovat na straně druhé. V této souvislosti pouze zmínil, že na území pobývá po dobu 15 let a má zde vytvořeny vazby a zázemí, které naopak nemá v zemi původu. Dále uvedl, že rodinu v České republice nezaložil, ale má zde přátele. Tato nekonkrétní tvrzení ovšem nemohou založit ony rozšířeným senátem požadované „další důvody“, které by v řízení o kasační stížnosti ve věci správního vyhoštění odůvodnily výjimečné přiznání odkladného účinku. Stěžovatel tedy netvrdil ani neosvědčil žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly odůvodnit přiznání odkladného účinku z důvodu jeho soukromého života.

[12] K tvrzené nutnosti zachování osobního kontaktu stěžovatele s jeho zástupcem po dobu vedeného soudního řízení pak Nejvyšší správní soud pouze doplňuje, že v době všeobecně dostupných mobilních či počítačových aplikací umožňujících jednoduché posílání zpráv, připojených dokumentů, či dokonce videohovory, může stěžovatel i po eventuálním odjezdu z České republiky bez velkých obtíží zůstat se svým advokátem v kontaktu (viz již výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 8 Azs 339/2019-38, bod 68).

[13] Ke stěžovatelem odkazovaným usnesením ze dne 25. 8. 2022, č. j. 6 Azs 170/2022-23, a ze dne 19. 1. 2023, č. j. 4 Azs 297/2022-42 (ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu), Nejvyšší správní soud upozorňuje, že rozhodování o odkladném účinku je výsledkem posouzení individuálních okolností každého případu a konkrétního navrhovatele. Odkazy na uvedená usnesení nadto nejsou v dané věci přiléhavé, neboť v nich Nejvyšší správní soud posuzoval okolnosti odlišné od nynějšího případu.

[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

[15] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z rozhodnutí o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. července 2023

Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací