8 As 280/2024

Plný text

8 As 280/2024-99
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců P. M. a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic, s. p., se sídlem [adresa] Praha 4, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem [adresa] za účasti osob zúčastněných na řízení: I) JUDr. P. V., se sídlem [adresa] Praha 2, zastoupený Mgr. Jaromírem Jašou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, a II) Hartmann, Jelínek, Malý, Moreno a partneři, s. r. o., advokátní kancelář (dříve Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o.), se sídlem [adresa] Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2024, čj. UOOU-02699/21-22, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2024, čj. 17 A 31/2024-98,

takto:

Věc se postupuje rozšířenému senátu.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Osmý senát předkládá rozšířenému senátu otázku, zda je fyzická či právnická osoba odlišná od státu, po které jsou požadovány informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále „informační zákon“), aktivně procesně legitimována k podání žaloby pouze proti konečným rozhodnutím nadřízeného správního orgánu (Úřadu pro ochranu osobních údajů), nebo i proti jeho rozhodnutím, jimiž se věc (řízení o žádosti) nekončí.

[2] Osoba zúčastněná na řízení I) [dále „OZNŘ I)] podala rozsáhlou žádost o poskytnutí informací. Žádala mimo jiné zpřístupnění dvou právních stanovisek vypracovaných dvěma advokátními kancelářemi. Jedna z nich v řízení před městským soudem oznámila, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení [dále „OZNŘ II)“]. Vyžádaná právní stanoviska se týkala analýzy zadávacího řízení žalobce ohledně přestavby dálnice D1 (pod názvem „D1 rozšíření odpočívky Střechov km – 52,0 – levá strana“) a právní analýzy převodu části závodu společnosti Metrostav, a. s., na společnost Metrostav Infrastructure, a. s. (dále „právní stanoviska“). Dále požadovala informace týkající se obsahu Smlouvy o převodu části závodu uzavřené mezi posledně uvedenými společnostmi a jejích jednotlivých příloh, způsobu, jímž žalobce prověřoval obsah této smlouvy a příloh, jakož i postup uvedených společností při naplnění smlouvy a jejích příloh, včetně uvedení konkrétních pracovníků žalobce, kteří tak činili. Požadovala rovněž poskytnutí podnětu, který byl u jiné veřejné zakázky (pod názvem „D7 Chlumčany zkapacitnění“) podán Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a jím vydané Oznámení o výsledku šetření tohoto podnětu.

[3] Žalobce rozhodnutím ze 14. 5. 2021 žádost částečně odmítl z důvodu ochrany práv třetích osob k předmětu práva autorského dle § 11 odst. 2 písm. c) a § 8a odst. 1 informačního zákona. Proti tomuto rozhodnutí se OZNŘ I) odvolala, přičemž odvolací orgán rozhodnutím z 23. 6. 2021 rozhodnutí žalobce zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento scénář se následně opakoval za obdobných okolností v rozhodnutí žalobce z 9. 7. 2021 a v navazujícím rozhodnutím žalovaného z 25. 8. 2021, v rozhodnutí žalobce z 13. 9. 2021 a v navazujícím rozhodnutím žalovaného z 25. 10. 2021, v rozhodnutí žalobce z 16. 11. 2021 a v navazujícím rozhodnutím žalovaného z 19. 1. 2022. Dne 4. 2. 2022 žalobce uvědomil OZNŘ I) o částečném odložení žádosti v rozsahu bodu IV písm. b) (dále „částečné odložení žádosti“) a ve zbylé části žádost rozhodnutím z téhož dne odmítl (dále „rozhodnutí o částečném odmítnutí“). Rozhodnutím z 11. 5. 2022 žalovaný zamítl odvolání OZNŘ I) a rozhodnutí o částečném odmítnutí potvrdil. K žalobě OZNŘ I) však Městský soud v Praze rozsudkem z 25. 7. 2023, čj. 17 A 60/2022-74, toto rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] V návaznosti na to vydal žalovaný v záhlaví uvedené (nyní žalobou napadené) rozhodnutí, ve kterém:

§ Výrokem I napadené rozhodnutí žalobce v části vymezené výrokem i, kterým byl s odkazem na § 11 odst. 2 [pozn. NSS: žalovaný zřejmě nedopatřením uvedl odst. 1] písm. c) informačního zákona odmítnut pod bodem č. II žádosti, dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu ve spojení s § 16 odst. 5 informačního zákona zrušil a řízení zastavil.

§ Výrokem II dle § 16 odst. 5 informačního zákona žalobci přikázal, aby žadateli poskytl písemné právní závěry a stanoviska obou právních kanceláří, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí žalovaného.

§ Výrokem III zrušil v souladu s § 20 odst. 4 písm. b) informačního zákona a § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu napadené rozhodnutí žalobce v části vymezené výrokem ii, kterým byl dle § 2 odst. 4 informačního zákona odmítnut bod č. III písm. a), b), c), d), e), f), h), i), j), k), l) žádosti, a výrokem iii, kterým byl dle § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona odmítnut bod č. IV písm. a) žádosti, a věc v této části vrátil žalobci k novému projednání.

§ Výrokem IV v souladu s § 20 odst. 4 písm. b) informačního zákona a § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil napadené rozhodnutí žalobce v části vymezené výrokem i, kterým byl dle § 8a odst. 1 informačního zákona odmítnut bod č. II žádosti; výrokem ii, kterým byl dle § 2 odst. 4 informačního zákona odmítnut bod č. III písm. g) žádosti; a výrokem iv, kterým byla část žádosti odmítnuta dle § 8a odst. 1 informačního zákona a dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679.

§ Výrokem V dle § 16a odst. 6 písm. b) informačního zákona přikázal žalobci, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí řádně a v úplnosti vyřídil bod č. IV písm. b) žadatelovy žádosti.

[5] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného, vyjma výroku IV, podal žalobce žalobu k městskému soudu, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

[6] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud změnil výrok I napadeného rozsudku tak, že zruší rozhodnutí žalovaného vyjma výroku IV, eventuálně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

II. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu

[7] Osmý senát se zabýval tím, zda napadený rozsudek městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Konkrétně zkoumal otázku přípustnosti žaloby proti výrokům III a V rozhodnutí žalovaného. Při předběžném posouzení této otázky shledal, že je naplněn důvod pro postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu, neboť k řešené otázce existuje rozporná judikatura jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu (§ 17 odst. 1 s. ř. s.).

[8] Shodnou otázkou, tj. přípustností žaloby, jíž (fyzická či právnická) osoba odlišná od státu, po které jsou požadovány informace podle informačního zákona, podala proti rozhodnutí žalovaného (Úřadu pro ochranu osobních údajů), se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze 4. 11. 2021, čj. 7 As 239/2021-24, č. 4277/2022 Sb. NSS, v němž navázal na závěry nálezu Ústavního soudu z 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (dále „nález ČEZ“) a na něj navazující judikatury Nejvyššího správního soudu.

[9] Sedmý senát v rozsudku čj. 7 As 239/2021-24 vyšel z předchozích závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v návaznosti na nález ČEZ, podle nichž na fyzickou či právnickou osobu odlišnou od státu, jíž jsou ukládány povinnosti podle informačního zákona, nelze nahlížet jako na klasický správní orgán ve smyslu svazku kompetencí, nýbrž je třeba brát v potaz, že tyto osoby v řízení disponují vlastními veřejnými subjektivními právy, jejichž ochrany se mohou domáhat v řízení před správními soudy. Nelze na ně tedy bez dalšího mechanicky aplikovat judikaturu, která vychází z premisy, že správní orgán nemá veřejná subjektivní práva, resp. že postupem nadřízeného orgánu vůči podřízenému orgánu nemohou být zasažena žádná veřejná subjektivní práva. Takový subjekt proto může podat žalobu proti rozhodnutí, kterým Úřad pro ochranu osobních údajů, jako orgán státu, rozhodl o odvolání či stížnosti proti rozhodnutí takového subjektu, a kterým byl takový subjekt zkrácen na právech ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (rozsudek čj. 7 As 239/2021-24, body 10 až 17 a tam uvedená judikatura).

[10] Sedmý senát dále v bodě 20 rozsudku uvedl, že pokud jsou informace požadovány po osobě, která sice je povinným subjektem dle informačního zákona, ale rovněž může aktivně uplatňovat svá práva, taková osoba může uplatňovat procesní obranu vůči rozhodnutí, kterým jí byla uložena povinnost požadovanou informaci poskytnout, případně jinému konečnému rozhodnutí, které bude zasahovat do jejích práv a povinností. Nemůže se ale domáhat ochrany proti procesním úkonům nadřízeného orgánu [pozn. osmého senátu: rozhodnutím, jimiž se věc nekončí] v rozsahu, v němž je povinným subjektem. V tomto rozsahu je totiž na danou osobu pro účely informačního zákona nahlíženo jako na správní orgán. Ačkoli tedy daná osoba disponuje veřejnými subjektivními právy, při posuzování možností její obrany je nutné brát v potaz, že je povinným subjektem dle § 2 zákona o informacích. Její možnosti ochrany se tak aktivují až s vydáním konečného rozhodnutí ve věci.

[11] Přestože sedmý senát ve svém rozsudku posuzoval vydání opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu ze strany odvolacího správního orgánu, má osmý senát za to, že uvedené procesní závěry jsou plně aplikovatelné i na postupy při vyřizování odvolání podle § 16 informačního zákona (v nyní projednávané věci jde o výrok III) nebo stížnosti podle § 16a odst. 6 písm. b) informačního zákona (v nyní projednávané věci jde o výrok V).

[12] Ve shodě se závěry sedmého senátu postupoval také třetí senát v rozsudku z 8. 9. 2025, čj. 3 As 146/2024-68, body 1 a 15 až 17. Tímto rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu a žalobu žalobkyně jako povinného subjektu odmítl. Konstatoval, že ačkoli žalobkyně veřejnými subjektivními právy disponovala, jak správně namítl žalovaný Úřad pro ochranu osobních údajů, možnosti její procesní obrany byly omezené a aktivují se teprve v okamžiku, kdy jde o konečné rozhodnutí ve věci, které je způsobilé zasáhnout do jejích práv a povinností, nebo kterým by jí byla uložena povinnost požadovanou informaci poskytnout. Třetí senát však uzavřel, že o takové rozhodnutí se v projednávané věci nejednalo. Na základě rozhodnutí žalovaného Úřadu pro ochranu osobních údajů v odvolacím řízení mělo dojít toliko k vrácení věci do stádia řízení u povinného subjektu jako správního orgánu I. stupně, v němž bude povinný subjekt realizovat svěřené kompetence.

[13] Ze závěrů sedmého a třetího senátu by tedy plynulo, že se nynější stěžovatel může žalobou bránit jen proti té části rozhodnutí žalovaného, jež je konečným rozhodnutím ve věci. Tím jsou toliko výroky I a II rozhodnutí žalovaného, jež ve svém souhrnu představují tzv. informační příkaz podle § 16 odst. 5 informačního zákona. A naopak konečným rozhodnutím ve věci nejsou výroky III ani V rozhodnutí žalovaného, jimiž žalovaný věc v části požadovaných informací stěžovateli „toliko“ vrátil k novému projednání, resp. mu přikázal, aby danou část žádosti o informace vyřídil v režimu informačního zákona. Žalovaný věc v rozsahu výroku III svého rozhodnutí vrátil stěžovateli k novému projednání z důvodů nepřezkoumatelnosti pro nedostatek skutkových zjištění, která vyžadují zásadní doplnění (body 83 a 89 rozhodnutí žalovaného), nedostatečně zjištěného skutkového stavu, který vyžaduje zásadní doplnění (body 97, 106, 110, 115 a 118 rozhodnutí žalovaného) a nepřezkoumatelnosti pro chybějící odůvodnění (bod 121 rozhodnutí žalovaného). A v rozsahu výroku V svého rozhodnutí žalovaný sice dospěl k závěru, že požadovaná informace se k činnosti povinného subjektu jako veřejného zadavatele vztahuje, stěžovateli však „toliko“ přikázal věc projednat v režimu informačního zákona, aniž ho zavázal, jak má rozhodnout. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že by výroky III a V rozhodnutí žalovaného již obsahovaly „hmatatelný“ příkaz informaci poskytnout anebo nikoli, pročež tyto výroky nepředstavují konečná rozhodnutí žalovaného ve věci, proti nimž by se stěžovatel mohl bránit žalobou (rozsudek NSS z 28. 4. 2023, čj. 3 As 13/2021-51, body 30 až 34).

[14] Postupoval-li by však osmý senát ve shodě se závěry sedmého a třetího senátu výše popsaným způsobem, dostal by se do rozporu se závěry, které Nejvyšší správní soud přijal v jiných svých rozsudcích. Již v rozsudku z 19. 11. 2020, čj. 10 As 244/2020-40, bodu 15, z jehož závěrů vyšel i sedmý senát, desátý senát uvedl, že „odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím je rozhodnutím o právech žadatele, které povinný subjekt vydává jako nositel veřejné moci. Povinný subjekt se v případě, že je jeho rozhodnutí nebo postup podroben soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod, neboť žádná základní práva nemá. Tento závěr ovšem dle Ústavního soudu neplatí, jestliže je v postavení subjektu, který rozhoduje o poskytnutí informace, fyzická nebo právnická osoba. Rozhodnutí soudu, kterým jí byla uložena povinnost rozhodnout ve věci žádosti o poskytnutí informace (nebo kterým jí byla tato věc vrácena k dalšímu řízení) z důvodu, že bylo shledáno její postavení coby povinného subjektu podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, se totiž - pokud jde o samotnou existenci této povinnosti - dotýká jejích základních práv a svobod [viz cit. nález IV. ÚS 1146/16 [pozn. osmého senátu: nález ČSZ], bod 42, s odkazem na stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372)]. NSS dodává, že – vedle procesních práv – v úvahu připadá především základní právo takové právnické či fyzické osoby na informační sebeurčení (čl. 10 odst. 3 Listiny)“ (shodně též rozsudek NSS z 26. 11. 2020, čj. 10 As 217/2020-74, bod 15).

[15] Na tyto závěry pak navázaly rozsudky další, kterými Nejvyšší správní soud zrušil usnesení městského soudu o odmítnutí žalob povinných subjektů – osob odlišných od státu, proti rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů, jež (v části) nebyly konečným rozhodnutím ve věci. V souladu s takto vysloveným závazným právním názorem následně městský soud tyto žaloby věcně projednal. Konkrétně šlo o rozsudky NSS z 30. 11. 2021, čj. 10 As 450/2021-32, body 1 a 12 až 15, a na něj přímo navazující rozsudek z 3. 3. 2022, čj. 10 As 49/2022-51, z 9. 11. 2022, čj. 6 As 365/2021-24, body 2 a 14 až 16, z 13. 10. 2023, čj. 3 As 386/2021-36, body 1 a 5 až 7, a z 20. 10. 2023, čj. 3 As 383/2021-26, body 1, 5 a 6). Některé tyto rozsudky (čj. 10 As 450/2021-32 a čj. 6 As 365/2021-24) přitom odkazují na rozsudek čj. 7 As 239/2021-24, aniž však jeho závěry zpochybňují či se s nimi jinak vypořádávají.

[16] Šestý a desátý senát v posledně uvedených rozsudcích vycházely z výše citovaných závěrů nálezu ČEZ, které dokonce citovaly (třetí senát navázal na závěry desátého senátu). Nicméně, při aplikaci těchto závěrů Ústavního soudu na tehdy řešené věci šestý a desátý senát, na rozdíl od sedmého senátu v rozsudku čj. 7 As 239/2021-24, v podstatě rezignovaly na uplatňování Ústavním soudem akcentované podmínky, podle níž se základních práv a svobod osoby odlišné od státu, po níž jsou požadovány informace podle informačního zákona, dotýká výhradně závěr, že tato osoba má postavení povinného subjektu podle informačního zákona. Ve věcech řešených třetím, šestým a desátým senátem totiž nebylo pochyb, že tehdejší žalobkyně a následně stěžovatelky (České dráhy, a. s., Univerzita Karlova a Česká televize), byly (jsou) povinnými subjekty ve smyslu informačního zákona. Osmý senát má za to, že právě „vypuštění“ této podmínky formulované Ústavním soudem některými senáty Nejvyššího správního soudu vedlo ke znepřehlednění jeho judikatury a v konečném důsledku ke vzniku popsaných rozporných judikaturních linií.

[17] Vedle toho existují rozsudky, jimiž Nejvyšší správní soud závěr, že má dojít k věcnému projednání žaloby směřující proti rozhodnutí odvolacího orgánu, které zjevně nebylo konečným rozhodnutím ukládajícím povinnost informace zveřejnit, potvrdil implicitně tím, že věcně projednal kasační stížnosti proti rozsudkům městského soudu. Jako příklad lze uvést rozsudek z 28. 3. 2024, čj. 10 As 298/2023-52. V tehdejší věci Úřad pro ochranu osobních údajů vyhověl odvolání žadatele o informace a věc vrátil obchodní společnosti jakožto povinnému subjektu k novému projednání. Důvodem byla částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jímž povinný subjekt odmítl požadované informace poskytnout. Proti tomuto rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů podal povinný subjekt žalobu, již městský soud rozsudkem z 26. 10. 2023, čj. 10 A 40/202291, zamítl, čímž věcně rozhodl o žalobě podané proti správnímu rozhodnutí, jímž se věc nekončí. Nejvyšší správní soud výše uvedeným rozsudkem kasační stížnost povinného subjektu věcně projednal a zamítl. Tím implicitně potvrdil závěry městského soudu, jenž věcně projednal žalobu, která napadala rozhodnutí, jímž se věc nekončí, vydané hierarchicky nadřízeným správním orgánem – Úřadem pro ochranu osobních údajů. V podstatě identický případ se stejným výsledkem pak řešil osmý senát v rozsudku z 26. 6. 2024, čj. 8 As 216/2022-60. I zde potvrdil rozsudek městského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba povinného subjektu proti rozhodnutí o odvolání, v němž bylo konstatováno toliko to, že žalobkyně je povinným subjektem a že musí lépe odůvodnit, proč požadované informace podléhají ochraně obchodního tajemství. Oproti předchozím rozsudkům třetího, šestého a desátého senátu je podstatou nyní uvedených rozsudků osmého a desátého senátu řešení otázky, zda tehdejší žalobkyně a následně stěžovatelka (ČD – Informační Systémy, a. s.) je, či není povinným subjektem ve smyslu informačního zákona. Přestože však osmý i desátý senát v souladu s žalovaným i městským soudem dospěly k závěru, že žalobkyně (stěžovatelka) povinným subjektem je, v rozporu se závěry rozsudku čj. 7 As 239/2021-24 potvrdily věcné projednání žaloby směřující proti rozhodnutím žalovaného, jež nebyly konečnými rozhodnutími ve věci. Žalovaný totiž „jen“ zrušil rozhodnutí povinných subjektů a věc jim vrátil k novému projednání s tím, že nedostatečně, tj. nepřezkoumatelně, zdůvodnily, proč podle nich požadované informace naplňují všechny znaky obchodního tajemství. Nešlo tedy o výslovný ani faktický (hmatatelný) informační příkaz.

[18] Podobná situace nastala i v rozsudku městského soudu z 1. 4. 2025 čj. 10 A 98/2024-61. Městský soud se zabýval žalobou obchodní společnosti jakožto povinného subjektu proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů, který postupem dle § 16a odst. 6 písm. b) informačního zákona žalobkyni přikázal, aby řádně vyřídila žádost žadatele o informace. Městský soud v bodech 16 a násl. tohoto rozsudku identifikoval rozpor v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Uvedl však, že i tato rozporná judikatura umožňuje soudní obranu proti rozhodnutím, která nejsou přímým příkazem k vydání informace, resp. umožňuje se bránit proti procesnímu příkazu vyřídit žádost o informace (byť není jednotná v tom, který žalobní typ má zvolit). Městský soud následně vysvětlil, že za správný žalobní typ považuje žalobu proti rozhodnutí a věc meritorně projednal. Protože soud naznal, že žalobkyně byla povinným subjektem, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku se žalobkyně bránila kasační stížností, kterou však první senát rozsudkem ze 14. 8. 2025, čj. 1 As 72/2025-45, jako nedůvodnou zamítl. První senát se v odůvodnění rozsudku výslovně zabýval toliko závěrem městského soudu, že stěžovatelka je povinným subjektem. Procesními aspekty věci se sice nezabýval, avšak dle názoru osmého senátu je uvedený procesní výsledek nutné chápat jako implicitní potvrzení závěrů městského soudu.

III. Závěr

[19] Osmý senát tedy identifkoval dvě hlavní judikaturní linie týkající se otázky rozhodné pro posouzení nynější věci, a proto předkládá rozšířenému senátu tuto otázku:

Je fyzická či právnická osoba odlišná od státu, po které jsou požadovány informace podle informačního zákona, aktivně procesně legitimována k podání žaloby pouze proti konečným rozhodnutím nadřízeného správního orgánu (Úřadu pro ochranu osobních údajů), nebo i proti jeho rozhodnutím, jimiž se věc nekončí?

[20] Osmý senát shrnuje, že první judikaturní linii představují výše citované rozsudky čj. 10 As 244/202040, čj. 10 As 217/2020-74, čj. 10 As 450/2021-32 a čj. 10 As 49/2022-51, čj. 6 As 365/2021-24, čj. 3 As 386/2021-36, z 20. 10. 2023, čj. 3 As 383/2021-26, čj. 10 As 298/2023-52, a čj. 1 As 72/2025-45. Podle těchto se povinné subjekty mohou bránit, tedy mají aktivní procesní legitimaci k podání žaloby, (i) proti procesním rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů, jimiž se věc nekončí. Tato linie zároveň nikterak neřešila otázku, zda je pro přípustnost takové žaloby jakkoli významná otázka, zda je fyzická či právnická osoba odlišná od státu, jež podává žalobu, skutečně povinným subjektem, či nikoli.

[21] Oproti tomu druhá judikaturní linie, představovaná výše citovanými rozsudky čj. 7 As 239/202124 a čj. 3 As 146/2024-68, stojí na závěru, že proti rozhodnutím, jimiž se věc nekončí, v rozsahu, ve kterém jsou žalobci jakožto osoby odlišné od státu povinným subjektem dle informačního zákona, se nelze soudně bránit.

[22] Osmý senát si je vědom precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále „Ústava“), podle nějž jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby [nález ÚS z 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), body 55 a násl., rozsudek NSS z 14. 9. 2005, čj. 2 Afs 180/2004-44, usnesení rozšířeného senátu NSS z 11. 1. 2006, čj. 2 Afs 66/2004-53, č. 1833/2009 Sb. NSS, a čj. 1 Afs 27/2009-98, body 17 a 18]. Stejně tak si je vědom závěrů rozšířeného senátu, podle nichž při existenci závazného ústavněprávního výkladu Ústavního soudu zásadně není dána pravomoc rozšířeného senátu, přičemž Nejvyšší správní soud, tj. každý jeho senát (včetně rozšířeného) je především povinen následovat závěry nálezové judikatury. V nyní projednávané věci jsou však obě výše uvedené vzájemně rozporné judikaturní linie Nejvyššího správního soudu založeny na závěrech nálezu ČEZ. Nelze odhlížet ani od toho, že tyto závěry Ústavní soud vyslovil výhradně ve vztahu k rozhodnutí soudu, nikoli žalovaného správního orgánu jako v nyní projednávané věci. I kdyby je však bylo možné vztáhnout rovněž na rozhodnutí správního orgánu v tom smyslu, že osoba odlišná od státu, po níž jsou požadovány informace dle informačního zákona, je aktivně procesně legitimována k podání žaloby i proti rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, jímž jí byla věc nadřízeným orgánem „toliko“ vrácena k novému projednání, lze je takto uplatnit pouze ohledně samotné existence této povinnosti, tedy ve vztahu k otázce, zda žalobce je v povinným subjektem. Tedy v podstatě způsobem, jímž postupoval sedmý senát v rozsudku čj. 7 As 239/202124. Skutečnost, že stěžovatel je povinným subjektem v souzené věci zpochybňována není.

[23] Osmý senát se přiklání k druhé popsané judikaturní linii. To by v nyní projednávané věci znamenalo zrušení rozsudku městského soudu v části jeho výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba proti výrokům III a V rozhodnutí žalovaného, a odmítnutí žaloby v této části. Ani v jednom případě totiž z rozhodnutí žalovaného neplyne „hmatatelný“ příkaz informaci poskytnout, tj. faktický informační příkaz. Osmý senát se přitom domnívá, že to by mohl být jediný případ, kdy by bylo možné připustit přezkum i takových rozhodnutí žalovaného, jimiž se věc nekončí. V této souvislosti je ale třeba upozornit na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 13/2021-51, bod 31, který konstatoval, že v praxi však může být velmi obtížné určit, zda se v žalobou napadeném rozhodnutí již nachází „hmatatelný“ příkaz informaci poskytnout, anebo nikoli. Nutno dodat, že rozsudky Nejvyššího správního soudu, které požadovaly přezkum i rozhodnutí, jimiž se věc nekončí, s touto variantou nepracují, nezabývají se tím, zda zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení nebo nařízení vyřídit žádost o informace materiálně již představují příkaz informaci poskytnout, či nikoli (čj. 10 As 298/2023-52, čj. 10 As 450/2021-32, čj. 6 As 365/2021-24, čj. 1 As 72/2025-45, čj. 3 As 386/2021-36, čj. 10 As 298/2023-52, čj. 8 As 216/2022-60).

[24] V souvislosti s předestřenou otázkou nepanuje v judikatuře Nejvyššího správního osudu shoda ani na tom, který žalobní typ má žalobce ve zmíněných případech využít, pokud navíc tvrdí, že není povinným subjektem k vyřízení žádosti o informace. Podle první judikaturní linie (rozsudek NSS čj. 7 As 239/202126) má žalobce, jenž tvrdí, že není povinným subjektem k vyřízení žádosti, brojit proti rozhodnutí, jímž se věc nekončí, žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, jelikož nejde o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Pokud však soud podle této judikaturní linie dospěje k závěru, že žalobu podal povinný subjekt, musí ji odmítnout, neboť podřízený správní orgán se nemůže soudně bránit proti zásahu orgánu nadřízeného, jelikož nedisponuje veřejnými subjektivními právy. Podle druhé judikaturní linie (rozsudky NSS čj. 10 As 450/202132 a čj. 6 As 365/202124) je přípustné podat proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti či odvolání žadatele tak, že se věc nekončí, žalobu proti rozhodnutí. Správní soud následně věc meritorně přezkoumá a dospějeli k závěru, že je osoba odlišná od státu, po níž jsou požadovány informace podle informačního zákona, povinným subjektem dle tohoto zákona, žalobu zamítne (rozsudky NSS čj. 3 As 386/2021-36, čj. 10 As 298/2023-52 a čj. 8 As 216/2022-60).

[25] Osmý senát s výše uvedenými úvahami sedmého senátu nesouhlasí. Sedmý senát sice správně poukázal na obecné judikaturní východisko, dle nějž rozhodnutí, jímž nadřízený správní orgán přijme opatření proti nečinnosti prvostupňového správního orgánu spočívající v příkazu věc vyřídit [ať již dle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu či § 16a odst. 6 písm. b) informačního zákona], zásadně není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. To ostatně shodně platí též o rozhodnutí vydaném dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, jímž nadřízený správní orgán prvostupňové rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání. Důvodem, proč nejde o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. však je výhradně nedostatek materiálního znaku rozhodnutí, tj. to, že z podstaty věci nezasahuje do právní sféry adresáta (bod 9 rozsudku čj. 7 As 239/202126 a tam citovaná judikatura), nikoli nedostatek znaku formálního. Není totiž pochyb, že formálně o správní rozhodnutí jde. Není-li představitelný zásah do právní sféry, nemůže pojmově jít ani o (nezákonný) zásah. Následně však sedmý senát, ve specifické situaci na půdorysu informačního zákona (v návaznosti na závěry nálezu ČEZ a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu), vyšel z toho, že i taková rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, jimiž se věc nekončí, mohou zasahovat do právní sféry osob odlišných od státu, po nichž jsou požadovány informace dle informačního zákona přesto, že nejsou povinnými subjekty dle informačního zákona. Tím však odpadl výše popsaný nedostatek materiálního znaku. Jinak řečeno, je-li představitelné, že taková rozhodnutí nadřízeného správního orgánu mohou zasáhnout právní sféru osoby, jež není povinným subjektem (bod 21 rozsudku čj. 7 As 239/202126), jde o rozhodnutí naplňující jak formální, tak i materiální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., která budou napadnutelná žalobou dle tohoto ustanovení. Subsidiární zásahová žaloba proto nepřichází v úvahu.

[26] Nezávisle na tom, ke které výše popsané judikaturní linii se rozšířený senát případně přikloní, bude na místě, aby zodpověděl rovněž související otázku žalobního typu. Ostatně, i krajské soudy poukazují na nejednotnost rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu v této otázce (rozsudky městského soudu z 27. 2. 2025, čj. 5 A 11/2024-80, z 28. 3. 2025, čj. 5 A 95/2024-89, z 30. 4. 2025, čj. 6 A 92/2024-89 a z 1. 4. 2025, čj. 10 A 98/2024-61).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude rozhodovat ve složení: F. D., L. K., P. M., I. P., B. P., A. R. a K. Š.. V případě dlouhodobé nepřítomnosti některého ze členů uvedeného senátu může být senát doplněn podle pravidel uvedených v rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu o jiné soudce, kterými jsou Radovan Havelec a Vojtěch Šimíček. Účastníci řízení a osoby zúčastněné na řízení mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.

V téže lhůtě mohou účastníci řízení a osoby zúčastněné na řízení rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané rozšířenému senátu.

V Brně 6. srpna 2026

Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu

Plný text

8 As 280/2024-57
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic, s. p., se sídlem [adresa] Praha 4, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem [adresa] za účasti osob zúčastněných na řízení: I) JUDr. P. V., se sídlem [adresa] Praha 2, zastoupený Mgr. Jaromírem Jašou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, a II) Hartmann, Jelínek, Malý, Moreno a partneři, s. r. o., advokátní kancelář (dříve Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o.), se sídlem [adresa] Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2024, čj. UOOU02699/2122, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2024, čj. 17 A 31/202498, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení o kasační stížnosti se pozastavují účinky rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2024, čj. 17 A 31/202498, v rozsahu, jímž zamítl žalobu v části směřující proti výrokům I a II rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2024, čj. UOOU02699/2122, a účinky rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2024, čj. UOOU02699/2122, v rozsahu výroků I a II.

II. Žalobci se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Osoba zúčastněná na řízení I) [dále „OZNŘ I)“] podala 20. 4. 2021 podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, žádost o poskytnutí informací – dvou právních stanovisek, a to a) písemných právních závěrů a stanovisek vypracovaných osobou zúčastněnou na řízení II) [dále „OZNŘ II)“] a b) písemných právních závěrů a stanovisek Advokátní kanceláře Jansta, Kostka, spol. s r. o. [v současné době Chrenek, Toman, Kotrba advokátní kancelář, spol. s r. o. (dále „ChTK AK“)], které si žalobce nechal vypracovat pro vlastní účely v souvislosti se zadávacím řízení pod názvem „D1 rozšíření odpočívky Střechov km 52,0 – levá strana“, a dále dalších informací souvisejících s převodem části závodu společnosti Metrostav, a. s., na společnost Metrostav Infrastructure, a. s. (celý obsah žádosti o informace je citován v bodu 1 v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu).

[2] Po několika kolech prvostupňového a odvolacího řízení vydal žalovaný nyní napadené rozhodnutí o odvolání, jímž:

- ve výroku I prvostupňové rozhodnutí žalobce jako povinného subjektu ze 4. 2. 2022 v části, kterou žalobce odmítl poskytnout písemné právní závěry a stanoviska vypracovaná OZNŘ II) a ChTK AK s poukazem na ochranu autorských práv daných, zrušil a řízení zastavil;

- ve výroku II žalobci přikázal, aby ve lhůtě 15 dnů od oznámení rozhodnutí OZNŘ I) poskytl písemné právní závěry a stanoviska vypracovaná OZNŘ II) a ChTK AK, s vyloučením vlastnoručních podpisů autorů právních stanovisek;

- ve výroku III prvostupňové rozhodnutí v části odmítnutí bodu III písm. a) až f) a h) až l), a bodu IV písm. a) žádosti o informace zrušil a věc vrátil žalobci k novému projednání;

- ve výroku IV potvrdil prvostupňové rozhodnutí v části odmítnutí bodu II, bodu III písm. g) a další části žádosti;

- ve výroku V žalobci přikázal, aby ve lhůtě do 15 ode dne doručení řádně a v úplnosti vyřídil bod IV písm. b) žádosti

[3] Žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu (blanketní) kasační stížností, jejíž součástí byl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Uvedl, že přiznání odkladného účinku je namístě s ohledem na povahu daného řízení. Pokud by byl povinen poskytnout požadované informace před tím, než bude o jeho kasační stížnosti rozhodnuto, ztratilo by řízení o kasační stížnosti faktický význam. Již samotným poskytnutím informací by totiž nastal nevratný stav spočívající v tom, že i přes případné vyhovění kasační stížnosti by již byly požadované informace poskytnuty osobě zúčastněné na řízení I). Přiznáním odkladného účinku tak bude zamezeno, aby byl stěžovatel případně vystaven do doby rozhodnutí o jeho kasační stížnosti negativním následkům, které by pro něj měl případný výkon rozhodnutí žalovaného. Zmínil, že i městský soud přiznal žalobě částečný odkladný účinek.

[5] Žalovaný souhlasí s přiznáním odkladného účinku. Uvedl, že jeho rozhodnutí i napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. Zároveň však zdůraznil, že si je vědom existence judikatury správních soudů stojící na vůli soudů chránit informace až do uskutečnění soudního přezkumu, jelikož v případě nepřiznání odkladného účinku by soudní přezkum zůstal bez faktického významu.

[6] OZNŘ II) rovněž s přiznáním odkladného účinku souhlasí. Uvedla, že části požadované právní analýzy považuje jednak za své obchodní tajemství a jednak jsou jako její autorské dílo předmětem ochrany autorského práva. Již pouhým poskytnutím požadovaných částí právní analýzy by došlo k tomu, že by bylo zasaženo do jejího práva na ochranu autorského díla, přičemž právě poskytnutím těchto částí právní analýzy by vznikla neodčinitelná újma na jejích právech. Zároveň by se řízení o kasační stížnosti stalo toliko akademickým a jeho výsledek by neměl žádný faktický význam. Přiznání odkladného účinku se tak jeví jako vhodný nástroj.

[7] Naopak OZNŘ I), jako žadatel o informace, s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Poukázala na to, že městský soud v napadeném rozsudku v podstatě kompletně odmítl žalobní tvrzení stěžovatele, a naopak potvrdil správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí i postupu žalovaného. Žádost podala již v dubnu 2021 a na informace tedy marně čeká již téměř čtyři roky. Ze strany stěžovatele jde o cílené a systémové maření základního účelu právní úpravy svobodného přístupu k informacím. Poukázala rovněž na blanketní kasační stížnost, jež považuje za vědomě vadné podání, s nímž by nemělo být spojeno dobrodiní v podobě přiznání odkladného účinku jako výjimečného institutu, kterým dochází k zásahu do již vydaného, pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu. Uvedla, že stěžovateli žádná újma na jeho právech nehrozí, neboť meritum jeho argumentace směřuje k ochraně tvrzených zájmů autorů právních stanovisek, nikoliv samotného stěžovatele. Tvrzenou újmu navíc stěžovatel nikterak nekonkretizoval. ChTK AK nadto ani nevyužila možnost ochrany svých práv v pozici osoby zúčastněné na řízení.

[8] Nejvyšší správní soud k návrhu předně podotýká, že kasační stížnost nemá odkladný účinek (§ 107 odst. 1 s. ř. s.), může jej však na návrh stěžovatelů přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Kromě formálního předpokladu, jímž je podání příslušného návrhu, je pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (usnesení rozšířeného senátu NSS z 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/201458, č. 3270/2015 Sb. NSS, bod 24). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy přitom tíží stěžovatele (usnesení NSS z 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/201232, nebo z 24. 9. 2015, čj. 2 As 218/201550). Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaný a podepřený konkrétními důkazy (usnesení NSS z 30. 1. 2012, čj. 8 As 65/201174), přičemž stěžovatelem tvrzená a prokazovaná újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (usnesení NSS z 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/201720). Oproti tomu zpochybnění přiznání odkladného účinku pro rozpor s důležitým veřejným zájmem leží na žalovaném (usnesení NSS z 18. 12. 2024, čj. 8 As 264/202438, bod 7).

[9] Přiznání odkladného účinku je tak mimořádným institutem, kterým jsou před meritorním rozhodnutím o kasační stížnosti prolomeny právní účinky pravomocného rozhodnutí městského soudu, na které je třeba nahlížet jako na zákonné a věcně správné až do jeho případného zrušení zákonným postupem. Odkladný účinek by tak měl být přiznáván jen v ojedinělých případech za splnění výše vymezených podmínek § 73 odst. 2 s. ř. s.

[10] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.

[11] V nyní projednávané věci předně není pochyb, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jak je formulováno ve výroku I tohoto usnesení (usnesení rozšířeného senátu NSS z 16. 6. 2020, čj. 8 Azs 339/201938, č. 4039/2020 Sb. NSS), je způsobilé odvrátit stěžovatelem tvrzenou újmu.

[12] Nejvyšší správní soud proto posuzoval splnění podmínky nepoměrně větší újmy na straně stěžovatele ve srovnání s újmou, která by hrozila jiným osobám. Stěžovatel namítá, že by v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti byl povinen poskytnout požadované informace a celé řízení o kasační stížnosti by tak fakticky pozbylo smyslu. Nejvyšší správní soud uvádí, že v souladu s jeho dřívějšími usneseními z 24. 7. 2019, čj. 5 As 170/201918, ze 14. 7. 2021, čj. 10 As 241/202121, z 31. 8. 2022, čj. 2 As 196/202223, či z 18. 7. 2024, čj. 5 As 179/202441, může právě tato okolnost představovat důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Předmětem řízení o kasační stížnosti je posouzení otázky, zda městský soud postupoval správně když shledal rozhodnutí žalovaného o povinnosti stěžovatele poskytnout žadateli informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím zákonným a správným. Pokud by Nejvyšší správní soud návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyhověl, význam řízení o kasační stížnosti by byl pouze akademický a řízení by se stalo ve své podstatě bezpředmětným. Úspěch stěžovatele v této věci by pro něj neměl žádné pozitivní důsledky, neboť informace, o jejichž poskytnutí je veden tento spor, by již v souladu se závazným postojem žalovaného a městského soudu musel poskytnout.

[13] Při posuzování otázky, zda by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tato nepoměrně vyšší újma stěžovateli hrozí. Rozhodnutí, které by hovořilo ve prospěch stěžovatele, by totiž pozbylo smyslu, jelikož stěžovatel by již musel čelit negativním důsledkům rozhodnutí spočívajícím v poskytnutí požadovaných informací. Naproti tomu, pokud by kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, dojde k pouhému oddálení poskytnutí těchto informací, což nelze považovat za újmu převažující nad výše vymezenou, nevratnou, újmou způsobenou stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku. Nelze obecně vyloučit, že žadatel o poskytnutí informací bude tvrdit vážný zájem na rychlém poskytnutí informací, a že v takovém případě by mohla převážit potřeba jejich poskytnutí. Nic takového však OZNŘ I v dané věci netvrdí.

[14] Neobstojí tedy argumentace OZNŘ I) o nekonkrétním vymezení újmy hrozící stěžovateli. Újma spočívající v pozbytí významu řízení o kasační stížnosti spojená s nemožností navrácení do původního stavu před poskytnutím požadovaných informací, představuje újmu zcela konkrétní, reálnou a závažnou. Naproti tomu, přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatele vznikne OZNŘ I) menší újma spočívající „jen“ v nutnosti vyčkat na konečné rozhodnutí o kasační stížnosti. Jak plyne z výše shrnutých podmínek (bod [8]) zákon přiznání odkladného účinku neváže na kvalitu samotné kasační stížnosti (zda je blanketní, či perfektní). Tato argumentace OZNŘ I) proto není přiléhavá.

[15] Jak již bylo výše uvedeno, zpochybnění přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z důvodu rozporu s důležitým veřejným zájmem je především na žalovaném. Ten však s přiznáním odkladného účinku vyjádřil souhlas. Ani Nejvyšší správní soud nepovažuje přiznání odkladného účinku za rozporné s důležitým veřejným zájmem. Nepochybně existuje veřejný zájem na poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jak poukázala i OZNŘ I). V projednávaném případě ale může přiznání odkladného účinku pouze oddálit jejich poskytnutí. V případě neúspěchu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti bude nadále povinen požadované informace poskytnout a toto rozhodnutí tak není s veřejným zájmem na jejich poskytování v rozporu.

[16] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Učinil tak výslovně ve vztahu k té části rozsudku městského soudu, jíž zamítl žalobu směřující proti výrokům I a II napadené rozhodnutí žalovaného, a ve vztahu výrokům I a II napadeného rozhodnutí žalovaného. Přiznání odkladného účinku ve výše uvedeném rozsahu znamená, že výroky I a II rozhodnutí žalovaného, jejichž předmětem je tzv. informační příkaz ve smyslu § 16 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, přikazující stěžovateli poskytnutí konkrétních informací OZNŘ I), nebudou prozatím vyvolávat žádné právní účinky, neboť přiznáním odkladného účinku nastává stav, jako kdyby o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí stěžovatele jako povinného subjektu žalovaný dosud nerozhodl, respektive jako kdyby rozhodnutí žalovaného v této části ještě nenabylo v právní moci.

[17] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (srov. usnesení NSS ze 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/200576, č. 1072/2007 Sb. NSS). Usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu zrušit, ukáželi se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).

[18] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích; usnesení rozšířeného senátu NSS ze 4. 6. 2024, čj. 9 As 270/202321, č. 4616/2024 Sb. NSS, body 21 a násl.]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto usnesení. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena.

[19] Soudní poplatek lze zaplatit bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080428024.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 20. ledna 2025

Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu