8 As 85/2025

Plný text

8 As 85/2025-68
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobce: F. B. Society, z.s., se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení: PGE Górnictvo i Energetyka Konwencjonalna SA, se sídlem ul. Weglowa 5, Bełchatów, Polsko, zast. JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2024, č. j. MZP/2024/270/907, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 15 A 51/2024-56,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Osoba zúčastněná na řízení a žalovaný nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Předmětem řízení je otázka neposkytnutí některých informací požadovaných žalobcem, který je ekologickým spolkem, o stavu hladin podzemní vody a jejím pohybu, jeho monitorování, provedených bariérách a o dalších opatřeních v hnědouhelném dole Turów na polské straně v sousedství české obce Uhelná, jež trpí poklesem hladiny spodních vod. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil Ministerstvu životního prostředí jako žalovanému pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí o neposkytnutí většiny požadovaných informací. Osoba zúčastněná na řízení, která těží v hnědouhelném dole Turów, nyní proti tomuto rozsudku brojí kasační stížností.

[2] Žalobce podal dne 3. 8. 2023 u žalovaného dle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, žádost o poskytnutí informací vztahujících se k Dohodě mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky o spolupráci k řešení vlivů těžební činnosti v povrchovém hnědouhelném dole Turów v Polské republice na území České republiky, publikované pod č. 1/2022 Sb. m. s. (dále jen „Dohoda“). V žádosti požadoval poskytnout následující informace:

„1) Veškeré informace o stavu hladin podzemních vod v monitorovacích vrtech umístěných podél podzemní bariéry

(HPp-29/49,5, HPp-27/49, HPp-27/51, HPp-23/53, HPp-25/50, HPp-25/49, HPp-26/53, HPp- 21/53, HPp-23/56, HPp-25/51, HPz-25/58, HPz-31/53bis, HS-350, HSp-60, HSp-68), případně v nových monitorovacích vrtech provedených ve středním nebo spodním terciérním kolektoru, byly-li zřízeny. Jedná se o všechny informace poskytnuté české straně podle čl. 8 odst. 6 dohody.

2) Všechny informace o stavu hladin podzemních vod v monitorovacích vrtech umístěných na české straně v česko-polské monitorovací síti v blízkosti dolu Turów, zejména v blízkosti obce Uhelná (H4-a, H-2a, H-5b, H-6, H-3b, GI-1, GI-2, GI-3, 1430_17, 1430_18, U-1a, JA-1) za období od roku 2015 do července 2023.

3) Veškeré dostupné údaje o funkčnosti podzemní bariéry, na základě kterých bylo podle čl. 3 odst. 6 dohody vyhodnoceno, zda je podzemní bariéra plně funkční zejména s ohledem na zamezení odtoku podzemních vod z území České republiky.

4) Údaje zahrnující všechny jižní přítoky vody přitékající do dolu Turów podle čl. 8 odst. 10 dohody.

5) Veškeré dostupné údaje o všech odběrech důlní vody z dolu Turów v oblasti jižně od jižního zlomu a v oblasti západně od Bialopolského zlomu od dubna 2021 do února 2022 a dostupné informace o množství vody čerpané od dubna 2021 do února 2022 z jižní hydraulické bariéry a v Rówu Rybarzowice.

6) Veškeré dostupné informace o přítoku vody do jižní části dolu Turów v podobě nerozlišených samovolných výronů podzemních vod a povrchových vod, jakož i o velikosti těchto výronů, včetně jejich umístění a nadmořské výšky od dubna 2021 do února 2022.

7) Veškeré dostupné informace o měření pohybů a vyhodnocení pohybů terénu, kterou měla polská strana české straně předložit na základě čl. 7 odst. 1 a 2 dohody.“

[3] Informace uvedené pod body 2) a 7) žádosti žalovaný žalobci poskytl sdělením ze dne 2. 10. 2023. Zpřístupnění ostatních požadovaných informací žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 10. 2023, č. j. MZP/2023/140/541, odepřel. K rozkladu žalobce ministr životního prostředí toto rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 26. 2. 2024, č. j. MZP/2024/290/308, a vrátil věc žalovanému k novému projednání. Následně žalovaný vydal rozhodnutí ze dne 26. 3. 2024, č. j. MZP/2024/270/907, jímž opět zpřístupnění předmětných informací odepřel podle § 8 odst. 1 písm. d) a § 8 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí.

[4] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u městského soudu, který jí v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 18. 3. 2025 vyhověl. Rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

[5] Jedním ze dvou důvodů odepření poskytnutí části požadovaných informací totiž bylo obchodní tajemství ve smyslu § 8 odst. 1 písm. d) zákona o právu na informace o životním prostředí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí však nebylo v souvislosti s ochranou obchodního tajemství dostatečně odůvodněno naplnění kritérií dle § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jejichž naplnění musí prokázat ten, kdo tvrdí zásah do obchodního tajemství, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 12. 7. 2024, č. j. 5 As 108/2023-53. Žalovaný pouze povrchně uzavřel, že požadované informace jsou běžně nedostupné a hospodářsky významné. Detailní vyhodnocení měl ale provést individuálně ve vztahu k jednotlivým požadovaným informacím, protože je představitelné, že u některých dílčích informací převáží zájem na jejich poskytnutí a že jejich poskytnutí nebude zasahovat do právem chráněných zájmů třetích osob, pokud nedojde současně k poskytnutí některých jiných požadovaných informací. Žalovaný i osoba zúčastněná na řízení jen povrchně odůvodnili, jakou formou by bylo poskytnutí informací o podzemní bariéře a její účinnosti ocenitelné a hospodářsky významné pro osobu zúčastněnou na řízení. Ze správního spisu však není zřejmé, že by osoba zúčastněná na řízení uvedený projekt podzemní bariéry dále hospodářsky využívala, tedy že by ho např. nabízela dalším soutěžitelům na trhu. Spíše šlo o opatření vyvinuté pro vlastní potřebu osoby zúčastněné na řízení v konkrétním čase a na konkrétním místě. Konkurenční významnost byla žalovaným víceméně presumována, resp. dovozována z obecných nekonkrétních nepřezkoumatelných tvrzení. Z napadeného rozhodnutí rovněž dostatečně konkrétně nevyplývá, z jakých důvodů veškeré znaky obchodního tajemství naplňují informace o stavu hladin podzemních vod v monitorovacích vrtech, informace o jižních přítocích a informace o odběrech důlní vody a množství čerpané vody v konkrétním období z konkrétní lokality.

[6] Žalovaný také nemístně zúžil výjimku z ochrany obchodního tajemství dle § 8 odst. 4 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí, která dopadá na působení provozní činnosti. To je sice v dosavadní judikatuře spojováno především s přímými emisemi (hluk, prach, světlo, vibrace, pachy atd.), ovšem žádné z dosavadních rozhodnutí nevyloučilo, že by právně relevantní provozní činností nemohly být i jiné dopady provozní činnosti než uvedené formy přímých emisí. Lze pochybovat o tom, zda samotný projekt podzemní bariéry spadá do působnosti § 8 odst. 4 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí, ovšem nepochybně do jeho působnosti spadají informace týkající se vyhodnocení efektivity podzemní bariéry, protože uvedená bariéra může mít nepřímý vliv na stav podzemních vod v ČR. Přímý vliv na jejich stav má právě provozní činnost osoby zúčastněné na řízení. Souvislost s působením provozní činnosti osoby zúčastněné na řízení mají i informace o stavu hladin podzemních vod v monitorovacích vrtech, informace o jižních přítocích a informace o odběrech důlní vody a množství čerpané vody v konkrétním období z konkrétní lokality, jelikož přispívají k vytvoření uceleného obrazu, jaký vliv může mít provozní činnost na hladinu podzemních vod v dané lokalitě.

[7] Na tom nic nemění, že čl. 4 odst. 2 směrnice 2003/4/ES, o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS (dále jen „směrnice 2003/4/ES“), hovoří o nemožnosti odepření informací o emisích do životního prostředí, protože uvedená evropská norma představuje pouze minimální standard. Zužující výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 písm. d) Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s., dále jen „Aarhuská úmluva“). Výklad žalovaného omezený na konstatování, že řešené dopady činnosti osoby zúčastněné na řízení nemají charakter emisí vyzařovaných do prostoru, a tudíž se nejedná o skutečnosti kryté výjimkou dle § 8 odst. 4 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí, je tedy nemístně zužující, neboť nezohledňuje Aarhuskou úmluvu ani úmysl zákonodárce. Nadto i kdyby na všechny vyžádané informace byla tato výjimka aplikovatelná, je dle judikatury nutné provést test proporcionality a vyhodnotit, zda by poskytnutí vyžádaných informací nezasáhlo nemístně do jiných právem chráněných zájmů, což se nestalo.

[8] Žalovaný neposkytl požadované informace dále z důvodu možnosti ohrožení rovnosti účastníků soudního řízení podle § 8 odst. 2 písm. d) zákona o právu na informace o životním prostředí, vyloženého v kontextu čl. 4 odst. 4 písm. c) Aarhuské úmluvy a čl. 4 odst. 2 písm. c) směrnice 2003/4/ES. K aplikaci této výjimky však nestačí obecný odkaz žalovaného na existenci soudního řízení, v němž by mohly být požadované informace použity, nýbrž je nutno dovodit přímou souvislost požadovaných informací s procesními postupy souvisejícími s konkrétním řízením, přičemž tyto okolnosti by zároveň musely vést k ohrožení rovnosti účastníků řízení a spravedlnosti řízení. To však z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani z obsahu správního spisu nevyplývá. Žalovaný tedy tuto výjimku uplatnil nezákonně, což má nejzásadnější význam ve vztahu k požadovaným informacím o množství odebrané vody (bod 5 žádosti), jež dle žalovaného nepožívají ochrany v podobě obchodního tajemství, takže jejich odepření bylo postaveno jen na nezákonně uplatněném § 8 odst. 2 písm. d) zákona o právu na informace o životním prostředí.

[9] Žalovaný navíc v rámci testu proporcionality neprovedl řádně vážení protichůdných zájmů dle požadavků judikatury. Měl totiž provést test nikoli z perspektivy ochrany obchodního tajemství a rovnosti účastníků soudního řízení, nýbrž jednotlivé kroky testu vztahovat k žalobcovu právu na informace o životním prostředí. Protichůdné hodnoty pak vystupují ve třetím kroku testu proporcionality, tj. při poměřování s jinými kolidujícími zájmy. Žádost o poskytnutí informací totiž představuje z hlediska změny právních vztahů pozitivní krok, protože v současnosti vyžádané informace nebyly zpřístupněné třetím osobám. Nedává proto smysl zvolit si za výchozí bod pro test proporcionality právo, které představuje udržení momentálního statu quo, protože v takovém případě nelze provést první dva kroky testu proporcionality.

[10] Žalovaný se dále omezil pouze na paušální závěr, že vyžádané informace jsou kryté obchodním tajemstvím. Měl však u vyžádaných informací v každém jednotlivém případě pečlivě vyhodnotit, v jakém rozsahu je případný vyžádaný dokument možné žalobci zpřístupnit, aby bylo možné maximálně vyhovět jak jeho právu na poskytnutí informací o životním prostředí, tak dalším právem chráněným zájmům. Žalovaný však takto nepostupoval, požadovanými informacemi se nezabýval obsahově, ale posuzoval je pouze vcelku bez bližšího rozboru, u kterých dílčích informací případně převáží jiný právem chráněný zájem, a hlavně proč by takový zájem měl převážit. Naopak do testu proporcionality nemají podle městského soudu vstupovat politické důvody či požadavky Dohody, neboť tato Dohoda nesplňuje podmínky čl. 10 Ústavy, a nemá proto aplikační přednost před zákony. Stejně tak je irelevantní, jak v souvisejících řízeních rozhodly polské soudy. Městský soud tedy i v kontextu vad provedeného testu proporcionality dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože z něj nejsou dostatečně zřejmé závěry, na jejichž základě žalovaný rozhodl.

II. Obsah kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení a vyjádření účastníků
[11] Osoba zúčastněná na řízení (dále „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky městským soudem a nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Vytýká městskému soudu, že se nedostatečně vypořádal s některými jejími námitkami. Jinými námitkami se sice městský soud zabýval, avšak podle stěžovatelky nedospěl ke správným právním závěrům a nesprávně vyložil právní úpravu vztahující se k informacím požadovaným žalobcem.

[12] Zejména namítá, že městský soud chybně vyložil čl. 4 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) Aarhuské úmluvy (pozn. NSS: stěžovatelka má zjevně na mysli čl. 4 odst. 4, neboť v odst. 2 uvedená písmena nejsou), která umožňují zamítnout žádost o informace o životním prostředí, jestliže by jejich poskytnutí nepříznivě ovlivnilo
b) mezinárodní vztahy, obranyschopnost státu nebo veřejnou bezpečnost;
c) průběh soudního řízení, možnost osob dosáhnout spravedlivého soudního řízení nebo možnost orgánu veřejné správy vést vyšetřování trestného činu nebo činu disciplinární povahy;
d) obchodní a průmyslové tajemství a průmyslové informace v případech, kdy je toto tajemství chráněno zákony na ochranu oprávněných ekonomických zájmů. V tomto rámci budou sděleny údaje o emisích, které jsou relevantní pro ochranu životního prostředí;
e) práva duševního vlastnictví;
(…)
g) zájmy třetí strany, která poskytla požadovanou informaci, aniž měla či mohla mít právně stanovenou povinnost ji poskytnout, a v případech, kdy tato třetí strana nedala k uvolnění dotyčného materiálu souhlas, (…).

[13] Konkrétně pak poukazuje na možnost odmítnout poskytnutí žalobcem požadovaných informací z důvodu ochrany obchodního tajemství podle písm. d). Nesouhlasí s tvrzením z bodu 36 napadeného rozsudku, že měl žalovaný provést detailní vyhodnocení individuálně ve vztahu k požadovaným dílčím informacím. Dále obsáhle vysvětluje, proč jsou pro ni požadované informace zásadní z hlediska hospodářské soutěže, proč jsou významné, „pohříchu ocenitelné“, naprosto unikátní a běžně nedostupné, vysoce odborné a související se závodem stěžovatelky, a proč tedy dělá vše proto, aby se k těmto informacím nedostal nikdo nepovolaný, „ze všech nejméně pak radikální ekologičtí aktivisté“.

[14] Městský soud však k otázce, zda se jedná o takový druh informací, aby naplnil znak obchodního tajemství, neprovedl žádné dokazování. Přitom pokud chtěl rozporovat závěry žalovaného, měl svůj závěr opřít o nějaký důkaz, neboť tak významná a vysoce odborná skutková otázka, jestli jsou požadované informace konkurenčně významné, by neměla být posuzována prostou úvahou soudu. Jedná se totiž o informace ohledně ochranné bariéry podzemních vod, geologických poměrů ložiska a jeho hranic, umístění strategických objektů těžebního závodu z hlediska možnosti těžby ložiska, hydrogeologických a hydrotechnických údajů, seznamu konkrétních materiálů a technických prostředků. Tato zařízení jsou unikátní a požívají patentovou ochranu. Mají zcela jedinečnou souvislost s technologickými postupy pro provozování těžby. Jako takové mají pro stěžovatelku významnou ekonomickou hodnotu.

[15] Stěžovatelka dlouhodobě věnuje velké úsilí zajištění jejich ochrany před neoprávněným přístupem třetích stran, nejen ekologů, nýbrž i konkurentů. I ekologové jsou totiž jenom lidé a pokušení se obohatit může být silnější než jejich nejsvatější ideály. Poskytnutí jistých technických řešení je způsobilé být mimořádně atraktivní ekonomickou komoditou a má značný tržní potenciál. Možnost odmítnutí poskytnutí požadovaných informací z důvodu ochrany obchodního tajemství upravují i Aarhuská úmluva a směrnice 2003/4/ES. Ustanovení těchto předpisů nelze vykládat tak restriktivně, aby výrazně ztížila či dokonce znemožnila uplatnění výjimek z informační povinnosti.

[16] Městský soud v bodě 47 napadeného rozsudku uvedl, že je nadbytečné, aby byly součástí testu proporcionality žalovaným zmíněné důvody politického charakteru, a v bodě 48 rozsudku označil stěžovatelčiny argumenty politického charakteru za připomínky v právním státě irelevantní. S tím stěžovatelka nesouhlasí, neboť možnost narušení česko-polských vztahů je důvodem odepření poskytnutí informace dle čl. 4 odst. 4 písm. b) Aarhuské úmluvy.

[17] Toto ustanovení Aarhuské úmluvy navíc umožňuje odmítnout poskytnutí požadovaných informací též z důvodů veřejné bezpečnosti. Požadované informace a naměřená data tvoří prvek stěžovatelčiny kritické infrastruktury a jejich vyzrazení může silně ohrozit těžbu uhlí, jejíž výpadek by ohrozil i výpadek výroby elektrické energie, která je vyvážena i do ČR. S ochranou informací o ochranné bariéře podzemních vod a o hydrologických či hydrotechnických údajích souvisí i potřeba zajištění environmentální bezpečnosti a stability vodohospodářských systémů, které převažují nad zájmem jednotlivce na poskytování požadovaných environmentálních informací. Zpřístupnění těchto dat může vést k jejich zneužití nebo nepřátelským sabotážním akcím v podobě úmyslného poškození staveb nebo obcházení ochranného systému. Takové jednání by mohlo vážně ohrozit kvalitu podzemních vod, negativně ovlivnit ekosystémy a veřejné zdraví. Zveřejnění údajů může vést i k jejich zneužití v jiných lokalitách a silně narušit bezpečnost samotné těžařské lokality. Mohlo by například umožnit neoprávněným osobám identifikovat bezpečnostní mezery, což by následně mohlo vést k úmyslným zásahům nebo útokům. Přístup k přesným naměřeným datům je potenciálním nástrojem pro kyberzločince nebo sabotéry, kteří by tyto informace mohli využít k narušení procesů správy infrastruktury. Manipulace s daty nebo jejich neoprávněné použití může způsobit poruchy, prostoje, ba dokonce katastrofy související s nekontrolovaným tokem vody nebo kontaminací. Ekologové přitom již mnohokrát ukázali, že se pro naplnění svých ideálů nerozpakují udělat cokoliv. Právě v provozním areálu Dolu Turów a Elektrárny Turów se podobné incidenty v nedávné době odehrály. Spočívaly v neoprávněných vniknutích do areálu stěžovatelky a v následném zveřejňování informací o prvcích její infrastruktury. Poskytování informací o postupu těžby nebo umístění strategických odvodňovacích vrtů může stěžovatelku vystavit ještě větším rizikům útoků, proti kterým se pak nebude schopna účinně bránit. Tím, že městský tuto zásadní stěžovatelčinu argumentaci poměrně lakonicky označil za „politickou“, zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti.

[18] Dále stěžovatelka polemizuje s tvrzením městského soudu v bodě 41 napadeného rozsudku, že k aplikaci důvodu pro zamítnutí žádosti o informace o životním prostředí podle čl. 4 odst. 4 písm. c) Aarhuské úmluvy nepostačí obecný odkaz žalovaného na existenci soudního řízení, v němž by mohly být požadované informace použity. K tomu stěžovatelka odkazuje na řízení probíhající nyní v její věci před polským Nejvyšším správním soudem (Naczelny Sąd Administracyjny) a připomíná, že Aarhuská úmluva sice požaduje restriktivní interpretaci svého ustanovení, to však neznamená, že jedna strana sporu musí druhé straně sporu odkrýt své karty. Podle stěžovatelky je pro naplnění tohoto důvodu odepření informace zcela dostačující, že fakticky probíhá soudní řízení a že jedna strana tohoto sporu může být vůči druhé straně sporu znevýhodněna tím, že se o ní pod záminkou ochrany životního prostředí vyzradí určité informace, které jsou v daném soudním řízení relevantní.

[19] Vlastní konstrukční návrh ochranné bariéry podzemní vody a dokumentace k ní jsou navíc jedinečným dílem chráněným autorským právem. Zveřejnění požadovaných informací tudíž může nepříznivě ovlivnit práva duševního vlastnictví samotné stěžovatelky i třetích osob, resp. samotných autorů. I tuto okolnost stěžovatelka namítala jako důvod pro podporu rozhodnutí žalovaného a pro odepření poskytnutí informací. Městský soud se s touto námitkou nevypořádal vůbec. I proto je rozsudek zatížen vadou nepřezkoumatelnosti.

[20] Krom toho stěžovatelka namítá, že poskytnutí požadovaných informací by porušilo také čl. 4 odst. 4 písm. g) Aarhuské úmluvy (zájmy třetí strany), neboť informace poskytla dobrovolně, ovšem pouze české straně Dohody, a to s plnou důvěrou, že budou českou stranou chráněny v souladu se závazkem vyplývajícím z čl. 14 odst. 9 Dohody. V něm se smluvní strany zavázaly chránit informace označené druhou smluvní stranou jako informace, jejichž zveřejnění by mohlo mít negativní dopad na bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, práva duševního vlastnictví, důvěrnost obchodních nebo průmyslových informací nebo obchodní tajemství, a to při plném využití platných zákonů a předpisů v povoleném rozsahu.

[21] Pokud polská strana informace předala, byla původcem těchto informací a požadovala jejich ochranu podle Dohody, logicky očekávala, že česká strana splní svou povinnost zajistit obdrženým informacím ochranu, aniž by měla možnost provést vlastní posouzení důvodnosti poskytnutí takové ochrany nebo splnění podmínek pro takovou ochranu. Strany si v dohodě nesjednaly nějakou možnost jednostranného přezkumu oprávněnosti zajištění ochrany informací. Dohoda je aktem smírného urovnání sporu řešeného Soudním dvorem EU v důsledku stížnosti podané dne 26. 4. 2021 Českou republikou proti Polské republice, týkající se prodloužení těžby v dole Turów. Dohoda umožnila smírné urovnání konfliktu a stažení stížnosti Tribunálu českou stranou, což bylo společným zájmem obou států. Implementace Dohody v dobré víře a vzájemný respekt má blahodárný dopad na jejich vztahy. Polská strana jasně deklarovala, že zpřístupnění jí poskytovaných informací, stejně jako jejich případné další šíření, může mít negativní dopad na proces vydání rozhodnutí o prodloužení koncese na těžbu nerostů z dolu Turów, což může mít následně dopad na energetickou bezpečnost polského státu. Nedostatky elektřiny mohou mít za následek ohrožení bezpečnosti dodávek elektřiny, což si může vyžádat zavedení omezení spotřeby a dodávek elektřiny na území Polska nebo jeho části. Dlouhodobý výpadek dodávky elektřiny může ohrozit životy nebo zdraví. Česká strana nemá právo zpochybňovat důvody ochrany stěžovatelčiných informací a činit vlastní hodnocení, protože by to znamenalo porušení přijatých mezinárodních závazků a zásady pacta sunt servanda. Nesplnění závazku podle Dohody Českou republikou může mít za následek opětovnou eskalaci polsko-českého konfliktu ohledně hnědouhelného dolu Turów. Městský soud tedy pochybil, když v bodě 47 rozsudku vyjádřil svou pochybnost o tom, zda by poskytnutí informací bylo možno považovat za porušení Dohody. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek městského soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

[22] V doplnění kasační stížnosti poukázala na rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2025, č. j. 21 As 29/2025-32, v němž se NSS přimlouval za to, aby se k argumentům politického charakteru přihlíželo, když řekl, že v určitých věcech je prostor pro poměřování mezi zájmem ČR na utajování informací a právem jednotlivce na shromažďování informací. Uvedl, že v kontextu mezinárodní smlouvy mezi ČR a Ruskou federací lze uvažovat o zohlednění právě takových otázek, jako jsou česko-ruské vztahy, význam předmětného mezinárodního závazku a související politické dopady.

[23] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že požadované informace zahrnují informace o hladinách podzemních vod v monitorovacích vrtech podél podzemní bariéry, údaje o funkčnosti podzemní bariéry, informace o odběrech vody a o přítocích vody do dolu. Tato podzemní bariéra je ústředním opatřením Dohody, které má zajistit ukončení bezprecedentního odtoku podzemních vod z českého území. Na její skutečné funkčnosti závisí dostupnost pitné vody v česko-polském pohraničí, zejména v oblasti obce Uhelná.

[24] Samotné stěžovatelčině argumentaci žalobce vytýká, že ji neuplatnila v řízení před městským soudem. K jejímu poukazu na čl. 4 odst. 4 písm. b) Aarhuské úmluvy a odpovídající článek směrnice 2003/4/ES připomíná, že představují pouze minimální standard ochrany práva na informace o životním prostředí. Jednotlivé státy mají možnost poskytnout tomuto právu širší ochranu. Český zákonodárce výjimku z důvodu obecné ochrany mezinárodních vztahů a veřejné bezpečnosti do českého právního řádu nepromítl. Nejde tudíž o přípustný důvod omezení práva na přístup k informacím o životním prostředí, ostatně stěžovatelčina tvrzení o ohrožení bezpečnosti dolu z důvodu poskytnutí informací jsou zcela hypotetická. Žalobce se domáhá informací o funkčnosti bariéry a o výsledcích monitoringu hladin podzemní vody, které se nijak nevztahují k bezpečnostním opatřením přijatým stěžovatelkou. Stejně tak nepodložené je následné ohrožení energetické bezpečnosti ČR, která je dlouhodobým exportérem elektřiny.

[25] Stěžovatelkou zmiňovaný rozsudek č. j. 21 As 29/2025-32 se týkal utajovaných informací podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Nyní požadované informace do režimu tohoto zákona nespadají a jejich poskytnutí by nebylo porušením mezinárodních závazků ČR. Stěžovatelčiny argumenty o naplnění znaků obchodního tajemství jsou v nynějším řízení o kasační stížnosti bez většího významu. Městský soud nevyloučil ochranu informací jako obchodního tajemství, pouze po žalovaném požadoval podrobnější odůvodnění a následné precizní vyvážení s žalobcovým právem na informace. Otázka, zda jsou požadované informace skutečně obchodním tajemstvím, ještě nebyla soudně přezkoumána. Není zde tedy prostor pro věcný přezkum ze strany NSS. Ke stěžovatelčinu poukazu na výluku z důvodu ochrany autorského práva žalobce připomíná, že na rozdíl od souvisejícího případu (vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 95/2025), žalovaný v nynějším případě vůbec neaplikoval výjimku z důvodu ochrany autorského práva. Městský soud, vázán rozsahem napadeného správního rozhodnutí, nebyl povinen tuto námitku vypořádat. Žalovaný v nynějším případě neaplikoval ani důvod pro odepření informací podle čl. 4 odst. 4 písm. g) Aarhuské úmluvy a čl. 4 odst. 2 písm. g) směrnice 2003/4/ES, ostatně aplikaci této výluky odmítl ve svém rozhodnutí o rozkladu i tehdejší ministr životního prostředí. Taková výluka by navíc neobstála ani z hmotněprávního hlediska. K důvodu podle čl. 14 odst. 9 Dohody žalobce připomíná, že jej lze aplikovat pouze v rozsahu, který platné právní předpisy umožňují, takže poskytnutí v souladu s těmito předpisy nemůže být jejím porušením.

[26] Krom toho žalobce poukázal na nové rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2025, č. j. MZP/2025/270/675, vydané v reakci na nyní přezkoumávaný rozsudek městského soudu, jímž žalovaný jeho žádost o informace opět ve stejném rozsahu zamítl.

[27] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že stěžovatelčin poukaz na rozsudek č. j. 21 As 29/2025-32 je relevantní, neboť i v nynější věci by porušení Dohody mělo vážné politické dopady. Zdůraznil, že Dohoda byla jako mezinárodní smlouva publikována ve Sbírce mezinárodních smluv sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 1/2022 Sb. m. s. a podléhá režimu Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 (publ. pod č. 15/1988 Sb.). Podle jejího čl. 26 označeného jako „Pacta sunt servanda“ platí: Každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře. Touto optikou je třeba vnímat i obsah čl. 14 odst. 9 Dohody. Doslovný výklad nevyvolává pochyby o tom, že by se ochrana měla vztahovat právě na takové informace, které druhá smluvní strana označí za hodné ochrany. Pokud tedy polská strana informace předala, byla původcem těchto informací a požadovala jejich ochranu podle Dohody. Logicky tedy očekávala, že česká strana splní svou povinnost zajistit ochranu obdržených informací. Podle čl. 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, je-li smlouva platně uzavřená, nemůže se její strana dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy. Je tedy i důležitým veřejným zájmem neporušit sjednanou Dohodu.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[28] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Takové vady NSS neshledal, přistoupil tedy k posouzení kasačních námitek.

[29] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[30] Hned úvodem je třeba konstatovat, že kasační stížnost svým zaměřením nerespektuje strukturu rozhodnutí žalovaného a rozsudku městského soudu. Žalovaný neposkytl požadované informace toliko ze dvou důvodů: z důvodu ochrany obchodního tajemství dle § 8 odst. 1 písm. d) zákona o právu na informace o životním prostředí a z důvodu ochrany rovnosti účastníků soudního řízení dle § 8 odst. 2 písm. d) téhož zákona. Před rozbor těchto dvou důvodů předsadil „s ohledem na závěry rozhodnutí ministra životního prostředí“ o rozkladu stručnou úvahu o dopadech čl. 14 odst. 9 Dohody a za své úvahy doplnil „s ohledem na judikaturu soudů“ test proporcionality. Z formulace obou těchto doplňujících částí je patrná určitá míra mentální rezervace žalovaného k nutnosti jejich provedení, to však pro věc není rozhodující.

[31] Městský soud pak zrušil toto nové prvostupňové rozhodnutí žalovaného ze tří důvodů: (i) nepřezkoumatelnost úvah o aplikaci odepření z důvodu obchodního tajemství, doplněná o kritiku úvahy o údajné neaplikovatelnosti výjimky z aplikace obchodního tajemství dle § 8 odst. 4 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí, která dopadá na působení provozní činnosti (proti aplikovatelnosti této výjimky, která tvoří jedinou meritorní úvahu městského soudu v kritice nepřezkoumatelnosti posouzení tohoto důvodu odepření informací, však kasační stížnost nesměřuje); (ii) nepřezkoumatelnost úvah o aplikaci odepření z důvodu ohrožení rovnosti účastníků soudního řízení; a (iii) nesprávně provedený test proporcionality.

[32] S těmito důvody zrušení se kasační stížnost v podstatné části míjí, neboť je koncipována primárně nikoli jako zpochybnění městským soudem shledané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, nýbrž jako stěžovatelčino komplexní vysvětlení, proč by žalovaný neměl žalobci poskytnout požadované informace. Takové zdůvodnění kasační stížnosti by však bylo namístě, zejména pokud by městský soud svým výrokem nařídil poskytnout žalobcem požadované informace, jak umožňuje § 14 odst. 5 zákona o právu na informace o životním prostředí. Takový příkaz však v napadeném rozsudku vysloven není.

[33] Veškerá stěžovatelčina argumentace článkem 4 odst. 4 písm. b), e) a g) Aarhuské úmluvy, uplatněná v kasační stížnosti, se tak míjí s rozhodovacími důvody městského soudu, protože zde obsažené důvody (vliv na mezinárodní vztahy, obranyschopnost státu nebo veřejnou bezpečnost; práva duševního vlastnictví; a zájmy třetí strany, která poskytla požadovanou informaci, aniž měla či mohla mít právně stanovenou povinnost) žalovaný vůbec nepoužil jako důvod odepření poskytnutí informací, a nebyly tudíž vůbec předmětem posouzení městského soudu. Okrajově se žalovaný dotkl důvodu mezinárodních vztahů, ale nikoli jako svébytného důvodu pro odepření poskytnutí informací, ale jako zájmu, který má být obecně zohledňován při vyvažování protichůdných zájmů na poskytnutí či neposkytnutí informací, a to s ohledem na čl. 14 odst. 9 Dohody.

[34] Z ustálené judikatury NSS vyplývá, že „vyjádření žalovaného (ať již jde o vyjádření k žalobě nebo kasační stížnosti) není z povahy věci způsobilé nahradit odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nedostatky v soudním řízení přezkoumávaného správního rozhodnutí proto nelze zhojit ani ve vyjádření k žalobě, ani ve vyjádření ke kasační stížnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71, či ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002-25, publ. pod č. 73/2004 Sb. NSS, nebo též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74). Je tomu tak proto, že zákonnost rozhodnutí správního orgánu lze posuzovat toliko skrze v něm obsažené odůvodnění, a nikoliv skrze dodatečně učiněné vyjádření (k žalobě či ke kasační stížnosti). Ke skutečnostem doplněným ve vyjádření žalovaného při úvahách o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí proto nelze přihlížet“ (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2025, č. j. 4 As 28/2024-43, bod 34). Nemůže-li v soudním řízení „dopovědět“ důvody svého rozhodnutí sám žalovaný, tím spíš za něj nemůže v soudním řízení kompenzovat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí osoba zúčastněná na řízení. Tato část argumentace kasační stížnosti je proto nepřípustná, neboť se míjí s důvody kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s.

[35] Ze stejného důvodu je nepřípustná i ta část stížní argumentace, která se sice dotýká těch důvodů, pro něž žalovaný odepřel poskytnout informace, tedy důvodů ochrany obchodního tajemství a ochrany rovnosti účastníků soudního řízení, ovšem stěžovatelka touto argumentací nerozporuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného shledanou městským soudem, nýbrž namísto žalovaného doplňuje další důvody, proč se ona sama domnívá, že neposkytnuté informace byly obchodním tajemstvím či proč měly relevanci z hlediska ochrany rovnosti účastníků soudního řízení. I zde však platí, že její obsáhlé důvody, proč jde u jednotlivých požadovaných informací o obchodní tajemství, a v jakých konkrétních soudních řízeních v Polsku by žalobce mohl využít takto získané informace, nemůže ex post kompenzovat městským soudem shledanou nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí žalovaného.

[36] Ke stěžovatelkou tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu spočívající v tom, že se dostatečně nevypořádal s některými jejími námitkami, je třeba připomenout, že v řízení před městským soudem měla toliko postavení osoby zúčastněné na řízení. Nevypořádání s tvrzeními osoby zúčastněné na řízení, jíž nepřísluší uplatňovat žalobní námitky a vymezovat rozsah soudního přezkumu, však podle bodu 34 usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, nemůže založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, ale jinou vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) poslední věty s. ř. s.: „Opomene-li krajský soud zcela vyjádřit se v odůvodnění svého rozhodnutí k podstatným důvodům uplatněným v řízení osobou zúčastněnou na řízení, jedná se o vážnou vadu řízení, nikoli o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů. Zda taková vada řízení mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí krajského soudu [§ 103 odst. 1 písm. d) na konci s. ř. s.], je třeba vždy posoudit podle konkrétních okolností případu. (…).“ Stěžovatelka však nekonkretizuje, s jakými jejími tvrzeními se městský soud údajně nevypořádal, a jak by takové obecně namítané nevypořádání mohlo založit jinou vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) poslední věty s. ř. s. a ani NSS takovou vadu neshledal.

[37] Nepřezkoumatelnost nemůže založit jediné konkrétní tvrzení, které stěžovatelka uvádí, tedy že městský soud neměl pouze lakonicky označit za „politickou“ její argumentaci, že poskytování informací o postupu těžby nebo umístění strategických odvodňovacích vrtů ji může vystavit rizikům útoků, proti kterým se pak nebude schopna účinně bránit. Touto tvrzenou nepřezkoumatelností se však stěžovatelka fakticky snaží obhájit naplnění důvodu veřejné bezpečnosti pro odepření informací ve smyslu čl. 4 odst. 4 písm. b) Aarhuské úmluvy, tedy jednoho z oněch důvodů, o něž žalovaný své rozhodnutí neopřel, jak bylo vyloženo výše.

[38] S důvody rozhodnutí žalovaného a s napadeným rozsudkem se míjí i stěžovatelčino tvrzení o relevantnosti důvodů politického charakteru z hlediska žalovaným nevyužitého čl. 4 odst. 4 písm. b) Aarhuské úmluvy, tentokrát ve smyslu mezinárodních vztahů. Tyto důvody se však týkají také tvrzení v bodě 47 napadeného rozsudku, že součástí testu proporcionality nemají být žalovaným zmiňované důvody politického charakteru ve smyslu požadavků čl. 14 odst. 9 Dohody. Tato její námitka již je způsobilá věcného posouzení.

[39] K tomu NSS podotýká, že městský soud zkritizoval zejména nesprávnost celkového uchopení „tzv. testu proporcionality“ na str. 10 rozhodnutí žalovaného. NSS souhlasí s městským soudem, že test proporcionality měl být proveden tak, že jím žalovaný zváží, zda může odepřením požadovaných informací omezit žalobcovo právo na přístup k informacím z (předtím konstatovaných) legitimních důvodů ochrany obchodního tajemství a ochrany rovnosti účastníků řízení. Právě přístup k informacím o životním prostředí je tím právem, které je omezováno, naopak ochrana obchodního tajemství a rovnosti účastníků řízení jsou zájmy, pro něž má být přiměřeně omezeno. Žalovaný pochopil první krok tohoto testu, tedy „vhodnost“, správně tak, že „jediným vhodným způsobem, který umožňuje dosáhnout ochrany soukromého vlastnictví (obchodního tajemství) a neohrozí rovnost účastníků soudních řízení, je zachování důvěrnosti požadovaných informací“. V druhém kroku (potřebnosti) však mělo být posouzeno, zda nebylo možno tyto legitimní důvody omezení ochránit jiným způsobem, a to stejně účinně, a přitom s menším omezením práva na přístup k informacím o životním prostředí. Právě při ochraně obchodního tajemství se často nabízí jako řešení méně omezující svobodný přístup k informacím o životním prostředí, pokud je informace obsahující obchodní tajemství začerněna, ale zbytek informace je poskytnut. Žalovaný však skutečně zaměnil, co s čím má být poměřováno, když uvedl: „Ministerstvo dále nenalezlo jiný prostředek ochrany, kterým by bylo možné se požadovaných informací domoci a který by zasahoval do práva na ochranu vlastnictví a rovného postavení účastníků méně či šetrněji (kritérium potřebnosti)“. Z jím provedeného druhého kroku je tedy patrné, že si žalovaný skutečně nebyl vědom, že má poměřovat potřebnost omezení práva na přístup k informacím o životním prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (který je zde speciálním vůči obecnému právu na přístup k informacím dle jejího čl. 17 odst. 5) pro naplnění ochrany uvedených legitimních zájmů stěžovatelky. Tedy, že neexistuje jiné opatření, které by tyto její zájmy ochránilo stejně efektivně, a přitom právo žalobce omezilo méně. NSS se ztotožňuje s městským soudem, že takto koncipovaný test proporcionality je nepřezkoumatelný, neboť v různých krocích zaměňuje, co s čím má být poměřováno. Ve třetím kroku (přiměřenost v užším smyslu slova) je pak skutečně namístě poměřovat právě a pouze ony ve střetu stojící legitimní zájmy či práva, není tedy prostor pro zohlednění dalších argumentů politického charakteru, jak správně uvedl městský soud.

[40] Stěžovatelka i žalovaný poukazují v tomto směru na čl. 14 odst. 9 Dohody, který zní: Každá strana bude chránit informace, které druhá strana označí jako informace, jejichž zveřejnění by mohlo nepříznivě ovlivnit bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, práva duševního vlastnictví, důvěrnost obchodních nebo průmyslových informací nebo služební tajemství, při předávání těchto informací s plným využitím platných právních předpisů a v rozsahu, který tyto předpisy umožňují.

[41] NSS souhlasí s žalobcem, že se nynější situace podstatně odlišuje od rozsudku č. j. 21 As 29/2025-32, na nějž poukazují žalovaný a stěžovatelka. Ten se totiž týkal utajovaných informací podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, a ona politická hlediska, týkající se dopadu zveřejnění požadovaných informací na česko-ruské vztahy, zde byla zvažována při posuzování otázky, zda je naplněna materiální stránka utajované informace. V nynějším případě však požadované informace do režimu tohoto zákona nespadají, takže pokud by jejich poskytnutí proběhlo „s plným využitím platných právních předpisů a v rozsahu, který tyto předpisy umožňují“, nešlo by o porušení čl. 14 odst. 9 Dohody, který právě s jejich poskytnutím v souladu s českými právními předpisy výslovně počítá.

[42] Nadto je třeba odmítnout úvahu žalovaného, že i pokud by bylo namístě požadované informace poskytnout z důvodů podle zákona o právu na informace o životním prostředí, brání jejich poskytnutí sama Dohoda vykládaná podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu a dobrá víra ČR a Polské republiky. NSS má plné pochopení pro důvody, proč byla Dohoda sjednána a jak je důležité její zachování z pohledu dobrých vztahů obou smluvních stran. To však nemění nic na tom, že jde toliko o mezivládní smlouvu, nikoli o tzv. prezidentskou smlouvu, s níž by vyslovily souhlas obě komory Parlamentu ve smyslu čl. 49 Ústavy. Jedině takovým smlouvám svědčí přednostní aplikace před zákonem, jak plyne z čl. 10 Ústavy (popřípadě jejího čl. 10a, za splnění dalších podmínek). Skutečnost, že byla Dohoda publikována ve Sbírce mezinárodních smluv, jak zdůrazňuje žalovaný, nemůže pochopitelně sama o sobě dodat Dohodě postavení prezidentské smlouvy.

[43] K postavení podobných mezivládních dohod se NSS vyjádřil již v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003-73, č. 1469/2008 Sb. NSS, podle nějž dohody sjednané na mezivládní úrovni „nesplňují kritéria článku 10 ani článku 10a Ústavy, Nejvyšší správní soud konstatuje, že jediná možnost poskytnutí ochrany ustanovení o důvěrnosti v předmětné smlouvě vyplývá z článku 1 odst. 2 Ústavy. Takový postup by ovšem znamenal, že soud přizná přednostní aplikační postavení před zákonem ve prospěch ustanovení mezinárodní smlouvy, která nesplňuje kritéria článku 10 ani článku 10a Ústavy. Tím by se ovšem stalo zbytečným nejen ustanovení článku 10, ale do značné míry i článku 10a Ústavy, a soud by pouze na základě článku 1 odst. 2 Ústavy použitého nikoliv jako interpretační vodítko, ale jako přímo aplikovatelné ustanovení relativizující nejen zákonné normy, ale i normy ústavního pořádku, de facto důsledně uplatnil monistickou koncepci vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva. Takový postup by byl nejen contra legem, ale zjevně protiústavní, a v rozporu se svrchovanou pravomocí České republiky stanovit nezávisle účinky, které ve svém právním řádu přizná normám mezinárodního práva. Soud proto uzavírá, že i za současného znění Ústavy musí ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím převážit konkurující ustanovení Dodatku č. 2 o důvěrnosti tohoto mezinárodněprávního aktu. Soud si je zajisté vědom, že hrubé porušení mezinárodní smlouvy (odmítnutí plnit smlouvu, nebo porušení podstatných ustanovení smlouvy s ohledem na její předmět a cíl) dává poškozené straně právo dovolávat se ukončení platnosti smlouvy, nebo jejího suspendování zcela nebo částečně, neboť norma mezinárodního práva, jejímž obsahem je dostatečně určité a jednoznačné pravidlo chování a která splňuje právní formu podmiňující závaznost pravidla chování, je s to při svém porušení vyvolat právní odpovědnost. Je přitom irelevantní, že se jedná o porušení orgány ústavně nezávislými, jako např. soudy. Je vhodné připomenout také to, že orgán sjednávající mezinárodní smlouvu je povinen při jednání respektovat veškerá ustanovení českého právního řádu; v opačném případě může vytvoření konkurence obsahu smlouvy s českým právním řádem vést ke vzniku mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky.“

[44] Mezivládní smlouva, jako je Dohoda, tedy musí z pohledu českého právního řádu při své aplikaci českými soudy a jinými státními orgány ustoupit požadavkům zákona (zde zákona o právu na informace o životním prostředí); jinak by ostatně vláda mohla kdykoli obejít zákon vyjadřující vůli Parlamentu prostým sjednáním dvoustranné mezivládní smlouvy. Žalovaný má sice z pohledu mezinárodního práva pravdu, že podle čl. 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, je-li smlouva platně uzavřená, nemůže se její strana dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy. Z pohledu hierarchie pramenů vnitrostátního práva však naopak platí, že se žalovaný správní orgán nemůže dovolávat pouhé mezivládní smlouvy jako důvodu pro neplnění požadavků zákona. V nynější věci je nicméně klíčové to, že sama Dohoda v čl. 14 odst. 9 předpokládá, že české orgány mohou chránit informace v ní obsažené pouze s plným využitím platných právních předpisů a v rozsahu, který tyto předpisy umožňují, jak bylo vyloženo výše. Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že nedochází ani k porušení mezinárodních závazků České republiky.

IV. Závěr a náklady řízení
[45] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek městského soudu není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

[46] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1, větu první, ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Totéž platí pro žalovaného, který sdílel její právní pozici. Žalobci v řízení nevznikly žádné náklady, neboť nebyl právně zastoupen, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 15. prosince 2025

Pavel Molek
předseda senátu

Plný text

8 As 85/2025-36
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobce: F. B. Society, z.s., se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2024, č. j. MZP/2024/270/907, za účasti osoby zúčastněné na řízení: PGE Górnictvo i Energetyka Konwencjonalna SA, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem Bartošovice v Orlických horách 34, Bartošovice v Orlických horách, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 15 A 51/2024-56, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že se až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem pozastavují účinky rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 15 A 51/2024-56.

II. Osobě zúčastněné na řízení se ukládá zaplatit ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce podal dne 3. 8. 2023 u žalovaného žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, a to informací vztahujících se k Dohodě mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky o spolupráci k řešení vlivů těžební činnosti v povrchovém hnědouhelném dole Turów v Polské republice na území České republiky, publikované pod č. 1/2022 Sb. m. s. (dále jen „Dohoda“). V žádosti požadoval poskytnout následující informace:
„1) Veškeré informace o stavu hladin podzemních vod v monitorovacích vrtech umístěných podél podzemní bariéry
(HPp-29/49,5, HPp-27/49, HPp-27/51, HPp-23/53, HPp-25/50, HPp-25/49, HPp-26/53, HPp 21/53, HPp-23/56, HPp-25/51, HPz-25/58, HPz-31/53bis, HS-350, HSp-60, HSp-68), případně v nových monitorovacích vrtech provedených ve středním nebo spodním terciérním kolektoru, byly-li zřízeny. Jedná se o všechny informace poskytnuté české straně podle čl. 8 odst. 6 dohody.
2) Všechny informace o stavu hladin podzemních vod v monitorovacích vrtech umístěných na české straně v česko-polské monitorovací síti v blízkosti dolu Turów, zejména v blízkosti obce Uhelná (H4-a, H-2a, H-5b, H-6, H3b, GI-1, GI-2, GI-3, 1430_17, 1430_18, U-1a, JA-1) za období od roku 2015 do července 2023.
3) Veškerá dostupné údaje o funkčnosti podzemní bariéry, na základě kterých bylo podle čl. 3 odst. 6 dohody vyhodnoceno, zda je podzemní bariéra plně funkční zejména s ohledem na zamezení odtoku podzemních vod z území České republiky.
4) Údaje zahrnující všechny jižní přítoky vody přitékající do dolu Turów podle čl. 8 odst. 10 dohody.
5) Veškeré dostupné údaje o všech odběrech důlní vody z dolu Turów v oblasti jižně od jižního zlomu a v oblasti
západně od Bialopolského zlomu do dubna 2021 do února 2022 a dostupné informace o množství vody čerpané
do dubna 2021 do února 2022 z jižní hydraulické bariéry a v Rówu Rybarzowice.
6) Veškeré dostupné informace o přítoku vody do jižní části dolu Turów v podobě nerozlišených samovolných výronů podzemních vod a povrchových vod, jakož i o velikosti těchto výronů, včetně jejich umístění a nadmořské výšky do dubna 2021 do února 2022.
7) Veškeré dostupné informace o měření pohybů a vyhodnocení pohybů terénu, kterou měla polská strana české straně předložit na základě čl. 7 odst. 1 a 2 dohody.“

[2] Informace uvedené pod body 2) a 7) žádosti žalovaný žalobci poskytl sdělením ze dne 2. 10. 2023. Zpřístupnění ostatních požadovaných informací žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 10. 2023, č. j. MZP/2023/140/541, odepřel. K rozkladu podanému žalobcem ministr životního prostředí toto rozhodnutí žalovaného zrušil rozhodnutím ze dne 26. 2. 2024, č. j. MZP/2024/290/308, a vrátil věc žalovanému k novému projednání. Následně žalovaný vydal rozhodnutí ze dne 26. 3. 2024, č. j. MZP/2024/270/907, jímž opět zpřístupnění předmětných informací odepřel podle § 8 odst. 1 písm. d) a § 8 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí.

[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který jí rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 15 A 51/2024-56, vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

II. Žádost o přiznání odkladného účinku

[4] Proti tomuto rozsudku podala osoba zúčastněná na řízení (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku. Uvedla, že újma, která jí může vzniknout výkonem rozsudku městského soudu, vyplývá především z toho, že zpřístupněné informace již nebude možné vzít zpět. Zachování důvěrnosti požadovaných informací je přitom pro stěžovatelku naprosto zásadní, stěžovatelka je chrání a jejich zveřejnění by bylo flagrantním porušením obchodního tajemství, což může mít za následek zhoršení jejího konkurenčního postavení na trhu. Požadované informace a naměřená data navíc tvoří prvek kritické infrastruktury stěžovatelky, která je významným podnikatelem a garantem energetické bezpečnosti Polska. Výroba elektřiny stěžovatelkou zaručuje energetickou bezpečnost pro celý region Dolní Slezsko a zařízení související s provozem jejího hnědouhelného dolu Turów jsou vystavena útokům, které mohou způsobit poruchy infrastruktury a prostoje v provozu dolu a elektrárny Turów. Vzhledem k tomu je pro zachování veřejné bezpečnosti zvláště důležité utajovat umístění prvků infrastruktury monitorujících stav životního prostředí, aby nedošlo k narušení provozu této infrastruktury. Každý útok způsobuje riziko pozastavení těžby nerostů z ložiska a následně riziko pozastavení provozu Elektrárny Turów. Poskytování informací o průběhu těžby nebo umístění strategických odvodňovacích vrtů může stěžovatelku vystavit dalším „ekologickým“ útokům, kterým se nebude schopna účinně bránit. Podobné útoky by mohly mít vážný dopad i na situaci v ČR. Elektřina vyrobená elektrárnou Turów se totiž využívá nejen v Polsku, ale je vyvážena i do ČR. Nedostatky elektřiny, které mohou vzniknout v důsledku přerušení provozu dolu Turów nebo Elektrárny Turów, mohou mít za následek ohrožení bezpečnosti dodávek elektřiny i v ČR. Oproti tomu žalobci vůbec žádná újma nehrozí. Újma nehrozí ani žalovanému, který má všechny potřebné informace k dispozici. Újma tak v dané věci hrozí pouze stěžovatelce, nikomu jinému. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) přiznal kasační stížnosti odkladný účinek a odložil vykonatelnost rozsudku městského soudu.

[5] V následném doplnění stěžovatelka připomněla, že podle čl. 14 odst. 9 Dohody má každá strana chránit informace, které druhá strana označí jako informace, jejichž zveřejnění by mohlo nepříznivě ovlivnit bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, práva duševního vlastnictví, důvěrnost obchodních nebo průmyslových informací nebo služební tajemství, při předávání těchto informací s plným využitím platných právních předpisů a v rozsahu, který tyto předpisy umožňují. Pokud by požadované informace byly žalobci zpřístupněny, mohlo by to být považováno za porušení této dohody Českou republikou. Ve svém nedávném rozsudku ze dne 29. 4. 2025, č. j. 21 As 29/2025-32, se i NSS zasadil o to, aby se k argumentům politického charakteru přihlíželo, když řekl, že v určitých věcech je prostor pro poměřování mezi veřejným zájmem na utajování informace a právem jednotlivce na shromažďování informací.

[6] Žalobce ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku navrhl, aby nebyl kasační stížnosti přiznán, neboť stěžovateli jeho nepřiznáním ve skutečnosti žádná újma nevznikne. Zdůraznil, že na rozdíl od jiných věcí, v nichž NSS odkladný účinek přiznal, zde není přímým dopadem zrušujícího rozsudku městského soudu přímo poskytnutí informací žalovaným, nýbrž pouze povinnost vydat rozsudek s kvalitnějším odůvodněním. Stěžovatelem zmiňované hypotetické „ekologické útoky“ nejsou nijak prokázány, takže je rozhodně nelze pokládat za následek výkonu napadeného rozsudku a nemohou být ani důvodem pro odepření informací. Nepřiléhavý je i stěžovatelův odkaz na rozsudek č. j. 21 As 29/2025-32, neboť v něm šlo na rozdíl od nynější věci o poskytnutí utajovaných informací. Přiznáním odkladného účinku by naopak vznikla újma žalobci, neboť se oddálí poskytnutí ochrany jeho ústavně garantovanému právu na přístup k informacím o životním prostředí, o které žádá již od srpna 2023, ale kvůli obstrukcím ze strany žalovaného se jich ještě nedomohl.

[7] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.

III. Posouzení Nejvyšší správním soudem

[8] Kasační stížnost nemá odkladný účinek (§ 107 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Odkladný účinek lze tedy kasační stížnosti přiznat tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[9] Kromě formální podmínky, jíž je vznesení příslušného návrhu, je tedy pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS). Povinnost tvrdit a prokázat hrozbu újmy tíží stěžovatele (usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (srov. usnesení NSS ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 Afs 275/2017-20).

[10] Nejvyšší správní soud proto posuzoval splnění podmínky nepoměrně větší újmy na straně stěžovatelky ve srovnání s újmou, která by hrozila jiným osobám. Stěžovatelka namítá nevratnou škodu, která by jí a České republice vznikla v případě poskytnutí požadovaných informací žalobci.

[11] Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že ve věcech svobodného přístupu k informacím by v případě vyhovění kasační stížnosti subjektu, jehož se týkají požadované informace, za současného nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, ztratil přezkum zákonnosti napadeného rozsudku v podstatě smysl a jeho význam by byl pouze akademický. Ani zrušujícím rozsudkem NSS by již nebylo možné zvrátit skutečnost, že povinný subjekt informaci podle závazného pokynu soudu poskytl (usnesení NSS ze dne 18. 11. 2020, č. j. 4 As 322/2020-32, ze dne 22. 10. 2014, č. j. 3 As 188/2014-27, nebo ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 As 241/2021-21).

[12] Předmětem řízení o kasační stížnosti je posouzení otázky, zda městský soud postupoval správně, jestliže zrušil rozhodnutí žalovaného, částečně zamítající poskytnutí některých žalobcem požadovaných informací, týkajících se stěžovatelky. Na základě tohoto rozsudku tedy žalovaný, tím méně pak stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení, nemá ještě přímo povinnost poskytnout požadované informace. V tuto chvíli tak nejsou bez dalšího aplikovatelné závěry judikatury uvedené v bodu [11]. Zároveň však NSS nepřehlédl, že žalovaný je i v dalším řízení po zrušujícím rozsudku městského soudu vázán krátkou lhůtou 30 dnů, kterou lze prodloužit na nejvýše 60 dnů, podle § 7 zákona o právu na informace o životním prostředí. Pokud by tedy NSS návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyhověl, a žalovaný, vázán těmito krátkými lhůtami, by ještě před meritorním rozhodnutím NSS rozhodl o poskytnutí požadovaných informací žalobci, neměl by následně případný konečný úspěch stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti žádné pozitivní důsledky, neboť informace, o jejichž poskytnutí je veden tento spor, by již byly poskytnuty.

[13] Z judikatury NSS sice obecně plyne, že osobě, jíž se týkají poskytnuté informace, je poskytována až následná soudní ochrana v podobě možnosti podání zásahové žaloby, jak plyne z bodu 109 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012-62, č. 3155/2015 Sb. NSS. Pokud by se tedy žalovaný již na počátku rozhodl na základě žalobcovy žádosti poskytnout všechny jím požadované informace, stěžovatelka by se případné soudní ochrany mohla domoci až následně. Nynější procesní situace je však odlišná v tom, že jakýkoli další postup žalovaného bude přímým důsledkem ingerence soudní moci v podobě zrušujícího rozsudku městského soudu. Bylo by neblahým důsledkem zásahu soudní moci, pokud by žalovaný v dalším řízení, v němž je vázán výše uvedenými lhůtami, shledal, že nedokáže doplnit odůvodnění zamítnutí žádosti, které městský soud označil za nedostatečné, a rozhodl by se požadované informace poskytnout, a následně by NSS v meritorním přezkumu napadeného rozsudku shledal, že ve skutečnosti mělo obstát již původní odůvodnění žalovaného. Takové zrušující rozhodnutí NSS by však již nemělo žádný vliv na to, že v právě popsané situaci, jejíž nastání nelze v nynější fázi řízení vyloučit, by žalovaný poskytl požadované informace, a zasáhl tím do stěžovatelčiných práv. Přiznání odkladného účinku je přiléhavým způsobem, jak zabránit takovému zásahu do stěžovatelčiných práv, který by byl důsledkem ingerence soudní moci.

[14] Nejvyšší správní soud proto v situaci, kdy nelze bez věcného projednání věci vyloučit, že by postupem v souladu se závěry napadeného rozsudku opravdu mohly nastat důsledky tvrzené stěžovatelkou, považuje jí tvrzené důvody za dostatečně závažné pro přiznání odkladného účinku (shodně viz usnesení NSS ze dne 31. 8. 2022, č. j. 2 As 196/2022-23).

[15] NSS v těchto typech sporu sice připouští, že žadateli o informace (zde tedy žalobci) vznikne přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti určitá újma spočívající v tom, že bude muset vyčkat na rozhodnutí o kasační stížnosti. Tato újma má však jen dočasný charakter do doby, než bude rozhodnuto, zda je poskytnutí požadovaných informací v souladu se zákonem. Nebude-li kasační stížnost důvodná, bude žalovaný muset postupovat podle napadeného rozsudku. Žalobci proto nevznikne větší újma, než by vznikla stěžovatelce, pokud by byl žalovaný nucen plnit na základě rozsudku městského soudu, který by byl posléze shledán nezákonným. Nelze sice zcela vyloučit mimořádnou situaci, kdy by okamžité neposkytnutí informací mohlo mít mimořádné dopady do práv žalobce. To však žalobce netvrdí, neboť upozorňuje pouze na další prodlevu v přístupu k požadovaným informacím, která však vzhledem k předpokládané délce meritorního rozhodování NSS bude velmi krátká (byť mírně delší než lhůta, kterou má pro své nové rozhodnutí žalovaný).

[16] Krom toho žalobce upozorňuje, že hrozby „ekologických útoků“ zmiňované stěžovatelkou jsou neprokázané a hypotetické. V tom se s ním sice NSS ztotožňuje, ale o toto stěžovatelčino tvrzení není nynější vyhovující rozhodnutí opřeno.

[17] Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k posouzení žádosti o přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývající podmínky, a sice (ne)existence rozporu s důležitým veřejným zájmem. Také tu považuje za splněnou. Jak vyslovil například již v usnesení ze dne 21. 12. 2017, č. j. 10 As 345/2017-35, „obecně existuje veřejný zájem na poskytování informací, což potvrzuje i samotná skutečnost, že zákonodárce se rozhodl k jeho zachování přijmout obecně závaznou právní úpravu.“ Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by mohlo být s tímto veřejným zájmem v rozporu. V nyní projednávané věci však uvedený důležitý veřejný zájem stojí v kolizi se zájmem na neposkytnutí informací, které jsou dle stěžovatelky chráněny obchodním tajemstvím a čl. 14 odst. 9 Dohody. Tato tvrzení budou posouzena až v meritorním rozhodnutí o kasační stížnosti, zatím je však třeba je označit za plausibilní.

[18] Nejvyšší správní soud srovnal tyto dva v kolizi stojící zájmy a dospěl k závěru, že je třeba v nynější věci dát dočasně přednost ochraně veřejného zájmu tvrzeného stěžovatelkou, a to právě s ohledem na možné nevratné následky, které by nastaly v případě, pokud by NSS účinky napadeného rozsudku neodložil. Jestliže tedy ve věci samé jde o spor, zda měla či neměla být požadovaná informace poskytnuta, je namístě dočasně chránit tyto informace do doby, než kasační soud rozhodne o věci samé (usnesení NSS ze dne 28. 6. 2023, č. j. 4 As 214/2023-19).

[19] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v nynější věci dospěl k závěru, že je třeba návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyhovět. Proto v souladu s § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.

[20] Rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí rozhodnutí o podané kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

[21] Rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Ta zde vzniká dnem právní moci tohoto usnesení [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích per analogiam a usnesení rozšířeného senátu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/202321, č. 4616/2024 Sb. NSS]. NSS proto výrokem II. vyzval stěžovatelku ke splnění povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[22] Poplatek lze zaplatit bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080408525. Nebudeli soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 23. května 2025

Pavel Molek
předseda senátu