2 As 95/2025

Plný text

2 As 95/2025 - 71
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: F. B. Society, z.s., se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem [adresa] Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: PGE Górnictvo i Energetyka Konwencjonalna SA, se sídlem ul. Węglowa 5, Bełchatów, Polská republika, zast. JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2024, č. j. MZP/2024/270/767, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 17 A 40/202481,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Přehled dosavadního řízení

[1] Žalobce podal dne 14. 2. 2022 žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Požadované informace se vztahovaly k Dohodě mezi vládami České republiky a Polské republiky o spolupráci k řešení vlivů těžební činnosti v povrchovém hnědouhelném dole Turów v Polské republice na území České republiky, publikované pod č. 1/2022 Sb. m. s. (dále jen „Dohoda“). Konkrétně žalobce žádal poskytnout tyto informace:

1. všechny podklady a závěry z hodnotící mise české delegace v dole Turów, která měla proběhnout podle čl. 2 odst. 5 písm. a) Dohody;

2. všechny informace o podzemních vodách a podzemní bariéře, které měly být české straně poskytnuty na základě čl. 2 odst. 5 písm. d) Dohody;

3. informaci o aktuální hloubce těžby a rozsahu současných těžebních prací, za jejichž hranice by se neměla rozšiřovat těžba při splnění podmínek podle čl. 3 odst. 1 Dohody a

4. seznam nezávislých orgánů a institucí, na které se strany budou obracet v případě posuzování přičitatelnosti negativních vlivů dolu Turów na české území ve smyslu čl. 11 odst. 1 Dohody.

[2] Žalovaný poskytl žalobci sdělením ze dne 12. 4. 2022 informace pod body 1), 3) a 4) žádosti. Část informací uvedených v bodě 2) žádosti žalovaný žalobci poskytl sdělením ze dne 3. 2. 2023. Zbytek informací požadovaných v tomto bodě žalovaný odepřel poskytnout rozhodnutím ze dne 3. 2. 2023 (jednalo se o v pořadí druhé rozhodnutí žalovaného). I toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím ministra životního prostředí o rozkladu. Žalovaný následně odepřel poskytnutí uvedených informací rozhodnutím ze dne 29. 2. 2024, č. j. MZP/2024/270/767 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a to s poukazem na ochranu autorského práva a obchodního tajemství.

[3] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 17 A 40/202481, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[4] Městský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Není z něj totiž patrné, na základě jakých skutečností žalovaný u požadovaných informací upřednostnil ochranu autorského práva a obchodního tajemství před právem na informace o životním prostředí.

[5] Městský soud dále uvedl, že ačkoli by z gramatického znění § 8 odst. 1 zákona o právu na informace o životním prostředí bylo možné dovodit, že ochrana obchodního tajemství představuje obligatorní důvod pro odepření poskytnutí informací, při eurokonformním výkladu ve vazbě na čl. 4 odst. 2 směrnice 2003/4/ES, o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS (dále jen „směrnice 2003/4/ES“), jde ve skutečnosti o důvod fakultativní. Tento důvod je třeba vykládat restriktivně a v každém jednotlivém případě vážit naplnění veřejného zájmu.

[6] Ve vztahu k autorskému právu se městský soud neztotožnil s názorem žalobce, že zásah do autorského práva není v posuzované věci představitelný. Projekt podzemní bariéry lze alespoň v některých částech považovat za autorské dílo. Městský soud však připomněl možnost poskytnout informace v režimu tzv. úřední licence podle § 34 písm. a) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

[7] Městský soud přisvědčil žalovanému, že test proporcionality provést měl, avšak vytkl mu jeho vady. Žalovaný řádně neprovedl vážení zájmů dle požadavků judikatury. Měl totiž provést test nikoli z perspektivy ochrany práv duševního vlastnictví a obchodního tajemství, nýbrž jednotlivé kroky testu vztahovat k žalobcovu právu na informace o životním prostředí. Protichůdné hodnoty pak vystupují ve třetím kroku testu proporcionality, tedy při poměřování s jinými kolidujícími zájmy. Žádost o poskytnutí informací představuje z hlediska změny právních vztahů pozitivní krok, protože vyžádané informace nebyly doposud zpřístupněny třetím osobám. Nedává proto smysl zvolit si za výchozí bod pro test proporcionality právo, které představuje udržení momentálního statu quo, protože v takovém případě nelze provést první dva kroky testu proporcionality.

[8] Městský soud dále žalovanému vytkl, že posuzoval požadované informace paušálně jako celek bez individuálního vyhodnocení dílčích částí. Žalovaný měl u každé jednotlivé části požadovaných informací odůvodnit, zda jsou dány podmínky pro jejich odepření a zda požadovaná dílčí informace naplňuje znak obchodního tajemství podle § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaný však takto nepostupoval, požadovanými informacemi se nezabýval obsahově, ale posuzoval je pouze vcelku. Žalovaný měl v napadeném rozhodnutí uvést, u kterých dílčích informací převáží jiný právem chráněný zájem, a zejména proč by takový zájem měl převážit. Žalovaný dále nesprávně zúžil výjimku podle § 8 odst. 4 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí pouze na přímé emise.

[9] Pro úplnost městský soud uvedl, že do testu proporcionality nemají být promítnuty důvody politického charakteru. Dohoda nemá aplikační přednost před vnitrostátní právní úpravou. Navíc sama v čl. 14 odst. 9 předpokládá poskytování informací v mezích právních předpisů. Městský soud rovněž označil za nerelevantní odkazy na rozhodování polských soudů v obdobných věcech.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce

[10] Proti rozsudku městského soudu podala osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

[11] Stěžovatelka brojila proti závěru městského soudu, že v posuzované věci není možné odepřít poskytnutí žalobcem požadovaných informací z důvodů souvisejících s ochranou mezinárodních vztahů a veřejné bezpečnosti. Možnost odepřít poskytnutí informací z těchto důvodů výslovně vyplývá z čl. 4 odst. 4 písm. b) Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (publ. pod č. 124/2004 Sb. m. s.; dále jen „Aarhuská úmluva“) a z čl. 4 odst. 2 písm. b) směrnice 2003/4/ES. Zpřístupnění informací, které si státy sjednaly jako důvěrné, může nepříznivě ovlivnit českopolské vztahy a vést k předčasnému vypovězení Dohody. Z pohledu veřejné bezpečnosti pak požadované informace představují prvky kritické infrastruktury stěžovatelky. Jejich zpřístupnění může zvýšit riziko zásahů do provozu dolu a elektrárny Turów, a tím ohrozit energetickou bezpečnost dotčeného regionu. S ochranou informací o podzemní bariéře, hydrologických a hydrotechnických údajích souvisí i potřeba zajistit environmentální bezpečnost a stabilitu vodohospodářských systémů. Zpřístupnění požadovaných dat může vést k jejich zneužití a ohrozit kvalitu podzemních vod, ekosystémů i veřejného zdraví. V této souvislosti stěžovatelka poukazovala na dřívější incidenty v areálu dolu Turów. Městský soud tuto argumentaci nesprávně označil za „politickou“, a zatížil tak svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti.

[12] Stěžovatelka poukázala na rozsudek polského zemského správního soudu v Lodži ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. II SA/Łd 903/22, a na navazující rozsudek polského Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2024, sp. zn. III OSK 960/23. Z těchto rozhodnutí plyne, že je nezbytné zachovat důvěrnost informací souvisejících s energetickou bezpečností. Městský soud se s těmito závěry nijak nevypořádal.

[13] Stěžovatelka dále namítla, že odepření zpřístupnění žalobcem požadovaných informací je možné též na základě čl. 4 odst. 4 písm. c) Aarhuské úmluvy a čl. 4 odst. 2 písm. c) směrnice 2003/4/ES. Tyto informace souvisejí s probíhajícími řízeními před polskými soudy týkajícími se dolu Turów. Jejich poskytnutí by mohlo vést k neoprávněnému zvýhodnění některých ekologických organizací v těchto řízeních, včetně F. B. Foundation, která je přímo propojena s žalobcem.

[14] Žalobcem požadované informace jsou předmětem ochrany obchodního tajemství a autorského práva. Ustanovení Aarhuské úmluvy a směrnice 2003/4/ES nelze vykládat natolik restriktivně, aby to výrazně ztížilo, či dokonce znemožnilo uplatnění výjimek z informační povinnosti. Požadované informace jsou stěžejní z hlediska ochrany hospodářské soutěže. Jsou významné, ocenitelné, unikátní a běžně nedostupné. Městský soud v otázce, zda se jedná o takový druh informací, aby naplnil znak obchodního tajemství, neprovedl žádné dokazování. Tak významná a vysoce odborná skutková otázka, zda jsou požadované informace konkurenčně významné, by neměla být posuzována prostou úvahou soudu. Žalobcem požadované informace se týkají zařízení, která jsou unikátní a požívají patentovou ochranu. Mají zcela jedinečnou souvislost s technologickými postupy pro provozování těžby. Jako takové mají pro stěžovatelku významnou ekonomickou hodnotu. Stěžovatelka dlouhodobě věnuje velké úsilí k zajištění jejich ochrany před neoprávněným přístupem třetích stran, nejen ekologů, nýbrž i konkurentů. Poskytnutí technických řešení je způsobilé být mimořádně atraktivní ekonomickou komoditou a má značný tržní potenciál. Poskytnuté informace by mohly být nabídnuty konkurentům stěžovatelky. Pokud by se technologická řešení stěžovatelky měla zveřejnit, stala by se veřejně dostupnými neomezenému okruhu příjemců. V takovém případě nelze hovořit o zajištění jakékoliv ochrany těchto informací před neoprávněnými osobami.

[15] Ochranné bariéry se vyznačují vysokou technologickou náročností, kdy i malé detaily mohou být rozhodující pro správné fungování celého systému. Pokus o selektivní zveřejnění „bezpečných“ informací může vést k nesprávným interpretacím nebo jejich použití způsobem, který ohrožuje jak účinnost bariéry, tak i oprávněné soutěžní zájmy stěžovatelky. Informace o ochranné bariéře podzemních vod a data vyplývající z monitorovacích systémů tvoří homogenní celek, ve kterém jsou jednotlivé prvky propojeny. V důsledku této jednoty je obtížné izolovat jednotlivé části, které samy o sobě neovlivňují fungování celého systému, protože každý detail může být nezbytný pro úplné pochopení a reprodukci celé informace. I zdánlivě nechráněné informace mohou v kombinaci s jinými daty odhalit klíčové aspekty celé instalace, takže oddělení bez rizika neúmyslného prozrazení některých tajných prvků je velmi obtížné. I když se některá data jeví jako neutrální, jejich kombinace s jinými informacemi může umožnit rekonstrukci kompletních konstrukčních a technologických řešení. V důsledku toho může sdílení dílčích dat nevědomky poskytnout přístup ke strategickým informacím, což potvrzuje nutnost ochrany celého souboru dat.

[16] Stěžovatelka dále namítla, že zveřejnění požadovaných informací je způsobilé ovlivnit situaci mateřské společnosti PGE Polska Grupa Energetyczna S.A., která je jediným akcionářem stěžovatelky. Hrozí i insider trading. Zveřejnění může negativně ovlivnit ekonomickou situaci a konkurenceschopnost této společnosti na trhu a následně i cenu akcií. Zveřejnění požadovaných informací může stěžovatelce způsobit i další problémy. Ty mohou souviset s plánovanou akvizicí pozemků potřebných k provozování těžební činnosti. Zveřejnění informací souvisejících s umístěním bariér by mohlo prozradit investiční záměry stěžovatelky. To může vést k tomu, že spekulanti koupí pozemky, o které má stěžovatelka zájem, ale které zatím nemůže koupit. To by stěžovatelce následně výrazně ztížilo nabývání těchto nemovitostí.

[17] Stěžovatelka nesouhlasila též s úvahou městského soudu o možné aplikaci úřední licence podle § 34 písm. a) autorského zákona. Pokud by úřední licence mohla být aplikována na posuzovanou věc, pak by byla autorskoprávní ochrana díla zbytečná. Stěžovatelka namítla, že § 34 písm. a) autorského zákona řeší jiné situace než tu, která nastala v posuzované věci, a sice situaci, kdy třetí osoba již do autorského práva zasáhla.

[18] Stěžovatelka rovněž namítla, že městský soud opomenul důvod pro odepření požadovaných informací podle čl. 4 odst. 4 písm. g) Aarhuské úmluvy a čl. 4 odst. 2 písm. g) směrnice 2003/4/ES, tedy ochranu zájmů osoby, která informace poskytla dobrovolně bez právní povinnosti. Podstatná část požadovaných informací byla české straně poskytnuta na základě Dohody a s očekáváním zachování důvěrnosti ve smyslu čl. 14 odst. 9 Dohody. Městský soud nepřiložil Dohodě dostatečnou váhu. Česká strana neměla oprávnění autonomně přezkoumávat oprávněnost požadavku na ochranu informací, neboť by tím porušila mezinárodní závazek.

[19] Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Upozornil, že stěžovatelka v řízení před městským soudem neuplatnila námitky týkající se „politických“ důvodů a tyto skutečnosti neoznačovala za samostatný důvod pro odepření poskytnutí informací. Městský soud se navíc k tomuto důvodu vyjádřil přezkoumatelně a v mezích, v nichž byl uplatněn žalovaným v napadeném rozhodnutí.

[20] Žalobce dále uvedl, že čl. 4 odst. 4 písm. b) Aarhuské úmluvy a čl. 4 odst. 2 písm. b) směrnice 2003/4/ES představují minimální standard ochrany práva na informace o životním prostředí. Český zákonodárce výjimku založenou na ochraně mezinárodních vztahů a veřejné bezpečnosti do vnitrostátní úpravy nepromítl. Z toho žalobce dovozoval, že nejde o zákonný důvod pro odepření zpřístupnění informací, ani o okolnost, která by měla být bez dalšího zvažována v testu proporcionality. Ani při věcném posouzení by politickým a bezpečnostním argumentům stěžovatelky nebylo možné přisvědčit, neboť tvrzené ohrožení bezpečnosti dolu Turów je pouze hypotetické. Požadované informace se týkají funkčnosti bariéry, výsledků monitoringu a umístění monitorovacích vrtů, nikoli bezpečnostních opatření stěžovatelky.

[21] Žalobce upozornil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neaplikoval § 8 odst. 2 písm. d) zákona o právu na informace o životním prostředí (ochrana rovnosti účastníků soudního řízení), a městský soud proto neměl prostor napadené rozhodnutí z tohoto hlediska přezkoumávat. Městský soud se k této otázce přesto vyjádřil a vyložil ji restriktivně v kontextu Aarhuské úmluvy a směrnice 2003/4/ES. S tímto výkladem se žalobce ztotožnil.

[22] K námitce ochrany obchodního tajemství žalobce uvedl, že městský soud ochranu obchodního tajemství nevyloučil, nýbrž požadoval, aby žalovaný tento důvod posoudil podrobněji a řádně provedl test proporcionality. Otázka, zda požadované informace obchodní tajemství skutečně představují, nebyla dosud věcně posouzena. NSS proto nemá prostor nahradit činnost žalovaného dokazováním. Obdobně se žalobce vyjádřil k výjimce z důvodu ochrany autorského díla.

[23] K námitce stěžovatelky opřené o čl. 4 odst. 4 písm. g) Aarhuské úmluvy a čl. 4 odst. 2 písm. g) směrnice 2003/4/ES žalobce uvedl, že žalovaný tento důvod neaplikoval v napadeném rozhodnutí. Ani věcně nejsou podmínky této výjimky splněny, neboť informace měly být poskytnuty v rámci plnění Dohody, nikoli dobrovolně. Navíc pocházely od vlády Polské republiky, nikoli od stěžovatelky. Žalobce v této souvislosti odkázal na dřívější postup správních orgánů, kdy byla aplikace uvedené výjimky odmítnuta v rozkladovém řízení.

[24] Žalobce uvedl, že s Dohodou nevyslovil souhlas Parlament České republiky, a její ustanovení proto nemohou omezit ústavně zaručené právo na informace o životním prostředí. I pokud by Dohoda měla pro posuzovanou věc právní relevanci, poskytnutí informací by bylo v souladu s jejím textem, neboť smluvní strany se zavázaly chránit informace v rozsahu, který platné právní předpisy umožňují.

[25] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení kasační stížnosti

[26] NSS posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté NSS zkoumal důvodnost kasační stížnosti podle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[27] NSS předesílá, že obdobnými námitkami se v souvislosti s přezkumem obsahově podobného rozhodnutí žalovaného týkajícího se věcně související žádosti o poskytnutí informací zabýval v rozsudku ze dne 15. 12. 2025, č. j. 8 As 85/202562. Podstatná část závěrů tohoto rozsudku, od nichž neshledal NSS důvod se odchýlit, je použitelná i v nyní posuzované věci.

[28] V první řadě je třeba zdůraznit, že žalovaný v napadeném rozhodnutí odepřel zpřístupnění žalobcem požadovaných informací ze dvou důvodů. Prvním byla ochrana obchodního tajemství dle § 8 odst. 1 písm. d) zákona o právu na informace o životním prostředí, druhým ochrana práv duševního vlastnictví dle § 8 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

[29] Městský soud zrušil napadené rozhodnutí z důvodu, že 1) žalovaný měl na podstatnou část informací vztáhnout § 8 odst. 4 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí, který umožňuje prolomit ochranu obchodního tajemství, neboť se týkají působení provozní činnosti stěžovatelky na životní prostředí (stav podzemních vod); 2) žalovaný řádně neprovedl test proporcionality, neboť zaměnil jednotlivá kolidující práva a zájmy ve druhém kroku testu a dostatečně neodůvodnil, proč ochrana obchodního tajemství a autorských práv převažuje nad právem na informace o životním prostředí, k čemuž nesprávně použil „politických“ argumentů ve spojení s čl. 14 odst. 9 Dohody, přičemž chybně nahlížel na odepřené informace jako na jeden celek, ačkoliv měl test proporcionality provést ve vztahu k jednotlivým dílčím informacím; 3) žalovaný pouze povrchně odůvodnil naplnění dvou znaků obchodního tajemství, které nemusí být naplněny ve vztahu ke všem odepřeným informacím.

[30] Kasační stížnost se v podstatné části se zrušujícími důvody míjí a je koncipována jako komplexní vysvětlení stěžovatelky, proč by žalovaný měl žalobci odepřít zpřístupnění požadovaných informací. Taková argumentace by byla namístě, pokud by městský soud ve svém rozsudku nařídil žalovanému poskytnout žalobci požadované informace dle § 14 odst. 5 zákona o právu na informace o životním prostředí. Městský soud však ve svém rozsudku takový příkaz žalovanému neuložil.

[31] Argumentace stěžovatelky, že měly být žalobcem požadované informace odepřeny na základě čl. 4 odst. 4 písm. b), c) a g) Aarhuské úmluvy, resp. na základě čl. 4 odst. 2 písm. b), c) a g) směrnice 2003/4/ES, se tak míjí s rozhodovacími důvody městského soudu. Tyto důvody žalovaný neaplikoval jako důvod pro odepření požadovaných informací, a nebyly proto ani předmětem posouzení ze strany městského soudu. Žalovaný se sice některými těmito důvody okrajově zabýval, neučinil z nich však důvod pro odepření zpřístupnění žalobcem požadovaných informací. I městský soud se těmito důvody zabýval pouze obiter dictum. Nejednalo se tak o důvody, které by jej vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí. I kdyby byly dílčí úvahy městského soudu v této části nesprávné, nemohlo by to mít vliv na zákonnost jeho rozsudku.

[32] V této souvislosti NSS upozorňuje, že dle jeho ustálené judikatury „vyjádření žalovaného […] není z povahy věci způsobilé nahradit odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nedostatky v soudním řízení přezkoumávaného správního rozhodnutí proto nelze zhojit ani ve vyjádření k žalobě, ani ve vyjádření ke kasační stížnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/200871, či ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/200225, publ. Pod č. 73/2004 Sb. NSS, nebo též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674). Je tomu tak proto, že zákonnost rozhodnutí správního orgánu lze posuzovat toliko skrze v něm obsažené odůvodnění, a nikoliv skrze dodatečně učiněné vyjádření (k žalobě či ke kasační stížnosti). Ke skutečnostem doplněným ve vyjádření žalovaného při úvahách o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí proto nelze přihlížet“ (viz rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2025, č. j. 4 As 28/202443). Pokud žalovaný nemůže v průběhu soudního řízení doplňovat důvody napadeného rozhodnutí, tím spíš za něj nemůže v soudním řízení kompenzovat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí stěžovatelka. Tato část argumentace kasační stížnosti je proto nepřípustná na základě § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji nelze podřadit pod důvody kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s.

[33] Nepřípustné jsou rovněž ty kasační námitky, které se sice vztahují k důvodům, pro něž žalovaný odepřel poskytnout informace (ochrana obchodního tajemství a práv duševního vlastnictví), avšak nejde o argumenty, z nichž při odepření poskytnutí informací vycházel žalovaný. Stěžovatelka jimi nerozporuje závěr městského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nýbrž dodatečně nahrazuje chybějící odůvodnění žalovaného vlastní argumentací. Také v tomto případě platí, že argumentace stěžovatelky, proč jde u jednotlivých požadovaných informací o obchodní tajemství a duševní vlastnictví, nemůže kompenzovat městským soudem shledanou nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí.

[34] S předmětem řízení se míjí i námitka stěžovatelky, podle níž měl městský soud v soudním řízení provést dokazování k otázce, zda požadované informace naplňují znaky obchodního tajemství. Městský soud totiž žalovanému vytkl, že závěr o naplnění znaku konkurenční významnosti požadovaných informací pouze presumoval, ovšem sám podle stěžovatelky postupoval stejně. Pokud chtěl rozporovat závěry žalovaného v této vysoce odborné otázce, měl se opřít o nějaký důkaz. NSS k tomu uvádí, že městský soud nekonstatoval, že požadované informace nenaplňují jeden ze znaků obchodního tajemství spočívající v konkurenční významnosti informací, pouze žalovanému vytkl, že jeho úvaha týkající se tohoto znaku je blíže neodůvodněná (nepřezkoumatelná). Takový závěr mohl městský soud učinit bez jakéhokoliv dokazování, a to výlučně na podkladě odůvodnění napadeného rozhodnutí zhodnoceného v kontextu argumentace vedené k tomuto znaku před vydáním rozhodnutí. Za této procesní situace nemohl městský soud nahrazovat činnost žalovaného a věcně posoudit (a to eventuálně i na základě výsledků případného dokazování), zda je zmíněný znak obchodního tajemství ve vztahu ke všem neposkytnutým informacím naplněn.

[35] Ke stěžovatelkou tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu spočívající v tom, že se dostatečně nevypořádal s některými jejími námitkami, je třeba zdůraznit, že v řízení před městským soudem měla toliko postavení osoby zúčastněné na řízení. Nevypořádání s vyjádřením osoby zúčastněné na řízení, jíž nepřísluší uplatňovat žalobní námitky a vymezovat rozsah soudního přezkumu, však nemůže založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, ale jinou vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016123, č. 3668/2018 Sb. NSS). Stěžovatelka však až na jednu výjimku nekonkretizovala, s jakými jejími tvrzeními se městský soud nevypořádal, a jak by takové obecně namítané nevypořádání mohlo založit jinou vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ani NSS žádnou takovou vadu neshledal.

[36] Jediné konkrétní tvrzení, které stěžovatelka v rámci této námitky uplatnila, se týkalo toho, že se městský soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami, podle nichž měly být žalobcem požadované informace odepřeny na základě čl. 4 odst. 4 písm. b) Aarhuské úmluvy, resp. čl. 4 odst. 2 písm. b) směrnice 2003/4/ES (ochrana mezinárodních vztahů a veřejné bezpečnosti). Podle stěžovatelky městský soud pochybil, když její argumentaci postavenou na aplikaci tohoto důvodu pro odepření poskytnutí informací „lakonicky označil za ‚politickou‘“.

[37] NSS konstatuje, že se touto argumentací stěžovatelka fakticky snaží obhájit naplnění důvodu pro odepření informací ve smyslu čl. 4 odst. 4 písm. b) Aarhuské úmluvy, tedy jednoho z těch důvodů, o něž žalovaný své rozhodnutí neopřel, jak bylo vyloženo výše. Nebylo tedy úlohou městského soudu, aby se ve svém rozsudku zabýval tímto důvodem pro odepření zpřístupnění informací. Pokud se městský soud nevypořádal s argumentací týkající se tohoto důvodu, nemohl tím zatížit svůj rozsudek jinou vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[38] S důvody napadeného rozhodnutí a rozsudku městského soudu se míjí i stěžovatelčino tvrzení o relevantnosti důvodů politického charakteru z hlediska žalovaným neaplikovaného čl. 4 odst. 4 písm. b) Aarhuské úmluvy, tentokrát ve smyslu mezinárodních vztahů. V rozsahu, v němž však brojí proti právnímu názoru městského soudu vyjádřenému v bodě 47 rozsudku (vyloučení „politických“ důvodů z testu proporcionality), je námitka způsobilá věcného posouzení (k tomu viz bod [43] a další).

[39] Městský soud žalovanému vytkl zejména nesprávnost celkového uchopení testu proporcionality na str. 11 a 12 napadeného rozhodnutí. NSS souhlasí s městským soudem, že test proporcionality měl být proveden tak, že jím žalovaný zváží, zda může odepřením požadovaných informací omezit žalobcovo právo na přístup k informacím z důvodů ochrany obchodního tajemství a práv duševního vlastnictví. Právě přístup k informacím o životním prostředí je tím právem, které je omezováno, naopak ochrana obchodního tajemství a práv duševního vlastnictví jsou zájmy, pro něž má být přiměřeně omezeno. Žalovaný uchopil první krok tohoto testu, tedy „vhodnost“, správně tak, že „jediným vhodným způsobem, který umožňuje dosáhnout ochrany soukromého vlastnictví (obchodního tajemství a duševního vlastnictví), je zachování důvěrnosti požadovaných informací“ (viz strana 11 napadeného rozhodnutí).

[40] V druhém kroku testu (prvek potřebnosti) však měl žalovaný posoudit, zda nebylo možno těchto legitimních důvodů omezení dosáhnout jiným způsobem, a to stejně účinně a přitom s menším omezením práva na přístup k informacím o životním prostředí. Při ochraně obchodního tajemství a duševního vlastnictví se nabízí jako jedno z možných řešení méně omezující svobodný přístup k informacím o životním prostředí, pokud je informace obsahující obchodní tajemství, resp. chráněná právem duševního vlastnictví, začerněna, ale zbytek informace je poskytnut. Stejně tak se nabízí částečné zpřístupnění informace, tedy poskytnutí jenom dílčích částí požadovaných dokumentů. Žalovaný však skutečně zaměnil, co s čím má být poměřováno, když uvedl: „Ministerstvo dále nenalezlo jiný prostředek ochrany, kterým by bylo možné se požadovaných informací domoci a který by zasahoval do práva na ochranu vlastnictví méně či šetrněji (kritérium potřebnosti)“ (viz strana 11 napadeného rozhodnutí). Z toho je zřejmé, že si žalovaný skutečně nebyl vědom toho, že má poměřovat potřebnost omezení práva na přístup k informacím o životním prostředí ve smyslu čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pro naplnění ochrany uvedených legitimních zájmů stěžovatelky. Žalovaný měl tedy posoudit, zda neexistuje jiné opatření, které by tyto stěžovatelčiny zájmy ochránilo stejně efektivně, a přitom právo žalobce omezilo méně. NSS se ztotožňuje s městským soudem, že takto koncipovaný test proporcionality je nepřezkoumatelný, neboť v různých krocích zaměňuje, co s čím má být poměřováno.

[41] Ve třetím kroku (kritérium proporcionality v užším smyslu) je skutečně namístě poměřovat právě a pouze ve střetu stojící legitimní zájmy či práva. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí při posouzení tohoto kroku argumentoval zejména „politickými“ důvody (zachování důvěryhodnosti České republiky jako smluvního partnera, financování ze strany Polské republiky, význam zachování Dohody v platnosti a riziko jejího vypovězení apod.). Jak však správně uzavřel městský soud, v tomto kroku není prostor pro zohlednění dalších argumentů politického charakteru jako samostatných hodnotících kritérií. Žalovaný zde měl poměřovat ochranu obchodního tajemství a práv duševního vlastnictví na jedné straně a právo na přístup k informacím o životním prostředí na straně druhé. Měl tak činit nejen z hlediska významu těchto v kolizi stojících práv a zájmů, ale také s ohledem na intenzitu, v níž jsou tato práva a zájmy naplněny, včetně zohlednění reálně očekávatelných následků (rizik) zásahu do těchto práv v případě poskytnutí, resp. neposkytnutí informace. Skutečnost, že určitá informace splňuje definiční znaky obchodního tajemství či autorského díla, neznamená, že zájem na její ochraně (odvíjející se od významu této informace pro oprávněnou osobu a závažnosti následků způsobených jejím zveřejněním) je intenzivnější než zájem na poskytnutí informací o životním prostředí veřejnosti. Pokud pro odepření konkrétní informace svědčí více zákonných důvodů, lze tomu odpovídající veřejné zájmy při vážení veřejných zájmů, kterým slouží zveřejnění informací, proti zájmům, kterým slouží odmítnutí tohoto zveřejnění, zohlednit společně (rozsudek SDEU ze dne 28. 7. 2011 ve věci C71/10 Office of Communications). Taková úvaha však v napadeném rozhodnutí absentuje, a rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

[42] NSS se dále ztotožňuje s městským soudem, že se žalovaný nezabýval požadovanými informacemi jednotlivě a měl poměřovat kolidující zájmy u každé dílčí informace zvlášť (stejně jako otázku, zda ve vztahu k dílčí informaci je vůbec dán důvod pro její nezveřejnění; potom by test proporcionality postrádal smyslu). Žalovaný však paušálně uzavřel, že ochrana práv duševního vlastnictví a obchodního tajemství převáží nad právem na přístup k informacím o životním prostředí, aniž by uvedl, proč tomu tak je. Argumentací stěžovatelky, že informace, jejichž zpřístupnění bylo napadeným rozhodnutím odmítnuto, nelze od sebe dost dobře oddělit tak, aby bylo možné zaručit ochranu obchodního tajemství, resp. autorských práv, a že by případně poskytnuté izolované údaje neměly vypovídací hodnotu a mohly vést k zavádějící interpretaci výsledků měření, se NSS nezabýval. Nebyla totiž obsažena v odůvodnění napadeného rozhodnutí a jedná se o další z příkladů, kdy se stěžovatelka snaží v kasační stížnosti nahrazovat činnost žalovaného (viz bod [33] shora).

[43] Stěžovatelka poukázala v kasační stížnosti na čl. 14 odst. 9 Dohody, podle nějž „[k]aždá strana bude chránit informace, které druhá strana označí jako informace, jejichž zveřejnění by mohlo nepříznivě ovlivnit bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, práva duševního vlastnictví, důvěrnost obchodních nebo průmyslových informací nebo služební tajemství, při předávání těchto informací s plným využitím platných právních předpisů a v rozsahu, který tyto předpisy umožňují.“ [zvýraznění doplněno]. Stěžovatelka z tohoto článku dovozuje, že se česká strana Dohody zavázala k ochraně žalobcem požadovaných informací a jejich zveřejnění by bylo porušením Dohody.

[44] S touto argumentací se NSS neztotožňuje. Zaprvé, jak je patrné ze zvýrazněné části tohoto ujednání, strany se dohodly na ochraně informací v souladu s právními předpisy. Pokud tedy některá z informací má být v souladu s právním řádem ze strany České republiky zveřejněna, pak se zjevně nejedná o porušení smlouvy. Zadruhé, i kdyby čl. 14 odst. 9 Dohody vůbec neobsahoval tuto zvýrazněnou část, nebránilo by to zveřejnění požadovaných informací. Dohoda není mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, a nemá tedy aplikační přednost před zákony, natož před ústavně zaručeným právem na přístup k informacím o životním prostředí podle čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak bude rozvedeno níže.

[45] Na podporu závěru o nutnosti zohlednit mezistátní vztahy stěžovatelka poukázala na rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2025, č. j. 21 As 29/202532, podle kterého je v některých případech nutné přihlížet k argumentům politického charakteru.

[46] NSS souhlasí s žalobcem, že se posuzovaná věc podstatně odlišuje od tohoto stěžovatelkou uváděného rozsudku. Ten se totiž týkal utajovaných informací podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Politická hlediska týkající se dopadu zveřejnění požadovaných informací na českoruské vztahy zde byla zvažována při posuzování otázky, zda je naplněna materiální stránka utajované informace. V posuzované věci však žalobcem požadované informace do režimu tohoto zákona nespadají. Není sporné, že si smluvní strany Dohody sjednaly, že tyto informace nebudou zveřejňovány, ovšem v řízení bylo posuzováno, zda ochrana obchodního tajemství a práv duševního vlastnictví převažovala nad právem na přístup k informacím o životním prostředí.

[47] NSS nezpochybňuje, že je Dohoda důležitá z hlediska zachování dobrých českopolských vztahů. Je však potřeba zdůraznit, že jde toliko o mezivládní smlouvu, nikoli o tzv. prezidentskou smlouvu, s níž by vyslovily souhlas obě komory Parlamentu ve smyslu čl. 49 Ústavy. Jedině takovým smlouvám svědčí přednostní aplikace před zákonem, jak plyne z čl. 10 Ústavy (popřípadě jejího čl. 10a). K postavení mezivládních Dohod se NSS vyjádřil v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/200373, č. 1469/2008 Sb. NSS. Uvedl, že Dohody sjednané na mezivládní úrovni nesplňují kritéria článku 10 ani článku 10a Ústavy a „jediná možnost poskytnutí ochrany ustanovení o důvěrnosti v předmětné smlouvě vyplývá z článku 1 odst. 2 Ústavy. Takový postup by ovšem znamenal, že soud přizná přednostní aplikační postavení před zákonem ve prospěch ustanovení mezinárodní smlouvy, která nesplňuje kritéria článku 10 ani článku 10a Ústavy. Tím by se ovšem stalo zbytečným nejen ustanovení článku 10, ale do značné míry i článku 10a Ústavy, a soud by pouze na základě článku 1 odst. 2 Ústavy použitého nikoliv jako interpretační vodítko, ale jako přímo aplikovatelné ustanovení relativizující nejen zákonné normy, ale i normy ústavního pořádku, de facto důsledně uplatnil monistickou koncepci vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva. Takový postup by byl nejen contra legem, ale zjevně protiústavní, a v rozporu se svrchovanou pravomocí České republiky stanovit nezávisle účinky, které ve svém právním řádu přizná normám mezinárodního práva. Soud proto uzavírá, že i za současného znění Ústavy musí ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím převážit konkurující ustanovení Dodatku č. 2 o důvěrnosti tohoto mezinárodněprávního aktu. Soud si je zajisté vědom, že hrubé porušení mezinárodní smlouvy (odmítnutí plnit smlouvu, nebo porušení podstatných ustanovení smlouvy s ohledem na její předmět a cíl) dává poškozené straně právo dovolávat se ukončení platnosti smlouvy, nebo jejího suspendování zcela nebo částečně, neboť norma mezinárodního práva, jejímž obsahem je dostatečně určité a jednoznačné pravidlo chování a která splňuje právní formu podmiňující závaznost pravidla chování, je s to při svém porušení vyvolat právní odpovědnost. Je přitom irelevantní, že se jedná o porušení orgány ústavně nezávislými, jako např. soudy. Je vhodné připomenout také to, že orgán sjednávající mezinárodní smlouvu je povinen při jednání respektovat veškerá ustanovení českého právního řádu; v opačném případě může vytvoření konkurence obsahu smlouvy s českým právním řádem vést ke vzniku mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky.“ Mezivládní smlouva, jako je Dohoda, tedy musí z pohledu českého právního řádu při své aplikaci českými soudy a jinými státními orgány ustoupit požadavkům zákona (zde zákona o právu na informace o životním prostředí). V opačném případě by ostatně vláda mohla kdykoli obejít zákon vyjadřující vůli Parlamentu prostým sjednáním dvoustranné mezivládní smlouvy.

[48] Stěžovatelka dále namítla, že městský soud pochybil, když v bodě 37 svého rozsudku připustil možnost poskytnutí autorským právem chráněných částí informací na základě úřední licence ve smyslu § 34 písm. a) autorského zákona. Podle stěžovatelky se toto ustanovení uplatní jen tehdy, došloli již k zásahu do autorského práva. Jeho aplikace by navíc popřela smysl autorskoprávní ochrany.

[49] Ani s touto argumentací se NSS neztotožňuje. Podle § 34 písm. a) autorského zákona do práva autorského nezasahuje ten, kdo v odůvodněné míře užije dílo na základě zákona pro účely mj. správního řízení nebo jiného úředního účelu. Mezi takové úřední účely přitom dle judikatury spadá i poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3208/16, a rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2022, č. j. 51 A 44/202184, Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2024, č. j. 55 A 71/202256, Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 37 A 35/202342, nebo Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2024, č. j. 17 A 31/202498).

[50] Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3208/16 dále konstatoval, že sice „nelze přijmout výklad, že na základě žádosti o informace […] mají povinné subjekty vždy a za všech okolností zpřístupnit veškeré materiály bez ohledu na případnou ochranu autorským právem. To by znamenalo přímé popření § 11 odst. 2 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím a v řadě případů i zásah do práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 odst. 1 Listiny. Naznačeným přístupem by mohly být znehodnoceny výsledky náročných a nákladných tvůrčích procesů, např. rozsáhlých analýz, tematických studií či architektonických projektů. Nelze se přitom spolehnout na následnou kontrolu, tedy že žadatel s poskytnutými informacemi naloží zodpovědně a při vědomí požadavků autorského zákona; uvedené řešení by mohlo ve svém důsledku ohrozit spolupráci třetích osob – nositelů autorských práv – s orgány veřejné moci. Na druhé straně ovšem nelze ústavně aprobovat ani opačné krajní řešení a vyloučit z poskytování jakékoli informace, které mohou i jen potenciálně vykazovat určité prvky ochrany autorským právem. Takto formulovaný přístup by mohl významné části působnosti povinných subjektů vyvázat z režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, ať již na podkladě objektivně dané, ale jen nevýznamné, či dokonce jen účelově dovozované ochrany autorským právem. Tím by byla nepřípustně omezena práva žadatelů a současně dotčeno ústavně zaručené právo na informace podle čl. 17 odst. 1 ve spojení s odstavcem 5 Listiny, jakož i ohrožena efektivní kontrola orgánů veřejné moci jako smysl a cíl úpravy poskytování informací o výkonu jejich působnosti. Ve svém důsledku by tento modus mohl vést až k přenášení určitých činností povinných subjektů na třetí osoby jako na (tvrzené) nositele autorských práv.“ Ústavní soud dále zdůraznil, že orgány veřejné moci musí „k žádostem o informace tohoto druhu přistupovat individuálně a vycházet z pravidla, že je třeba poskytnout zásadně veškeré požadované informace, ledaže jde o výjimku z pravidla a jsou dány závažné důvody pro ochranu autorského práva, které převáží nad právem na informace.“ (zvýraznění doplněno NSS). Všechny uvedené závěry jsou mutatis mutandis použitelné i na řízení podle zákona o právu na informace o životním prostředí.

[51] V této souvislosti je nutné znovu zdůraznit, že městský soud napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost. O poskytnutí informací nerozhodoval. Jeho úvaha o možném užití úřední licence je pouhým upozorněním na právně relevantní aspekt, jímž se má žalovaný zabývat v dalším řízení. Není přitom správný výklad stěžovatelky, že by použití § 34 písm. a) autorského zákona předpokládalo předchozí zásah do autorských práv. Smyslem tohoto ustanovení je naopak umožnit zákonné užití díla v odůvodněné míře (jedná se o zákonnou licenci omezující rozsah autorskoprávní ochrany). Stejně tak neobstojí námitka stěžovatelky, že by využití úřední licence fakticky popřelo smysl autorskoprávní ochrany daného díla. Ochrana autorského práva není absolutní a zákon sám stanoví výjimky a omezení, které slouží k vyvážení kolidujících práv a veřejných zájmů. Úřední licence je zákonnou výjimkou sloužící pro úzce vymezené účely, takže její uplatnění nepředstavuje negaci autorskoprávní ochrany, ale naopak respektování autorských práv v intencích zákonných výjimek a omezení. Takové zákonné omezení výlučných práv autora ve veřejném zájmu je aprobováno i judikaturou Ústavního soudu. Navíc samotné ustanovení § 34 písm. a) autorského zákona výslovně vyžaduje, aby dílo bylo užito pouze v „odůvodněné míře“, čímž je zajištěno, že k užití díla dojde pouze v rozsahu nezbytném pro dosažení sledovaného účelu, a nebudou tak nepřiměřeně zkráceny oprávněné zájmy nositele autorských práv (viz již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16). Konkrétní posouzení rozsahu případné autorskoprávní ochrany a následné vážení ve vztahu k právu na informace (viz bod [41] shora) však náleží žalovanému v novém rozhodnutí.

IV. Závěr a náklady řízení

[52] Vzhledem k výše uvedenému neshledal NSS kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.

[53] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl NSS podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. To platí i ohledně žalovaného, jehož právní pozici stěžovatelka v řízení hájila (viz rozsudek NSS ze dne 19. 1. 2010, č. j. 2 As 15/2009242, č. 2020/2010 Sb. NSS). Právo na náhradu nákladů náleží procesně úspěšnému žalobci. Ze spisu však nevyplynulo, že by mu nějaké náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly. Proto mu NSS náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 29. ledna 2026

Tomáš Kocourek
předseda senátu

Plný text

2 As 95/2025 - 55
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: F. B. Society, z.s., se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem [adresa] Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: PGE Górnictvo i Energetyka Konwencjonalna SA, se sídlem [adresa] sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2024, č. j. MZP/2024/270/767, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 17 A 40/202481, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Návrh osoby zúčastněné na řízení na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

II. Soud ukládá osobě zúčastněné na řízení, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který podle položky č. 20 Sazebníku soudních poplatků (příloha zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) činí 1 000 Kč.

Odůvodnění:

[1] Žalobce podal dne 14. 2. 2022 u žalovaného žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Požadované informace se měly vztahovat k dohodě mezi vládou České republiky a vládou Polské republiky o spolupráci k řešení vlivů těžební činnosti v povrchovém hnědouhelném dole Turów. Tato dohoda byla publikovaná pod č. 1/2022 Sb. m. s. (dále jen „dohoda“). Část informací byla žalobci poskytnuta sděleními žalovaného ze dne 12. 4. 2022 a ze dne 3. 2. 2023. Zbytek informací žalovaný odepřel poskytnout, a to nejprve rozhodnutím ze dne 12. 4. 2022. Toto rozhodnutí bylo zrušeno na základě rozkladu žalobce rozhodnutím ministryně životního prostředí ze dne 31. 10. 2022. Následně žalovaný opět odepřel poskytnutí těchto informací rozhodnutím ze dne 3. 2. 2023. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil rozkladem. Ministr životního prostředí rozhodnutí žalovaného zrušil rozhodnutím ze dne 21. 12. 2023. Konečně odepřel žalovaný poskytnutí uvedených informací rozhodnutím ze dne 29. 2. 2024, č. j. MZP/2024/270/767 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný odůvodnil odepření informací s poukazem na ochranu autorského práva a obchodního tajemství.

[2] Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal zrušení napadeného rozhodnutí.

[3] Městský soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 17 A 40/202481, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Není z něj totiž patrné, proč žalovaný upřednostnil u vyžádaných informací ochranu autorského práva a obchodního tajemství před právem na informace o životním prostředí. Městský soud zavázal žalovaného, aby v dalším řízení provedl test proporcionality přezkoumatelným způsobem. Žalovaný měl v dalším řízení přesvědčivě odůvodnit, u kterých dílčích informací převáží právo na informace a u kterých naopak převáží ochrana autorského práva nebo obchodního tajemství (případně jiný zákonný důvod pro odepření poskytnutí informací). Žalovaný měl zároveň zohlednit, že § 8 odst. 4 písm. a) zákona o právu na informace o životním prostředí lze aplikovat na provozní působení mající za následek úbytek podzemních vod.

[4] Proti rozsudku městského soudu osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností. Společně s podáním kasační stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

[5] Stěžovatelka uvedla, že výkon nebo jiné právní následky rozsudku městského soudu by pro ni znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Újma, která může stěžovatelce vzniknout výkonem rozsudku městského soudu, vyplývá především z toho, že zpřístupněné informace již nebude možné vzít zpět. Zachování důvěrnosti požadovaných informací je pro ni naprosto zásadní. Tyto informace jsou stěžovatelkou chráněny a jejich zveřejnění by představovalo porušení obchodního tajemství, což může mít za následek zhoršení jejího konkurenčního postavení na trhu.

[6] Požadované informace a naměřená data navíc tvoří prvek kritické infrastruktury stěžovatelky, která je významným garantem energetické bezpečnosti Polské republiky. Zařízení související s provozem hnědouhelného dolu Turów jsou vystavena útokům, které mohou způsobit poruchy infrastruktury a prostoje v provozu dolu a elektrárny Turów. Vzhledem k tomu je pro zachování veřejné bezpečnosti zvláště důležité utajovat umístění prvků infrastruktury monitorujících stav životního prostředí, aby nedošlo k narušení provozu. Poskytování informací o průběhu těžby nebo umístění strategických odvodňovacích vrtů může stěžovatelku vystavit dalším „ekologickým útokům“, kterým se nebude schopna účinně bránit. Podobné útoky by mohly mít vážný dopad i na Českou republiku. Elektřina vyrobená elektrárnou Turów se sem totiž exportuje. Žalobci naopak žádná újma nehrozí. Újma nehrozí ani žalovanému, který má všechny potřebné informace k dispozici. Stěžovatelka poukázala na čl. 14 odst. 9 dohody. Podle tohoto ustanovení má každá strana chránit informace, které druhá strana označí jako informace, jejichž zveřejnění by mohlo nepříznivě ovlivnit bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, práva duševního vlastnictví, důvěrnost informací nebo služební tajemství. Pokud by požadované informace měly být žalobci zpřístupněny, mohlo by to být považováno za porušení dohody ze strany České republiky. Stěžovatelka poukázala na závěry rozsudku NSS ze dne 29. 4. 2025, č. j. 21 As 29/202532, dle kterých by se mělo přihlížet k argumentům politického charakteru. Podle tohoto rozsudku je v určitých věcech prostor pro poměřování mezi veřejným zájmem (zájmem České republiky) na utajování informace a právem jednotlivce na shromažďování informací. NSS v tomto rozsudku uvedl, že v kontextu mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací lze uvažovat o zohlednění právě takových otázek, jako jsou českoruské vztahy, význam předmětného mezinárodního závazku a související politické dopady. Stěžovatelka je toho názoru, že v posuzované věci lze tyto závěry analogicky aplikovat na českopolské vztahy.

[7] Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby NSS zamítl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Výkonem rozsudku městského soudu nevznikne stěžovatelce žádná újma. Naopak, přiznáním odkladného účinku by vznikla újma žalobci. Žalobce si je vědom, že NSS přiznává odkladný účinek v případech, kdy by výkonem napadeného rozsudku došlo k nezvratnému následku. Posuzovaná věc se však od těchto případů liší. Městský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Následkem výkonu napadeného rozsudku tak je pouze vydání nového rozhodnutí žalovaného s přesvědčivějším odůvodněním. Nelze jednoznačně tvrdit, že výkonem rozhodnutí zákonitě dojde k poskytnutí požadovaných informací. Žalobce dále uvedl, že „ekologické útoky“ nepředstavují v případě zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti reálnou hrozbu. Stěžovatelka zakládá svou obavu pouze na předešlých protestech, které se v dole uskutečnily. Nepředkládá žádné další důkazy, ze kterých by bylo možné usuzovat, že poskytnuté informace budou využity k „útokům“ na provoz dolu. Žalobce se domáhá informací o hladinách podzemních vod v monitorovacích vrtech, umístění těchto vrtů, přítocích vody do dolu a funkčnosti podzemní bariéry. Žalobci není jasné, proč by měli domnělí ekologičtí aktivisté „útočit“ na monitorovací vrty, jejichž provoz je zásadní pro ochranu životního prostředí. Obava stěžovatelky z potenciálních „útoků“ není ani důvodem, pro který by mohlo být odepřeno poskytnutí informací. Žalobce uvedl, že výkonem rozsudku městského soudu nedojde k porušení mezinárodního závazku České republiky. Zmíněný apel stěžovatelky míří k meritornímu přezkumu rozsudku městského soudu a nijak neprokazuje splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Strany se v čl. 14 odst. 9 dohody zavázaly chránit předané informace „s plným využitím platných právních předpisů a v rozsahu, který tyto předpisy umožňují“. Poskytnutí informací v souladu se zákonem tudíž nelze považovat za porušení dohody. Stěžovatelkou zmiňovaný rozsudek NSS č. j. 21 As 29/202532 není přiléhavý na posuzovanou věc. V daném případě totiž šlo o poskytnutí utajovaných informací, jejichž zveřejnění by bylo porušením mezinárodního závazku České republiky. Žalobce namítal, že mu přiznáním odkladného účinku může vzniknout újma tím, že bude muset čekat na meritorní rozhodnutí NSS. Tím se oddálí poskytnutí ochrany jeho ústavně garantovanému právu na přístup k informacím o životním prostředí. Žalobce se informací domáhá už od února 2022 a v průběhu správního řízení se setkával s obstrukcemi ze strany žalovaného. Tyto obstrukce nelze vyloučit ani v nyní nařízeném novém projednání věci. Přiznání odkladného účinku může tento proces ještě výrazně prodloužit. I pokud by NSS shledal, že stěžovatelce hrozí výkonem rozsudku městského soudu jistá újma, nelze ji považovat za nepoměrně větší vůči újmě, která hrozí žalobci v důsledku přiznání odkladného účinku.

[8] Kasační stížnost nemá v posuzované věci ze zákona odkladný účinek [§ 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. NSS jej však může na návrh stěžovatelky přiznat, jsouli splněny tři materiální předpoklady. Zaprvé výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatelku znamenat újmu; zadruhé újma musí být pro stěžovatelku nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a nakonec zatřetí přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (§ 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s., viz též usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015 č. j. 10 Ads 99/201458, č. 3270/2015 Sb. NSS). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně.

[9] Posouzení vzniku kvalifikované újmy je vždy individuální, závislé na konkrétní situaci stěžovatelky. Celé řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou, podle které soud není povolán k tomu, aby za stěžovatelku vlastní vyhledávací činností zjišťoval či osvědčoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizovaný a podepřený konkrétními důkazy (srov. usnesení NSS ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/201174). Povinnost tvrdit vznik újmy má proto stěžovatelka, která musí konkretizovat, jakou újmu by pro ni znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, jaké intenzity újma dosahuje a z jakých okolností vyvozuje její vznik (viz usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/201232). Stěžovatelku tak tíží nejen břemeno tvrzení, ale také břemeno důkazní, k jehož unesení musí svá tvrzení uvedená v návrhu řádně doložit (viz usnesení NSS ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/201550). Stěžovatelkou uvedená tvrzení musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s rozsudkem městského soudu obává, by pro ni byl zásadním zásahem. Hrozící újma přitom musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.

[10] Stěžovatelka odůvodnila svůj návrh tím, že pokud nebude kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, může ještě před rozhodnutím NSS o kasační stížnosti žalovaný ve věci znovu rozhodnout v souladu se závazným právním názorem městského soudu, a to tak, že žalobci zpřístupní požadované informace. Tím by mohla stěžovatelka přijít k újmě, případně by mohly být poškozeny veřejné zájmy.

[11] NSS si je vědom toho, že poskytnutím požadovaných informací by řízení o kasační stížnosti fakticky pozbylo smyslu. V posuzované věci však městský soud nezavázal žalovaného k tomu, aby (byť jen některé) požadované informace žalobci poskytl. Městský soud zrušil napadené rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost, přičemž v obecné rovině nevyloučil použitelnost důvodů pro odepření informace, které žalovaný v napadeném rozhodnutí aplikoval. Žalovaný má v dalším řízení znovu provést test proporcionality a přesvědčivě odůvodnit, u kterých dílčích informací převáží právo na informace a u kterých naopak ochrana autorského práva nebo obchodního tajemství (případně jiný zákonný důvod pro odepření poskytnutí informací). Žalovaný se těmito otázkami bude v dalším řízení teprve zabývat. K tomu je třeba uvést, že stěžovatelka odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku právě citlivou povahou těchto informací. Pokud se z hlediska rozhodování o žádosti o poskytnutí informací jedná o právně relevantní argumentaci, nic nebrání žalovanému, aby své závěry náležitě odůvodnil v průběhu dalšího správního řízení (k tomu viz např. usnesení NSS ze dne 19. 3. 2025, č. j. 9 As 10/202528).

[12] Je tedy zřejmé, že městský soud nenařídil žalovanému, aby poskytl žalobci požadované informace, ale pouze ho zavázal k tomu, aby své závěry dostatečně odůvodnil v dalším rozhodnutí (viz usnesení NSS ze dne 13. 11. 2023, č. j. 10 As 257/202329). NSS přiznává odkladný účinek kasačním stížnostem ve věcech týkajících se zpřístupňování informací v situacích, kdy soud nařídil povinnému subjektu poskytnout danou informaci (viz např. usnesení NSS ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 As 170/201918, nebo ze dne 31. 8. 2022, č. j. 2 As 196/202223). NSS v posuzované věci nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by byl zmařen účel uchovávání důvěrnosti informace, neboť by žalovaný musel žalobci tuto informaci poskytnout. Jak již bylo výše uvedeno, městský soud nenařídil žalovanému poskytnutí dané informace. V takovém případě nelze bez dalšího dovozovat, že by stěžovatelce měla vzniknout újma, která by vyžadovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz usnesení NSS ze dne 17. 8. 2020, č. j. 10 As 244/202030).

[13] Stěžovatelka tak neosvědčila, že by jí při respektování právního názoru, který městský soud zaujal ve svém rozsudku, hrozila újma. Za této situace se již NSS nezabýval otázkou, zda jsou splněny ostatní zákonné předpoklady pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a stěžovatelčin návrh zamítl.

[14] NSS závěrem dodává, že z rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/200576, nebo již citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Ads 99/201459).

[15] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/202321, č. 4616/2024 Sb. NSS]. NSS proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

[16] Soudní poplatek lze zaplatit bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703  46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1020409525. Nebudeli soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán celní správou.

[17] NSS upozorňuje, že od 1. 1. 2025 není možné zaplatit soudní poplatek kolkovými známkami (část šestá, čl. X, bod 4. zákona č. 349/2023 Sb.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. května 2025

Tomáš Kocourek
předseda senátu