Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení1× citováno

Spisová značka

8 Azs 326/2021

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 22. 2. 2022Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: PODHRÁZKÝ MilanECLI:CZ:NSS:2022:8.Azs.326.2021.31
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 22. 2. 2022

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: A. D., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou se sídlem [adresa] Ostrava, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2021, čj. CPR-11397-4/ČJ-2021-930310-V235, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2021, čj. 59 A 9/2021-17,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 23. 3. 2021, čj. KRPT-43016-49/ČJ-2021-070022, rozhodla podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o správním vyhoštění žalobce a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, na jeden rok. Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Správní orgány na základě pobytové kontroly zjistily, že žalobce pracoval na stavbě, aniž by měl povolení k zaměstnání, které je podmínkou výkonu zaměstnání.

[2] Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou, ve které namítl, že žalovaný porušil § 2 odst. 1 a odst. 4, § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Během kontroly předložil cestovní doklad, na základě kterého se území ČR nacházel legálně. Žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav (nezjistil všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce) a nerespektoval skutečnost, že žalobce po celou dobu pobytu vykazuje znaky slušného chování. Žalobce je zdravou osobou v produktivním věku s dospělou osobností a má zájem vykonávat výdělečnou činnost. Na území ČR chce podnikat a za tím účelem se stal společníkem společnosti LEGALPRECISE s.r.o. Tím mu vznikla silná vazba na ČR. Správní vyhoštění a stanovenou dobu zákazu vstupu vnímá jako nepřiměřeně tvrdé. Má za to, že mu lze povolit ze solidárních či humanitárních důvodů pobyt na území ČR.

[3] Krajský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl. Žalobce uplatnil žalobní námitky, s nimiž se vypořádal již žalovaný ve správním řízení a žalobce s jejich vypořádáním v žalobě nepolemizoval. Krajský soud považoval za takové situace za dostatečné v podrobnostech odkázat na závěry žalovaného, s nimiž se ztotožnil. Zdůraznil, že neměl pochyby o naplnění § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl zaměstnán bez potřebného povolení. Skutečnosti týkající se délky pobytu na území ČR a jeho bezproblémovosti jsou zohledněny ve stanovení nízké doby, po kterou nebude moci žalobce vstoupit na území EU. Stejně jako žalobcova formální účast v právnické osobě ale nemohou být důvodem k upuštění od správního vyhoštění. Neshledal, že by správní vyhoštění bylo nepřiměřené.

[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Má za to, že kromě žalovaného také krajský soud rozhodl v rozporu s výše uvedenými ustanoveními správního řádu (viz odst. [2]). Krajský soud se dostatečně nevypořádal s namítanou zásadou omezené materiální pravdy, neboť dostatečně nezjistil skutkový stav věci a skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Není pravdou, že by jeho účast ve společnosti LEGALPRECISE byla jen formální. Krajský soud nezjišťoval, zda je daná společnost ekonomicky činná a jakou činnost v ní stěžovatel vykonává. Stěžovatel na území ČR vstoupil legálně a krajský soud nezohlednil, že zde pobýval jeden týden. Stanovená doba zákazu pobytu je zcela nepřiléhavá a nepřiměřená vzhledem k době pobytu na území ČR.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Ve svém postupu neshledává pochybení. Odkázal na obsah svého rozhodnutí, napadeného rozsudku a spisové dokumentace.

[6] Nejvyšší správní soud po posouzení formálních náležitostí kasační stížnosti nejprve přistoupil ke zkoumání její přijatelnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., neboť se jedná o věc, v níž po 1. 4. 2021 rozhodoval samosoudce (viz např. usnesení NSS ze dne 15. 10. 2021, čj. 8 Azs 236/2021-34). Zabýval se tedy tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany lze pro stručnost odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS.

[7] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[8] Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, je-li cizinec na území zaměstnán bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu nebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

[9] Pokud jde o zcela obecnou námitku, podle které krajský soud a žalovaný porušili některá ustanovení správního řádu, lze poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které pouhá citace právních předpisů nepředstavuje projednatelnou žalobní či kasační námitku (viz rozsudek NSS ze dne 11. 5. 2006, čj. 6 Azs 298/2005-54, a usnesení ze dne 9. 4. 2008, čj. 2 Azs 104/2007-39). Ustanovení správního řádu se navíc nevztahují na řízení před správními soudy (viz rozsudky NSS ze dne 4. 4. 2019, čj. 7 Azs 71/2019-27, a ze dne 4. 12. 2019, čj. 6 Azs 203/2019-23, v nichž se soud zabýval obdobnými kasačními námitkami uplatněnými stěžovatelovou zástupkyní ve věcech jiných stěžovatelů).

[10] Další námitka směřovala k nedostatečnému zjištění skutkového stavu. Stěžovatel ji uplatnil ve shodném znění již v žalobě a nyní pouze zaměnil slova „žalovaný“ za „Krajský soud v Ostravě“. Taková námitka je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. (v podrobnostech viz usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS).

[11] Napadený rozsudek stojí na závěru, že účast stěžovatele ve společnosti LEGALPRECISE, jeho bezproblémovost a krátká doba pobytu na území ČR nejsou relevantní z hlediska naplnění podmínek § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, neboť důvodem správního vyhoštění byl výkon zaměstnání bez pracovního povolení. Nejvyšší správní soud neshledal, že by takový závěr krajského soudu představoval hrubé pochybení při výkladu práva, které by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu výše uvedeného usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39. V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu, podle které se rozhodnutí o správním vyhoštění vydá tehdy, jestliže nastane některá ze skutkových okolností předvídaných v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgány proto nemají možnost uvážit o tom, zda správní vyhoštění uloží, ale pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky, rozhodnutí o správním vyhoštění musí vydat. V dané souvislosti je proto bez většího významu, že se stěžovatel na území České republiky choval „slušně“ (viz rozsudky NSS ze dne 20. 7. 2017, čj. 1 Azs 199/2017-27, ze dne 29. 11. 2017, čj. 5 Azs 3/2017-29, či ze dne 28. 11. 2019, čj. 4 Azs 390/2019-27).

[12] Výjimku z výše nastíněného pravidla o uložení správního vyhoštění představuje situace, kdy by správní vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 7. 2010, čj. 9 As 5/2010-74, ze dne 12. 10. 2016, čj. 3 Azs 139/2016-46, ze dne 10. 2. 2017, čj. 4 Azs 8/2017-21, či ze dne 28. 6. 2017, čj. 2 Azs 120/2017-19). Zde krajský soud dospěl k závěru, že účast ve společnosti LEGALPRECISE nezakládá ani nepřiměřenost zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele. Ani v tomto směru ale stěžovatel nepředestřel argumentaci způsobilou založit přijatelnost kasační stížnosti, neboť krajskému soudu sice obecně vytkl, že se dostatečně nezabýval jeho činností ve společnosti LEGALPRECISE, aniž by ale o svých podnikatelských aktivitách, resp. vazbách na ČR sám v tomto směru v žalobě či ve správním řízení cokoli konkrétního tvrdil. Skutečnost, že se jimi krajský soud v napadeném rozsudku podrobněji nezabýval, proto nemůže představovat zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.

[13] To platí také o tvrzení stěžovatele, podle kterého je stanovená doba zákazu pobytu nepřiměřená. Zákon o pobytu cizinců zakládá správnímu orgánu prostor pro správní uvážení, které je limitováno pouze uvedenou maximální dobou zákazu vstupu (srov. rozsudky NSS ze dne 7. 12. 2011, čj. 1 As 99/2011-55, či ze dne 21. 8. 2020, čj. 4 Azs 386/2019-33). Výkon správního uvážení v takovém případě musí nalézt odraz v odůvodnění správního rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda správní orgán správní uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze (viz např. rozsudek kasačního soudu ze dne 22. 9. 2004, čj. 2 As 19/2004-92). V opačném případě je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (rozsudek ze dne 17. 2. 2011, čj. 1 As 105/2010-73). Na těchto východiscích stojí i závěry napadeného rozsudku poukazující na stanovenou dobu zákazu pobytu v délce jednoho roku při zákonem stanovené nejvyšší délce tří let a ani stěžovatelovo opakované tvrzení o nepřiměřenosti takového závěru nemůže založit přijatelnost kasační stížnosti.

[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 8 As 287/2020-33, část III. 4. a usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28). Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 22. února 2022

Milan Podhrázký
předseda senátu

Usnesení ze dne 8. 11. 2021

Plný text

8 Azs 326/2021-26

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: A. D., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou se sídlem [adresa] Ostrava, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2021, čj. CPR-11397-4/ČJ-2021-930310-V235, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2021, čj. 59 A 9/2021-17,

takto:

Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Policie ČR, Krajské ředitelství Moravskoslezského kraje, odbor cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“), rozhodnutím ze dne 23. 3. 2021, čj. KRPT-43016-49/ČJ-2021-070022, rozhodla podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, o správním vyhoštění žalobce a stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, na dobu jednoho roku. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Proti tomu se žalobce bránil žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem rovněž zamítl.

[2] Proti tomuto rozsudku krajského soudu žalobce (dále „stěžovatel“) nyní brojí kasační stížností, ve které současně navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek. Návrh odůvodnil tím, že mu hrozí nenahraditelná újma, která by mu vznikla v důsledku vyhoštění. Současně má za to, že byl napadeným rozsudkem zkrácen a dotčen na svých právech tím, že krajský soud rozhodnutí žalovaného nezrušil.

[3] Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrh zamítl. Vzhledem k tomu, že je stěžovatel zastoupen, jeho přítomnost na území České republiky není po dobu řízení o kasační stížnosti nezbytná.

[4] Nejvyšší správní soud k návrhu předně uvádí, že žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění má odkladný účinek ze zákona (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), zatímco kasační stížnost v téže věci již odkladný účinek nemá. Nejvyšší správní soud ale může v souladu s § 107 odst. 1 s. ř. s. rozhodnout o jeho přiznání za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Kromě formální podmínky, jíž je vznesení příslušného návrhu, je pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS). Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy přitom tíží stěžovatele (viz usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32, nebo ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015-50). Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaný a podepřený konkrétními důkazy (srov. usnesení NSS ze dne 30. 1. 2012, čj. 8 As 65/2011-74), přičemž stěžovatelem tvrzená a prokazovaná újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (srov. usnesení NSS ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20).

[5] Stěžovatel v návrhu nepoukázal na žádné konkrétní důvody, z nichž by bylo možno vznik závažné újmy v případě výkonu napadeného rozhodnutí žalované shledat. Ačkoliv je Nejvyšší správní soud v otázce přiznávání odkladného účinku v řízení o kasační stížnosti proti žalobě napadající rozhodnutí o správním vyhoštění podstatně vstřícnější, než je tomu ve věcech jiných, je přesto nutno trvat na splnění podmínky tvrdit a osvědčit, v čem může vznik vážné újmy výkonem napadeného rozhodnutí spočívat (viz usnesení NSS ze dne 29. 5. 2019, čj. 8 Azs 147/2019-22). Stěžovatel se ale omezil pouze na zcela obecné tvrzení o hrozící nenahraditelné újmě a dotčení na právech napadeným rozsudkem, aniž by alespoň elementárně objasnil, v čem tato újma bude v jeho případě spočívat, resp. jak se v jeho životě projeví. Stejně tak neobstojí ani jeho přesvědčení, že byl napadeným rozsudkem zkrácen na právech, neboť s takovým přesvědčením vstupují do řízení o kasační stížnosti všichni žalobci. Krom toho se tato námitka týká věci samé, a proto již z povahy nemůže představovat důvod pro přiznání odkladného účinku. Stěžovatel v nyní projednávané věci tedy neunesl povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy, která je nepoměrně větší, než může nepřiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. Jelikož Nejvyšší správní soud shledal, že není naplněna již první z výše uvedených podmínek přiznání odkladného účinku, návrh zamítl, aniž by se dále zabýval naplněním zbylých dvou podmínek.

[6] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že v zásadě shodně formulovanými návrhy na přiznání odkladného účinku se již opakovaně zabýval v řízeních jiných účastníků, zastoupených stejnou zástupkyní jako stěžovatel, a dospěl v nich ke stejným závěrům jako nyní (viz usnesení NSS ze dne 10. 6. 2020, čj. 6 Azs 137/2020-24, ze dne 11. 6. 2021, čj. 10 Azs 197/2021-24, ze dne 31. 8.2021, čj. 6 Azs 242/2021-18, a ze dne 23. 10. 2019, čj. 6 Azs 203/2019-18).

[7] Zbývá doplnit, že rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (srov. usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS). Rovněž lze dodat, že usnesení o odkladném účinku s ohledem na svůj procesní charakter nezakládá překážku věci rozhodnuté, a proto v případě posunu ve skutkových okolnostech lze o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnout i opětovně, stejně jako lze již přiznaný odkladný účinek i bez návrhu zrušit, odpadnou-li v mezidobí důvody pro jeho přiznání (§ 73 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 8. listopadu 2021

Milan Podhrázký
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací