Ústavní soud

III. ÚS 592/10

I. ÚS 2933/09

IV. ÚS 545/10

IV. ÚS 250/10

IV. ÚS 489/10

I. ÚS 1990/08

Svoboda projevu zaručená v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ta, která jsou považována za polemická, kontroverzní či šokující. Zda předmětná tvrzení či stanoviska nepřekročila meze ústavní ochrany, je třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně jejich znění a v kontextu, v němž byla pronesena, stejně jako je třeba vzít v pracovněprávních vztazích do úvahy závažnost možné újmy zaměstnavatele, pohnutky zaměstnance či povahu a přísnost uložené sankce.

IV. ÚS 287/10

II. ÚS 779/10

III. ÚS 198/10

I. ÚS 1200/09

Ústavně konformní interpretace § 13 odst. 1, 2 občanského zákoníku vede k závěru, že při poskytnutí ochrany osobnosti dotčené fyzické osobě je nezbytné přihlížet i k možné satisfakční roli samotného rozhodnutí, jež konstatuje neoprávněnost takového zásahu do práva na ochranu osobnosti. Pokud obecné soudy dospěly k závěru o dostatečnosti morálního zadostiučinění (tj. nepřiznání finančního zadostiučinění) a svoje rozhodnutí řádně odůvodnily, dostály tak všem ústavněprávním povinnostem plynoucím z práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

II. ÚS 528/10

Pl. ÚS 8/07

Ačkoli má zákonodárce při zákonné realizaci ústavně zaručených sociálních práv (včetně systému důchodového pojištění a zabezpečení) prostor k úvaze o jejich konkrétním provedení, je třeba, aby tato realizace šetřila jejich podstaty a smyslu, zachovávala jednotlivé funkce daného systému (sociální politiky) a respektovala zákaz libovůle při stanovování práv a povinností subjektů, jehož výrazem je ústavní princip rovnosti.

I. ÚS 349/10

II. ÚS 696/10

III. ÚS 3109/09

II. ÚS 679/10

Pl. ÚS 7/08

Hodnocení porušení zásad spravedlivého procesu se projevuje poměřením, zda správními orgány a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů a zda jsou soudy vydaná rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z tohoto hlediska byl výklad pojmu „účasti na vedení“ ve smyslu § 25 odst. 1 písm. w) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů zastávaný správními orgány a soudy ústavněprávně přijatelný.

II. ÚS 143/10

I. ÚS 765/10

IV. ÚS 253/09

III. ÚS 690/10

I. ÚS 753/10

IV. ÚS 413/10

I. ÚS 365/10

IV. ÚS 3181/09

IV. ÚS 512/10

IV. ÚS 2901/09

I. ÚS 641/10

I. ÚS 3003/09

II. ÚS 1469/08

II. ÚS 692/10

I. ÚS 723/10

II. ÚS 1651/09

III. ÚS 565/10

III. ÚS 369/10

II. ÚS 319/10

II. ÚS 2218/09

III. ÚS 3037/09

III. ÚS 2813/09

III. ÚS 1371/09

II. ÚS 258/10

II. ÚS 199/10

I. ÚS 112/10

I. ÚS 2427/07

II. ÚS 2182/09

II. ÚS 465/10

II. ÚS 2675/09

II. ÚS 665/10

III. ÚS 509/10

II. ÚS 1573/09