Ústavní soud

II. ÚS 2713/14

I. ÚS 1055/14

I. ÚS 3122/14

II. ÚS 2192/14

II. ÚS 2078/14

I. ÚS 2932/14

I. ÚS 3008/14

II. ÚS 1660/14

IV. ÚS 2369/14

IV. ÚS 2763/14

IV. ÚS 1843/14

IV. ÚS 2470/14

II. ÚS 2071/14

III. ÚS 2976/14

III. ÚS 2963/14

III. ÚS 3090/14

III. ÚS 1212/14

III. ÚS 1142/14

III. ÚS 786/14

Lhůta dle § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, k prokázání, že vozidlo nebylo v předmětné době provozováno, není lhůtou prekluzivní. Opačný výklad, v jehož důsledku je žalovanému po marném uplynutí lhůty v řízení před soudem upíráno právo tvrdit k tomu rozhodné skutečnosti a předkládat odpovídající důkazy, zakládá porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. ÚS 1368/12

III. ÚS 2617/14

III. ÚS 1072/14

II. ÚS 2715/14

III. ÚS 2811/14

III. ÚS 3039/14

III. ÚS 2761/14

III. ÚS 1278/14

IV. ÚS 1255/12

I. ÚS 501/13

Přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být založena na objektivních a rozumných důvodech a musí být zachována proporcionalita (přiměřenost) ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou. Ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. umožňuje soudu přiměřeně zvýšit odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Soud má v těchto případech široký diskreční prostor. Konkrétní důvody mimořádného zvýšení odškodnění, ale i redukující zásah do míry diskrečního oprávnění soudu prvního stupně odvolací instancí však musí být náležitě a přesvědčivě vysvětleny. Opačný postup bude porušením práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

I. ÚS 2723/13

Rozhodování soudu v řízení o mimořádném opravném prostředku včetně posuzování jeho přípustnosti v konkrétní věci se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce a porušovat maximy práva na spravedlivý proces. Ani při hodnocení přípustnosti dovolání tak nelze pouštět ze zřetele ochranu základních práv jednotlivců coby ústavní poslání všech soudů, a podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 je proto třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak tato povinnost, tak účel dovolacího řízení, tj. sjednocování judikatury obecných soudů.

IV. ÚS 2365/14

IV. ÚS 1664/14

IV. ÚS 2026/14

Pokud Nejvyšší soud nerespektuje kogentní zákonnou úpravu počítání lhůt, v důsledku čehož dovolání podané ve lhůtě nesprávně posoudí jako opožděně, poruší právo stěžovatele na přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

IV. ÚS 1039/14

IV. ÚS 2973/14

IV. ÚS 2383/14

IV. ÚS 2316/14

IV. ÚS 2318/14

I. ÚS 2486/13

Státní občanství je pro účely zákazu jeho svévolného zbavení dle čl. 12 odst. 2 Ústavy třeba vykládat tak, že zahrnuje nejen osoby, které podle právních předpisů České republiky skutečně jsou jejími občany, ale za splnění dalších podmínek i osoby, které jsou za státního občana České republiky považovány, ačkoliv jím ve skutečnosti být nemusí (tzv. funkcionální státní občanství). Výjimečná povaha státního občanství společně s dalekosáhlými důsledky jeho zbavení, historickou zkušeností České republiky a se specifiky řízení ve věcech státního občanství vyžaduje v případě možného zásahu do čl. 12 odst. 2 Ústavy přezkum námitek, které mají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v řízení před soudem prvního stupně, vznesených až před Nejvyšším správním soudem, a to bez ohledu na znění § 104 odst. 2 soudního řádu správního.

IV. ÚS 2344/14

I. ÚS 3382/13

II. ÚS 1800/14

III. ÚS 3037/14

II. ÚS 3609/13

II. ÚS 3020/14

IV. ÚS 2597/13

II. ÚS 2311/14

I. ÚS 1123/14

Rozhodnutí soudu o vzetí obviněného do vazby musí být založeno na dostatečných důvodech a musí být řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno. Opačným postupem poruší soud právo obviněného na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.

II. ÚS 2322/14

IV. ÚS 3405/13