Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

1 Azs 201/2024

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 5. 11. 2024Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: CHMELOVÁ JiřinaECLI:CZ:NSS:2024:1.Azs.201.2024.63
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 5. 11. 2024

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobců: a) Y. K., b) N. K., c) nezl. M. K., zastoupeni Mgr. Terezou Bártovou, LL.M., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 5. 2024, č. j. OAM 887/ZA-ZA11-D07-R2-2022 a č. j. OAM 886/ZA-ZA11-D07-R2-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, č. j. 2 Az 19/2024 – 35,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný shledal výše nadepsanými rozhodnutími žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění nepřípustnými a řízení zastavil podle § 25 písm. i) téhož zákona. Státem příslušným k posouzení podaných žádostí podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Španělské království.

[2] Žalobci jsou státními příslušníky Ruské federace. V ČR střídavě pobývali již od roku 2011 (žalobkyně b), resp. od roku 2015 (žalobce a) v rámci omezení, spojených s turistickými vízy. Povětšinou se jednalo o méně než sto dní v roce, zbytek trávili v Ruské federaci. Naopak v období let 2017 a 2019 trávila v ČR žalobkyně b) více času, neboť zde podstupovala léčbu neplodnosti, která vyústila v narození dcery. Ani poté žalobci nepobývali v ČR nepřetržitě, z jejich cestovních dokladů plynou například dva delší turistické pobyty ve Španělském království. Právě platným vízem Španělského království se žalobci v době podání žádosti o mezinárodní ochranu prokazovali. Žalovaný požádal dne 30. 9. 2022 Španělské království o převzetí příslušnosti k posouzení žádostí o mezinárodní ochranu žalobců dle nařízení Dublin III. Španělsko žádosti vyhovělo.

[3] Proti výše označeným rozhodnutím žalovaného se žalobci bránili u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten v rozsudku shrnul, že žalovaný při úvaze o použití diskrečního oprávnění zohlednil relevantní skutečnosti. Připomněl, že pokud správní orgán rozhodne o příslušnosti jiného státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, je povinen vždy zkoumat existenci systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Takové nedostatky žalovaný v případě Španělska na základě relevantních podkladů neshledal. Nepřisvědčil ani námitkám nedostatečného zohlednění rodinného života žalobců a nejlepšího zájmu nezletilé žalobkyně. Žalobci zásah do jejich rodinného života nijak konkrétně nespecifikovali a ani městský soud neshledal, že by ve Španělsku mělo dojít k zásadní změně jejich životní úrovně. Městský soud uzavřel, že žalovaný nevybočil z mezí správního uvážení a případ žalobců není natolik výjimečný, aby odůvodnil atrakci ze strany českých orgánů, a žalobu zamítl.

[4] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“), napadli rozsudek městského soudu kasační stížností. Rozsudek považují za nepřezkoumatelný. Skutková podstata, ze které vycházel žalovaný, je zcela v rozporu se současnou situací stěžovatelů i s podklady ve spise, proto měl městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. V posledních dvou letech došlo ještě k většímu prohloubení vazeb stěžovatelů, a zejména pak nezletilé stěžovatelky, k České republice. Stěžovatelé mají rovněž za to, že žalovaný nedostatečně zjišťoval nedostatky ve španělském azylovém řízení, které se v důsledku nárůstu podávaných žádostí neustále protahuje.

[5] Stěžovatelé současně nesouhlasí s názorem městského soudu, že žalovaný nepřekročil meze správního uvážení v případě hodnocení možného využití diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III. Městský soud nezohlednil, že rozhodnutí žalovaného byla založena na libovůli, neboť v nich dostatečně nezohlednil aktuální hlubokou integraci stěžovatelů v České republice a možný zásah do jejich rodinného života a soukromí (i v kontextu čl. 8 EÚLP), ani nejlepší zájem nezletilé stěžovatelky (v souladu s čl. 6 nařízení Dublin III). Blaho a sociální rozvoj nezletilé stěžovatelky, která zde má domov, mluví česky a navštěvuje zde mateřskou školu by přesunem do Španělského království byly intenzivně narušeny. Při posuzování žádostí stěžovatelů měl žalovaný zohlednit důsledky odtržení rodiny a nezletilé od zázemí jejich domova a jejich přemístění do Španělska, kde stěžovatelé takové zázemí nemají. Nesprávná je i konstrukce, že stěžovatelé zneužívají institut mezinárodní ochrany proto, aby obešli nařízení vlády č. 200/2022 Sb., o nepřijatelnosti žádostí občanů třetích zemí o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podávaných na zastupitelských úřadech (dále jen „nařízení vlády č. 200/2022 Sb.“).

[6] Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný, který uvedl, že se v řízení řádně zabýval posouzením systémových nedostatků azylového řízení ve Španělském království, ty ale neshledal. Stěžovatelé neuvedli žádné konkrétní důvody, které by jim bránily vycestovat. Ani úvahy o nejlepším zájmu dítěte nebo vlastnictví bytu v České republice, nemohou zakládat povinnost aplikovat čl. 17 nařízení Dublin III. Cílem dublinského systému je zabránění „asylum shopping“, a proto je přípustné aplikovat klauzuli suverenity v případě, že by žadatelům hrozila újma v zemi, která by jinak byla příslušná k projednání jejich žádosti. Nic takového se ve správním řízení neprokázalo, ani stěžovatelé žádné riziko újmy neprokazovali, ani netvrdili.

[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před krajským (zde městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. V souladu s § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Není-li tomu tak, soud odmítne kasační stížnost jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelů.

[8] Ve věci stěžovatelů však žádná z těchto podmínek není splněna. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

[9] Soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána například tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS). Takovou vadu však Nejvyšší správní soud neshledal. Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu popisující, jaké další vady naplňují kasační důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku (rozsudky NSS ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76 nebo usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Z pohledu výše uvedené judikatury však Nejvyšší správní soud neseznal žádné pochybení městského soudu, které by svědčilo o přijatelnosti kasační stížnosti.

[10] Stěžovatelé namítají, že azylový systém ve Španělském království trpí systémovými nedostatky, v jejichž důsledku by stěžovatelům hrozilo nelidské či ponižující zacházení. Nedostatky španělského azylového systému se kasační soud zabýval v rozsudku ze dne 2. 3. 2023, č. j. 4 Azs 62/2023 - 36, ze dne 22. 3. 2023, č. j. 5 Azs 24/2023 - 23, přičemž k závěru o existenci systémových nedostatků v poslední době nedospěl.

[11] Nejvyšší správní soud vymezil rozsah soudního přezkumu správního uvážení dle čl. 17 nařízení Dublin III v bodě 19 rozsudku ze dne 28. 4. 2023, č. j. 4 Azs 107/2023-38: „Správní soudy mohou využití správního uvážení obsaženého v čl. 17 odst. 1 Dublinského nařízení přezkoumávat pouze omezeně, tedy posoudit, zda správní rozhodnutí nebylo zatíženo svévolí rozhodujícího orgánu, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; nemůže však posuzovat, zda mělo být diskreční oprávnění využito, či nikoliv.“ V tomto případě je proto namístě, aby správní soud hodnotil pouze to, zda žalovaný nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil. Hodnocením správnosti jeho úvahy, by se městský soud dopustil nezákonnosti (rozsudek ze dne 28. 11. 2023, č. j. 4 Azs 178/2023 - 30, bod 34).

[12] K možnému zásahu do rodinného života stěžovatelů Nejvyšší správní soud uvádí, že vycházel ze závěrů formulovaných v rozsudcích ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 - 24, a ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 - 44, v nichž soud již dovodil, že v případech hodných zvláštního zřetele je povinností správního orgánu odůvodnit nevyužití diskrečního oprávnění. Takové okolnosti v řešeném případě žalovaný neshledal. Relevantně se i přesto dopady na život stěžovatelů zabýval v kontextu jejich obecných tvrzení ohledně prohloubení vztahů stěžovatelů k České republice, stejně tak, jako městský soud. Není proto ani v tomto případě namístě uvažovat o nutnosti zásahu do provedeného správního uvážení.

[13] K námitce nedostatečného posouzení nejlepšího zájmu dítěte na použití diskrečního oprávnění kasační soud uvádí, že vlivem této skutečnosti už se zabýval například v rozsudku ze dne 30. 3. 2023, č. j. 2 Azs 24/2023 - 36: „ Pokud se jedná o otázku zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, M. A. a další, C-661/17 (bod 71), zdůraznil, že ani úvahy týkající se nejlepšího zájmu dítěte nemohou zakládat na straně členského státu povinnost, aby možnosti podle čl. 17 nařízení Dublin III využil a sám posoudil žádost, k jejímuž posouzení není příslušný.“

[14] Otázkou možného obcházení nařízení vlády č. 200/2022 Sb., se kasační soud nijak dále nezabýval, neboť tato námitka nebyla předmětem řízení před městským soudem. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.“ (rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS nebo ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 464/2018 - 24). Navíc ani žalovaný v napadených rozhodnutích nikde neuvedl, že stěžovatelé zneužívají institut mezinárodní ochrany proto, aby obešli nařízení vlády č. 200/2022 Sb., jak nyní tvrdí stěžovatelé.

[15] V řízení tudíž nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Kasační soud rovněž neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury, ani se nedopustil zásadního pochybení, které mohlo ovlivnit hmotněprávní postavení stěžovatelů (okolnosti týkající se míry integrace stěžovatelů v ČR mají oporu ve správním spisu, zejména ve výpovědích samotných stěžovatelů). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou dle § 104a s. ř. s.

[16] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatelé v řízení nebyli úspěšní. Nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto mu je soud nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2024

Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 9. 10. 2024

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobců: a) Y. K., nar. X, b) N. K. nar. X, c) nezl. M. K., nar. X, zastoupeni Mgr. Terezou Bártovou, LL.M., advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 5. 2024, č. j. OAM-887/ZA-ZA11-D07-R2-2022 a č. j. OAM-886/ZA-ZA11-D07-R2-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, č. j. 2 Az 19/2024 - 35, o návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení o kasační stížnosti se pozastavují účinky rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2024, č. j. 2 Az 19/2024 - 35, a rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2024, č. j. OAM-887/ZA-ZA11-D07-R2-2022 a č. j. OAM-886/ZA-ZA11-D07-R2-2022.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci
[1] Žalovaný shledal rozhodnutími ze dne 30. 5. 2024, č. j. OAM-887/ZA-ZA11-D07-R2-2022 a č. j. OAM-886/ZA-ZA11-D07-R2-2022 nepřípustnost žádostí žalobců o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o azylu“) a podle § 25 písm. i) téhož zákona bylo řízení o této žádosti zastaveno. Státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“), je Španělské království.

[2] Proti rozhodnutím se žalobci bránili u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který řízení spojil a žaloby zamítl.

II. Návrh na přiznání odkladného účinku
[3] Proti rozsudku podali žalobci (stěžovatelé) kasační stížnost, kterou spojili s návrhem na přiznání odkladného účinku. Výkon rozhodnutí by pro rodinu znamenal, že by se musela odstěhovat z místa, kde dlouhodobě pobývá (od roku 2011, resp. 2015) a má zde majetek, zaměstnání, dcera zde chodí do mateřské školy. Přesun do Španělska by znamenal újmu zejména pro dceru, které by rodiče z důvodu několikaměsíčního čekání na vyřízení azylové žádosti, nemohli zajistit podmínky, srovnatelné s jejich pobytem v Praze.

[4] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti podle stěžovatelů nedojde ke zmaření výkonu rozhodnutí. Existence závažné újmy na straně stěžovatelů v porovnání s neexistencí rozporu s veřejným zájmem a možnou újmou způsobenou jiným osobám, odůvodňuje přiznání odkladného účinku.

[5] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku vyjádřil nesouhlasně, neboť přiznání odkladného účinku má být vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy. Skutečnost, že stěžovatelé mají na území České republiky bydliště, nezakládá podle názoru žalovaného důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Rozhodnutí žalovaného neznamená pro stěžovatele dlouhodobý zákaz pobytu na území České republiky, přičemž takový důsledek nebude mít ani nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

III. Posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku

[6] Nejvyšší správní soud po posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a po zvážení všech důvodů a skutečností přednesených stěžovateli dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu jsou splněny.

[7] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně.

[8] Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy; je koncipován jako dočasná procesní ochrana stěžovatele jako účastníka řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého soudního, resp. správního rozhodnutí; přiznáním odkladného účinku je prolamována právní moc rozhodnutí (usnesení NSS ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 - 38).

[9] V souvislosti s posuzováním újmy hrozící stěžovatelům Nejvyšší správní soud uvádí, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě stěžovatelů a jejich konkrétní situaci. Má-li být návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti úspěšný, musí stěžovatelé tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy, kterou by v návaznosti na samotné vycestování utrpěli. Taková újma může mít povahu zásahu do rodinného života stěžovatelů (např. dlouhodobé odloučení od blízkých příbuzných), zásahu do ustáleného soukromého života (bude se jednat o plně integrované cizince žijící dlouhodobě na území ČR, kteří již v zemi původu postrádají jakékoliv zázemí), povahu zásadních zdravotních důvodů (např. významné zdravotní obtíže bránící odjezdu či neléčitelné v zemi původu s rizikem progrese) nebo výjimečných ekonomických důvodů (např. ztráta významných ekonomických hodnot v důsledku odjezdu spojená s existenčními obtížemi nebo těžký nedostatek prostředků pro návrat v případě úspěchu kasační stížnosti). Rozhodné okolnosti však musí stěžovatelé nejen zcela konkrétně tvrdit, ale také patřičným způsobem doložit (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2023, č. j. 1 Azs 106/2023 - 57).

[10] Stěžovatelé návrh odůvodnili svým dlouhodobým pobytem v České republice. Španělsko na rozdíl od České republiky neznají, pobývali tam pouze krátkodobě za účelem turismu. Prvotní žádost ve Španělsku podali, jelikož to pro ně byla v době pandemie jediná dostupná možnost. Během procházení složitým a přetíženým španělským azylovým systémem by dceři nebyli schopni poskytnout takové zázemí, jako v jejich nynějším bydlišti, v Praze.

[11] Nejvyšší správní soud shledal potenciální újmu, která odůvodňuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé stěžovatelky c) a jejím právem na rodinný a soukromý život. Stěžovatelé svou argumentaci ohledně jimi tvrzené hrozící újmy staví na skutečnostech, které vyplývají ze správního a soudního spisu. Nezletilá stěžovatelka c) pobývá na území České republiky od roku 2022, dochází do předškolního vzdělávání a účastní se zájmových kroužků. Za poslední dva roky se stihla integrovat a naučit se český jazyk. Její rodiče mají v České republice vytvořené stabilní zázemí - stěžovatelka b) spoluvlastní v Praze byt. Nezletilá stěžovatelka c) se taktéž v České republice narodila. Bezprostřední výkon rozhodnutí, tedy faktické nucené vycestování do Španělska, které je pro ni v současnosti neznámým prostředím (postrádá zde jakékoliv zázemí), před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti by jí tedy mohl způsobit intenzivní újmu. Přirozeně to pak znamená, že odkladný účinek je třeba přiznat i jejím rodičům, neboť stěžovatelka c) je nezletilým dítětem (ve věku 5 let).

[12] Z povahy věci nepřichází v úvahu dotčení práv třetích osob a takové dotčení ani nebylo v řízení ze strany žalovaného tvrzeno. Zásah do práv stěžovatelky c) by byl v případě nepřiznání odkladného účinku naopak z výše uvedených důvodů podstatný.

[13] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda je splněno i druhé kritérium, tj. zda by přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 - 131, č. 1698/2008 Sb. NSS). Odkladný účinek kasační stížnosti neznemožní definitivně výkon správního rozhodnutí, neboť přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti se účinky napadeného rozhodnutí toliko odkládají. Tato věc bude nadto podle § 32 odst. 6 zákona o azylu projednána přednostně a s největším urychlením, nejpozději do 60 dnů ode dne, kdy stěžovatelé doplní kasační stížnost o její důvody. Ani s ohledem na celkovou délku řízení před kasačním soudem proto nemůže být veřejný zájem přiznáním odkladného účinku ohrožen.

[14] Nejvyšší správní soud proto dovodil naplnění obou shora vymezených podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a proto návrhu vyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek přiznal. Je třeba připomenout, že v usnesení ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, č. 786/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[o]dkladný účinek podle § 107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo.“ Za dané situace se tedy do rozhodnutí o kasační stížnosti pozastavují účinky nejen ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu, ale především ve vztahu k napadenému rozhodnutí.

[15] Závěrem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. října 2024

Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací