Rozsudek ze dne 21. 2. 2019
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem [adresa] Brno, zastoupený JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Af 31/2014 – 500,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Af 31/2014 - 500, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I. Úvod
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaná, jakožto stěžovatelka, domáhá zrušení shora označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno shora označené rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110 (dále jen „rozhodnutí Bankovní rady“), a stěžovatelce uloženo nahradit žalobci náklady řízení o žalobě.
[2] Rozhodnutím Bankovní rady byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2014, č. j. 2014/3539/570, sp. zn. Sp/2013/148/573 (dále jen „rozhodnutí žalované“, „rozhodnutí stěžovatelky“, resp. „prvostupňové rozhodnutí“).
[3] Výrokem rozhodnutí žalované bylo pod bodem A. žalobci dle § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném pro rozhodnutí Bankovní rady (dále jen „ZSÚD“), ke dni nabytí právní moci rozhodnutí odejmuto povolení působit jako družstevní záložna. Výrokem pod bodem (B) stěžovatelka žalobci uložila, aby se počínaje dnem doručení rozhodnutí až do jeho právní moci zdržel ve výroku pod body (i) až (vi) vypočtených činností. Výrokem C. pak stěžovatelka uložila žalobci povinnost nahradit náklady správního řízení v paušální částce 1000 Kč.
[4] Ve výrokové části A. (i.) stěžovatelka definovala protiprávní jednání žalobce tak, že žalobce uzavřel dne 16. 7. 2010 smlouvu o Úvěru č. 2210-21429 se společností SOLECRON PRO s.r.o., IČO [IČO]; dne 2. 8. 2010 smlouvu o Úvěru č. 2210-21435 se společností Bubble dolce Raffaelo, s.r.o., IČO [IČO]; dne 11. 8. 2010 smlouvu o Úvěru č. 2210-21442 se společností X – CASE s.r.o., IČO [IČO]; dne 17. 9. 2010 smlouvu o Úvěru č. 2210-21452 se společností Formicida Consulting, s.r.o., IČO [IČO]; dne 24. 3. 2011 smlouvu o Úvěru č. 3100000618 se společností MANTER s.r.o., IČO [IČO]; dne 1. 8. 2011 smlouvu o Úvěru č. 3100000837 se společností VLK Invest s.r.o., IČO [IČO], a na základě uvedených úvěrových smluv poskytl peněžní prostředky za účelem, aby R. J. dne 30. 7. 2010, O. S. dne 30. 8. 2010, O. B. dne 16. 9. 2010, P. M. dne 20. 12. 2010, P. M. dne 26. 4. 2011 a R. N. dne 14. 12. 2011 splatili další členské vklady vložené do základního kapitálu žalobce, čímž porušil zákaz poskytnout úvěr za účelem splacení dalšího členského vkladu dle § 11 odst. 2 písm. b) a c) ZSÚD ve spojení s § 11 odst. 3 téhož zákona provedený § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, v rozhodném znění (dále jen „vyhláška č. 123/2007 Sb.“). Na základě uvedeného jednání stěžovatelka konstatovala, že činnost žalobce vykázala nedostatky v činnosti družstevní záložny podle § 28 odst. 3 písm. c) a h) ZSÚD. Pro účely přehlednosti bude uvedené jednání v tomto rozsudku označováno jako „poskytnutí úvěrů k financování dalších členských vkladů“.
[5] Ve výrokové části A. (ii.) prvostupňového rozhodnutí stěžovatelka specifikovala další jednání žalobce spočívající v tom, že svým jménem a na vlastní účet dne 9. 2. 2011 koupil a dne 9. 8. 2012 předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTEPH008 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; dne 25. 2. 2011 koupil a dne 25. 8. 2011 předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE277 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE278 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE279 v nominální hodnotě 75 mil. Kč. Současně žalobce na vlastní účet prostřednictvím společnosti Clair de Lune s.r.o., IČO [IČO], koupil dne 25. 2. 2011 a dne 24. 2. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTEPH009 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; prostřednictvím společnosti CRN Praha 1 s.r.o., IČO [IČO], koupil dne 4. 3. 2011 a dne 2. 3. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTEPH010 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; prostřednictvím společnosti Rowlings Comp s.r.o., IČO [IČO], koupil dne 9. 9. 2011 a dne 9. 3. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE530 v nominální hodnotě 100 mil. Kč; prostřednictvím společnosti KLARI.NET s.r.o., IČO [IČO], koupil dne 16. 9. 2011 a dne 16. 3. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE541 v nominální hodnotě 100 mil. Kč; prostřednictvím společnosti Tapovan s.r.o., IČO [IČO], koupil dne 22. 9. 2011 a dne 22. 3. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE542 v nominální hodnotě 100 mil. Kč; prostřednictvím společnosti Etilia s.r.o., IČO [IČO], koupil dne 20. 3. 2012 a dne 20. 9. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTJTPC000767 v nominální hodnotě 100 mil. Kč; prostřednictvím společnosti Office World Prague s.r.o., IČO [IČO], koupil dne 27. 3. 2012 a dne 27. 9. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTJTPC000771 v nominální hodnotě 100 mil. Kč; prostřednictvím společnosti Landino s.r.o., IČO [IČO], koupil dne 6. 4. 2012 a dne 5. 10. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTJTPC000783 v nominální hodnotě 100 mil. Kč. Pro účely přehlednosti bude uvedené jednání v tomto rozsudku označováno jako „zakázané směnečné obchody“. Stěžovatelka konstatovala, že obchodováním směnek žalobce porušil vůči společnosti JαT Private Equity B. V., se sídlem [adresa] království a vůči společnosti Energetický a průmyslový holding, a.s., IČO [IČO], povinnost dodržovat limit angažovanosti investičního portfolia stanovenou v § 11 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 3 ZSÚD provedeným § 181 odst. 1, 6 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a zároveň povinnost stanovenou § 1 odst. 5 písm. a) ZSÚD vykonávat pouze činnosti stanovené zákonem o družstevních záložnách upřesněnou v § 3 odst. 2 písm. e) ZSÚD zakotvujícím zákaz obchodovat s cennými papíry nepřijatými k obchodování na evropském regulovaném trhu. Stěžovatelka tak dospěla v ohledu zakázaných směnečných obchodů k závěru, že byly vykázány nedostatky v činnosti žalobce (družstevní záložny) podle § 28 odst. 3 písm. b) a h) ZSÚD.
[6] Ve výrokové části B. stěžovatelka podle § 28 odst. 1 písm. b) ZSÚD žalobci uložila, aby se počínaje dnem doručení tohoto rozhodnutí až do jeho právní moci, maximálně však na 120 dnů od doručení rozhodnutí, zdržel (i) uzavírání nových smluv o úvěru, včetně provádění jejich změn, uzavírání dodatků nebo doplňujících dohod ke stávajícím smlouvám o úvěru, jiných než směřujících k okamžitému nebo urychleném splácení již poskytnutých úvěrů a s výjimkou případných nucených restrukturalizací, kterými prokazatelně dojde ke zvýšení pravděpodobnosti úplného a včasného splacení pohledávky vůči příslušnému dlužníkovi; (ii) konání nebo nekonání, jehož důsledkem by byla automatická obnova povinnosti poskytnout úvěr, povinnost poskytnout další tranši úvěru nebo prodloužení splatnosti již poskytnutého úvěru; (iii) přijímání vkladů od svých členů; (iv) přijímání základních členských vkladů a dalších členských vkladů, vyplacení vypořádacího podílu při snížení dalšího členského vkladu nebo vydání souhlasu s dohodou o převodu členských práv; (v) jakéhokoli jednání spočívajícího v pořizování (nákupu) aktiv s přiřazenou rizikovou váhou větší než 0 % ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012, ve znění pozdějších předpisů, s výjimkou aktiv nutných k zajištění běžného provozu a s výjimkou ukládání vkladů v bankách ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a bankách se sídlem v [adresa] ; a (vi) zcizování aktiv či jejich zatěžování právy třetích osob.
[7] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že má za prokázané jak poskytnutí úvěrů, tak obchodování směnek, neboť stěžovatelka ve správním spise soustředila ucelený řetězec důkazů, který v tomto směru umožňuje jednoznačný a logický závěr. Městský soud však shledal, že stěžovatelkou realizované „nápravné opatření“ v podobě odnětí povolení působit jako družstevní záložna bylo zjevně nepřiměřené. Stěžovatelka se jen velmi obecně zabývala odůvodněním volby právě tohoto opatření. Její rozhodnutí shledal městský soud v tomto směru nedostatečným. Dále dospěl k závěru, že bude-li na odnětí povolení nahlíženo jako na trestní sankci, pak bylo jednání spočívající v poskytnutí úvěrů za účelem financování dalších členských vkladů (dále také „finanční asistence“) s ohledem na § 27d odst. 3 ZSÚD v době zahájení řízení, tj. dne 15. 5. 2013, prekludováno. Městský soud uvedl, že za situace, kdy ani správní spis neobsahuje žádné listiny, z nichž by bylo možno zjistit, kdy měla stěžovatelka o vytýkané činnosti žalobce k dispozici dostatečné informace k zahájení správního řízení, neunesla břemeno důkazní ke svému tvrzení, že v případě tzv. finanční asistence (úvěrové financovaní dalších členských vkladů žalobce) bylo správní řízení zahájeno ještě předtím, než uplynula subjektivní prekluzivní lhůta dle výše odkazovaného zákonného ustanovení. Závěrem městský soud podotknul, že s ohledem na neurčitost odůvodnění a zjevnou nepřiměřenost odnětí povolení považoval za nadbytečné zabývat se dalšími žalobními námitkami.
II. Kasační argumentace stěžovatelky
[8] Stěžovatelka označila za důvody kasační stížnosti nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) téhož zákona].
[9] Na úvod kasační stížnosti stěžovatelka poskytuje historický exkurz vykreslující reaktivní vývoj dohledové praxe a právní regulace činnosti družstevních záložen se zaměřením na navyšování základního kapitálu družstevní záložny, s deklarovaným cílem přiblížení významu transparentnosti podnikání družstevní záložny a striktním trvání na dodržování právních předpisů tohoto specifického právního odvětví. Stěžovatelka v podstatě namítá, že městský soud nesprávně porozuměl odůvodnění jejího rozhodnutí i rozhodnutí Bankovní rady, neboť volba nápravného opatření spočívajícího v odnětí povolení působit jako družstevní záložna nebyla založena ani tak na faktických následcích jednání žalobce (ať již finanční asistence či zakázaných směnečných obchodů), nýbrž na vědomém, rozsáhlém, pokračujícím a trvajícím porušování právních předpisů žalobcem, které bylo záměrně natolik umně kamuflováno, že by k jeho odhalení patrně vůbec nebylo došlo, nebýt anonymně poskytnuté vnitřní informace. Pokud byly na základě takové vnitřní informace zjištěny závažné nedostatky v činnosti žalobce, je podle stěžovatelky otázkou, zda se nejedná toliko o „špičku ledovce“. Právě netransparentnost obchodování a úmyslné machinace s informacemi, které žalobce na základě informační povinnosti stěžovatelce musí pravidelně poskytovat, vedou k obavám, že bez dalších vnitřních informací nemusí být s to ani při zvýšené obezřetnosti vůči žalobci rozpoznat jiné (ať již stávající, či v budoucnu případně nastalé) porušování právních předpisů. Dohledové nástroje stěžovatelky mají své limity a neumožňují spolehlivě zachytit všechny případy, kdy je reálná povaha finančních transakcí skryta sofistikovanými mechanismy vytvořenými právě za účelem vyhnout se zásahu České národní banky, který by nevyhnutelně musel přijít v reakci na zjištění úmyslného a zcela zásadního porušení právních předpisů.
[10] Na základě svých zkušeností se sanací bankovního sektoru, problematikou družstevních záložen, ale i vhledu zprostředkovaného soudními řízeními, která stěžovatelka převzala od Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, tedy stěžovatelka silně negativně vnímá některé nedostatky, které byly v minulosti pravidelně příčinou úpadku úvěrových institucí. Stěžovatelka nepopírá, že nyní zjištěné nedostatky by bylo možné za jiných okolností sanovat i méně razantním nápravným opatřením nežli odejmutím povolení, nicméně žalobce v žádném ohledu neprojevil reálnou snahu nedostatky a jejich následky odstranit, neposkytoval stěžovatelce součinnost a nedával žádnou záruku vyvarování se obdobného nezákonného jednání do budoucna. V sektoru úvěrových institucí, který je v extrémní míře závislý na vazbách založených na vzájemné důvěře a profesionalitě, je zcela odůvodněna nejnižší míra tolerance k porušování zákona. Závěr městského soudu o zjevné nepřiměřenosti odnětí povolení shledává stěžovatelka nesprávným, neboť je jí tímto v podstatě upírán jediný dostatečně razantní nástroj reakce na ty z nejzávažnějších prohřešků úvěrových institucí, čímž v podstatě pozbývá její dohledová činnost smyslu, a nemůže tak po ní být legitimně vyžadována odpovědnost za zdraví finančního sektoru.
[11] Stěžovatelka zdůrazňuje, že včasnost a dostatečná razance zásahu při zjištění závažných nedostatků v činnosti družstevní záložny je nezbytná i proto, že na druhé straně jsou nezřídka v civilních řízeních soudních uznávány nároky žalobců ze strany klientů finančních institucí na náhradu škody, kterou měl orgán dohledu spoluzavinit tím, že nepostupoval razantně poté, co mu byly předloženy mimo termín výkazy, ze kterých mělo vyplývat byť jen pouhé podezření, že se u dohlíženého subjektu mohou vyskytovat závažné nedostatky (stěžovatelka odkazuje konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013). V tomto směru tedy stěžovatelka nevyhnutelně balancuje mezi dvěma protichůdnými zájmy.
[12] Stěžovatelka se s městským soudem shoduje v tom, že opatření v podobě odnětí povolení působit jako družstevní záložna je svou povahou řešením ultima ratio, nicméně rozchází se v hodnocení nynějších skutkových okolností případu, jejichž závažnost podle stěžovatelky užití daného opatření odůvodňuje. Městský soud užil v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávnou konstrukci testu škody způsobené družstevníkům. Stěžovatelka nezpochybňuje, že odejmutí povolení musí splňovat požadavek přiměřenosti, nicméně městský soud poměřuje zájem družstevní záložny na pokračování v činnosti pouze se zájmem členů takové družstevní záložny na ochraně před nežádoucím jednáním jejích orgánů. Městský soud ale pominul zohlednění veřejného zájmu na tom, aby na regulovaném (a prostřednictvím systému pojištění vkladů státem zaručeném) trhu družstevních záložen vystupovaly pouze ty subjekty, které dodržují předem daná pravidla. Údajný test proporcionality je proto v podobě provedené městským soudem neúplný a nesprávný. Pokud by měl být akceptován předpoklad městského soudu, že úkolem stěžovatelky je vždy zvažovat pouze to, zda přijetím určitého opatření nepoškodí členy družstevní záložny stejně či více, než jak mohou být poškozeni jednáním orgánů družstevní záložny, jednalo by se o otevřenou podporu morálního hazardu, neboť zájem členů družstevních záložen neplnících předepsané povinnosti by byl ochráněn na úkor zvýšeného rizika plnění z garančního fondu.
[13] Městský soud rovněž nesprávně vnímá družstevníky jako homogenní skupinu, a družstevní záložnu pak jako izolovaný subjekt bez vazeb na systém finančního trhu. Žalobcovy členy lze nadto rozdělit do dvou skupin, a sice členy s členským vkladem ve výši 1 Kč, a na druhé straně členy s tzv. dalšími členskými vklady, kteří zpravidla mají ambice podílet se jejich prostřednictvím na řízení družstevní záložny. Vklady (vložené úspory) prvně jmenovaných členů jsou zpravidla vklady podlimitními, a tedy plně krytými Garančním systémem finančního trhu (dále též „GSFT“). Členské vklady (na rozdíl od běžných vkladů ve smyslu vložených úspor) však nejsou kryty Garančním systémem finančního trhu, a to ani v sebemenším rozsahu. Jakékoli další členské vklady tedy v podstatě představují Garančním systémem nekrytou investici člena do základního kapitálu družstevní záložny. Proto je třeba v případě odnětí povolení rozlišovat mezi škodou, která vznikne členům s podlimitními vklady (limit 100 000 euro) krytými GSFT, tj. prakticky pouze v budoucnu potenciálně dosažitelný úrok z vložených finančních prostředků, a na druhé straně škodou na straně členů s tzv. řádnými dalšími členskými vklady (nekrytými GSFT), které jakožto součást základního kapitálu slouží jako určitý finanční polštář pro plnění dluhů družstevní záložny. Členům s nezákonně realizovanými dalšími členskými vklady, tj. vklady financovanými prostřednictvím úvěrovaných finančních prostředků samotné družstevní záložny (zakázaná finanční asistence), v podstatě škoda nehrozí, neboť peníze, které do základního kapitálu dále vložili, jsou ve skutečnosti peníze pocházející z úvěru od družstevní záložny, tedy nikoli jejich vlastní prostředky. Městský soud toto vše ve zmíněném „testu škodou“ opomenul. Nepřekonatelným problémem takového testu je proto kvantifikace a kvalifikace hrozících škod, a to ještě před tím, než skutečně vzniknou.
[14] Proto je podle stěžovatelky velmi nebezpečným a závažným porušením zákonných povinností družstevní záložny, poskytuje-li tato prostřednictvím úvěrů (přes několik dalších spřízněných subjektů) finanční prostředky některým svým členům, které se nakonec vrací do základního kapitálu úvěrního družstva. V podstatě tak dochází k simulovanému, nikoli faktickému a zdravému, navýšení základního kapitálu, které je toliko účetní operací. Smyslem navyšování základního kapitálu bez účasti finančních prostředků dané družstevní záložny (představovaných vloženými úsporami jejích členů) je totiž vstup cizího kapitálu. Vlastní finanční prostředky družstevní záložny nemohou plnit funkci základního kapitálu.
[15] Pokud stěžovatelka dospěje k závěru, že zjištěný nedostatek je závažný a jeho následky nelze odstranit, případně nelze spoléhat na nápravu či na to, že se nebudou opakovat, pak je oprávněna odejmout povolení. V této oblasti má jistou míru diskrece a soudní rozhodovací praxe vytýčila kritéria soudního přezkumu takové diskrece s tím, že soud přezkoumává úvahu správního orgánu v tom smyslu, zda nevybočila z mezí stanovených zákonem, zda není v rozporu s logickým uvažováním a zda relevantní premisy byly zjištěny v rámci řádného procesního postupu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2016, č. j. 7 As 282/2015 – 32, a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 – 46). Pokud soud přezkoumává správní úvahu ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s., hodnotí pouze to, zda nedošlo ke zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí; nemůže však uvážení správního orgánu nahradit uvážením vlastním.
[16] Stěžovatelka rekapituluje důvody odnětí povolení, které sestávají z úmyslného, rozsáhlého a dlouhodobého porušování klíčových obezřetnostních pravidel vedoucími osobami žalobce, vytvoření netransparentních obchodních struktur zakrývajících skutečný účel převodů finančních prostředků, z toho plynoucí netransparentnosti finančních toků, zkreslení finančních výkazů, nemožnost posouzení plnění dalších podmínek pro činnost družstevní záložny ani její celkové finanční kondice (nejasná struktura kapitálu a nevěrohodnost výkazů kapitálové přiměřenosti), ztížení výkonu dohledu stěžovatelky, bezprostředního ohrožení (i potenciálních) vkladatelů, riziko pokračování žalobce v protiprávním a neobezřetném podnikání, absence plánu směřujícího k dosažení skutečné nápravy zjištěných nedostatků a konečně také nutnost generální prevence obdobného jednání na finančním trhu.
[17] Odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporné, neboť městský soud na jedné straně konstatoval, že odnětí povolení bylo nepřiměřené, zatímco na druhé straně stěžovatelce vytkl nedostatečnost odůvodnění jejího rozhodnutí v ohledu úvah o možnosti užití mírnějšího nápravného opatření.
[18] Městský soud vycházel z jiných premis než stěžovatelka; tyto přitom nevyplývají z rozhodnutí stěžovatelky ani ze správního spisu. To se týká zejména tvrzení městského soudu, že stěžovatelka žalobci vytýkala nedodržování kapitálové přiměřenosti, kterou navíc vykládá jako formu likvidity, dále ohrožení stability finančního systému a nedovolenost využívání ready-made a off-shore společností. Krom toho ze spisu nevyplývá ani hodnocení směnečných obchodů tak, jak je poměrně zkratkovitě provedl městský soud v odstavci 53 napadeného rozsudku, ani obecnost a vnitřní rozpornost hodnocení závažnosti zjištěných nedostatků (odst. 49 napadeného rozsudku). Z napadeného rozsudku není ani zřejmé, zda městský soud stěžovatelce vytýká zjevnou nepřiměřenost přijatého opatření nebo nedostatečné odůvodnění volby předmětného opatření.
[19] Stěžovatelka žalobci nevytýkala nedodržení kapitálové přiměřenosti, nýbrž netransparentní způsob tvorby základního kapitálu a s tím spojené porušení obezřetnostních pravidel, což je kvalitativně jiné pochybení, nežli absence kapitálu v poměru k rizikově váženým aktivům, na které staví městský soud své závěry. Stěžovatelka tedy netvrdila, že nedostatek transparentnosti tvorby kapitálu znamená bez dalšího nedostatek kapitálu jako takového. Městský soud proto neměl důvod neexistující tvrzení rozporovat. Ostatně není podstatné, zda byl žalobce fakticky schopen vyplácet vklady, neboť o tom kapitálová přiměřenost nevypovídá. Označuje naopak poměr dvou veličin, a sice objem stabilního, kvalitního a trvalého kapitálu vloženého do úvěrové instituce na straně jedné a naproti tomu kvantitativně vyjádřenou strukturu a povahu aktiv, kterými úvěrová instituce disponuje, na straně druhé. Logikou městského soudu by bylo možné přistoupit k autoritativnímu zásahu dohledového orgánu až tehdy, kdy by situace byla natolik kritická, že by úvěrová instituce nebyla schopna fakticky vklady vyplácet. To by ovšem institut odnětí povolení redukovalo na pouhé autoritativní potvrzení zjevného faktu, čímž by pozbyl veškeré své preventivní a deterenční funkce. Faktická neschopnost plnit závazky iniciuje jiné procedury, a sice likvidaci nebo insolvenční řízení. Právě proto, že stěžovatelka nevytýkala žalobci nedostatek kapitálu, nýbrž netransparentnost jeho tvorby jakožto principiální problém, neměla žalobcem navrhovaný vstup nového investora (a s tím potenciálně spojený přísun kapitálu) za řešení nastalé situace. Městský soud se s uvedenou argumentací stěžovatelky v napadeném rozsudku nevypořádal.
[20] Městský soud stěžovatelce vytkl, že pokud neměla postaveno najisto, jakých konkrétních chyb v účetnictví, v ocenění expozic a zaúčtování pohledávek atp. se žalobce dopustil a jakým způsobem se tyto chyby následně promítly do hodnoty kapitálové přiměřenosti žalobce, nebylo v její moci řádně určit, zda vytýkané jednání žalobce v celkovém měřítku ohrožovalo jeho kapitálovou přiměřenost, eventuálně zda jako důsledek vytýkaného jednání mohlo dojít ke vzniku škodného následku, případně jak velkého. S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka za to, že i v tomto směru je výtka městského soudu mimoběžná s důvodem pro odnětí povolení. Městský soud neopodstatněně redukoval své úvahy pouze na nejasnou exaktní hodnotu kapitálové přiměřenosti, která je pouze jedním z mnoha ukazatelů finanční situace a stability úvěrové instituce.
[21] Stěžovatelka zdůrazňuje, že není až tak podstatné, že nebyla zjištěna do detailu žalobcova finanční situace, neboť neobezřetné transakce, které právní předpisy zakazují, samy o sobě představují riziko pro členy úvěrního družstva a jejich vklady. Smyslem právní regulace je dosáhnout toho, aby podobný typ transakcí družstevní záložny neprováděly, neboť jsou pro ně a pro jejich vkladatele rizikové. Městský soud klade stěžovatelce takřka nesplnitelný úkol, když po ní požaduje, aby ve správním řízení postavila najisto žalobcovu finanční situaci (kapitálovou přiměřenost). Vzhledem k povaze zjištěných nedostatků to však ani není potřebné. Žalobce činil dlouhodobě a sofistikovaně veškeré kroky k tomu, aby před stěžovatelkou skryl skutečný účel svých finančních transakcí. Stěžovatelka je přitom při výkonu obecného dohledu téměř výlučně závislá na informacích, které o sobě dohlížený subjekt poskytuje. Městský soud tak ve skutečnosti požaduje kompletní rekonstrukci účetnictví a hloubkový audit nejen družstevní záložny, ale rovněž osob participujících na financování dalších členských vkladů v situaci, kdy není jisté, zda by stěžovatelka měla vůbec k dispozici spolehlivé a kompletní prvotní doklady tak, aby byla schopna žalobcovu finanční situaci vůbec posoudit. Tuto situaci způsobil žalobce a jedná se o následky zjištěných nedostatků, se kterými zákon spojuje možnost odejmout družstevní záložně povolení k činnosti. Jelikož žalobce před stěžovatelkou své protizákonné jednání dlouho umně kamufloval, není zjištění všech jeho okolností ani možné.
[22] V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelka nevycházela z předpokladu, že další žalobcova existence jako družstevní záložny ohrožuje stabilitu finančního trhu, což je významový posun závěru stěžovatelky, že žalobcovo další působení je pro finanční trh nežádoucí. Stěžovatelka měla na mysli generálně preventivní účinek odnětí povolení. Možnost, že by nechala na finančním trhu působit úvěrovou instituci, která cíleně, systematicky, rafinovaně, dlouhodobě a ve velkém rozsahu porušuje základní pravidla obezřetného podnikání stanovená právními předpisy, instituci, jejíž poměry a finanční transakce jsou netransparentní, by totiž vytvořila mimořádně nežádoucí precedent z hlediska rozhodovací praxe stěžovatelky a disciplíny jí dohlížených subjektů. Stěžovatelka vyzdvihuje chronickou nestabilitu sektoru družstevních záložen (odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 3/16). Úkolem stěžovatelky není jen ochrana zájmů skupiny vkladatelů, ale též zajištění stability systému jako takového a především udržování obecné důvěry, že i jednotliví aktéři trhu, nad kterým je vykonáván bankovní dohled, jsou stabilní a dodržují stanovená pravidla. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku využil též odkazu na výše uvedený nález Ústavního soudu, ačkoli tento byl vyhlášen až 10. 7. 2018, tedy 25 dní po vyhlášení napadeného rozsudku.
[23] Stěžovatelka se dále vymezuje vůči napadenému rozsudku, neboť ve svém rozhodnutí ani v rozhodnutí Bankovní rady netvrdila, že by samotné využívání off-shore, případně ready-made společností mělo být zákonem zakázáno. Stěžovatelka měla výhrady toliko proti způsobu jejich zapojení (využití žalobcem) v řetězci úvěrových transakcí sloužících ke splacení dalších členských vkladů a k fiktivnímu navýšení základního kapitálu.
[24] Pokud jde o zakázané obchodování se směnkami, městský soud se v napadeném rozsudku vůbec nevypořádal s podstatnou skutečností, že nákup směnek vykazuje stejný způsob provedení jako financování dalších členských vkladů prostřednictvím úvěrů poskytnutých sítí spřízněných společností. Nevypořádal se ani s tím, že žalobce tyto transakce prováděl dlouhodobě, systematicky, úmyslně a ve velkých objemech, což z tohoto jednání učinilo mimořádně závažný nedostatek. Stěžovatelka podotýká, že pokud by se jednalo o ojedinělý a nahodilý obchod, nepřistoupila by k odnětí povolení. S přihlédnutím ke všem okolnostem se nicméně takový postup jevil jako nevyhnutelný. Obchody se směnkami byly společně s financováním dalších členských vkladů součástí systému, který byl nastaven k zakrývání skutečného účelu transakcí, a dokumentovaly žalobcovy neudržitelné poměry. Žalobcovo jednání je o to nebezpečnější, že stěžovatelka se mohla o transakcích dozvědět až jedině cílenými dotazy, případně oznámením ze strany informované osoby znalé vnitřních poměrů, neboť žalobce podnikl veškeré kroky, aby nebyly zjistitelné v rámci běžné dohledové činnosti. Tím se žalobce vymykal standardnímu dohledu. Za takové situace nelze souhlasit s městským soudem v tom, že nebylo nezbytné napravovat existující stav či že věc snesla odkladu. Jednání týkající se směnek sice bylo ukončeno jejich splacením a striktně vzato i nabytí dalších členských vkladů nelegálně úvěrovaných žalobcem, nicméně úvěry poskytnuté k jejich splacení nebyly ve skutečnosti zaplaceny, nýbrž pohledávky žalobce byly postoupeny, přičemž cena tohoto postoupení byla hrazena obdobným způsobem jako další členské vklady. Poměry v žalobcově provozu se zásadně systémově nezměnily. Žalobci byla dále k dispozici síť propojených společností a dalšími členskými vklady disponovaly osoby, které je nabyly nedovoleně, tj. měly nominálně vyšší vliv na jeho řízení, než reálně měly mít. Všechny zjištěné okolnosti tak neposkytovaly do budoucna záruku, že žalobcův provoz není stále zatížen následky zjištěných nedostatků. Skutečnost, že obavy stěžovatelky v tomto směru byly důvodné, pak již jenom dodatečně dokumentuje bezprecedentní pokus o vyvedení zdravého úvěrového kmene prostřednictvím společnosti LLAINFAIR CARAINION CWNI DALIANNOL LTD (dříve pod názvem Trowmart Limited) a pokus o vyvedení Paláce Edison.
[25] K výtce městského soudu ohledně obecnosti a vnitřní rozpornosti odůvodnění odnětí povolení stěžovatelka namítá, že samotné odůvodnění odnětí povolení je obsaženo na více než pěti stranách textu prvostupňového rozhodnutí, následně doplněných dvěma stranami odůvodnění rozhodnutí Bankovní rady. Stěžovatelka setrvává na názoru, že odůvodnění obou rozhodnutí je vyčerpávající a dostatečné. Tam podanou argumentací se však městský soud nezabýval, nýbrž ji hodnotil paušálně jako obecnou a vnitřně rozpornou s tím, že zkonstruoval vlastní test přiměřenosti, který měla stěžovatelka údajně použít. Městský soud tedy opřel své rozhodnutí o skutečnosti, které ze správního spisu nevyplývají, přičemž rozhodné a podstatné skutečnosti, stejně jako argumentaci stěžovatelky, opomenul.
[26] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že o jednání týkajícím se úvěrového financování dalších členských vkladů bylo správní řízení zahájeno po marném uplynutí prekluzívní lhůty. Rozhodné skutečnosti opodstatňující zahájení správního řízení byly stěžovatelce známy nejdříve dne 14. 11. 2012. Soud se nevypořádal s argumentací, že i kdyby z jiných podkladů mohla mít poznatky o protiprávním jednání, nemohlo to být dříve než v polovině května 2012, což je termín rozhodný pro včasné zahájení předmětného správního řízení. Dále zatížil řízení vadou, když stěžovatelku nepoučil o možnosti neunesení důkazního břemene (nehledě na nesplnitelný požadavek prokázání negativní skutečnosti) a s tím související povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání. Ze soudem provedeného dokazování nevyplývají závěry o marném uplynutí lhůty, a to vše navíc za situace, kdy odnětí povolení není sankčním opatřením a běh prekluzívní lhůty proto není na posuzovaný případ aplikovatelný, přičemž v době rozhodnutí nedostatek přetrvával.
[27] I když je stěžovatelka přesvědčena, že zahájila řízení včas i s ohledem na zákonem stanovené prekluzivní lhůty pro správní delikty, odnětí povolení není podle jejího názoru sankčním opatřením, a prekluzívní lhůty tedy nejsou v posuzovaném případě aplikovatelné. Městský soud v rozporu s dlouhodobou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že rozhodnutí o odnětí povolení je opatřením sankčním. Soud rovněž učinil nesprávný závěr, že odnětí povolení bylo uloženo pouze se záměrem generální prevence, a z toho, spolu s úvahou, že účelem nebyla peněžní kompenzace škody, zjednodušeně usoudil, že odnětí povolení je sankcí. Primárním cílem odnětí povolení bylo odstranit z trhu subjekt, který představoval neúnosná rizika pro vkladatele, věřitele a Garanční systém finančního trhu. To jest subjekt, který se svými mimořádně neobezřetnými transakcemi a způsobem jejich provedení zcela vymkl dohledu a jehož vnitřní poměry neskýtaly reálné vyhlídky na nápravu.
[28] Stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 9 As 202/2014 – 236, v němž měl Nejvyšší správní soud dospět k závěru, že odnětí povolení není sankcí. Stěžovatelka v plném rozsahu na jeho argumentaci odkazuje a dodává, že ve světle konstantní rozhodovací praxe dospěl městský soud k nesprávnému právnímu závěru. Názor, že odnětí povolení nebo licence k určité činnosti není sankcí, je obsažen i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2012, č. j. 4 As 39/2011 – 107, ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 Ads 38/2016 - 41, ze dne 3. 5. 2017, č. j. 3 As 129/2016 – 46, ze dne 22. 3. 2013, č. j. 8 As 32/2012 – 63, či ze dne 9. 8. 2018, č. j. 1 As 222/2018 – 22. Právní posouzení Městského soudu v Praze neodpovídá ani systematice ZSÚD. Odnětí povolení podle § 28 ZSÚD bylo v rozhodné době uvedeno pod marginální rubrikou „Opatření k nápravě“, nikoliv „Správní delikty družstevní záložny“. Na okraj stěžovatelka podotýká, že v nyní účinném znění ZSÚD lze odejmout povolení za nedostatek v činnosti družstevní záložny, který by současně mohl naplnit znaky přestupku, nikoliv tedy za přestupek jako takový. Nebyl-li zjištěný nedostatek správním deliktem, nemohlo se tedy aplikovat ani ustanovení § 27d odst. 3 ZSÚD, které stanovilo roční subjektivní prekluzivní lhůtu pro zahájení správního řízení o správních deliktech. V době rozhodování o protiprávním jednání žalobce navíc nedostatek v činnosti nadále, alespoň pokud se jedná o jeho následky, existoval, neboť úvěry poskytnuté ke splácení dalších členských vkladů nebyly řádně splaceny a protiprávně financované další členské vklady byly součástí kapitálu žalobce. Jak uvedl sám městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, „[o]patření k nápravě je totiž zásadně ukládáno za účelem ukončení protiprávního jednání či odstranění protiprávního stavu vzniklého porušením právní povinnosti“. Společnosti s ručením omezeným ani fyzické osoby z řad managementu žalobce nesplatily ze svých zdrojů zapůjčené peníze a fyzické osoby z řad managementu byly stále členy s dalšími členskými vklady, s možností zásadně ovlivňovat chod žalobce. Způsob, jakým by byl tento stav řešen, nebyl žalobcem ani nastíněn. Účetní dokumenty, výkazy ani systém vnitřně stanoveného kapitálu za několik let zpátky neodpovídaly skutečnému stavu. Ani tento nedostatek nebyl žalobcem napraven, a tedy ani z tohoto důvodu nemohla uplynout prekluzivní lhůta pro zahájení správního řízení.
[29] Městský soud se nepřezkoumatelným způsobem vypořádal s předběžným opatřením nařízeným žalobci dne 15. 5. 2013. Soud, aniž by výslovně konstatoval nezákonnost či nesprávnost rozhodnutí o předběžném opatření, používá obrat „Soud taktéž negativně hodnotí skutečnost…“ a bez hlubší argumentace a vypořádání se s vyjádřením stěžovatelky prezentuje závěry, že se předběžné opatření shoduje s opatřením k nápravě uvedeným v zákoně o družstevních záložnách (omezení nebo zákaz některých povolených činností na 120 dnů), že předběžné opatření na rozdíl od opatření k nápravě zůstává účinné do vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé, dále také že by stěžovatelka musela po uplynutí 120 denní lhůty zkontrolovat plnění opatření k nápravě a že si stěžovatelka byla vědoma, že povinnosti uložené předběžným opatřením obsahově odpovídají nápravným opatřením, přičemž předběžným opatřením znemožnila žalobci zjednat nápravu. Podle stěžovatelčina názoru žádný ze soudem zmíněných argumentů nevede k závěru o nezákonnosti či nesprávnosti předběžného opatření, kterým do meritorního rozhodnutí pozastavila některé žalobcovy činnosti, a soud v podstatě takový závěr ani nečiní (označuje tento krok stěžovatelky za „velmi nestandardní procesní postup“, aniž by konstatoval jeho nezákonnost). Žalobce v žalobě ani v jejím doplnění nezákonnost předběžného opatření nenamítá. Již tato skutečnost podle názoru stěžovatelky diskvalifikuje otázku předběžného opatření ze soudního přezkumu. Ani po věcné stránce však není zřejmé, zda z tvrzených vad předběžného opatření městský soud vyvozuje vadu řízení, která směřovala k nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé, či nezákonnost samotného předběžného opatření. Stěžovatelka připomíná, že předběžné opatření ukládané podle správního řádu je opatřením dočasně upravujícím poměry účastníků řízení v průběhu řízení, zatímco omezení činností družstevní záložny na 120 dnů je opatřením meritorním, které je až výsledkem správního řízení, minimálně se ukládá v době, kdy má stěžovatelka úplný obraz skutečného stavu věci. Není opodstatněné tvrzení, že předběžné opatření bylo samo o sobě jedinou překážkou nápravy. Žalobce od počátku správního řízení neučinil žádný krok, který by napomohl stěžovatelce při objasňování věci, od počátku setrvával na svém stanovisku, že jeho finanční operace jsou legální, nepředložil žádný plán, ze kterého by bylo patrné, že se vůbec hodlá vypořádat s následky a jakým způsobem, konkrétně jak odstraní úvěry s pochybným účelem rotující mezi spřízněnými společnostmi, jak hodlá naložit s neoprávněně financovanými dalšími členskými vklady, zprůhlední účetní výkazy a reporting vůči stěžovatelce, jak nastaví řídicí a kontrolní systém tak, aby do budoucna vyloučil opakování zjištěných dlouhodobých a závažných nedostatků apod.
[30] V doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 1. 2019, téhož dne doručeném Nejvyššímu správnímu soudu, odkázala stěžovatelka na závěry nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71. Závěry uvedeného rozsudku lze podle jejího názoru vztáhnout taktéž na nyní posuzovanou věc s tím, že není-li rozhodnutí o odnětí bankovní licence rozhodnutím ve věci správního trestání a není-li test proporcionality při odnětí bankovní licence nezbytný, lze obdobné konstatovat o odnětí povolení působit jako družstevní záložna.
III. Vyjádření žalobce
[31] Žalobce se vyjádřil podáními ze dne 9. 10. 2018, 11. 12. 2018 a 1. 2. 2019. Nesouhlasí s důvody kasační stížnosti a vyslovuje se za správnost a zákonnost napadeného rozsudku. Stěžovatelka nikterak nezpochybnila závěr městského soudu, že odnětí povolení bylo nepřiměřené a nezákonné (žalobce odkazuje na odst. 49 až 59 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobce se ztotožňuje s městským soudem jak v kritice předběžného opatření stěžovatelky ze dne 15. 5. 2013, tak s názorem, že došlo k uplynutí prekluzivní lhůty k zahájení správního řízení. Stěžovatelka ve správním řízení rezignovala na svou zákonnou povinnost zjistit skutkový stav, namísto čehož se spolehla na údaje poskytnuté anonymně učiněným podáním. Stěžovatelka ani neprovedla u žalobce kontrolu na místě, ačkoli v podobných případech jiných subjektů finančního trhu tak vždy činila. Samotnému odnětí povolení nepředcházelo uložení mírnějšího opatření, kterým by žalobci poskytla příležitost vytýkané nedostatky eliminovat. Uložení nápravného opatření v podobě odnětí povolení je bezpochyby závažnou trestní sankcí, a proto je namístě aplikovat alespoň analogicky ustanovení ZSÚD o prekluzivních lhůtách pro zahájení správního řízení.
[32] Relativně rozsáhlý „historický exkurz“, který stěžovatelka předložila ve svém doplnění kasační stížnosti, obsahuje pouze irelevantní, tendenční, hrubě zkreslená či čistě nepravdivá a manipulativní tvrzení. Kasační stížnost rozhodně není procesním nástrojem, kde se má správní orgán pokoušet dodatečně vysvětlovat a obhajovat své nezákonné jednání – veškeré úvahy, jimiž se při rozhodování řídil, jsou povinnou náležitostí jím vydaných rozhodnutí, a pokud zde nebyly tyto úvahy uvedeny, sotva k nim lze přihlížet až v řízení o kasační stížnosti. Zrušené rozhodnutí stěžovatelky i rozhodnutí Bankovní rady jsou bezpochyby nezákonná z důvodu nepřiměřenosti. ZSÚD umožňoval stěžovatelce odejmout družstevní záložně povolení bez předchozího uložení některého z nápravných opatření podle § 28 odst. 1 písm. a) ZSÚD pouze v případě, že to připouští povaha zjištěného nedostatku, zejména nesnese-li věc odkladu. V daném případě věc rozhodně snesla odkladu, stěžovatelka totiž měla k dispozici informace o údajných nedostatcích v činnosti žalobce po velice dlouhou dobu a byla přitom nečinná. Dokonce jí i marně uplynula subjektivní prekluzivní lhůta pro zahájení správního řízení. Uvedené nedostatky (především směnky v majetku žalobce) byly navíc ještě před zahájením správního řízení odstraněny – žalobce v okamžiku zahájení správního řízení již ve svém majetku žádné takové cenné papíry neměl, o čemž byla stěžovatelka detailně informována. Stěžovatelka si osobuje právo odnímat povolení komukoli, kdo se jí znelíbí, a to po časově neomezenou dobu od odstranění jakýchkoli nedostatků. Takový jednoznačně nezákonný postup pak odůvodňuje „ztrátou důvěry“ a podobnými vágními pojmy, nikoli pregnantně zjištěným skutkovým stavem a přesnou právní kvalifikací. Tento postup je o to více alarmující, když ČNB postupuje vůči jednotlivým záložnám značně selektivně a nechá na trhu dlouhodobě působit skutečně kontroverzní osoby, jako např. záložnu Artesa, spořitelní družstvo. Ze strany stěžovatelky jde tedy o flagrantní porušení zásady legitimního očekávání a právní jistoty, jakož i zákazu diskriminace.
[33] Žalobce rovněž odmítá čistě účelová tvrzení stěžovatelky, jimiž se pasuje do role kvazi „ochránce“ GSFT. Žalobce je předně přesvědčen, že stěžovatelka iniciovala výplatu náhrad z GSFT za pohledávky z vkladů uložených u žalobce, aniž pro to byly splněny zákonem stanovené podmínky. Za tímto GSFT způsobenou újmu by tedy měla odpovídat stěžovatelka. Ta ostatně není ze zákona ani z jakéhokoli jiného právního titulu oprávněna či povinna hájit zájmy GSFT a v praxi tak ani nečiní. Skutečný vztah stěžovatelky a GSFT pak z jejího pohledu popisuje bez obalu její zaměstnanec – JUDr. R. K., vedoucí referátu nestandardních činností odboru sankčních řízení sekce licenčních a sankčních řízení, na seminářích určených pro likvidátory finančních institucí regulovaných stěžovatelkou. JUDr. K. vnímá podle svých slov GSFT především jako „kasír tašku, do který si jdu pro prachy“, popř. jako „prudiče“. Stěžovatelka si tedy uvedenými manipulativními a nepravdivými tvrzeními pouze pokouší vylepšit „image“ před Nejvyšším správním soudem a odvést pozornost od flagrantních porušení zákona, jichž se vůči žalobci dopustila.
[34] Žalobce zdůrazňuje, že byl před zahájením nezákonného řízení o odnětí povolení a uložením „předběžného opatření“, kterým stěžovatelka při obcházení zákona fakticky paralyzovala veškerou jeho podnikatelskou činnost, ve skvělé ekonomické kondici. Hospodařil se ziskem a jeho úvěrové portfolio patřilo mezi nejkvalitnější portfolia družstevních záložen. Míra selhání tohoto portfolia pak byla srovnatelná s mírou selhání úvěrových portfolií bank. Žalobce rovněž zdůrazňuje, že odnětí povolení záložně, s nímž zákon spojuje zrušení a likvidaci záložny (srov. § 13 odst. 3 ZSÚD), je zjevně nejpřísnější sankcí, kterou stěžovatelka může záložně uložit. Je proto nepochybné, že musí při ukládání této sankce respektovat veškerá ustanovení o řízení o správních deliktech (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 Afs 38/2011 - 153), včetně prekluzivních lhůt podle ZSÚD. Přesvědčení stěžovatelky, že těmito lhůtami není vázána a může podle libosti odejmout komukoli a kdykoli povolení, je tak zjevně liché. V případě žalobce pak marně uplynuly prekluzivní lhůty pro zahájení správního řízení, jak správně vyargumentoval i městský soud.
[35] Stejně tak je nezákonné „předběžné opatření“ č. j. 2013/5637/570, kterým stěžovatelka zcela paralyzovala prakticky veškerou podnikatelskou činnost žalobce. Toto opatření vydala nejprve jako opatření podle § 28 odst. 1 písm. b) ZSÚD. Maximální doba účinnosti tohoto zákazu je přitom pouze 120 dní. Ačkoli žalobce dne 29. 11. 2013 (199 dnů po vydání předběžného opatření) poukazoval na rozpor předběžného opatření s časovým omezením dle § 28 odst. 1 písm. b) ZSÚD a žádal o zrušení předběžného opatření, stěžovatelka žalobci toliko dne 20. 12. 2013 sdělila, že pro zrušení předběžného opatření neshledává důvody podle § 61 odst. 3 správního řádu. Stěžovatelka se tak v průběhu správního řízení uchýlila ke zjevně nezákonné interpretaci, že prý předběžné opatření nebylo vydáno podle § 28 odst. 1 ZSÚD (ačkoli to samotné předběžné opatření ve svém výroku uvádí), ale že bylo vydáno podle správního řádu, který časové omezení trvání předběžného opatření neobsahuje. Vztah § 61 správního řádu a § 28 odst. 1 ZSÚD je ale vztahem obecného a zvláštního – a pokud zvláštní předpis (§ 28 ZSÚD) obsahuje speciální dobu trvání předběžného opatření, nelze přirozeně aplikovat obecný předpis (§ 61 správního řádu), který žádnou zvláštní dobu trvání předběžného opatření neupravuje.
[36] Tzv. finanční asistence, tj. financování dalších členských vkladů z úvěrů poskytnutých samotnou záložnou, bylo po celý rok 2014, tedy i v době, kdy stěžovatelka žalobci nezákonně odňala povolení, dovoleným jednáním. To jednoznačně vyplývá z čl. 484 až 486 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. 6. 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 („Nařízení“). K tomuto výkladu se dokonce přihlásila i sama stěžovatelka, která jak ve svém úředním sdělení ze dne 20. 12. 2013, tak v obecně závazném opatření obecné povahy ze dne 16. 10. 2014, č. j. 2014/47553/CNB/560, umožnila záložnám financovat další členské vklady a zahrnout takto financované kapitálové nástroje do nejkvalitnější části regulatorního kapitálu, tzv. kapitálu tier 1. Finanční asistenci družstevním záložnám povoluje i zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, pokud jsou splněny podmínky § 609 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů. I v případě, že by stěžovatelka prokázala, že žalobce poskytl úvěry k financování dalších členských vkladů, což žalobce jednoznačně odmítá, šlo by o jednání dovolené, které rozhodně nemůže být důvodem odnětí povolení, zrušení a likvidace žalobce. Rozhodnutí stěžovatelky a rozhodnutí bankovní rady vykazují i další vady spočívající zejména v nepřezkoumatelnosti z důvodu tzv. opomenutých důkazů, nedostatečném zjištění skutkového stavu, porušení zásad bezprostřednosti a ústnosti a zachování totožnosti skutku.
[37] Ve vyjádření ze dne 1. 2. 2019 k doplnění kasační stížnosti se žalobce ohradil proti tomu, aby byla kauza nezákonného odnětí povolení žalobci jakkoli porovnávána s postupem stěžovatelky vůči ERB bank, a.s., v likvidaci (dále jen „ERB“; srov. stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71), neboť jde o skutkově zcela odlišné případy. Rozdíl v postupu stěžovatelky vůči ERB a vůči žalobci je diametrálně odlišný a je jen dalším důkazem diskriminačního přístupu stěžovatelky k žalobci a zjevné nezákonnosti odnětí povolení. Z Rozsudku ve věci ERB i veřejně přístupných správních rozhodnutí stěžovatelky totiž vyplývá, že stěžovatelka v případě ERB nejprve provedla standardní kontrolu na místě, kde zjistila řadu nedostatků. Na základě kontrolních zjištění pak v roce 2014 zahájila s ERB správní řízení, které vyústilo dne 19. 12. 2014 v rozhodnutí o uložení nápravných opatření. V roce 2015 provedla stěžovatelka komplexní kontrolu činnosti ERB a dne 8. 3. 2016 rozhodla o předběžném opatření, kterým ERB zakázala činnosti spočívající v přijímání vkladů, poskytování úvěrů a v nabývání aktiv s nenulovou rizikovou vahou. Stěžovatelka poté dne 16. 8. 2016 odňala ERB bankovní licenci. Popsaný postup stěžovatelky v případě ERB lze označit za standardní. Naproti tomu v případě žalobce postupovala stěžovatelka naprosto nestandardně, což ostatně kritizoval i Městský soud v Praze. Aniž by provedla jakoukoli kontrolu činnosti žalobce a uložila žalobci nápravné opatření, rovnou „od stolu“ žalobci odňala oprávnění k činnosti družstevní záložny. Jakmile zahájila se žalobcem správní řízení o odnětí povolení, téhož dne předběžným opatření zakázala žalobci výkon veškerých činností družstevní záložny (tedy přísnější opatření než v případě ERB). Finanční kondice žalobce a ERB byla v okamžiku, kdy s nimi stěžovatelka zahájila řízení o odnětí povolení, zcela odlišná. Úvěrové portfolio ERB vykazovalo neúměrně vysokou míru pohledávek v selhání, její řídicí a kontrolní systém byl zcela nedostatečný, nedostatečný byl i její regulatorní kapitál. Ostatně, jak uvedl sám Nejvyšší správní soud, jen výrok prvostupňového rozhodnutí ČNB sumarizující zjištěné nedostatky představuje pět stran textu. Naproti tomu žalobce byl v okamžiku, kdy s ním stěžovatelka zahájila řízení vedoucí k nezákonnému odnětí povolení, ve skvělé ekonomické kondici, jeho úvěrové portfolio vykazovalo velmi nízkou míru selhání a rovněž s rezervou plnil regulatorní kapitálové požadavky. Zcela rozdílné jsou i nedostatky, které ČNB vytýkala ERB a žalobci. Diametrální rozdíl mezi údajnými nedostatky v činnosti žalobce a nedostatky v činnosti ERB bank je více než zjevný. Těžko lze tedy poměřovat odnětí žalobcova povolení optikou rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71.
[38] Nejvyšší správní soud sice dospěl k závěru, že v případě ERB „rozhodnutí [o odnětí bankovní licence] není nepřiměřené“, avšak tento závěr nemá s ohledem na zásadní skutkové odlišnosti (srov. výše), standardní postup stěžovatelky a skutečnou závažnost zjištěných nedostatků v činnosti ERB žádnou relevanci pro projednávaný případ. Vedle námitky nepřiměřenosti rozhodnutí o odnětí bankovní licence však ERB kritizovala správní soud rovněž za neprovedení testu proporcionality, jež v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud popsal odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, tak, že uvedl pouze to, že v „řízení o odnětí bankovní licence však jeho výslovné provedení [testu proporcionality] není požadavkem, který by plynul ze zákona či z Listiny základních práv a svobod, neboť jde naopak o oblasti, kde jsou mantinely pro správní rozhodnutí dostatečně podrobně vymezeny již přímo zákonem.“ Z uvedeného vyplývá, že je nezbytné rozlišit mezi námitkou nepřiměřenosti rozhodnutí o odnětí licence a námitkou neprovedení testu proporcionality. Odlišnost mezi těmito námitkami ostatně vyplývá např. i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2017, č. j. 7 Afs 232/2016 – 49. Žalobce v případě nezákonného odnětí svého povolení působit jako družstevní záložna nikdy nenamítal neprovedení testu proporcionality. Žalobce naopak namítá nepřiměřenost rozhodnutí stěžovatelky o odnětí povolení. Z rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71, nijak nevyplývá, že by Nejvyšší správní soud neměl v řízení o kasační stížnosti posuzovat nepřiměřenost o odnětí povolení. Povinnost stěžovatelky posoudit přiměřenost uloženého nápravného opatření ostatně vyplývá přímo i z bodu 45 odkazovaného rozsudku. Jinými slovy, stěžovatelka musí vysvětlit, proč je odnětí bankovní licence přiměřeným opatřením.
[39] Žalobce rovněž odmítá, že „se v posuzovaném případě neuplatnily prekluzívní lhůty pro zahájení správního řízení uvedené v § 27d zákona o spořitelních a úvěrních družstvech v rozhodném znění.“ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71, v bodech 49 až 51 neřešil otázku prekluze lhůty pro zahájení správního řízení o odnětí licence, ale řešil pouze okrajově, zda rozhodnutí o odnětí bankovní licence musí obsahovat konkrétní popis skutku „odpovídající rozhodnutí ve věci správního trestání.“ Žalobce je přesvědčen, že pokud by Nejvyšší správní soud v odkazovaném rozsudku posuzoval podrobně takovouto otázku, musel by zohlednit také novější judikaturu, a to v prvé řadě usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 - 57 (kterému předcházel rozsudek č. j. 9 As 202/2014 - 236), kterým byla formulována kritéria pro podřazení právního prostředku pod kategorii trestních obvinění ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navíc pak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 Ads 38/2016 - 41 (kterému rovněž rozsudek č. j. 9 As 202/2014 – 236 předcházel) že „Nejvyšší správní soud samozřejmě neříká, že odejmutí státního povolení k určité činnosti či odejmutí licence nikdy nemůže představovat trestání ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“ Kritéria pro posouzení odnětí povolení k činnosti jako sankce ve správním trestání definoval dále Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 1 As 222/2018 – 22, takto: „Vezme-li soud v úvahu závažnost nyní posuzované sankce, která spočívá v odejmutí oprávnění, jehož důsledkem je nemožnost výkonu konkrétního povolání (řidiče taxislužby) po určitou omezenou dobu (maximálně tří let, rozhodne-li teoreticky dopravní úřad o odejmutí oprávnění v den právní moci rozhodnutí o přestupku), nikoli zákaz řízení obecně, nejde o sankci natolik závažnou, že by dosáhla míry závažnosti stanovené v judikatuře ESLP pro to, aby ji bylo možno označit za trest.“ Nejvyšší správní soud tedy připouští, že odnětí oprávnění k činnosti může být sankcí natolik závažnou, aby dosáhla míry závažnosti stanovené v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva pro to, aby ji bylo možno označit za trest. Městský soud v případě žalobce tuto novější judikaturu zohlednil, a to dokonce výslovným odkazem na usnesení rozšířeného senátu č. j. 4 Afs 210/2014 - 57.
IV. Posouzení věci Nejvyšší správním soudem
[40] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[41] Kasační stížnost je důvodná.
[42] Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat, že k posouzení důvodnosti kasační stížnosti a potažmo i formulování odůvodnění tohoto rozsudku přistoupil tak, že namísto převzetí struktury zvolené stěžovatelkou v kasační stížnosti staví vůči uplatněným námitkám ucelený argumentační systém ve smyslu aprobovaném Ústavním soudem např. v nálezu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 4085/17 (srov. odst. 72 odůvodnění odkazovaného nálezu).
[43] Zákonem předvídaným předmětem řízení o kasační stížnosti je přezkum přípustně napadeného soudního rozhodnutí, a to na základě uplatněných kasačních důvodů dle § 103 odst. 1 s. ř. s. (a k nim předestřené argumentace stěžovatele a případně dalších účastníků řízení). Mimo tento rámec přezkoumává Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí prizmatem ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s.
[44] Nejvyšší správní soud v prvé řadě shledává odůvodnění napadeného rozsudku nelogicky strukturovaným. Pokud byla v řízení před městským soudem kvalifikovaně nastolena otázka zániku odpovědnosti za správní delikt ve smyslu § 27d odst. 3 ZSÚD, měl se městský soud touto námitkou zabývat přednostně, neboť zánik odpovědnosti za předmětné jednání je podmínkou zcela zásadní pro otázku zákonnosti napadených správních rozhodnutí. V souvislosti s tím je samozřejmě nezbytné nejprve určit, zda správní řízení, které stěžovatelka v této věci dne 15. 5. 2013 s žalobcem zahájila, bylo řízením o správním deliktu ve smyslu § 27d odst. 3 ZSÚD. Městský soud však v napadeném rozsudku nejprve konstatuje, že výrokem prvostupňového rozhodnutí specifikované porušení právních povinností družstevní záložny považuje za podložené a prokázané, dále se věnuje zákonnosti vyhlášky České národní banky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřeného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstvech a obchodníků s cennými papíry, posléze aplikovatelnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. 6. 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012, neprovedení žalobcem navrhovaných svědeckých výpovědí ve správním řízení apod. Až poté městský soud přistoupil k rozsáhlému hodnocení přiměřenosti odnětí povolení, dále k poněkud nejednoznačné výtce vůči stěžovatelce ohledně uloženého předběžného opatření (které ostatně přímo s napadenými rozhodnutími nesouviselo). Po všech uvedených úvahách teprve městský soud hodnotí uložené opatření prizmatem čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy zda splňuje kritéria pro klasifikaci jakožto trestní sankce. Městský soud došel k závěru, že odnětí povolení v tomto smyslu trestní sankcí je, a proto se na řízení o odnětí povolení uplatní ustanovení § 27d odst. 3 ZSÚD.
[45] Městský soud v odst. 57 a násl. napadeného rozsudku navíc hodnotí pouze první ze žalobci vytýkaných jednání, a sice poskytnutí úvěrů ke splacení dalších členských vkladů, ve vztahu k počátku běhu lhůty pro zahájení řízení o správním deliktu (§ 27d odst. 3 ZSÚD). Žádným způsobem se ale již nevěnoval druhému žalobci vytýkanému jednání, tj. směnečným obchodům. Není přitom rozhodné, zda žalobní námitka zániku odpovědnosti byla uplatněna pouze ve vztahu k poskytnutí úvěrů ke splacení dalších členských vkladů; posouzení zániku odpovědnosti (de facto práva České národní banky postihnout subjekt za deliktní jednání) je natolik zásadním momentem žalobního řízení, že je k němu soud povinován i nad rámec žalobních bodů (per analogiam nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Od uvedeného pochybení městského soudu by bylo možné odhlédnout, avšak nikoli za situace, kdy k tomuto přistupuje pochybení další. Městský soud totiž z jím shledané „prekluze jednání spočívajícího v tzv. finanční asistenci“ nevyvozuje žádný srozumitelný závěr. Městský soud neměl v takovéto situaci obsáhle pojednávat o přiměřenosti sankce, nýbrž měl jasně definovat jím shledané pochybení stěžovatelky jakožto podstatné porušení ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], a zrušit prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí Bankovní rady se závazným právním názorem, že řízení má být ohledně skutku popsaného ve výrokové části A. (i.) prvostupňového rozhodnutí zastaveno. Také v této souvislosti se stává patrným výše zmíněné pochybení městského soudu, když se nezabýval otázkou zániku odpovědnosti za jednání spočívající ve směnečných obchodech [výroková část A. (ii.)].
[46] Lze přisvědčit stěžovatelce, že ve světle odůvodnění napadeného rozsudku je nejisté, jakým způsobem má reflektovat takto nelogicky strukturovaný právní názor městského soudu; tím spíše, není-li z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, zda byl ve skutečnosti důvodem ke zrušení rozhodnutí Bankovní rady (byť přinejmenším závěr o zániku odpovědnosti měl vést městský soud dle § 78 odst. 3 s. ř. s. také ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, k čemuž nedošlo) zánik odpovědnosti žalobce za přinejmenším jeden ze stěžovatelkou vytýkaných skutků, nebo současně konstatovaná nepřiměřenost odnětí povolení. Městský soud rovněž srozumitelným způsobem nevyjádřil, zda přiměřenost uloženého opatření nebyla stěžovatelkou v obou rozhodnutích nedostatečně odůvodněna, a tuto vadu lze odstranit v dalším řízení o rozkladu, nebo zda je opatření na základě obou skutků (je přitom otázkou, zda skutečně obou skutků, když za úvěrování dalších členských vkladů měla žalobcova odpovědnost zaniknout) zjevně nepřiměřené samo o sobě.
[47] Již výše vytknuté nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku jsou důvodem pro jeho zrušení. Nejvyšší správní soud však s ohledem na zásadu procesní ekonomie považuje za vhodné vypořádat také stížní námitky sporující věcnou správnost městským soudem zaujatého právního názoru, zejména pak závěrů o „prekluzi jednání spočívajícího v tzv. finanční asistenci“ a nepřiměřenosti odnětí povolení. Výše konstatovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku totiž nebrání posouzení těchto dílčích právních závěrů.
[48] Jak již uvedeno výše, otázku zániku odpovědnosti považuje Nejvyšší správní soud za klíčovou. Podle § 27d odst. 3 ZSÚD platí, že „[o]dpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán.“ V rozhodném znění jsou přitom ustanovení § 27d ZSÚD označena nadpisem „Společná ustanovení ke správním deliktům.“ Jako „Sankce“ jsou pak označena ustanovení § 27a až § 27d tohoto zákona a řadí se mezi ně ustanovení o přestupcích fyzických osob, správních deliktech právnických osob (družstevní záložny, resp. jiné právnické osoby) a výše zmíněná společná ustanovení ke správním deliktům. Zcela mimo uvedený rámec pak stojí ustanovení § 28 ZSÚD, které stanoví výčet oprávnění České národní banky v případě zjištění nedostatku v činnosti družstevní záložny. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že systematika tohoto právního předpisu hovoří jednoznačně pro distinkci mezi řízením o správním deliktu na straně jedné a správním řízením o řešení nedostatku v činnosti družstevní záložny na straně druhé. Ostatně městský soud totéž konstatuje v odst. 45 napadeného rozsudku, když uvádí, že „[o]patření k nápravě je totiž zásadně ukládáno za účelem ukončení protiprávního jednání či odstranění protiprávního stavu vzniklého porušením právní povinnosti; jedná se tedy o tzv. nápravný prostředek správního dozoru, jímž je sledován jiný cíl než sankcí. S tímto rozlišením plně koresponduje i systematika zákona o družstevních záložnách...“. Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že sankcí za správní delikt je v tomto smyslu pokuta, zatímco nápravné opatření dle § 28 ZSÚD je spojeno primárně s porušením právní povinnosti družstevní záložny, nikoli s její deliktní odpovědností.
[49] Městský soud v odst. 57 napadeného rozsudku navzdory výše uvedenému konstatoval, že „[v] případě, když bude soud na uložené opatření nahlížet jako na ‚trestní sankci‘, pak s ohledem na § 27d odst. 3 zákona o družstevních záložnách má vytýkané jednání tzv. finanční asistence za prekludované.“ Dále se už zabýval pouze určením počátku běhu lhůty pro zahájení řízení dle uvedeného zákonného ustanovení. Nejvyšší správní soud však v odůvodnění napadeného rozsudku nenalezl jakoukoli argumentační spojnici mezi závěrem městského soudu, že odnětí povolení působit jako družstevní záložna je třeba pojmout jako trestní sankci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na straně jedné, a závěrem o aplikovatelnosti § 27d odst. 3 ZSÚD na řízení o uložení nápravného opatření při zjištění nedostatku v činnosti družstevní záložny na straně druhé. Nezbývá tak než usuzovat, že městský soud považuje každé opatření, které shledává podřaditelným pod autonomní pojem „trestní obvinění“ dle čl. 6 odst. 1 EÚLP, za správní delikt dle § 27a až § 27d ZSÚD. Nejvyšší správní soud však tento názor nesdílí.
[50] Nejvyšší správní soud se shoduje se stěžovatelkou v tom, že na správní řízení dle § 28 ZSÚD se nepoužijí ustanovení o zániku deliktní odpovědnosti dle § 27d odst. 3 tohoto zákona. Podstatou řízení o uložení nápravného opatření není trestní postih družstevní záložny, nýbrž v návaznosti na závažnost zjištěných nedostatků zajistit nápravu v širším slova smyslu, to jest buďto nápravu činnosti se zachováním družstevní záložny tam, kde je to možné, nebo nápravu v podobě odnětí povolení tam, kde se prvně uvedený postup nejeví být efektivní. Předmětem zmíněné „nápravy“ tak nemusí být nutně právě činnost družstevní záložny, přesahují-li škodlivé účinky zjištěných nedostatků její interní sféru. Nejvyšší správní soud připomíná, že mezi nejobecnější zákonem vymezené cíle České národní banky nepatří jakási „péče“ o individuální finanční instituce. Tyto jsou stále ve své podstatě osobami soukromého práva a státní ingerence v podobě dohledu a zákonem stanovených pravomocí České národní banky nesleduje účel jejich prosperity, nýbrž důležitý veřejný zájem na cenové stabilitě, finanční stabilitě a bezpečném fungování finančního systému v České republice (srov. obecně § 2 odst. 1 věta první zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). Právě ukládání nápravných opatření je konkrétním aplikačním projevem uvedeného poslání. Nejvyšší správní soud na okraj podotýká, že není vyloučeno, aby určitý nedostatek v činnosti družstevní záložny naplňoval rovněž skutkovou podstatu správního deliktu dle § 27b ZSÚD. V návaznosti na konkrétní jednání družstevní záložny tak mohou simultánně probíhat dvě samostatná řízení, a sice řízení o nápravném opatření a řízení o správním deliktu družstevní záložny.
[51] Nejvyšší správní soud shledává v podstatných rysech přiléhavým stěžovatelčin odkaz na rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 79. Podle tohoto rozsudku „[r]ozhodnutí o odnětí licence totiž není rozhodnutím ve věci správního trestání. Městský soud k tomuto správnému závěru dospěl na základě rozsudku NSS ze dne 19. 2. 2015, č. j. 9 As 202/2014 – 236, publ. pod č. 3193/2015 Sb. NSS.“ Oba citované rozsudky pojednávají v zásadě srovnatelné situace, a sice odnětí povolení právnické osobě k provozování činnosti, které mají v případech družstevních záložen, komoditních burz i bank obdobné následky. Žalobce sice správně poukazuje, že v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 79, Nejvyšší správní soud neřešil přímo otázku aplikace prekluzivní lhůty dle § 27d odst. 3 ZSÚD, nicméně nic to nemění na skutečnosti, že se s odkazem na výše zmíněný rozsudek ztotožnil se závěrem, že rozhodnutí o odnětí povolení (licence) není rozhodnutím ve správním trestání. Stejně tak jím není ani rozhodnutí dle § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD, neboť se jedná o jedno z „mocenských oprávnění, kterými mohou velmi účinně prosadit plnění právních povinností, zabránit jejich dalšímu porušování nebo odstranit protiprávní stav (např. exekuční prostředky, možnost bezprostředních zásahů, oprávnění zakázat určité činnosti, vyloučit věci z užívání, zastavit provoz, zrušit, pozastavit, omezit vydaná povolení, rozhodnout o odstranění nepovolené stavby, vyslovit zákaz pobytu cizince z důvodu nedodržování stanovených povinností). Plnění právních povinností ve veřejné správě lze proto zajistit i jinými způsoby než správními tresty. Odejmutí státního povolení k provozu komoditní burzy je nápravným institutem státního dozoru, nikoli primárně nástrojem správního trestání“, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve výše odkazovaném rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 9 As 202/2014 – 236 (pro stručnost lze odkázat na odst. 88 až 93 citovaného rozsudku). Městský soud tedy pochybil, když na zahájení řízení o odnětí povolení působit jako družstevní záložna aplikoval § 27d odst. 3 ZSÚD. Příslušná kasační námitka je tedy důvodná, a proto i z tohoto důvodu je na místě napadený rozsudek zrušit.
[52] Stěžovatelce je nutno taktéž přisvědčit v tom, že městský soud pochybil, označil-li odůvodnění odnětí povolení za nedostatečné, resp. shledal-li odnětí povolení nepřiměřeným. Již samotné prvostupňové rozhodnutí stěžovatelky se věnuje odůvodnění volby předmětného nápravného opatření (odnětí povolení) velmi podrobně, s tím, že sice neakcentuje explicitně otázku přiměřenosti zvoleného opatření, nýbrž závažnosti protiprávního jednání žalobce. Nejvyšší správní soud nicméně považuje za zřejmé, že se jedná o dvě strany téže mince. S ohledem na výše podaný výklad je proto zcela správné zaměření odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na otázku závažnosti zjištěných nedostatků, která je ostatně zákonným předpokladem pro odnětí povolení jakožto nejrazantnějšího prostředku nápravy.
[53] Stěžovatelka v odst. 550 a 551 prvostupňového rozhodnutí přehledně shrnuje důvody, pro které dospěla k závěru, že mírnější forma opatření nemohla v případě žalobce naplnit svůj účel. Mezi nimi převládá nemožnost provádět efektivní dohled nad žalobkyní, která založila své podnikání na utajování skutečné podstaty jí realizovaných transakcí. Nejvyšší správní soud se s uvedeným ztotožňuje a dodává, že důvěryhodnost a transparentnost družstevní záložny vůči České národní bance jakožto dohledovému orgánu jsou zcela klíčové pro volbu konkrétního nápravného opatření v případě zjištění nedostatku. Nemusí přitom platit paušálně, že každý zjištěný nedostatek v činnosti družstevní záložny způsobuje její nedůvěryhodnost či netransparentnost. Jejich ztráta nicméně bude následovat zpravidla tehdy, bude-li zjištěný nedostatek v činnosti zjevně úmyslný a systematický. Tak je tomu i v nyní posuzované věci. Z podkladů shromážděných stěžovatelkou ve správním spise je zcela zřejmé, že v šesti případech poskytl žalobce formou úvěru finanční prostředky, kterými byly v konečném důsledku splaceny další členské vklady. Stěžovatelkou pečlivě zdokumentovaný postup, jímž tak žalobce činil, nikterak nevylučuje, že konkretizovaných šest případů mohlo dosti dobře představovat toliko špičku ledovce uvedeného typu aktivit. Společné znaky stěžovatelkou zmapovaných úvěrování dalších členských vkladů rozhodně svědčí o systémovosti a značné promyšlenosti předmětného jednání. Očividný důraz na jejich zastření rovněž dokladuje, že žalobce si byl protiprávnosti a škodlivosti svého jednání dobře vědom.
[54] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že z obsahu správního spisu je zřejmá mimořádná náročnost rozklíčování šesti transakčních řetězců využívajících jako prostředníků dalších obchodních společností spadajících do sféry vlivu žalobce. Lze důvodně předpokládat, že v rámci své standardní dohledové činnosti by stěžovatelka bez přispění informací neidentifikované třetí osoby znalé vnitřních poměrů žalobce nebyla s to předmětný nedostatek v činnosti družstevní záložny odhalit. Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s výtkou městského soudu spočívající v tom, že skutečný rozsah nedostatku v činnosti žalobce nebyl stěžovatelkou postaven najisto. Stěžovatelka tuto skutečnost v prvostupňovém rozhodnutí sama přiznává a hodnocení závažnosti těch nedostatků, které byly zjištěny, staví nikoli na jejich kvantitativním rozměru, nýbrž na způsobu jeho vzniku, provedení, zastření a typové škodlivosti. Nejvyšší správní soud v takové konstrukci důvodů prvostupňového rozhodnutí neshledává jakékoli pochybení. Pokud by měl být vylíčený názor městského soudu doveden ad absurdum, bylo by nezbytné trvat na kompletním posouzení všech obchodních aktivit žalobce, což je požadavek zjevně nepřiměřený a nadbytečný; následný zásah dohledového orgánu by kvůli takto komplikovanému „vyšetřování“ mohl přijít pozdě, čímž by byl smysl dohledové činnosti České národní banky nad činností družstevních záložen v individuálním případě zmařen.
[55] Nejvyšší správní soud opětovně odkazuje na svůj rozsudek ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71, v němž konstatoval, že k odnětí bankovní licence není mj. zákonem či Listinou základních práv a svobod vyžadováno provedení testu proporcionality, nýbrž přesvědčivé vysvětlení, proč správní orgán přistoupil právě k tomuto opatření. Pro nyní posuzovanou věc podle § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD platí, že stěžovatelka je oprávněna k odnětí povolení působit jako družstevní záložna „podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku“. Stěžovatelka již v prvostupňovém rozhodnutí přesvědčivě popsala nebezpečnost porušování obezřetnostních pravidel při podnikání družstevní záložny. Úmyslnost, důmyslné zastírání, opakování toho samého způsobu jednání v několika případech (indikující jeho větší rozsah a jistou „obvyklost“ v rámci fungování žalobce) a veskrze náhodné odhalení žalobcova počínání přitom byly stěžejními momenty pro individuální posouzení způsobu provedení a závažnosti jeho protiprávního jednání. Stěžovatelka tedy řádně posuzovala obě zákonné podmínky pro odnětí povolení, přičemž srozumitelným způsobem vysvětlila důvody opodstatňující reagovat na zjištěné nedostatky odebráním povolení působit jako družstevní záložna.
[56] Pokud jde o žalobci vytýkané zakázané směnečné obchody, Nejvyšší správní soud má za to, že městský soud tuto problematiku vytrhl z kontextu celku odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. V první řadě je třeba uvést, že zákonem chráněný zájem spočívá především ve stabilitě družstevních záložen, s čímž je spojen požadavek na dodržování obezřetnostních standardů jejich podnikání s finančními prostředky svých členů. Již samotné nedodržení obezřetnostních pravidel je proto protiprávním jednáním, které je v rozporu se zájmem chráněným uvedeným zákonem. Za takové situace není nezbytně nutné, aby neobezřetné obchody družstevní záložnu skutečně destabilizovaly. Pokud by tomu tak mělo být, předmětná právní úprava by logicky nemohla plnit svou preventivní funkci. Městský soud krom toho pominul, že v důsledku samofinancování dalších členských vkladů nebylo lze přesně určit skutečnou výši „zdravého“ základního kapitálu žalobce, a tudíž ani exaktně vyčíslit míru porušení limitů angažovanosti. Podstatné je rovněž to, že žalobce nakupoval směnky také prostřednictvím jím fakticky ovládaných společností, čímž se dále snažil svou angažovanost v tomto směru zastírat (jak stěžovatelka pojednala zejména v odst. 280 a násl. prvostupňového rozhodnutí). I v tomto směru tedy jeho protiprávní jednání vykazovalo výše zmíněné znaky promyšlenosti, což je činí taktéž velmi závažným a ve spojení se samofinancováním dalších členských vkladů odůvodňuje odnětí povolení působit jako družstevní záložna.
[57] Je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že případný vstup investora sice může řešit eventuální špatnou finanční kondici družstevní záložny, nicméně taková okolnost nebyla stěžovatelkou vůbec tvrzena. Jak Nejvyšší správní soud uvedl výše, porušením zákona je již samotné nedodržování obezřetnostních pravidel, nedostatečný (resp. fiktivní kapitál) je pak už toliko důsledkem takového počínání. Způsob, jakým k porušení obezřetnostních pravidel žalobce dospěl, přitom zakládá zásadní pochybnosti o v řízení nezkoumaných obchodních aktivitách žalobce, aniž by byla dána dostatečná záruka, že se žalobce takového jednání do budoucna vyvaruje. Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že žalobcovo systematické porušování právních povinností bylo stěžovatelkou rozkryto patrně na základě anonymně poskytnuté interní informace, bez níž by pravděpodobně zůstalo neodhaleno. Žalobce tak byl schopen de facto eliminovat účinný dohled České národní banky. Ani jeho následné vystupování ve správním řízení neukazovalo, že by v budoucnu bylo opakování podobného závažného a úmyslného protiprávního jednání nepravděpodobné. Česká národní banka by tak byla v podstatě nucena v rámci méně razantního opatření, nežli právě odnětí licence, dlouhodobě věnovat hospodaření žalobce v rámci dohledu extrémní pozornost a nahlížet na žalobce jako na vysoce rizikový subjekt finančního trhu, nebo spoléhat na pravidelný přísun interních informací obdobné podrobnosti, jako tomu bylo v případě výše zmíněného anonymního podání. Takový stav považuje Nejvyšší správní soud za neudržitelný, a tedy odůvodňující odnětí povolení působit jako družstevní záložna. Výkon licencované činnosti významné pro stabilitu finančního systému je natolik citlivá otázka, že opravňuje v odůvodněných případech razantní preventivní postupy; mezi nimi také odnětí licence.
[58] Typickým příkladem situací, kdy je zásah regulátora, jenž spočívá ve vyřazení dohlíženého subjektu z působení na regulovaném trhu, zákonným a povaze věci zcela odpovídajícím zásahem, je právě případ žalobce. Jeho fungování na tomto trhu se vyznačovalo opakovaným, závažným a především s rozmyslem činěným podvodným jednáním proti základním pravidlům obezřetného chování bank. Z toho, co stěžovatelka zjistila, je patrné, že úmyslné porušování uvedených pravidel nebylo ojedinělým či izolovaným pochybením, nýbrž součástí „firemní kultury“ žalobce. Trh, jenž podléhá regulaci stěžovatelkou, je přitom základním pilířem stability finančního systému ČR. Existuje silný veřejný zájem na tom, aby na tomto trhu působily pouze takové subjekty, které důsledně a poctivě dodržují pravidla pro tento trh stanovená regulátorem a neobcházejí je. Uvedený veřejný zájem je dán zvláštní povahou daného trhu, jejímž klíčovým prvkem je požadavek důvěryhodnosti bank jako institucí přijímajících peníze (zejména vklady) od veřejnosti a půjčujících je na finančním trhu zejména formou úvěrů. Banky jsou v tomto ohledu pilířem, jakýmsi centrálním bodem, finančního systému a je na ně třeba klást v rámci tohoto systému obecně vzato nejpřísnější nároky. Zákonodárce od bank očekává (a stanovuje jim jako povinnost, viz podrobnou a z ekonomických i organizačních hledisek pro banky velmi přísnou právní úpravu bankovních licencí), že budou svou činnost provádět obezřetně, podle pravidel stanovených regulátorem, a to i za cenu nižšího zisku nebo toho, že některé podnikatelské příležitosti nebudou moci v důsledku pravidel obezřetnosti využít nebo využít zcela. Hospodaření bank se nese ve znamení důrazu na jejich stabilitu, solventnost, robustnost a schopnost i za velmi obtížných podmínek dostát svým závazkům. To předpokládá silnou prevenci tržních rizik, diverzifikaci obchodních aktivit (tedy mj. rozložení úvěrové angažovanosti banky mezi velké množství navzájem ekonomicky nezávislých subjektů) a vyvarování se jednání, která podle ekonomické zkušenosti častěji vedou k ohrožení ekonomické stability banky. Proto je mimořádně důležité, aby banky postupovaly přísně podle pravidel sektorové regulace a některé transakce vůbec neprováděly. Jestliže banka nehodlá uvedená pravidla respektovat, není pro ni na tomto regulovaném trhu místo.
[59] Toliko na okraj Nejvyšší správní soud odkazuje opětovně na svůj rozsudek ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71, kde konstatoval, že „[p]ředběžné opatření je obecně upraveno v § 61 odst. 1 správního řádu jako možný procesní postup, k němuž může správní orgán přistoupit v rámci svého správního uvážení. Správní soudy se při jeho přezkumu zaměřují na to, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Co se týče soudního přezkumu tohoto předběžného opatření, ztotožňuje se soud se závěrem, že na ně nedopadá výluka podle § 70 písm. b) s. ř. s., jak konstatoval městský soud v návaznosti na aplikaci kritérií vyjádřených v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, publ. pod č. 1982/2010 Sb. NSS.“ Vzhledem k tomu, že žaloba, o které městský soud napadeným rozsudkem rozhodl, nesměřovala proti rozhodnutí o předběžném opatření, nemělo být předběžné opatření městským soudem v napadeném rozsudku posuzováno, neboť nebylo předmětem řízení.
[60] V poslední řadě je třeba zmínit, že žalobce podal dne 16. 1. 2019 návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Nejvyšší správní soud uložil likvidátorovi žalobce, aby se až do právní moci meritorního rozhodnutí o kasační stížnosti zdržel všech právních jednání a jiných úkonů za žalobce sledujících účel likvidace, přičemž tyto úkony žalobce dále příkladmo vyčetl. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a ve věci samé rozhodl přednostně a s nejvyšším urychlením, tj. mimo pořadí předpokládané § 56 odst. 1 věty před středníkem s. ř. s., neboť k tomu existovaly závažné důvody. Ty spočívaly jednak ve vysoké intenzitě sporu mezi žalobcem a stěžovatelkou, jenž se v řízení před Nejvyšším správním soudem projevoval setrvalou a intenzívní procesní aktivitou zejména žalobce, včetně návrhů na předběžná opatření. Dále, a především, spočívaly v povaze předmětu sporu – v posledku šlo o setrvání žalobce na přísně regulovaném bankovním trhu, jenž je základním a strategicky mimořádně důležitým pilířem stability a důvěryhodnosti českého finančního systému. Z těchto důvodů se jevilo se rozhodování o uvedeném návrhu na vydání předběžného opatření v konečném důsledku neefektivním a účelným a vhodnějším řešením bylo přednostní rozhodnutí ve věci samé.
V. Závěr a náklady řízení
[61] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. V souladu s § 110 odst. 1 větou první před středníkem s. ř. s. proto napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku bude městský soud v dalším řízení vázán. Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že na správní řízení o odnětí povolení působit jako družstevní záložna nedopadá ustanovení § 27d odst. 3 ZSÚD, dále že nápravné opatření dle § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD bylo stěžovatelkou dostatečně odůvodněno a stěžovatelka při jeho uložení nevybočila z mezí správního uvážení, a konečně že rozhodnutí o předběžném opatření nebylo předmětem řízení o žalobě. Krom toho bude také na městském soudu, aby v dalším řízení posoudil podle okolností ty žalobní body, které v napadeném rozsudku s ohledem na zásadu procesní ekonomie nevypořádal.
[62] S ohledem na § 110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti městský soud v novém rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Právní věta
I. Oprávnění České národní banky odejmout povolení působit jako družstevní záložna [§ 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění zákona č. 303/2013 Sb.] mohlo být podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku v činnosti družstevní záložny prvním ve věci přijatým opatřením tohoto dohledového orgánu, a nemuselo mu tedy nezbytně předcházet mírnější opatření dle výčtu obsaženého v § 28 odst. 1 tohoto zákona.; II. Rozhodnutí České národní banky o odejmutí povolení působit jako družstevní záložna není rozhodnutím ve věci správního deliktu družstevní záložny ve smyslu § 27b zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, a proto se neuplatní ustanovení § 27d odst. 3 tohoto zákona o zániku odpovědnosti za správní delikt.
Usnesení ze dne 11. 10. 2018
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem [adresa] Brno, zastoupený JUDr. Liborem Němcem Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Af 31/2014 – 500, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
I. Úvod
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaná, jakožto stěžovatelka, domáhá zrušení shora označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo k žalobcovu návrhu zrušeno shora označené rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110 (dále jen „rozhodnutí bankovní rady“).
[2] Rozhodnutím Rady byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2014, č. j. 2014/3539/570, sp. zn. Sp/2013/148/573 (dále jen „rozhodnutí žalované“), jímž bylo žalobci dle § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném pro rozhodnutí bankovní rady (dále jen „zákon o družstevních záložnách“), odňato povolení působit jako družstevní záložna, stejně jako uloženo zdržet se ve výroku rozhodnutí specifikovaných činností (zejména uzavírání smluv o úvěru, dodatků k takovým smlouvám, přijímání vkladů a základních členských vkladů, pořizování aktiv s přiřazenou rizikovou váhou větší než 0%, zcizování aktiv či jejich zatěžování právy třetích osob).
II. Stručné shrnutí návrhu na přiznání odkladného účinku
[3] Stěžovatelčino podání obsahující kasační stížnost zahrnovalo i rozsáhle odůvodněný návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelka v tomto návrhu uvedla, že účinky napadeného rozsudku ohrožují veřejné zájmy mimořádné důležitosti, neboť namísto likvidátora (jmenovaného žalobci soudem v důsledku pozbytí povolení působit jako družstevní záložna) budou záležitosti žalobce spravovat jeho původní představitelé, přičemž existují obavy, že dojde k jednání, které bude na úkor schopnosti žalobce plnit jeho závazky, resp. na úkor jeho věřitelů. V současné době je největším věřitelem žalobce Garanční systém finančního trhu (dále jen „GSFT“). Nakládání s prostředky GSFT považuje stěžovatelka za předmět veřejného zájmu, neboť jsou tvořeny příspěvky všech bank a družstevních záložen. V případě nedostatku likvidity pro náhrady pojištěných vkladů v podstatě za tyto závazky ručí stát, neboť je zavázán k zajištění funkčnosti GSFT. Dalším efektem napadeného rozsudku je faktické obnovení žalobcova povolení k činnosti, jehož podstatou je přijímání vkladů od veřejnosti (tj. od velkého množství drobných střadatelů) a následné nakládání s těmito penězi, a to žalobcem, který podle stěžovatelky nesplňuje ani nejzákladnější podmínky pro získání povolení k činnosti a pro obezřetný výkon této činnosti. V průběhu správního řízení bylo zjištěno a prokázáno, že účetní výkazy žalobce neobsahují věrné zobrazení skutečnosti, nelze spolehlivě stanovit hodnotu kapitálové přiměřenosti žalobce a v minulosti došlo k vybudování utajované struktury obchodních společností, jejichž účelem bylo systematické porušování či obcházení zákonných povinností žalobcem. To vylučuje efektivní kontrolu nad činností žalobce, neboť likvidátorovi se i přes veškerou snahu dosud nepodařilo skutečný stav hospodaření žalobce rozkrýt. Důsledkem je též skutečnost, že auditor žalobce pravidelně od zahájení likvidace ve své zprávě o ověření účetní závěrky žalobce odmítá vyslovit svůj výrok, neboť není schopen získat dostatečné a vhodné důkazní informace.
[4] Stěžovatelka současně sdělila, že v očekávání doručení písemného vyhotovení napadeného rozsudku a jeho právních důsledků již dne 29. 6. 2018 zahájila s žalobcem nové správní řízení sp. zn. Sp/2018/237/573 o nedostatcích v řídícím a kontrolním systému žalobce, v jehož rámci vydala rozhodnutí o předběžném opatření č. j. 2018/84013/570, kterým omezila žalobce tak, aby nedocházelo k výkonu činnosti, pro niž nesplňuje zákonem stanovené předpoklady. Další předběžná opatření byla dne 19. 7. 2018 vydána pod č. j. 2018/89595/570 a 2018/89792/570. Pouze Nejvyšší správní soud však může přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti zajistit, aby za žalobce nemohly nadále jednat osoby, které nepředstavují záruku řádného nakládání s majetkem žalobce. V důsledku napadeného rozsudku totiž mohou orgány žalobce jednak vykonávat bankovní činnost, stejně jako opětovně nakládat s majetkovými hodnotami způsoby nevyžadujícími výše zmíněné povolení. Stěžovatelka dále uvádí, že žalobce již v minulosti nerespektoval uložená předběžná opatření, resp. tato obcházel a členové představenstva žalobce již v minulosti své povinnosti při správě žalobcova majetku porušovali, jak dokládá jejich nynější trestní stíhání Policií České republiky. I přes předběžným opatřením ze dne 15. 5. 2013, č. j. 2013/5637/570, uložený zákaz zcizování aktiv či jejich zatěžování právy třetích osob žalobce za nestandardních okolností převedl kmen 125 úvěrových pohledávek v celkové hodnotě 2,7 miliardy Kč na společnost LLAINFAIR CARAINION CWNI DALIANNOL LTD, a to bez jakéhokoli protiplnění reálně vyplaceného žalobci. Tento převod je v současné době předmětem soudního přezkumu v občanskoprávním řízení a vyšetřování ze strany Policie České republiky, která v této věci obvinila konkrétní osoby – bývalé i současné členy představenstva žalobce. Dále žalobce ještě před zahájením správního řízení nabyl na základě kupní smlouvy za kupní cenu ve výši 110 milionů Kč lukrativní nemovitost Palác Edison (Praha 1). Dne 29. 5. 2018 byla tato nemovitost sepsána do všeobecné konkurzní podstaty společnosti GALLEGOS s.r.o. se sídlem ve Slovenské republice. I přes vydané předběžné opatření byla tedy předmětná nemovitost vyvedena z majetku žalobce někdy v průběhu roku 2013, a to patrně prostřednictvím smlouvy o převodu části podniku. I přes značně nepřehlednou majetkovou strukturu na transakci participujících společností proto existuje důvodné podezření, že Palác Edison byl takto v minulosti převeden na subjekty, které jsou ovládány členy žalobce nebo jsou se členy žalobce jinak propojeny. Stěžovatelka má tudíž za to, že předběžná opatření nejsou způsobilá dosažení účelu ochrany majetku žalobce a předcházení škodám na úkor jeho vkladatelů a ostatních věřitelů, včetně GSFT, a proto požaduje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, čímž se zamezí převzetí kontroly nad žalobcem jeho představenstvem.
[5] Stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 – 56, s tím, že nynější věc splňuje tam uvedené podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Podle stěžovatelky je ohrožena návratnost jí uhrazených finančních prostředků po případném zrušení napadeného rozsudku. Stěžovatelka dále uvádí, že ji městský soud napadeným rozsudkem v podstatě zavázal ke zrušení rozhodnutí žalované a zastavení řízení. Pozdější vyhovění kasační stížnosti, které by nebyl ovšem přiznán odkladný účinek, by tak mohlo vést ke dvěma odlišným rozhodnutím v téže věci. Stěžovatelka proto odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 6 As 61/2013 – 20. Stěžovatelka se taktéž dovolává principu předběžné opatrnosti a odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 As 128/2018 – 42.
[6] Stěžovatelka ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku dále vyzdvihla skutečnost, že žalobce fakticky nemůže vykonávat činnost družstevní záložny již od 15. 5. 2013, kdy došlo k vydání předběžného opatření, a případné obnovení činnosti je podmíněno provedením mnoha dalších zásadních technických, personálních a organizačních kroků a vynaložením značných finančních prostředků. Tyto kroky pak mohou být podniknuty, a finanční prostředky na ně vynaloženy, stejně dobře až po meritorním rozhodnutí o kasační stížnosti. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tedy pouze zachová současný status quo, a proto nepředstavuje újmu srovnatelnou s újmou, jež hrozí stěžovatelce a dalším osobám. Případná újma na straně žalobce (i kdyby k nějaké došlo) pak bude na rozdíl od újmy způsobené stěžovatelce a dalším osobám nepřiznáním odkladného účinku z povahy věci vždy napravitelná a vratná. Na straně žalobce nelze spatřovat újmu, která by byla nepoměrně větší než újma, jaká bezprostředně hrozí zejména GSFT a stěžovatelce jako osobám veřejného práva a jejich rozpočtům, pokud právní mocí napadeného rozsudku bude obnovena žalobcova činnost a možnost jeho předchozího vedení ovlivňovat nakládání s jeho majetkem. Žalobcova aktuální situace fakticky vylučuje okamžité obnovení výkonu činnosti družstevní záložny. Žalobcův zájem tedy spočívá v tom, aby bylo najisto postaveno, zda žalobou napadené rozhodnutí bylo zákonné a správné, či nikoli, přičemž tohoto stavu bude dosaženo až rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Přiznání odkladného účinku je plně v souladu s veřejným zájmem, neboť ve veřejném zájmu je, aby činnost družstevní záložny vykonávaly jen ty subjekty, které plní povinnosti stanovené zákonem o spořitelních a úvěrních družstvech a nad nimiž je stěžovatelce umožněno vykonávat efektivní dohled. U žalobce existuje reálné a intenzivní riziko, že účel ochrany majetku, který měl být dosažen odnětím povolení, potažmo likvidací žalobce, bude zmařen. Pokud by nakonec Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek, již by nebylo možné navrátit stav před vydáním kasační stížností napadeného rozsudku.
[7] Stěžovatelka podotýká, že dne 2. 6. 2014, tj. 20 dní před vydáním rozhodnutí bankovní rady a ještě za účinnosti předběžného opatření stěžovatelky, vydal Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky na základě značně nestandardních podkladů rozhodčí nález, kterým bylo určeno, že společnost TROWMART LIMITED (později LLAINFAIR CARAINION CWNI DALIANNOL LTD.), se sídlem 15 Stopher House, Webber St., SE 0RE London, United Kingdom (dále jen „LCCD“), je vlastníkem 125 pohledávek v celkové hodnotě přibližně 2,7 miliardy Kč. Tyto pohledávky tvořily téměř celý žalobcův úvěrový kmen. LCCD dosáhla určení vlastnictví pohledávek z titulu smlouvy označené jako „Agreement on Professional Assistence and Financial Assurance“ uzavřené dne 20. 11. 2002. Stěžovatelka má za to, že se jednalo o konstrukci sloužící k vyvedení úvěrového kmene formou uplatnění opčního práva LCCD, která navíc obcházela v té době účinné předběžné opatření stěžovatelky. Nadto podmínky opčního práva byly stanoveny ve zcela zásadním rozporu s obezřetným výkonem činnosti žalobce, resp. jakékoliv úvěrové instituce, když byly vymezeny tak, aby umožnily převod pohledávek za velmi neurčitých podmínek a umožnily rovněž převod pohledávek, které jsou při standardním způsobu řízení úvěrového rizika považovány za pohledávky s nejnižším stupněm rizika, tedy zdravých a kvalitních pohledávek. Rozhodčí nález rovněž stanovil, že na vlastnictví pohledávek nemá žádný vliv skutečnost, že LCCD neposkytla žalobci žádné protiplnění. Důvodem přiznání vlastnictví pohledávky LCCD bylo nesporné prohlášení stran před rozhodcem. Vyvstává tak otázka, zda se skutečně jednalo o řízení sporné či byl mezi „stranami sporu“ konsenzus. Dodatky č. 2 a č. 3 k výše zmíněné smlouvě, které umožnily uplatnění opčního práva a zároveň řešení sporů ze smlouvy před uvedeným rozhodčím soudem, podepsal jménem žalobce údajný R. S., trvale bytem v [adresa] který v žalobci nezastával žádnou oficiální funkci a podle informací žalované nemá žádné odborné zkušenosti v oblasti činnosti družstevních záložen. Žalobce byl podle § 6 odst. 10 zákona o družstevních záložnách povinen informovat stěžovatelku o předmětné opci, stejně jako o řízení tehdy probíhajícím u rozhodčího soudu a jeho skončení. Postoupením takového objemu pohledávek bez ekvivalentního protiplnění totiž přestaly žalobcovy závazky z přijatých vkladů být do značné míry kryty jeho aktivy, a byla tak ohrožena jejich návratnost. Žalobce však stěžovatelku o výše uvedených skutečnostech neinformoval. Stěžovatelka se o vydání rozhodčího nálezu dozvěděla až po zahájení likvidace od likvidátora dne 24. 7. 2014. Společnost LCCD je společností registrovanou v zahraničí, s neprůhlednou vlastnickou strukturou, se základním kapitálem 100 GBP tvořeným 100 akciemi vlastněnými osobou ruské národnosti žijící trvale na Kypru. Je rovněž jednou ze společností, které figurovaly ve stěžovatelkou rozklíčovaném řetězci převodů, které měly zakrýt skutečnost, že žalobce poskytoval úvěry ke splacení dalších členských vkladů. Stěžovatelka proto má silné důvody se domnívat, že společnost LCCD jednala v souladu s vůlí osob z vedení žalobce. LCCD přitom ihned po uplatnění opčního práva k pohledávkám žalobce oslovila úvěrové dlužníky s výzvou, aby plnili namísto žalobce jí. Nejen stěžovatelka, ale i orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že žaloba žalobce k rozhodčímu soudu ohledně předmětné opce LCCD byla pouze formálním krokem k získání alibi, neboť v řízení před rozhodcem byl žalobce zcela pasivní a v rozhodčím řízení v podstatě učinil zásadní okolnosti nespornými.
[8] Stěžovatelka prezentuje obavu, že osoby, které měly reálný vliv na řízení žalobce, se pokusí vyvést majetek likvidované záložny, přičemž tyto osoby k tomu nebudou váhat využít jakýchkoli prostředků, neboť od počátku likvidace činily veškeré kroky ke zmaření úsilí o řádné zjištění žalobcova majetku, které je podmínkou řádné správy tohoto majetku. Stěžovatelka podotýká, že několik měsíců před vstupem žalobce do likvidace došlo k vymazání významné části úvěrových případů ze žalobcova bankovního informačního systému OBS (v hodnotě cca 1 miliardy Kč). Žalobce nepředložil originály úvěrové dokumentace, pouze kopie v částečném rozsahu. Nadto žalobce před vstupem do likvidace archivoval pouze fragmenty dokumentace, navíc nestandardním způsobem u zahraničního subjektu. Před převzetím informačního systému likvidátorem navíc dosud nezjištěná osoba zničila záznamy v žalobcově informačním systému.
[9] Stěžovatelka rovněž s ohledem na očekávané snahy představenstva žalobce o vyvedení majetku žalobce uvádí, že dne 25. 4. 2014 bylo zahájeno na základě věřitelského návrhu insolvenční řízení (v němž však doposud nebylo z procesních důvodů rozhodnuto ani o úpadku). Po podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení se žalobcem, což bylo ještě v průběhu správního řízení vedeného žalovanou, došlo k uzavření pracovních smluv se členy jeho orgánů (představenstvo, úvěrová komise). Tyto pracovní smlouvy byly za žalobce podepsány vzájemně členy představenstva. Prudký nárůst osobních nákladů lze poměrně dobře dokumentovat na členovi kontrolní komise Mgr. Ing. P. B., který do října roku 2013 pobíral odměnu 25 000 Kč měsíčně, přičemž od 1. 10. 2013 (v době, kdy žalobcova činnost již byla utlumena předběžným opatřením stěžovatelky) vzrostla jeho odměna šestinásobně na 150 000 Kč. Ze strany těchto osob jde nepochybně o vytvoření pohledávek za žalobcem z pracovněprávních vztahů, které jsou zvýhodněné v případném insolvenčním řízení. Ze strany výše uvedených osob byly podány proti žalobci žaloby o zaplacení údajně dlužné mzdy v celkové výši cca 11 657 644 Kč. V případě ukončení likvidace hrozí značné nebezpečí, že dojde k uznání těchto v podstatě fingovaných mzdových nároků, které likvidátor popírá. Od ledna 2014 do června 2014 (tj. opět v době správního řízení, kdy byla dočasnými opatřeními žalované utlumena dispozice žalobce s majetkem) dále uhradil žalobce za právní služby celkovou částku 131 milionů Kč, což činí téměř 22 milionů Kč za měsíc. Od července 2013 do prosince 2013 přitom činily průměrné měsíční náklady na tyto služby cca 3 miliony Kč, v předchozích obdobích cca 1 milion Kč měsíčně. V tomto případě je vidět značný nárůst plateb za právní služby. Od ledna 2014 rovněž došlo ke značnému nárůstu mzdových nákladů, když mzdové náklady narostly cca dvojnásobně z částky 0,7 milionu Kč měsíčně na částku cca 1,5 milionu Kč měsíčně, ač byla činnost žalobce jako družstevní záložny již značně omezena. Od října 2013 rovněž došlo ke značnému nárůstu nákladů na odměny statutárních orgánů, když celkové odměny statutárních orgánů narostly cca pětinásobně z částky 0,2 milionu Kč měsíčně na částku více než 1 milion Kč měsíčně. Ačkoliv za znalecké služby hradil žalobce průměrně cca 0,2 milionu Kč měsíčně, za měsíce březen – květen 2014 uhradil za znalecké služby částku 33,2 milionu Kč. V období od února do května 2014 došlo rovněž k úhradě více než 52 milionů Kč na poplatky za rozhodčí řízení vedená na Slovensku. Z výše uvedeného je patrné, že žalobce neváhal v době bezprostředně hrozícího odnětí povolení k činnosti a za účinnosti předběžného opatření stěžovatelky, jehož cílem bylo zajištění návratnosti vkladů a udržení finanční stability žalobce, vygenerovat nepřiměřeně vysoké provozní náklady v řádu stovek milionů Kč. Velkou část těchto nákladů nyní rozporuje likvidátor. V současné době je tak vedena řada soudních řízení, v nichž má být přezkoumána oprávněnost těchto nároků; bude-li obnovena působnost statutárních orgánů, nelze předpokládat, že tato řízení skončí ku prospěchu žalobce, resp. jeho majetkové podstaty, neboť z důvodu neprůhledné struktury žalobce tu není nikdo, kdo by mohl zájmy žalobce a jeho řadových členů efektivně hájit. Snaha likvidátora tudíž v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti může přijít vniveč.
[10] Stěžovatelka vede se žalobcem spor, kterým se žalobce žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2014 domáhá náhrady škody více než 1,6 miliardy Kč z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu spojeného s vydáním předběžného opatření stěžovatelkou ze dne 15. 5. 2013 (které bylo vydáno spolu se zahájením předmětného správního řízení se žalobcem o odnětí povolení působit jako družstevní záložna). Spor je v současné době přerušen do právní moci napadeného rozsudku, přičemž stěžovatelka se obává, že právní moc kasační stížností napadeného rozsudku může vést k přiznání nároku na náhradu škody Obvodním soudem pro Prahu 1 a osoby, které mají na žalobce rozhodující vliv, dosáhnou i vyvedení těchto prostředků z žalobcovy dispozice (tj. i na úkor uspokojení pohledávky GSFT). Pokud k tomu dojde před případným vyhověním kasační stížnosti, nelze očekávat, že by se stěžovatelka nebo likvidátor žalobce v budoucnu domohli jejich reálného vrácení.
[11] Stěžovatelka dodává, že v tomto případě podnět k tomu, aby se orgány činné v trestním řízení věcí zabývaly, nevzešel od ní, ale sama byla policií kontaktována. Orgány činnými v trestním řízení jsou tak vedena dvě trestní řízení, konkrétně řízení týkající se pořizování směnek (č. j. KRPA-129542-781/TČ-2013-000093-NL) a řízení týkající se úvěrování dalších členských vkladů a pokusu o vyvedení úvěrového kmene (č. j. NCOZ – 1144/TČ-2016-412203). V obou řízeních již bylo zahájeno trestní stíhání členů představenstva žalobce v rozhodných obdobích pro trestné činy porušení povinností při správě cizího majetku, resp. porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže.
[12] Ze všech výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že jsou splněny podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle § 73 odst. 2 s. ř. s.
III. Stručné shrnutí vyjádření a doplnění vyjádření žalobce
[13] Žalobce se k návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 24. 9. 2018. V prvé řadě vyjádřil obecně názor, že stěžovatelka netvrdila ani neosvědčila splnění zákonných podmínek pro vyhovění danému návrhu. Stěžovatelka na žádném místě svého návrhu netvrdí ani nijak nedokládá, že by jí samé měla výkonem nebo jinými právními účinky napadeného rozsudku vzniknout jakákoli újma; odkazuje toliko na údajné ohrožení veřejného zájmu, za který označuje prostředky GSFT a způsob nakládání s nimi (včetně zajištění jejich návratnosti). Stěžovatelka ovšem ve svém návrhu neuvádí ani to, jakým způsobem by měl být takto definovaný veřejný zájem ohrožen. Namísto toho předkládá nesouvislý kompilát silně tendenčních, avšak zároveň značně neurčitých spekulací o tom, že jakési osoby nepředstavují záruku řádného nakládání s žalobcovým majetkem a že tyto osoby budou z pozice členů představenstva žalobce porušovat předběžná opatření stěžovatelky vydaná proti žalobci ve správním řízení vedeném pod sp. zn. Sp/2018/237/573, resp. uvádí zcela nepodložené fabulace o údajném „vyvádění“ majetku žalobce. Stěžovatelka takové osoby nikterak neoznačuje ani ke svým tvrzením neoznačuje důkazy.
[14] Žalobce má taktéž za to, že s ohledem na skutkové okolnosti tohoto případu nemohou prostředky GSFT být důležitým veřejným zájmem, jehož ohrožení by mohlo představovat nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám, včetně žalobce. Stěžovatelka neuvedla, jak by měly právní účinky napadeného rozsudku způsobit nedostatek likvidity ve fondech GSFT. Rovněž nespecifikuje, jak by mělo být ohroženo nakládání GSFT s jeho vlastními prostředky, to navíc v situaci, kdy dle výroční zprávy GSFT za rok 2017 disponoval GSFT k 31. 12. 2017 majetkem v hodnotě přesahující 60 miliard Kč.
[15] Žalobce odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 – 49, s tím, že přiznání odkladného účinku je vázáno nikoli na možnost vzniku újmy, nýbrž na újmu, která by následkem výkonu či účinků napadeného rozhodnutí s velkou pravděpodobností nastala. Stěžovatelka přitom neuvádí nic konkrétního ani relevantního o tom, že by následkem výkonu či účinků napadeného rozsudku s velkou pravděpodobností měla nastat újma v podobě ohrožení prostředků GSFT. Krom toho má žalobce za to, že stěžovatelka již učinila opatření k odvrácení jí tvrzené údajné škody (odkaz na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2008, č. j. 8 Afs 56/2007 – 400). Teprve pokud by takový postup nebyl možný, bylo by namístě zvažovat vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelka ostatně předběžná opatření vydala v rámci zjevně účelově zahájeného správního řízení a mimo rámec svých zákonných pravomocí. Přesto stěžovatelka již tím, že předběžná opatření vydala, prakticky eliminovala potenciální důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobce dále podotknul, že stěžovatelkou vydaná předběžná opatření prakticky kopírují předběžná opatření předcházející rozhodnutí bankovní rady, kterážto městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku označil za nestandardní a kolidující s případnými snahami žalobce o zjednání nápravy a odvrácení odejmutí povolení působit jako družstevní záložna. Stěžovatelka svými současnými předběžnými opatřeními opětovně zcela nestandardně likviduje podnikatelskou činnost žalobce a vylučuje jakoukoli možnost nápravy vytýkaných jednání a odvrácení přísnějších sankcí. Taktéž znemožňuje provedení právního a účetního auditu krajně podezřelého hospodaření likvidátora s majetkem žalobce a zakazuje žalobci splnit jeho zákonnou povinnost spočívající v podání včasného návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku tak, aby zapsaný stav odpovídal skutečnosti. Šikanózní přístup stěžovatelky k žalobci ilustruje taktéž povinnost uložená žalobci, spočívající v každodenním hlášení o všech přijatých rozhodnutích na úrovni představenstva, ostatních úrovních managementu a ostatních orgánů družstva, která mají být předkládána na konci každého pracovního dne do 19 hodin, a to za období od podání předchozího hlášení (což je v rozporu s § 27 odst. 2 zákona o družstevních záložnách).
[16] Podle žalobce nemůže spočívat důvod k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v riziku existence dvou rozhodnutí v téže věci, jak argumentuje stěžovatelka. Odkazuje přitom na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, podle kterého hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalobce dále připomíná, že pokud soud v řízení o žalobě zruší rozhodnutí správního orgánu, je povinností tohoto správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost (s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49). Skutečnost, že má stěžovatelka pokračovat v řízení a postupovat v souladu s právním názorem soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku, však nemůže znamenat nepoměrně větší újmu, která by odůvodňovala přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelky (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5 As 86/2018 – 32).
[17] Žalobce namítá, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mu vznikne nepoměrně větší újma než stěžovatelce. Byl by totiž nadále udržován nezákonný stav, kdy je žalobci bráněno pokračovat v činnosti družstevní záložny, k níž získal platné povolení, a bylo by tím umožněno dosavadnímu likvidátorovi žalobce nadále páchat škody na majetku žalobce. Újma, která hrozí žalobci z přiznání odkladného účinku, je tedy zcela fatální. Ve srovnání s hypotetickou újmou, která má údajně hrozit stěžovatelce nebo „veřejnému zájmu“ představovanému prostředky GSFT, je újma, která by vznikla žalobci v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, nesrovnatelně a nepoměrně vyšší.
[18] Žalobce je přesvědčen, že v současné době splňuje podmínky pro obnovení činnosti jakožto družstevní záložny. Stěžovatelka ničím nedokládá, že žalobce tuto činnost vykonávat nemůže, jde tudíž o tvrzení neprokázané, a tedy zcela irelevantní. Žalobce předesílá, že nehodlá ihned po právní moci napadeného rozsudku obnovit činnost družstevní záložny v plném rozsahu. Nejprve plánuje provést rozsáhlý audit, neboť má indicie, že likvidátor jmenovaný soudem na návrh stěžovatelky hrubým způsobem porušoval své povinnosti a že se mohl ke škodě žalobce dopouštět závažného protiprávního, případně dokonce kriminálního, jednání. Škoda způsobená likvidátorem na majetku žalobce pak může dosahovat desítek až stovek milionů korun českých.
[19] Dále se žalobce ve svém vyjádření ohrazuje proti obavám stěžovatelky ohledně budoucího porušování povinností členů představenstva žalobce při správě majetku, tj. vyvedení majetku z žalobcovy právní sféry. Stěžovatelka tím jednoznačně porušuje zásadu presumpce neviny a nadto přehlíží fakt, že žádná z trestně stíhaných osob, které ve svém návrhu zmiňuje, již není žalobcovým členem. Stěžovatelka nepředložila jediný důkaz ohledně údajného žalobcova úmyslu ohrožovat svou schopnost plnit své závazky nebo krátit svůj majetek. Odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 – 56, označuje žalobce za nepřípadný. Obdobně odkaz na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 6 Ads 93/2006 – 99, považuje za zcela nepřiléhavý a účelový. Pokud jde o stěžovatelkou proklamovaný princip předběžné opatrnosti jakožto argument pro vyhovění jejímu návrhu, pak ani tento se neuplatní ve smyslu jí odkazovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 1 As 128/2018 – 42.
[20] Žalobce podotýká, že není ve veřejném zájmu, aby jeho stávající likvidátor vykonával i nadále svou funkci, neboť zejména v prvních pěti měsících výkonu své funkce vynakládal z prostředků žalobce přemrštěné částky na služby údajně nezbytné a spojené s postupem likvidace (pozn. NSS – žalobce ve svém vyjádření poskytl detailní výčet transakcí uskutečněných na popud likvidátora, jež považuje za zbytné nebo cenově nadhodnocené). Osobu likvidátora označuje za odborně nezpůsobilou.
[21] Žalobce se dále podrobně vymezil vůči tvrzení stěžovatelky, že měl zakrývat některé činnosti prostřednictvím sítě nastrčených a netransparentních společností s prokázanými vazbami na žalobce a osoby, které na jeho řízení vykonávaly rozhodující vliv. Dále nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že žalobcem nebyl věrohodně doložen kapitálový vstup nových investorů. Žalobce namítá, že stěžovatelka účelově obešla zákon o družstevních záložnách, když vydala další časově neomezená předběžná opatření podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), přestože zákon o družstevních záložnách jí umožňuje uložit předběžné opatření maximálně na 120 dnů. Podle žalobce se stěžovatelka snaží navodit dojem, že stabilita celého finančního trhu v České republice je závislá na stabilitě segmentu družstevních záložen, ačkoli ve skutečnosti nedosahuje bilanční suma sektoru družstevních záložen ani jednoho procenta regulovaného trhu úvěrových institucí (tj. bank a záložen) jako celku, a žalobce je v rámci tohoto segmentu pouze jedním z mnoha regulovaných subjektů. Žalobce opakuje, že v současné době není žádný člen jeho představenstva trestně stíhán, a ti bývalí členové představenstva, kteří trestně stíháni jsou, nebyli ani po více než čtyřech letech obžalováni. Žalobce odmítá tvrzení stěžovatelky, že by důvodem přiřknutí vlastnictví pohledávek žalobce společnosti LCCD rozhodčím nálezem bylo souhlasné prohlášení stran rozhodčího řízení (tj. žalobce a LCCD). Žalobu na určení neplatnosti rozhodčího nálezu podalo představenstvo žalobce, nikoli likvidátor, jak tvrdí stěžovatelka. Obdobně k návrhu představenstva žalobce, nikoli likvidátora, vydal příslušný soud usnesení o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Žalobce dále tvrdí, že likvidátorovi byl informační systém předán zcela funkční a naplněný daty. To, že došlo po předání informačního systému ke ztrátě dat, nemůže jít k tíži žalobce či jeho představenstva. Stěžovatelkou zmíněný nárůst mzdových prostředků odůvodňuje žalobce tím, že v souvislosti se stěžovatelkou vydanými předběžnými opatřeními bylo nutné v zájmu udržení rentability žalobce ukončit řadu pracovních poměrů jeho zaměstnanců, přičemž těmto zaměstnancům bylo v souladu se zákoníkem práce vypláceno odstupné. Náklady na znalecké služby se zvýšily především v souvislosti s probíhajícím správním řízením a aktivitou představenstva v něm, když bylo potřebné provádět řadu expertíz a posudků pro právní obranu družstva. Právní náklady byly v době probíhajícího správního řízení vynaloženy efektivně na právní služby renomovaných advokátních kanceláří, které zastupovaly žalobce v probíhajícím správním řízení a které poskytovaly právní poradenství žalobci ohledně stávajícího stavu a dalšího postupu vůči stěžovatelce. Zjevně nepravdivým shledává žalobce tvrzení stěžovatelky, že ze strany jeho zaměstnanců proti němu byly uplatněny mzdové pohledávky v celkové výši cca 11,6 milionu Kč, neboť žaloba Ing. Mgr. P. B. nebyla podána proti žalobci, nýbrž proti České republice, a to s předmětem náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím v trestním řízení.
[22] Podáním ze dne 25. 9. 2018 žalobce ke svému předchozímu vyjádření doplnil, že zpochybňuje důvodnost stěžovatelkou zmiňovaného trestního stíhání, které je vedeno proti některým bývalým členům představenstva pro podezření ze spáchání trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Policejní orgán totiž při zahájení tohoto trestního stíhání vycházel pouze z odborného vyjádření stěžovatelky.
[23] Podáním ze dne 2. 10. 2018 žalobce opětovně doplnil své vyjádření tak, že v mezidobí došlo k novým skutečnostem, které by mohly mít vliv na posouzení důvodnosti návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Těmito skutečnostmi bylo vydání rozhodnutí bankovní rady stěžovatelky o rozkladech žalobce proti nejnovějším předběžným opatřením stěžovatelky. Žalobce v tomto doplnění vyjádření podrobně analyzuje jednotlivé výroky rozhodnutí bankovní rady stěžovatelky ze dne 1. 10. 2018, č. j. 20187/113264/CNB/110, které následně rozporuje (co do jeho výroku I. a II.), resp. aprobuje (co do výroku III., kterým bylo jedno ze tří předběžných opatření žalované zrušeno a řízení o něm zastaveno). Přesto žalobce trvá na závěru o nepotřebnosti přiznání odkladného účinku, jelikož zůstávají v platnosti a účinnosti (byť nezákonná) dvě ze tří vydaných předběžných opatření.
[24] Podáním ze dne 8. 10. 2018 žalobce doplnil své vyjádření přiložením kopie rozhodnutí stěžovatelky ze dne 4. 10. 2018, č. j. 2018/117055/CNB/570, sp. zn. S-Sp-2018/00325/CNB/571, kterým bylo podle § 7 odst. 7 zákona o družstevních záložnách rozhodnuto, že Ing. J. K., člen žalobcova představenstva, nesplňuje podmínky pro výkon funkce člena žalobcova voleného orgánu. Stěžovatelka v uvedeném rozhodnutí zpochybnila odbornou způsobilost uvedené osoby. Podle žalobcova názoru stěžovatelka bez jakéhokoli legitimního důvodu blokuje žalobcův řádný chod a ze zcela neurčitých a nepřezkoumatelných důvodů neumožňuje ani obsazení žalobcova statutárního orgánu. Považuje dále za zřejmé, že stěžovatelka zneužívá svých oprávnění k tomu, aby po zrušení jejího nezákonného rozhodnutí městským soudem za každou cenu paralyzovala žalobcovu činnost.
IV. Posouzení důvodnosti návrhu Nejvyšším správním soudem
[25] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle § 73 odst. 2 téhož zákona dále platí, že „[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“
[26] Jak správně poznamenala ve svém návrhu stěžovatelka, není vyloučeno, aby byl odkladný účinek kasační stížnosti přiznán i v situaci, kdy se v procesním postavení stěžovatele (a tedy i navrhovatele) ocitá žalovaný správní orgán. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58 (bod 22), konstatoval, že „[v] určitých výjimečných situacích, jejichž materiální podmínky definuje soudní řád správní právě v ustanovení § 73 odst. 2 in fine s. ř. s., je nutno ‚zmrazit‘ stav věcí v době ‚před‘ napadeným rozhodnutím, protože pokud by mělo být vykonáno a následně bylo v rámci soudního přezkumu shledáno nezákonným a zrušeno či byla vyslovena jeho nicotnost, vrátit stav věcí do podoby ‚před‘ tímto nezákonným či nicotným rozhodnutím by bylo nemožné nebo neúměrně obtížné. Proto je nutné v těchto situacích po dobu trvání přezkumného soudního řízení výkon či případně jiné právní následky napadeného rozhodnutí pozastavit, protože v opačném případě by samotné přezkumné řízení soudní ztratilo podstatnou část svého základního smyslu, jímž je nepochybně bránit tomu, aby právní poměry osob byly upraveny či ovlivněny nezákonnými rozhodnutími.“ Byť tedy obecně nelze ustoupit z presumpce správnosti pravomocného napadeného rozsudku, musí Nejvyšší správní soud při posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku připustit jako jedno z možných vyústění řízení o kasační stížnosti, že kasační stížnost bude shledána důvodnou. Právě tato úvaha je v nynější věci pro výsledek rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti určující.
[27] Nejvyšší správní soud podotýká, že samotný text návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a tím více i následné vyjádření žalobce, je nebývale naddimenzovaný, přičemž výše v tomto usnesení je podáno toliko stručné shrnutí hlavních bodů obou podání (resp. též doplnění vyjádření žalobce). Stěžovatelka i žalobce současně ke svým podáním přiložili množství listin za účelem osvědčení jimi vznesených tvrzení. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že smyslem institutu přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není předběžné posouzení důvodnosti kasační stížnosti ani hodnocení skutkových či právních otázek majících přímou souvislost s meritem věci. Nejvyšší správní soud se v této rovině zabývá pouze důvodností návrhu na přiznání odkladného účinku. Není proto namístě, aby se zde Nejvyšší správní soud podrobně zabýval např. otázkou majetkových poměrů žalobce, účelností (či účelovostí) trestního stíhání bývalých členů představenstva žalobce, namítanou šikanou žalobce ze strany stěžovatelky apod. Mnohé ze stěžovatelkou tvrzených a žalobcem sporovaných skutečností mají ostatně být samostatnými předměty civilních soudních řízení, resp. přímo souvisejí s probíhajícím trestním stíháním, a Nejvyššímu správnímu soudu proto nepřísluší vynášet o nich autoritativní soudy. Není rovněž bez relevance, že podle § 73 odst. 4 s. ř. s. (ve spojení s § 107 odst. 1 téhož zákona) je Nejvyšší správní soud povinen rozhodnout o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bez zbytečného odkladu; není-li tu nebezpečí z prodlení, pak do 30 dnů od podání takového návrhu. Za těchto okolností by ani nebylo dost dobře možné v zákonné lhůtě vést dokazování o všech tvrzených skutečnostech. Z povahy věci by takový postup nadto nebyl ani účelný, neboť rozhodující pro posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku je určitý kvalifikovaný odhad soudu ve vztahu k budoucnosti. I v případě prokázání veškerých tvrzení stěžovatelky tudíž nelze s jistotou tvrdit, že nastanou skutečnosti, kterých se obává (vyvedení majetku žalobce, neschopnost žalobce plnit své závazky, obstrukční praktiky, přijímání členských vkladů, poškozování věřitelů, eventuální nutnost plnění z GSFT, apod.). Naproti tomu ani v případě neprokázání stěžovatelčiných tvrzení (což je v podstatě motto vyjádření žalobce, tedy že stěžovatelka „netvrdí a náležitě neprokazuje“) by nebylo možné v rámci rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nad jakoukoli pochybnost vyloučit, že obavy stěžovatelky z důsledků obnovení povolení žalobce působit jakožto družstevní záložna nemohou být podložené.
[28] Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud výrokem I. usnesení ze dne 21. 7. 2014, č. j. 5 Af 31/2014 – 128, nepřiznal žalobcem navrhovaný odkladný účinek žalobě. V odůvodnění tohoto usnesení městský soud mj. uvedl, že žalovaná ve svém rozhodnutí popsala četná rizika, jimž žalobce při svém podnikání vystavoval své klienty, přičemž tito klienti, jakož i potenciální další vkladatelé, by přiznáním odkladného účinku (žalobě) mohli rovněž utrpět újmu, přičemž z ničeho nelze usoudit, že by případná újma žalobce byla nepoměrně větší než újma všech ostatních osob, jimž žalobce nabízel a poskytoval své služby. Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom, že v řízení o kasační stížnosti je zde již stav, kdy existuje pravomocné soudní rozhodnutí (napadený rozsudek), které se autoritativně vyjádřilo k důvodnosti žaloby. Nicméně Nejvyšší správní soud již výše zmínil, že při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být vzata v úvahu i alternativa pozdějšího kladného závěru o důvodnosti kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud na základě stěžovatelčiny argumentace dospěl k závěru, že zde existují závažné důvody domnívat se, že pokud by byla kasační stížnost shledána důvodnou, mohlo by při nedostatku odkladného účinku kasační stížnosti dojít k takovému jednání žalobce, které by vylučovalo nastolení stavu obdobného stavu v průběhu řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud shledává protismyslnou argumentaci žalobce, podle které není přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nezbytné právě kvůli dvěma dosud platným a účinným předběžným opatřením způsobujícím omezení jeho možných právních jednání. Pakliže by totiž žalobce zamýšlel tato předběžná opatření stěžovatelky zcela respektovat a bránit se proti nim toliko prostřednictvím opravných prostředků (resp. za současného stavu domáhat se ochrany soudní), nezhoršilo by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti výrazným způsobem jeho faktické postavení.
[29] Pokud žalobce ve svém vyjádření oponoval návrhu na přiznání odkladného účinku argumentem, že stěžovatelce samé nemůže fakticky vzniknout jakákoli újma, natožpak újma nepoměrně větší, než jaká by přiznáním odkladného účinku vznikla žalobci, odkazuje Nejvyšší správní soud opětovně na usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, z něhož se podává, že „[z]atímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé.“ Z toho plyne, že stěžovatelce samotné nemusí vzniknout jakákoli újma. Stěžovatelka své procesní postavení v řízení o kasační stížnosti nemůže spojovat s ochranou jakýchkoli svých subjektivních veřejných práv, neboť sama vystupuje v pozici orgánu veřejné moci, kteroužto je nadána za účelem prosazování a hájení veřejného zájmu. Nejvyšší správní soud podotýká, že podle § 107 odst. 1 s. ř. s. se použije při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ustanovení § 73 odst. 2 téhož zákona přiměřeně, což znamená, že je třeba výklad posléze uvedeného zákonného ustanovení přizpůsobit specifikům řízení o kasační stížnosti, mezi která patří právě zmíněná imanentní distinkce mezi povahou hmotněprávních zájmů účastníka správního řízení na straně jedné a žalovaného správního orgánu na straně druhé. Pokud tedy stěžovatelka odůvodnila svůj návrh obavou ze vzniku újmy představované zhoršením dobytnosti pohledávky vzniknuvší plněním z GSFT, resp. potencialitou nutnosti dalšího plnění z GSFT, nepoukazovala tím na okolnost irelevantní. Není přitom rozhodné, v jaké výši bylo či případně bude z prostředků GSFT čerpáno, neboť tyto jsou ve své podstatě prostředky veřejnými, pročež předcházení jejich vynaložení spojeného s předpokladem nízké pravděpodobnosti jejich následné dobytnosti je v souladu s veřejným zájmem.
[30] Nejvyšší správní soud se především ztotožňuje se stěžovatelkou v tom, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zachová po určitou dobu status quo, a to za situace, kdy stěžovatelka vstoupila do likvidace v důsledku právní moci rozhodnutí o odejmutí povolení již v roce 2014. V tomto kontextu je nezbytné zdůraznit, že bankovní sektor v širším smyslu je výrazně restriktivně regulován normami veřejného práva; jeho subjekty jsou zpravidla právnické osoby soukromého práva, jejichž činnost v tomto sektoru je zejména podmíněna licencí (resp. povolením, registrací či souhlasem) dohledového veřejnoprávního orgánu - České národní banky. Česká národní banka není správním orgánem v běžném smyslu, což ostatně plyne ze systematiky Ústavy České republiky, kde je jejímu ústavnímu zakotvení věnována samostatná hlava VI., a je tedy upravena nezávisle zejména na moci výkonné. Působí totiž také jako expertní dohledový orgán ve vztahu k osobám působícím na finančním trhu [§ 2 písm. d) ve spojení s § 44 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů]. Česká národní banka, jakožto žalovaná (resp. následně též Bankovní rada), shledala nedostatky v činnosti žalobce natolik závažnými, že nejprve považovala za nezbytné prostřednictvím předběžných opatření vydaných podle správního řádu zamezit žalobkyni v další činnosti, aby následně prvním nápravným opatřením ve smyslu zákona o družstevních záložnách ihned odebrala žalobci povolení k působení jako družstevní záložna. Nejvyšší správní soud považuje za významné, že z napadeného rozsudku neplyne nesouhlas městského soudu se skutkovými zjištěními stěžovatelky (ba naopak), nýbrž s přiměřeností stěžovatelkou přijatého opatření. V důsledku napadeného rozsudku, s přihlédnutím k jeho odůvodnění, se těžiště sporu mezi stěžovatelkou a žalobcem přesunulo z roviny důkazní do roviny posouzení právní otázky přiměřenosti stěžovatelkou přijatého opatření. V tomto ohledu tedy městský soud vnesl do celého sporu nový prvek, přičemž výrokem napadeného rozsudku nepřímo obnovil povolení žalobkyně k působení jako družstevní záložna. S ohledem na výše uvedené je patrný silný veřejný zájem (který ve svém návrhu ostatně zmiňuje i stěžovatelka) na tom, aby subjekty finančního trhu byly pouze důvěryhodné a transparentní subjekty, jež řádně plní své zákonné povinnosti. Pakliže je nosným důvodem zrušení rozhodnutí Bankovní rady názor městského soudu, že stěžovatelkou přijaté opatření nebylo v dané situaci přiměřené, jedná se podle Nejvyššího správního soudu o relativně subjektivní otázku, přičemž po čas přezkumu správnosti jejího rozřešení v řízení o kasační stížnosti je s ohledem na výše identifikovaný veřejný zájem záhodno sistovat účinky napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud ostatně podotýká, že případná újma, která by žalobci mohla vzniknout v souvislosti s další prodlevou obnovení předmětného povolení, byla-li by kasační stížnost shledána nedůvodnou, by byla kvantifikovatelná a žalobci též nahraditelná s ohledem na zákonnou úpravu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
[31] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů v zákonem stanovené lhůtě posoudil návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je důvodný, čemuž odpovídá i výrok tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 9. 1. 2019
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem [adresa] Brno, zastoupený JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Af 31/2014 – 500, o návrhu žalobce na zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu o přiznání odkladného účinku ze dne 11. 10. 2018, č. j. 2 Afs 304/2018 – 137,
takto:
Návrh žalobce na zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2018, č. j. 2 Afs 304/2018 – 137, se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaná, jakožto stěžovatelka, domáhá zrušení shora označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo k žalobcovu návrhu zrušeno shora označené rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110 (dále jen „rozhodnutí bankovní rady“).
[2] Rozhodnutím bankovní rady byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2014, č. j. 2014/3539/570, sp. zn. Sp/2013/148/573 (dále jen „rozhodnutí žalované“), jímž bylo žalobci dle § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném pro rozhodnutí bankovní rady (dále jen „zákon o družstevních záložnách“), odňato povolení působit jako družstevní záložna, stejně jako uloženo zdržet se ve výroku rozhodnutí specifikovaných činností (zejména uzavírání smluv o úvěru, dodatků k takovým smlouvám, přijímání vkladů a základních členských vkladů, pořizování aktiv s přiřazenou rizikovou váhou větší než 0%, zcizování aktiv či jejich zatěžování právy třetích osob).
[3] Stěžovatelčino podání obsahující kasační stížnost zahrnovalo i rozsáhle odůvodněný návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Po opatření vyjádření žalobce k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 11. 10. 2018, č. j. 2 Afs 304/2018 – 137, tak, že stěžovatelčině návrhu vyhověl a přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[4] Dne 13. 12. 2018 obdržel Nejvyšší správní soud podání žalobce ze dne 11. 12. 2018, obsahující jeho vyjádření k doplnění kasační stížnosti, stejně jako návrh na zrušení usnesení tohoto soudu ze dne 11. 10. 2018, č. j. 2 Afs 304/2018 – 137 (dále jen „napadené usnesení“). Žalobce ve zmíněném návrhu namítl, že se Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení odchýlil od vlastní ustálené judikatury, když přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, ačkoli stěžovatelka prostřednictvím předběžného opatření podle správního řádu žalobci aktuálně brání v realizaci jeho podnikatelské činnosti (což má zapříčiňovat zbytnost a nepřípustnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti).
[5] Zároveň vyjádřil žalobce nesouhlas s názorem Nejvyššího správního soudu, podle kterého se přiznáním odkladného účinku, s ohledem na pravomocné předběžné opatření stěžovatelky, jeho faktické postavení výrazně nezhorší. Podle žalobcova názoru toto není kritériem pro přiznání odkladného účinku, byť připouští, že jeho činnost byla již před přiznáním odkladného účinku paralyzována.
[6] Žalobce má za to, že mu vůči stěžovatelčině předběžnému opatření nemůže být poskytnuta soudní ochrana, neboť přípustnost správní žaloby zapovídá v takovém případě § 70 písm. b) s. ř. s. Domnívá se, že pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebyly dány důvody, a proto by mělo být napadené usnesení zrušeno. Krom toho žalobce napadá konstataci Nejvyššího správního soudu, v jejímž duchu se těžiště sporu mezi stěžovatelkou a žalobcem přesunulo v rámci řízení před krajským soudem z roviny důkazní do roviny právního posouzení otázky přiměřenosti stěžovatelkou přijatého věcného opatření (odebrání povolení působit jako družstevní záložna. Žalobce uvádí, že se spor odehrává i v rovině důkazní, když rozhodným aspektem je taktéž uplynutí zákonné lhůty pro zahájení správního řízení ze strany stěžovatelky.
[7] Stran zohlednění kritéria veřejného zájmu při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalobce uvádí, že převažuje naopak veřejný zájem na tom, aby orgány veřejné moci tuto moc vykonávaly v souladu se zákonem a ukládaly osobám soukromého práva povinnosti a sankce pouze při splnění zákonných podmínek. Tento veřejný zájem shledává silnějším nežli Nejvyšším správním soudem upřednostněný veřejný zájem na tom, aby subjekty finančního trhu byly pouze důvěryhodné a transparentní subjekty.
[8] Podle žalobce je napadené usnesení v rozporu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58. Stěžovatelka není nadána veřejnou mocí k hájení jakéhokoli zájmu, který sama považuje za hodný ochrany. Ústavní maximou výkonu veřejné moci je její vázanost zákonem. Žádný zákon přitom stěžovatelce neukládá ani neumožňuje dohlížet na dobytnost pohledávek GSFT ani nestaví stěžovatelku do role ochránce práv GSFT. Žalobce nadto považuje stěžovatelkou proklamovaný zájem za účelově tvrzený. Krom toho má pochybnosti, že k výplatě prostředků z GSFT vůbec došlo v souladu se zákonem. Stěžovatel namítá, že skutečným zájmem stěžovatelky v případě likvidace záložny či banky je především neuvěřitelně štědrá odměna likvidátorovi a výplata zcela excesivních odměn likvidátorem nasmlouvaným dodavatelům. Stejně jako považuje Nejvyšší správní soud případný další výdaj z GSFT za hodný ochrany, je rovněž namístě předcházet vzniku další újmy, která žalobci vzniká z přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a kterou mu paradoxně Nejvyšší správní soud doporučuje zhojit postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
[9] Žalobce shledává napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť v klíčovém bodě usnesení (bod 28) se uvádí pouze obecné vyjádření, že existují závažné důvody domnívat se, že pokud by byla kasační stížnost shledána důvodnou, mohlo by při nedostatku odkladného účinku kasační stížnosti dojít k takovému jednání žalobce, které by vylučovalo nastolení stavu obdobného stavu v průběhu řízení před krajským soudem.
[10] Stěžovatelka se k návrhu na zrušení napadeného usnesení vyjádřila podáním ze dne 21. 12. 2018, jehož úvodem sdělila, že napadené rozhodnutí považuje za správné a náležitě odůvodněné, nikoliv rozporné s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka má za to, že nedisponuje katalogem opatření, která by účinně bránila zmaření obnovení stavu před kasační stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Ačkoli účinky předběžného opatření mohou v omezené míře předcházet (a také předcházejí) újmě, které má být zabráněno konzervováním určitého stavu věci, pouze odkladný účinek kasační stížnosti vyvolává právní následky vůči všem. Limitů předběžných opatření si byla vědoma i bankovní rada stěžovatelky a jedno z předběžných opatření, konkrétně opatření směřující vůči obchodnímu rejstříku, sama zrušila. Důvodem k tomuto postupu bankovní rady byla skutečnost, že dané předmětné opatření nemohlo sloužit svému (bezesporu legitimnímu) účelu, neboť podnět ke změně zápisu může dát rejstříkovému soudu kdokoli.
[11] Stěžovatelka podotkla, že rejstříkovým soudem byl dne 10. 10. 2018 k návrhu žalobce vymazán záznam o likvidaci žalobce. Přes přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a následné rozhodnutí rejstříkového soudu o zápisu likvidace a likvidátora nebylo toto rozhodnutí doposud fakticky zapsáno zpět (tento stav přetrvává i nadále – pozn. NSS). Tento zápis nebyl proveden díky krokům žalobcova představenstva, které se proti rozhodnutí rejstříkového soudu o opětovném zápisu likvidace do veřejného rejstříku odvolalo, čímž blokuje obnovu zápisu likvidace a likvidátora v obchodním rejstříku.
[12] Odkladný účinek kasační stížnosti označuje stěžovatelka za nepostradatelnou součást řady kroků, kterými likvidátor a orgány státní správy v současné době blokují podezřelé převody žalobcova majetku. Zájem na zachování odkladného účinku podle stěžovatelky přetrvává i nadále. Pokud jde o žalobcem zmiňovanou otázku prekluze odpovědnosti žalobce za správní delikt, jde o otázku věci samé, která není pro účely rozhodování o přiznání (či odnětí) odkladného účinku rozhodná. Stěžovatelka opakuje, že ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zmínila celou řadu praktických a právních problémů, které jsou spojeny s právní mocí a vykonatelností kasační stížností napadeného rozsudku, zvláště ve zcela specifické situaci, v jaké se žalobce nachází. Touto situací má stěžovatelka na mysli bezprecedentní útoky na žalobcův majetek, uskutečňující se jak před zahájením, tak během správního řízení o odnětí povolení, stejně jako v průběhu likvidace, které nebyly stále eliminovány. Žalobce zužuje důvody pro přiznání odkladného účinku toliko na postavení Garančního systému finančního trhu a vztahu stěžovatelky k němu.
[13] Stěžovatelka podotýká, že ochrana věřitelů, zejména vkladatelů, a v neposlední řadě potenciálních vkladatelů je jedním z hlavních cílů její dohledové činnosti ve veřejném zájmu. V tomto je evidentní překryv mezi veřejným zájmem vymezeným úkoly stěžovatelky a GSFT. Pakliže je v nynější situaci GSFT největším věřitelem žalobce, redukuje se fakticky zákonný dohled stěžovatelky nad procesem vypořádání majetku a žalobcových dluhů, prováděný k ochraně vkladatelů, na ochranu pohledávky GSFT. Stěžovatelka přitom setrvává na svém názoru, že výplata náhrad z GSFT byla provedena zcela v souladu se zákonem. Za absurdní označuje stěžovatelka nařčení žalobce ohledně jejích zájmů na prosazování zvyšování nákladů spojených s odměňováním likvidátora. K takovému postupu nemá stěžovatelka sebemenšího důvodu. Naopak, na podstatném navyšování nákladů likvidace se značnou měrou podílí mimořádně komplikované právní poměry družstevní záložny a obstrukční praktiky (nepředání dokumentace), které nemají původ v činnosti likvidátora, ale jen a pouze bývalého žalobcova vedení.
[14] Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za vhodné podotknout, že výše podaná argumentace účastníků řízení představuje pouze její stručné shrnutí, které je pro účely rozhodnutí o návrhu žalobce postačující (jak odůvodněno níže).
[15] Podle § 73 odst. 5 s. ř. s. platí, že „[u]snesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly.“ Dále pak § 107 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že „[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Lze tedy uzavřít, že krom přiznání odkladného účinku je i v případě kasační stížnosti možné následně usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zrušit, jsou-li pro takový postup splněny zákonem předvídané podmínky.
[16] Nejvyšší správní soud shledal, že žalobcův návrh spočívá toliko v polemice s právní argumentací Nejvyššího správního soudu v napadeném usnesení. Nejvyšší správní soud však připomíná, že proti usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není opravný prostředek přípustný (jak byli ostatně účastníci poučeni v napadeném usnesení). Smyslem pravomoci soudu zrušit vlastní rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je v první řadě umožnění reflexe případného skutkového vývoje (změny) okolností, které byly ve svém původním stavu relevantní pro přiznání odkladného účinku, nikoli zakotvení opravného prostředku. Institut přiznání odkladného účinku slouží k dočasné (prozatímní) úpravě poměrů mezi účastníky řízení tak, aby se plynutím času nebo v důsledku jiných (právních) skutečností nestalo soudní řízení fakticky bezpředmětným. Primárně proto bude důvodem pro zrušení usnesení o přiznání odkladného účinku prokazatelné pominutí skutečností zakládajících důvody pro jeho přiznání.
[17] Byť ustanovení § 73 odst. 5 s. ř. s. označuje za důvod pro zrušení odkladného účinku mj. i zjištění, že pro jeho přiznání nebyly dány důvody, neznamená to, že by usnesení o přiznání odkladného účinku mělo být na základě návrhu podle § 73 odst. 5 s. ř. s. podrobeno kasačnímu přezkumu obdobnému meritu řízení o kasační stížnosti. Předmětné ustanovení vykládá Nejvyšší správní soud tak, že slouží k zohlednění skutečností, které bývaly mohly být relevantní pro výsledek rozhodnutí o předchozím návrhu na přiznání odkladného účinku, existovaly v době rozhodování o odkladném účinku, ale nebyly zohledněny, a to např. z důvodu, že vyšly najevo až po právní moci usnesení o přiznání odkladného účinku, nebo proto, že účastník řízení neměl možnost je soudu sdělit (s ohledem na plynutí zákonné lhůty, v níž je soud povinen rozhodnout o návrhu na přiznání odkladného účinku – srov. odst. [5] usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018, č. j. 2 Azs 369/2018 – 28).
[18] Důvodem pro zrušení napadeného usnesení mohou být toliko tvrzené a doložené skutečnosti, nikoli právní polemika účastníka řízení s hodnocením důvodnosti návrhu na přiznání odkladného účinku Nejvyšším správním soudem. Žalobce ve svém návrhu na zrušení odkladného účinku neuvedl novou nebo dříve neznámou skutečnost, která by mohla eliminovat důvody, pro které byl odkladný účinek přiznán. Nejvyšší správní soud proto žalobcův návrh na zrušení odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu