Rozsudek ze dne 5. 9. 2025
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: X. N. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2024, č. j. 77 A 140/2020-129,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce má dnes již 25letou dceru, českou občanku. V roce 2019, když dceři bylo 18 let, požádal o povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana Evropské unie [§ 87b odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů]. Ministerstvo vnitra jeho žádost nejprve zamítlo, žalovaná jeho rozhodnutí zrušila s tím, že se má pečlivěji zabývat rodinnou situací žalobce.
[2] Ministerstvo i podruhé žádost zamítlo, protože žalobce není rodinným příslušníkem občana EU uvedeného v § 15a zákona o pobytu cizinců, a uložilo žalobci do 60 dnů vycestovat z území ČR. Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání (rozhodnutím ze dne 22. 9. 2020, č. j. MV-117807-4/SO-2020). Žalobce se bránil žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni. Ten prvním rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 77 A 140/2020-62, žalobu zamítl, Nejvyšší správní soud jej však zrušil rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 8 Azs 279/2022-47. Zavázal krajský soud k tomu, aby s ohledem na okolnosti dané věci vyrozuměl dceru žalobce o probíhajícím řízení a vyzval ji k oznámení, zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Věcně se případem Nejvyšší správní soud nezabýval, jelikož procesní aktivita dcery ještě mohla právní závěry změnit (bod 22 rozsudku č. j. 8 Azs 279/2022-47).
II. Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud nyní rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem podruhé. Dceru stěžovatele vyrozuměl o vedeném řízení a vyzval ji, aby ve lhůtě dvou týdnů písemně oznámila, zda se chce řízení účastnit. Dcera na výzvu nijak nereagovala. Krajský soud proto zopakoval své závěry z předchozího rozsudku a žalobu zamítl.
[4] Žalobce nesplnil podmínku „skutečné péče“ podle znění § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců účinného v době podání žádosti. Takový pobyt lze udělit rodiči občana Unie mladšího 21 let, je však třeba přihlížet k věku potomka žadatele. Skutečná péče bude vypadat jinak u již dospělého jedince nebo u malého dítěte. Žalobce prokázal, že i když s dcerou nesdílel jednu domácnost, společně spolu často vařili, nakupovali a povídali si. Žalobcova dcera byla ale již dospělá, a i když stále studovala, byla schopná samostatného života. Aby se v jejím věku mohlo jednat o skutečnou péči, musela by být do určité míry na otci závislá; v nynějším případě jde však o běžný vztah otce a dcery. Rozhodnutí žalovaného není ani nepřiměřeným zásahem do rodinného života žalobce, který by ospravedlnil udělení (jiného) pobytového oprávnění. Zákon o pobytu cizinců u tohoto druhu pobytu výslovně nevyžaduje přihlédnutí k dopadům do soukromého a rodinného života žalobce. Zákon stanovuje jasné podmínky pro udělení pobytu a pouze výjimečně nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce by je mohl změkčit. O nepřiměřený zásah by se jednalo, pokud by došlo k rozdělení žalobce a jeho rodiny nebo pokud by celá jeho rodina musela odjet do Vietnamu. Žalobce nemá zákaz pobytu v ČR, pouze musí o pobytové oprávnění požádat ve Vietnamu. Takový požadavek ale není nepřiměřené ani dlouhotrvající (nebo trvalé) odloučení od jeho rodiny zde v Česku. Určitá míra diskomfortu neznamená nepřiměřenost. Další okolnosti, jako např. finanční náročnost, žalobce nezmínil. Žalovaný ani nepostupoval přepjatě formalisticky.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (stěžovatel) se obrátil na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. V ní namítá nesprávné právní posouzení splnění podmínek pro udělení povolení k přechodnému pobytu [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a to, že se krajský soud nesprávně zabýval otázkou dopadů neudělení pobytu do jeho soukromého a rodinného života [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Rozsudek je obecně stručný a ke každému žalobnímu bodu se vyjadřuje jen v jednoduchosti [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[6] Stěžovatel zaprvé nesouhlasí s tím, že není rodinným příslušníkem občana EU, protože by o dceru nedostatečně pečoval. Je zavádějící, že by vztah s jeho dcerou vykazoval jen běžné znaky vztahu otec-dcera a že jako dospělá na něm není nijak závislá. I když by základní úkony péče o domácnost dospělá dcera zvládla zajistit sama, je třeba přihlédnout k jejím studijním povinnostem na vysoké škole. Také nelze opomenout, že je v dnešní době zcela obvyklé, že se mladí lidé osamostatňují později a během vysokoškolského studia jim rodiče poskytují péči a zázemí. Tím, že má dcera rodinné zázemí, materiální podporu rodičů a pomoc s domácností jí stěžovatel plnění studijních povinností usnadňuje. Jde o skutečnou péči o potomka. I z finanční stránky se stěžovatel na obživě dcery podílí více, než kolik uznal krajský soud, jelikož velmi aktivně pomáhá její matce s podnikáním. Kdyby tak nečinil, příjmy matky i dcery by byly nižší. Není pravda, že by dcera neutrpěla žádnou újmu, pokud bude stěžovatel muset odjet; krajský soud tento závěr ani nijak neodůvodňuje. To, že je dcera dospělá není jediné kritérium – je ve věku, kdy se teprve osamostatňuje a oba její rodiče naopak vynakládají velké úsilí ve všech oblastech, aby jí v tom byly nápomocní.
[7] Zadruhé se stěžovatel vymezuje proti vyhodnocení zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Nesouhlasí, že jeho vycestování do Vietnamu, kde by mohl požádat o jiný druh pobytu, by způsobil pouze nezbytný diskomfort. Musel by opustit celou svou rodinu (včetně manželky, se kterou v roce 2022 obnovili manželství) a život v ČR, ve které prožil velkou část svého dospělého života, naopak ve Vietnamu žádnou rodinu ani zázemí nemá. Stěžovatel je pokročilého věku, došlo by k jeho izolaci od zbytku rodiny, včetně vnuka, o kterého se stará. Odloučení by podle lhůt v zákoně pro vydání povolení trvalo minimálně 270 dní, navíc získání termínu na zastupitelském úřadu v Hanoji je velmi obtížné a je známou skutečností, že ve správním řízení dochází k velmi častým průtahům. Přihlížet je třeba i k tomu, že se jednalo o období roku 2020, kdy probíhala pandemie covidu. Podávat žádosti v Hanoji v té době nebylo možné. Stěžovatel ani jiný druh pobytového oprávnění získat nemohl. Pro vízum za účelem sloučení rodiny nesplňoval podmínky a žádost o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání či podnikání nelze ve Vietnamu vůbec podat. I kdyby tomu tak bylo, podle rozsudku NSS ze dne 13. 5. 2022, č. j. 9 Azs 39/2022-50, možnost získání jiného oprávnění k pobytu sama o sobě nezakládá přiměřenost rozhodnutí. Krátkodobá a dlouhodobá víza by nicméně stejně nezajišťovala staršímu stěžovateli dostatečnou jistotu. Napadený rozsudek nepřiměřeně zasahuje také do života jeho rodinných příslušníků, krajský soud se jim ale vůbec nevěnoval. Pouze přebral odůvodnění žalovaného, aniž by se situací sám zabýval, zejména otázkou možnosti udělení jiného druhu pobytu.
[8] Žalovaný se plně odkázal na napadený rozsudek, spisový materiál a své rozhodnutí. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost, Nejvyšší správní soud se nejprve věnoval její přípustnosti (§ 104 s. ř. s. odst. 2 s. ř. s.) Předchozí rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil pro jinou vadu řízení a věcnými námitkami stěžovatele se nezabýval. Je tedy přípustné, aby je uplatnil nyní v opakované kasační stížnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165).
[10] Kasační stížnost však není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře považuje za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů zejména taková rozhodnutí, u nichž z odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Krajský soud nicméně nemá povinnost vypořádat se s každým dílčím tvrzením či argumentem, postaví-li proti tvrzení účastníka řízení ucelenou argumentaci, z níž vyplývá, že jeho námitky jako celek neobstojí (např. rozsudky NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, bod 16, ze dne 11. 5. 2023, č. j. 6 Afs 34/2022-31, bod 11, nebo ze dne 13. 9. 2023, č. j. 7 Afs 69/2022-33, bod 12). Úkolem správního soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, tj. se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v určitých případech obsáhnout i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (např. rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19, ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, nebo ze dne 23. 8. 2024, č. j. 4 Azs 20/2024-17, bod 15).
[12] Stejně tak krajský soud může ve svém odůvodnění odkázat na přezkoumávané rozhodnutí správních orgánů, resp. se s jejich odůvodněním ztotožnit. Je-li napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno, je přípustné, aby si krajský soud, nedochází-li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil. V duchu zásady hospodárnosti a ekonomie řízení totiž není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené (viz například rozsudky NSS ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86; ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS; nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47).
[13] Krajský soud v nynější věci postupoval ve shodě s citovanou judikaturou. Z jeho odůvodnění je zřejmé, co vedlo jeho právní úvahy a text napadeného rozsudku nepostrádá vnitřní logiku. I když se v otázce skutečné péče o dceru krajský soud odkázal na rozhodnutí žalovaného (bod 37 napadeného rozsudku), dodal k tomuto odkazu své vlastní úvahy a vysvětlil, proč se s posouzením z napadeného rozhodnutí ztotožnil. I v další části o zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele nejprve krajský soud představil judikaturu správních soudů k tomuto tématu a následně ji vztáhnul ke skutkovým zjištěním v případu stěžovatele (bod 42 a násl. napadeného rozsudku).
[14] Na tomto postupu, i přes určitou stručnost textu, Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal nic závadného. Napadený rozsudek tedy není nepřezkoumatelný.
[15] Ani námitka ohledně skutečné péče o dceru stěžovatele není důvodná. Nejvyšší správní soud se výkladem pojmu rodinný příslušník občana EU opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že z § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že za něj lze považovat pouze rodiče občana EU mladšího 21 let (první předpoklad), který o tohoto občana Evropské unie skutečně pečuje (druhý předpoklad). Obě tyto podmínky přitom musí být splněny kumulativně (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 Azs 42/2020-49; či ze dne 12. 6. 2025, č. j. 9 Azs 162/2024-54). V dosavadní judikatuře se Nejvyšší správní soud převážně věnoval situacím, ve kterých byl žadatel o pobyt rodičem nezletilého občana EU. Vyslovil se k tomu, že pouze finanční zajištění potomka není skutečná péče (např. rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2024, č. j. 7 Azs 245/2023-33) nebo k otázce provedení výslechu členů rodiny jako svědků v rámci správního řízení (např. rozsudky NSS ze dne 25. 7. 2022, č. j. 5 Azs 274/2020-30; či ze dne 3. 11. 2022, č. j. 10 Azs 202/2022-42).
[16] K tomu, co má být obsahem skutečné péče o zletilého potomka, se Nejvyšší správní soud prozatím blíže nevyjádřil. Odkázat se ovšem lze na judikaturu Soudního dvora EU, jak učinil i žalovaný. I přes to, že jsou okolnosti dané věci jen vnitrostátní – stěžovatelova dcera je Česka a stěžovatel žádá o pobyt v ČR – pravidla o volném pohybu osob se výjimečně vztáhnou i na takovou situaci (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 3. 2011, R. Z., C-34/09, EU:C:2011:124; český zákon o pobytu cizinců s touto variantou výslovně počítá viz rozsudky NSS ze dne 8. 8. 2023, č. j. 2 Azs 50/2023-31, bod 25; či ze dne 11. 11. 2024, č. j. 3 Azs 297/2023-41, bod 22).
[17] Článek 20 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) o občanství EU (ze kterého pak vychází sekundární úprava pobytu občanů EU a jejich příbuzných) totiž garantuje práva spojená se statusem občana Unie. Občan Unie musí mít i skutečnou možnost je využívat. Pokud je takovým občanem nezletilé dítě, pak unijní právo v zásadě brání tomu, aby členský stát odepřel jeho rodiči, státnímu příslušníku třetího státu, právo na pobyt v domovském členském státě dítěte (rozsudek velkého senátu Soudního dvora R. Z., C-34/09). Nicméně rozsudek R. Z. zdůrazňuje, že se jedná o nezletilé děti, které jsou na takovém rodiči existenčně závislé a bez jeho přítomnosti by Unii musely fakticky opustit.
[18] V případě zletilých dětí naopak Soudní dvůr ohledně potřeby umožnění pobytu rodiče tak striktní není. Uvádí, že o vztahu závislosti zletilého občana EU, který může odůvodňovat přiznání odvozeného práva pobytu na základě článku 20 SFEU, lze uvažovat pouze ve výjimečných případech, kdy s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem nemůže být dotyčná osoba žádným způsobem odloučena od rodinného příslušníka, na kterém je závislá (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 5. 2018, K. A. a další, C-82/16, ECLI:EU:C:2018:308, bod 76). Dlouhodobě také uvádí, že pouhá skutečnost, že pro občana EU může být žádoucí z důvodů hospodářských nebo pro zachování rodinné jednoty na území Unie, aby s ním mohli jeho rodinní příslušníci pobývat na území Unie, sama o sobě nestačí k závěru svědčícímu pro udělení pobytu (kromě citovaného rozsudku viz také rozsudky Soudního dvora ze dne 15. listopadu 2011, Dereci a další, C-256/11, EU:C:2011:734, bod 68; a ze dne 6. prosince 2012, O a další, C-356/11 a C-357/11, EU:C:2012:776, bod 52).
[19] V duchu těchto závěrů rozhodoval jak žalovaný, tak krajský soud a Nejvyšší správní soud s jejich posouzením souhlasí. Stěžovatel se svojí dcerou má zřejmě dobrý vztah, dle jeho tvrzení tráví společně spoustu času a věnují se společným aktivitám. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelova dcera byla na stěžovatelově přítomnosti v ČR závislá z jakýchkoliv důvodů. Jinými slovy, dcera dokáže v České republice pobývat i bez stěžovatelovy nepřetržité přítomností – má kde bydlet, co jíst, ve studiu může pokračovat, finančně bude i nadále zajištěná a zůstanou zde i další její rodinní příslušníci. Jedná se o běžný rodičovský vztah, i když blízký, který ale nebude odcestováním otce dospělé dcery trvale a nenávratně narušen. Krajský soud také zdůraznil otázku finanční nezávislosti. Tato námitka proto není důvodná.
[20] Důvodná není ani námitka ohledně zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele i jeho příbuzných. V prvé řadě je podstatné, že posouzení dopadů do soukromého a rodinného života musí správní orgán zkoumat sám z vlastní inciativy, jestliže ho k tomu zavazuje zákon. Musí tak učinit ale i v dalších řízeních, jestliže sám žadatel takovou námitku a odpovídající tvrzení vznese (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39, č. 3990/2020 Sb. NSS; či přehled judikatury v rozsudku ze dne 27. 1. 2021, č. j. 6 Azs 321/2020-41, bod 11). Ve druhé situaci je pak především na samotném žadateli, aby dostatečně podrobně vylíčil všechny okolnosti, které jsou pro posouzení zásahu do jeho rodinného života relevantní. Je to totiž vždy sám cizinec, kdo má tyto informace ze své soukromé sféry k dispozici a také tím určuje, jaké informace o svém životě správnímu orgánu sdělí (rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2025, č. j. 4 Azs 253/2024-27).
[21] Při konkrétním posouzení dopadů do soukromého a rodinného života v případě rozhodnutí o stanovení povinnosti opustit území Nejvyšší správní soud setrvale rozhoduje tak, že „sice představuje určitý zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, ovšem s ohledem na to, že jde o v podstatě nejmírnější opatření pro cizince neoprávněně pobývajícího na území ČR, které není spojeno se stanovením doby, po kterou je cizinci vstup na území ČR zakázán, lze tento zásah považovat za přiměřený“ (rozsudky NSS ze dne 16. 5. 2025, č. j. 7 Azs 47/2025-30, či ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018-35). V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území „bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR“. K délce řízení u zastupitelského úřadu v Hanoji Nejvyšší správní soud zaprvé uvádí, že se situace u něj změnila a rychlost vyřizování žádostí se zlepšuje. Zadruhé dodává, že rychlost daného řízení bude záviset také na procesní aktivitě žadatele (např. rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2025, č. j. 8 Azs 52/2024-47).
[22] Obdobně jako u předchozí námitky, krajský soud i zde vzal v potaz všechna zjištění ohledně stěžovatelovy rodinné situace a vyhodnotil je tak, že nepřiměřeným zásahem do jeho života nejsou. Pokud stěžovatel poukazuje na péči o vnuka, pak tuto skutečnost před správními orgány nijak nezmínil. Jak v rámci vyjádření se k podkladům rozhodnutí, tak v rámci odvolání se stěžovatel vyjadřoval jen o vztahu k dceři. Krajský soud se proto s touto skutečností, ve světle výše odkazované judikatury, nijak vypořádávat nemusel. Péči o vnuka, resp. zvyšující se věk stěžovatele bral krajský soud i Nejvyšší správní soud v potaz při rozhodování o odkladném účinku žaloby, potažmo kasační stížnosti. V tu chvíli se nicméně jednalo o rozhodování jiného charakteru – krajský soud a Nejvyšší správní soud rozhodovaly ve světle nynějších okolností a rozhodná pro ně byla současná situace. Naopak při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházely ze stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Ve větším detailu lze ještě doplnit, že stěžovatel zde nemá žádné nezletilé děti, které by byly jeho odjezdem přímo dotčeny. Pokud v roce 2022 znovu obnovil své manželství, pak si zde rodinu (znovu)zakládal s vědomím možnosti, že bude muset vycestovat.
[23] Nejvyšší správní soud proto neshledal ani druhou stěžovatelovu námitku důvodnou.
[24] Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud připomíná, že důvodem předchozího zrušení rozsudku krajského soudu bylo umožnění vyjádřit se k celé věci též samotné stěžovatelově dceři. Ta tak mohla přinést svůj náhled na celou situaci a osvětlit rodinné vazby stěžovatele, zůstala nicméně v tomto směru zcela pasivní.
V. Závěr a náklady řízení
[25] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2025
Milan Podhrázký
předseda senátu
Právní věta
Skutečnou péči žadatele (rodiče) o občana Evropské unie mladšího 21 let ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba posuzovat s přihlédnutím k věku občana Evropské unie (potomka žadatele). V případě zletilých potomků se jedná o skutečnou péči tehdy, pokud s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohou být odloučeni od rodiče, na kterém jsou závislí. Ekonomické důvody či zájem na zachování jednoty rodiny pro závěr o skutečné péči nestačí.
Usnesení ze dne 14. 4. 2025
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Davida Hipšra a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: X. N. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 9. 2020, čj. MV-117807-4/SO-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2024, čj. 77 A 140/2020-129,
takto:
I. Kasační stížnosti žalobce se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2024, čj. 77 A 140/2020-129, a rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2020, čj. MV-117807-4/SO-2020.
II. Žalobci se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Nejvyšší správní soud se v tomto usnesení zabývá návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalobce ve věci žádosti o povolení k přechodnému pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
[2] Ministerstvo vnitra jako správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 15. 6. 2020, čj. OAM-9240-45/PP-2019 zamítlo žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie uvedeným v §15a téhož zákona. Současně byla žalobci stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 60 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Plzni prvním rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, čj. 77 A 140/2020-62 zamítl. Na základě kasační stížnost žalobce Nejvyšší správní soud první rozsudek krajského soudu zrušil (rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, čj. 8 Azs 279/2022-47).
[3] Krajský soud v Plzni rozhodoval podruhé a žalobu v záhlaví označeným rozsudkem opět zamítl. Žalobce (stěžovatel) napadl i tento rozsudek kasační stížností. Její doplnění spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
II. Obsah návrhu na přiznání odkladného účinku
[4] Stěžovatel v návrhu uvedl, že vycestování z České republiky by pro něj v této fázi řízení znamenalo nepoměrně vyšší újmu, než pokud by zde zůstal. Současně jeho pobyt v České republice nezpůsobuje újmu jiným osobám a není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Mělo by být možné přiznat odkladný účinek i vůči rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel poukazuje na to, že v obou předchozích řízeních před krajským soudem i v řízení o první kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem bylo jeho návrhu na odkladný účinek vyhověno. Stěžovatel si uvědomuje, že obecný zájem na osobní účasti na řízení a komunikace s advokátem samy o sobě nepostačují proto, aby stěžovatel v České republice setrval (a tudíž byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek). K tomu proto stěžovatel dodává, že i jeho osobní situace přiznání odkladného účinku nasvědčuje. V České republice žije se svojí manželkou, dvěma dospělými dětmi a rodinou jeho syna. Všichni žijí ve společné domácnosti, jeho dcera studuje na vysoké škole a manželka, syn i snacha jsou výdělečně činní. Z toho důvodu se stěžovatel stará doma o vnuka, když jeho rodiče pracují. Stěžovatel i jeho manželka mají již pokročilý věk, oběma je více než 60 let. I když stěžovatelův zdravotní stav je poměrně dobrý, má občasné potíže s krevním tlakem a obtíže s trávením. Jeho zdravotní stav se ve spojení s náročným cestováním může poměrně rychle zhoršit. V zahraničí by tedy navíc neměl oporu ze strany své rodiny. Manželka má povolení k trvalému pobytu v České republice a zbytek rodiny má české občanství. Jeho odjezd z České republiky by znamenal také neúměrný zásah do jeho soukromého a rodinného života, je nutné zohlednit i zájem nezletilého vnuka, o kterého se stěžovatel stará. Závěrem stěžovatel znovu upozorňuje, že v České republice žije již dlouhá léta a celé jeho rodinné i přátelské zázemí se nachází zde. Ve své zemi původu by se tak ocitl bez adekvátního zajištění.
[5] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku přes výzvu soudu nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Kasační stížnost nemá odkladný účinek (§ 107 odst. 1 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Odkladný účinek lze tedy kasační stížnosti přiznat tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] Kromě formální podmínky, jíž je podání příslušného návrhu, je pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS). Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32, či ze dne 23. 1. 2014, čj. 6 Ads 99/2013-11). Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti věci. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozhodnutí aprobovaného rozsudkem krajského soudu. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu, kdy zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká. Zpochybnění přiznání odkladného účinku pro rozpor s důležitým veřejným zájmem leží oproti tomu na žalovaném, zatímco navrhovateli postačí, bude-li tvrdit, že takový rozpor s důležitým veřejným zájmem nehrozí (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 52 Ca 9/2003-144, č. 87/2004 Sb. NSS).
[8] Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchylovat se od svého postupu v případně návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti prvnímu rozsudku krajského soudu v téže věci (usnesení ze dne 24. 2. 2023, čj. 8 Azs 279/2022-41). Předchozí návrh obsahoval obdobná tvrzení stěžovatele, které stěžovatel též již zčásti osvědčil.
[9] I v případě tohoto návrhu se tedy Nejvyšší správní soud nejprve zabýval tím, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůbec bylo způsobilé odvrátit stěžovatelem tvrzenou újmu a mohlo vést k jeho (dočasnému) setrvání na území ČR. V tomto ohledu je třeba zdůraznit úpravu zákona o pobytu cizinců, podle jehož § 87y odst. 1 a 2 se rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na jejím území s tímto občanem nebo státním občanem České republiky společně pobývá, je oprávněn zde pobývat do dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti, jde-li o rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2. Po tuto dobu se pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie považuje za pobyt přechodný. Stěžovateli by zde svědčila tzv. fikce přechodného pobytu na území ve smyslu § 87y zákona o pobytu cizinců. Z podkladů, které má soud k dispozici, není zřejmé, že by měl stěžovatel jiný pobytový titul. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tedy může odvrátit újmu stěžovateli, kterou by mi způsobila nutnost opustit Českou republiku.
[10] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval naplněním druhé výše vymezené podmínky, tedy zdali by ztráta pobytového oprávnění, resp. nucené vycestování představovalo pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká může přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vzniknout jiným osobám. Stěžovatel společně s návrhem uvedl, že na území ČR žijí jeho manželka, dcera, syn a vnuk. Obě děti jsou dospělé, žijí ale se stěžovatelem ve stejné domácnosti. Dcera v tuto chvíli studuje vysokou školu. Současně je stěžovatel hlavní pečovatel o vnuka, jelikož ostatní dospělí v domácnosti pracují nebo podnikají. Pokud by tedy stěžovatel musel v důsledku nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti z ČR vycestovat, musel by buď odcestovat sám, bez své rodiny, anebo společně s rodinou, tedy mimo jiné i s občankou ČR, která zde studuje vysokou školu, také se svou manželkou a synem, kteří zde mají každý z nich své vlastní podnikání a syn má již také vlastní rodinu. Stěžovatelova tvrzení tedy svědčí o újmě, která je dostatečná k vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V tomto ohledu je významná i doba pobytu stěžovatele na území ČR a jeho sociální vazby, které z toho z povahy věci plynou, a stejně tak nelze odhlédnout od jeho věku (oběma manželům je již více než 60 let). Stěžovatel v souvislosti s věkem poukázal také na drobné zdravotní obtíže, se kterými se začíná potýkat. I tento aspekt vzal Nejvyšší správní soud v úvahu. Nejvyšší správní soud nezjistil (a žalovaný ani neuvádí), že by odkladný účinek vedl k zásahu do práv třetích osob, naopak je evidentní, že k takovému zásahu může dojít jeho nepřiznáním.
[11] Co se týče třetí výše vymezené podmínky pro přiznání odkladného účinku, tedy rozporu s důležitým veřejným zájmem, žalovaná ve vztahu k ní nic neuvedla, byť je to právě ona, kdo by tak měl činit (viz výše). Žalovaná ve svém vyjádření pouze poukazovala na skutečnost, že žádost stěžovatele směřuje na vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, přičemž tato jeho žádost byla zamítnuta, neboť stěžovatel pro toto pobytové oprávnění nesplňuje podmínky. Žalovaná se ztotožňuje s posouzením krajského soudu. K samotnému návrhu na přiznání odkladného účinku se žalovaná nijak nevyjádřila. Uvedené je tak předmětem posouzení věci samé, nikoliv předmětem přiznání či nepřiznání odkladného účinku. Obecné vyjádření žalované v tomto případě nemohlo být dostatečné k převážení zcela konkrétní újmy hrozící stěžovateli.
IV. Závěr
[12] Z výše uvedených důvodu Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Učinil tak ve vztahu k napadenému rozsudku i napadenému rozhodnutí žalovaného, v důsledku čehož až do právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti dochází k plnému pozastavení účinků v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného.
[13] Rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku je rozhodnutím dočasné povahy a nelze z něj jakkoli předjímat budoucí meritorní rozhodnutí o podané kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS). Usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).
[14] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč, a to podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích; usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 4. 6. 2024, čj. 9 As 270/2023-21, bod 21]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena.
[15] Poplatek lze zaplatit bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1070501425. Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2025
Milan Podhrázký
předseda senátu