8 Azs 135/2019

Plný text

8 Azs 135/2019-46
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: T. N. P., zastoupený Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 2. 2018, čj. MV-6615-5/SO-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 4. 2019, čj. 59 A 34/2018-60,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 10. 2017, čj. OAM-643-27/ZR-2016, jímž správní orgán I. stupně dle § 77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušil platnost povolení k trvalému pobytu žalobce. Současně žalobci stanovil lhůtu k vycestování v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí, nejpozději 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaná rozhodnutí změnila tak, že lhůtu k vycestování stanovila v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdila. S ohledem na rozhodnutí trestních soudů správní orgány dospěly k závěru, že se žalobce svým jednáním opakovaně dopustil závažného narušení veřejného pořádku, resp. byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále „krajský soud“). Nesouhlasil se způsobem, jakým žalovaná vypořádala jeho námitky proti posouzení otázky narušení veřejného pořádku a přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Otázku narušení veřejného pořádku žalovaná hodnotila pouze na základě jeho dřívějšího trestního odsouzení. To samo však bez dalšího není závažným porušením veřejného pořádku a správní orgány se měly zabývat individuálními okolnostmi trestné činnosti. Vedle toho poukázal na to, že sám pečuje o nezletilou dceru. Správní orgány však relevantní skutečnosti pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí ponechaly stranou a nezjišťovaly je.

[3] Krajský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a vypořádal se s námitkami žalobce. Správní orgány se zabývaly konkrétní povahou trestné činnosti, popsaly její charakter, množství útoků, konstatovaly recidivu žalobce a zjevný nedostatek respektu k právním předpisům. Krajský soud se s jejich hodnocením ztotožnil a dodal, že závažnost trestného jednání v průběhu času dokonce gradovala. Odsouzení žalobce k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin je samo o sobě důvodem pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Vedle toho je naplněn i důvod podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců spočívající v opakovaném závažném narušení veřejného pořádku. Žalobce se k trestné činnosti uchyloval opakovaně. Od roku 2006, kdy mu byl povolen trvalý pobyt, byl čtyřikrát odsouzený za spáchání trestného činu, z toho dvakrát v roce 2015. Pokud jde o posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, žalobce v průběhu správního řízení mnoho tvrzení nepřinesl a omezil se na sdělení, že má na území ČR dceru a bratra. Teprve v doplnění odvolání uvedl, že ukončil soužití s vietnamskou partnerkou, sdílí domácnost s dcerou, bratrem a jeho rodinou a rodina je pevně semknutá. Jiné vazby žalobce netvrdil. Správní orgány měly rodinné vazby žalobce za zjištěné a nepochybovaly o nich. Jejich další prokazování se jeví jako nadbytečné v situaci, kdy jediným důkazním návrhem zůstal výslech žalobce samotného. Správním orgánům tak nelze vytýkat nedostatečně zjištěný skutkový stav. Ani v žalobě žalobce netvrdil žádné další vazby na území ČR a nenamítal, co konkrétně by v tomto směru měly správní orgány více zjišťovat a jaké skutečnosti opomenuly. Soud ve shodě s žalovanou vnímá citelnost zásahu rozhodnutí do rodinného života žalobce, ale s ohledem na povahu, četnost a závažnost trestného činnosti rozhodnutí není nepřiměřené.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítá, že je napadený rozsudek nezákonný, nepřezkoumatelný a správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav. Krajský soud zcela ignoroval stěžovatelem namítané skutečnosti a soustředil se výhradně na odkazy směrem k žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného. Krajský soud se přezkoumatelně nevypořádal s námitkou proti závěru o nebezpečnosti stěžovatele pro veřejný pořádek a neuvedl, proč považuje žalobní námitku za vyvrácenou (k tomu stěžovatel odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, čj. 3 As 60/200646).

[5] Dále se stěžovatel domnívá, že hrozba nebezpečí pro veřejný pořádek nebyla dostatečně individualizována. Stěžovatel trvá na tom, že zákon vyžaduje pro rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu mnohem významnější pochybení, tedy opakovanou činnost. Nestačí jediné porušení zákona a krajský soud vyšel pouze ze skutečnosti, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen za spáchání trestného činu, což není dostatečné. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010151, musí být hrozba narušení veřejného pořádku skutečná, aktuální a dostatečně závažná. Správní orgány však na zjištění podstatných okolností života stěžovatele rezignovaly. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, čj. 5 As 73/2011-146, je třeba zohlednit, kdy k trestné činnosti došlo, dobu uplynulou od spáchání a zda cizinec od té doby vedl řádný život. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, čj. 1 As 175/2012-34, není závažným narušením veřejného pořádku jakékoliv protiprávní jednání cizince. Vzhledem k jedinému odsouzení není možné, aby se jednalo o opakované narušení veřejného pořádku. Správní orgány se vůbec nezabývaly rolí stěžovatele v případu, společenskou nebezpečností jeho jednání, tím, jak se stěžovatel v průběhu řízení projevoval a dobou uplynulou od spáchání trestného činu.

[6] Dostatečně nebyla posouzena ani otázka přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel má veškeré zázemí na území ČR, na území země původu zázemí postrádá. Pobývá ve společné domácnosti s partnerkou a nezletilým potomkem. Odkázal na kritéria posuzování přiměřenosti vymezená v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/201239, dle kterého současně může za určitých okolností i samotné zrušení povolení k pobytu svými důsledky představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Stěžovatel na území ČR žije dlouhou dobu, od posledního provinění utekla značná doba, žije řádným životem a má pevné zázemí. Soud se podle něj námitkou nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí nezabýval z důvodu, že ji vznesl po uplynutí žalobní lhůty. K této otázce by však měly správní orgány přihlížet z úřední povinnosti. Skutečnosti relevantní pro posouzení přiměřenosti byly ponechány stranou a nebyly učiněny ani žádné kroky k jejich zjištění.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. Plně se ztotožnila se závěry krajského soudu. Odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a na své rozhodnutí.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Stěžovatel kasační stížnost podal z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a uplatnil kasační námitky, v nichž zpochybňuje, že svým jednáním opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek a brojí proti posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí žalovaného do soukromého a rodinného života.

[11] Relevantní právní úpravu pro nyní posuzovanou věc představuje § 77 odst. 2 písm. a) a f) zákona o pobytu cizinců, dle kterého „ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu“ nebo „byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně“, a to v obou případech „za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.“

[12] Nejvyšší správní soud přistoupil nejprve k posouzení namítané nepřezkoumatelnosti, neboť teprve v situaci, kdy je napadený rozsudek přezkoumatelný, se lze zabývat námitkami směřujícími proti věcnému posouzení. Dle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 As 10/2005- 298, č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 17. 9. 2003, čj. 5 A 156/200225, č. 81/2004 Sb. NSS).

[13] Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelzeli v něm zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/200676, č. 1566/2008 Sb. NSS). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, čj. 2 As 337/2016-64).

[14] Nejvyšší správní soud předně nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, dle něhož se krajský soud nezabýval námitkou zpochybňující jeho společenskou nebezpečnost. Krajský soud nejprve v bodech 17. a 18. napadeného rozsudku srozumitelně vyložil, na základě jakých důvodů má za naplněné podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu a výslovně reagoval na stěžovatelovu námitku argumentací založenou na četnosti jeho trestné činnosti a postupné gradaci její společenské nebezpečnosti. Následně se touto otázkou zabýval také v rámci poměřování nebezpečnosti stěžovatele a dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, které provedl zejm. v bodech 28. a 29. napadeného rozsudku. Stejně tak se krajský soud v bodech 19. až 25. napadeného rozsudku podrobně zabýval i okolnostmi stěžovatelova soukromého a rodinného života, které, jak bylo výše uvedeno, následně poměřoval ve vztahu k nebezpečnosti stěžovatele. Krajský soud se také přezkoumatelně zabýval námitkou, dle níž správní orgány dostatečně nezjistily skutečnosti rozhodné pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí a vysvětlil, z jakého důvodu by bylo provádění důkazu výslechem stěžovatele nadbytečné. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud s námitkami stěžovatele řádně vypořádal. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry napadeného rozsudku krajského soudu, ještě bez dalšího neznamená, že je takový rozsudek nepřezkoumatelný.

[15] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že kasační argumentace, dle níž se krajský soud nezabýval žalobní námitkou nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí z důvodu koncentrace řízení před krajským soudem, se zcela míjí s rozhodovacími důvody nyní napadeného rozsudku, v němž krajský soud uvedený závěr neučinil. Tato kasační námitka tak svědčí spíše o určité šablonovitosti kasační stížnosti, v níž zástupce stěžovatele dle všeho použil argumentaci uplatněnou i v jiných řízeních bez ohledu na konkrétní okolnosti dané věci.

[16] Jde-li o námitku zpochybňující naplnění podmínky opakovaného závažného narušení veřejného pořádku, nelze přehlédnout, že stěžovatel jí brojí proti závěru o důvodnosti zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Zcela však pomíjí, že důvodem pro zrušení jeho trvalého pobytu bylo také naplnění podmínek podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let za úmyslnou trestnou činnost. Stěžovatel nyní v kasační stížnosti nerozporuje závěr krajského soudu, dle kterého „i v případě eventuálního nedostatku důvodu podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců by byl dán, v případě zachování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jiný důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu dle písm. f)“.

[17] S rozhodovacími důvody napadeného rozsudku se však v posledku rozchází i část kasační argumentace týkající se naplnění § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud předně nevyšel z jediného stěžovatelova porušení zákona, resp. trestního odsouzení, jak uvádí stěžovatel, ale zdůraznil, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen vícekrát a závažnost jeho trestné činnosti gradovala. Stěžovatel byl odsouzen trestními příkazy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2015, sp. zn. 2 T 121/2015, Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 4 T 199/2010 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2007, sp. zn. 10 T 76/2007, a to za spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny, který stěžovatel spáchal tak, že poté, co byl přistižen při krádeži, se Policii ČR prokázal padělanými doklady. Dále se dopustil trestného činu krádeže 51 lahví destilátů v celkové hodnotě 7 344 Kč a trestného činu krádeže oděvů v celkové hodnotě 38 195 Kč. Trestná činnost stěžovatele vygradovala spácháním trestných činů porušování domovní svobody, omezování osobní svobody, vydírání, za které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 52 T 69/2015, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Uvedených trestných činů se měl dopustit ve spolupachatelství se dvěma dalšími osobami (mj. i matkou stěžovatelova dítěte) tak, že donutili pod pohrůžkou násilí jednu z poškozených osob (chůvu) odemknout dveře bytu, kam neoprávněně vnikli a spoutali kovovými pouty další poškozenou (obyvatelku bytu), jež byla v té době v pokročilém stadiu těhotenství, a které přelepili ústa lepicí páskou, jeden z pachatelů ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje a způsobil jí drobné poranění. Bezprostředně poté poškozenou obyvatelku bytu, jejího tříletého syna a poškozenou chůvu donutili nastoupit do auta, kterým tyto osoby odvezli do lesoparku, kde poškozenou obyvatelku bytu donutili k sepsání směnky na částku 45 000 EUR a následně přinutili i chůvu, aby směnku podepsala jako svědek a dále jí pohrozili, že pokud bude ve věci svědčit na policii, tak „si ji ten černoch (spolupachatel stěžovatele – pozn. NSS) najde“, poté je opět naložili do automobilu a odvezli zpět. Krajský soud v reakci na žalobní argumentaci stěžovatele vyložil, proč považuje hrozbu narušení veřejného pořádku za skutečnou, aktuální a dostatečně závažnou ve smyslu výše citovaného a stěžovatelem odkazovaného rozsudku sp. zn. 3 As 4/2010. Pokud stěžovatel nyní opakovaně hovoří o jediném odsouzení, svědčí to opět spíše o šablonovitém zpracování podané kasační stížnosti, která nereflektuje konkrétné skutkové okolnosti posuzované věci a podstatu odůvodnění napadeného rozsudku.

[18] Částí argumentace stěžovatel směřuje proti nedostatečnému posouzení některých dílčích otázek pojících se k povaze trestné činnosti ze strany správních orgánů. Předmětem řízení o kasační stížnosti je však přezkum rozsudku krajského soudu a uvedení kasačních námitek není možné nahradit pouhým zopakováním či parafrází námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřují proti jiným rozhodnutím, než která jsou předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, čj. 8 Afs 106/2006-58). Krajský soud se podstatnými aspekty stěžovatelem páchané trestné činnosti konkrétně zabýval. Poukázal na její úmyslný charakter, konkrétní průběh a povahu, recidivu a vyjádřil se také k otázce vlivu plynutí času od posledního odsouzení. V situaci, kdy stěžovatel v žalobě nevznesl žádnou konkrétní argumentaci ohledně posouzení jeho role v trestné činnosti, společenské škodlivosti jednání, chování stěžovatele v průběhu řízení nebo doby uplynulé od spáchání trestného činu, považuje Nejvyšší správní soud za dostačující, pokud krajský soud v podrobnostech při posouzení povahy trestné činnosti zčásti odkázal na závěry uvedené ve správních rozhodnutích, s nimiž se ztotožnil. Jelikož stěžovatel ani nyní v kasační stížnosti nepředložil žádnou konkrétnější argumentaci, ve které by předestřel, proč jím páchanou trestnou činnost nepovažuje za natolik závažnou, má Nejvyšší správní soud za dostačující na tomto místě rovněž konstatovat, že se v posouzení dané otázky shoduje s krajským soudem a na jeho odůvodnění odkazuje.

[19] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou směřující proti posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. Kritéria, která je třeba v rámci tohoto posouzení zohlednit, jsou demonstrativně uvedena v § 174a zákona o pobytu cizinců. Jak ovšem vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, postačuje, pokud se správní orgány výslovně zabývají pouze těmi kritérii, k nimž se pojí skutečnosti uváděné cizincem či skutečnosti jednoznačně vyplývající z obsahu správního spisu (viz rozsudky ze dne 26. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013-34, a ze dne 8. 6. 2017, čj. 9 Azs 60/2017-37).

[20] Jak přehledně shrnul v napadeném rozsudku již krajský soud (a stěžovatel proti těmto skutečnostem nic nenamítá), správní orgány vyšly z toho, že stěžovatel je na území ČR zakotven dlouhodobě a povolení k trvalému pobytu mu bylo uděleno již 26. 4. 2006. Z výpisu z cizineckého informačního systému plyne, že stěžovatel na území ČR pobýval od r. 2004. Dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, správní orgány zjevně reflektovaly, popsaly, kdy k jakému jednání došlo a kdy za něj byl stěžovatel odsouzen. Vzhledem k postupnému opakování trestné činnosti logicky neměly za to, že se stěžovatel uplynutím doby napravil, dospěly naopak k závěru o hrozícím opakování trestné činnosti. Správní orgány uzavřely, že rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu dojde k zásahu do rodinných poměrů stěžovatele, který bude logicky spočívat v tom, že se buď rodina stěžovatele přesune se stěžovatelem mimo území ČR, nebo s ním bude v omezenějším kontaktu. Tento zásah lze jako nejintenzivnější vnímat ve vztahu stěžovatele a jeho dcery, jejíž věk byl správním orgánům mj. z cizineckého informačního systému zřejmý. Při pobytové kontrole bylo zjištěno, že dcera stěžovatele měla v září 2016 zahájit školní docházku a že je o ní ze strany rodiny bratra stěžovatele postaráno i v případě nepřítomnosti stěžovatele. Podle krajského soudu je pravda, že stěžovateli nic nebrání požádat si o nižší formu pobytového oprávnění, je však třeba doplnit, že získání takového oprávnění patrně bude pro stěžovatele vzhledem k jeho trestní minulosti alespoň dočasně problematické. Správní orgány nicméně nepřehlédly, že k zásahu do rodinného života stěžovatele dojde. Vzhledem k věku stěžovatele a délce jeho pobytu v ČR bylo možno vycházet z toho, že stěžovatel patrně nemá intenzivních vazeb ve Vietnamu, nicméně tamější prostředí a jazyk jsou mu známy. Krajský soud poukázal též na to, že správní orgány bezpochyby vnímaly i to, že jedním z trestných činů spáchaných stěžovatelem bylo i padělání a pozměňování veřejné listiny – cestovního dokladu, jímž se stěžovatel dopustil mj. porušení práva na úseku pobytu cizinců. Věk stěžovatele byl správním orgánům zřejmý a ke svému zdravotnímu stavu stěžovatel ničeho neuvedl, správní orgány proto oprávněně vycházely z toho, že jeho zdravotní stav odpovídá běžnému zdravotnímu stavu muže ve středním věku, který nebrání zrušení povolení k trvalému pobytu a případnému vycestování. Nejvyšší správní soud k tomu pouze doplňuje, že žalovaný poukázal na to, že se stěžovatel od posledního trestního odsouzení nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, kde si nemohl vytvořit hodnotné vazby na území ČR a k době strávené ve vězení nelze přihlížet v jeho prospěch ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.

[21] Jak správně podotkl krajský soud, stěžovatel v průběhu správního řízení o svém soukromém a rodinném životě mnoho skutečností neuvedl. Z jeho tvrzení vyplývá pouze to, že má na území ČR nezletilou dceru a bratra s rodinou, který se o dceru stěžovatele staral v době, kdy stěžovatel vykonával trest odnětí svobody. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedl, že s partnerkou (matkou stěžovatelovy dcery) již nežije a společnou domácnost sdílí s bratrovou rodinou. S tímto dřívějším tvrzením je rozporná argumentace uplatněná nyní v kasační stížnosti, v níž tvrdí, že ve společné domácnosti pobývá s partnerkou a nezletilou dcerou. Pokud by se mělo jednat o novou rodinnou situaci, Nejvyšší správní soud by k ní nemohl přihlížet, jelikož soudy ve správním soudnictví v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žádné další skutečnosti stěžovatel netvrdil. Z důkazů navrhoval provedení účastnického výslechu, a to „k posouzení otázky narušení veřejného pořádku a přiměřenosti rozhodnutí“. Důkaz výslechem účastníků je však důkazem toliko podpůrné povahy, jehož provedení je na místě především tam, kde dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Bylo na stěžovateli, aby tvrdil, jaké konkrétní skutečnosti mají být jeho výslechem prokázány a proč je nelze prokázat jinými důkazními prostředky. Vzhledem k tomu, že tomuto požadavku stěžovatel nedostál a z jeho návrhu neplyne, jaký význam přesahující rámec prostých tvrzení uplatnitelných v písemném podání by provedení navrženého důkazu mělo mít a k prokázání jakého konkrétního zásahu by mělo směřovat, nelze krajskému soudu a správním orgánům vytýkat, že tomuto důkaznímu návrhu shodně nevyhověly (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2020, čj. 1 Azs 145/202032). Pokud jde o další stěžovatelovy důkazní návrhy z řízení před krajským soudem (rodný list dcery, fotografie stěžovatele s dcerou a potvrzení o zajištění ubytování), tyto nebyly provedeny, jelikož se týkaly skutečností mezi účastníky nesporných a ani krajský soud je nijak nezpochybňoval. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s jeho závěrem, že by jejich provádění bylo nadbytečné.

[22] Měl-li stěžovatel za to, že v jeho případě jsou výjimečné okolnosti, které by vedly až k nezákonnosti rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, bylo na něm, aby je uvedl. Teprve pokud by tak učinil, by bylo možné správním orgánům důvodně vytýkat, že k nim měly přihlédnout nebo, že ohledně těchto tvrzení nedostatečně zjistily skutkový stav věci. To se však v projednávané věci nestalo. Nejvyšší správní soud tak zejm. s ohledem na pasivitu stěžovatele dospěl k závěru, že rozsah zjištěných skutečností a jejich následné poměření s hrozbou plynoucí z dalšího pobytu stěžovatele na území ČR provedly správní orgány, resp. následně krajský soud dostatečně, a to i ve smyslu stěžovatelem výše odkazovaného rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 8 As 68/2012. Krajský soud v nyní napadeném rozsudku nepopřel, že zrušení povolení k trvalému pobytu skutečně zasáhne do soukromého a rodinného života stěžovatele, ale ve shodě se správními orgány přesvědčivě vyložil, proč považuje správní rozhodnutí za přiměřené a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry přes uplatněnou kasační argumentaci plně ztotožňuje.

IV. Závěr a náklady řízení

[23] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal stěžovatelem uplatněné námitky nedůvodnými, a kasační stížnost proto dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalované, která měla ve věci úspěch, nevznikly náklady přesahující rámec nákladů její běžné úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 28. srpna 2020

Milan Podhrázký
předseda senátu

Plný text

8 Azs 135/2019-41
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: T. N. P., zastoupený Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 2. 2018, čj. MV-6615-5/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 4. 2019, čj. 59 A 34/2018-60,

takto:

I. Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .

II. Žalobci s e u k l á d á zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 7. 10. 2017, čj. OAM-643-27/ZR-2016, zrušilo dle § 77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) platnost povolení k trvalému pobytu. Současně žalobci stanovilo lhůtu k vycestování v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí, nejpozději 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaná shora označeným rozhodnutím změnila rozhodnutí Ministerstva vnitra tak, že lhůtu k vycestování stanovila v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdila.

[2] Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci (dále „krajský soud“), který jí usnesením ze dne 26. 4. 2018, čj. 59 A 34/2018-39, přiznal odkladný účinek. Následně však krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Žalobce (dále „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku nyní brojí kasační stížnosti a navrhuje, aby jí byl přiznán odkladný účinek.

[3] Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že má na území ČR vytvořeno veškeré rodinné, sociální a kulturní zázemí. Jeho nucený návrat do země původu by proto byl nenahraditelnou újmou. Následky nepřiznání odkladného účinku by naopak byly zjevně nepřiměřené důvodům vydání napadeného rozhodnutí.

[4] Stěžovatel tvrdí, že na území ČR pobývá již dlouho a po celou dobu na základě legálně uděleného pobytového oprávnění. Stěžovatel žije od svého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve společné domácnosti se svou nezletilou dcerou J. M.C., nar. X. V případě nezbytnosti opustit území ČR by se dostal do neřešitelné situace, neboť by musel ukončit veškeré své aktivity, opustit život, který miluje, pracně jej budoval a musel by žít v zemi, k níž nemá žádný bližší vztah a nemá v ní zázemí. Jeho nezletilá dcera, která má v ČR trvalý pobyt, by navíc zůstala zcela bezprizorní. Povinnost opustit rodinu a bydlení a vše ostatní by proto představovala významný zásah do života stěžovatele. Stěžovatel neví o osobě, která by mohla být přiznáním odkladného účinku jakkoliv postižena, a rovněž nemůže být dotčen veřejný zájem.

[5] Stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, ze kterého mj. citoval, že k bezprostřednímu opuštění území ČR by sice mohl být donucen až rozhodnutím o správním vyhoštění, ale nelze jej nutit k předcházení nenahraditelné újmy tím, že bude vědomě porušovat zákon. K právu na spravedlivý proces navíc náleží i právo vystupovat v řízení osobně a být v kontaktu se svým zástupcem. Dále odkázal také na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 11 A 185/2012.

[6] Žalovaná ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku navrhla jeho zamítnutí. Uvedla, že stěžovatel představuje pro společnost osobu nebezpečnou. Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 52 T 69/2015, se dopustil čtyř úmyslných trestných činů, a to tím, že vtrhl ze zištných důvodů do obydlí poškozených, omezil je na svobodě, nedobrovolně je odvezl na odlehlé místo a ve snaze donutit poškozenou pod pohrůžkou násilí k podpisu směnky na značnou částku, útočil proti zájmu společnosti na ochranu tří osob. O závažnosti svědčí také to, že trestný čin spáchal ve spolupachatelství. V jednom případě se jednalo o spáchání zločinu, a to na ženě v pokročilém stadiu těhotenství a jejím tříletém dítěti. Trestnou činnost páchal plánovitě a s rozmyslem. Za spáchání celkem čtyř trestných činů mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Stěžovatel byl navíc odsouzen již v minulosti trestními příkazy Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2015, sp. zn. 2 T 121/2015, Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 4 T 199/2010 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2007, sp. zn. 10 T 76/2007, a to za celkem sedm úmyslných trestných činů. Žalovaná má s ohledem na výše uvedené za to, že se stěžovatel dopustil závažného narušení veřejného pořádku. Jeho jednání je závažné i s ohledem na brzkou recidivu mezi posledními dvěma odsouzeními, z čehož je zřejmé, že na něj nemají patřičný vliv. Není v zájmu společnosti, aby na jejím území pobýval zločinec, který představuje nebezpečí, že bude na území nadále páchat úmyslnou trestnou činnost. I přes deklarované vazby k území není nikterak vyvrácena nutnost upřednostnit veřejný zájem před zásahy do života jednotlivce. Žalovaná rovněž poukázala na to, že je stěžovatel právně zastoupen, tudíž budou jeho práva náležitě chráněna i bez jeho osobní přítomnosti. Jeho právo na účast při projednávání kasační stížnosti je nadto možno zajistit na základě víza k pobytu do 90 dnů uděleného podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech (dále jen „vízový kodex“).

[7] Podle § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), platí, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užijí přiměřeně. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být v souladu s usnesením rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, čj. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS, splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu, resp. jejich doložením. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném účinku je rozhodnutím předběžné povahy, kterým Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá (ani nemůže předjímat) výsledek meritorního posouzení věci. Proto soud ani nehodnotí důvodnost námitek ve věci samé.

[9] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě splněny.

[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval podmínkou existence hrozící újmy na straně stěžovatele. Již dříve zdejší soud judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32). Od stěžovatele, který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím žalovaného obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 2 As 218/2015-50). Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, tedy má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je na něm, aby konkretizoval a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly.

[11] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovateli by v důsledku výkonu rozhodnutí hrozila újma, která vyplývá ze skutečnosti, že zde má nezletilou dceru, s níž dle svého tvrzení (žalovaným nijak nezpochybněného) sdílí od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody společnou domácnost, a také staršího bratra s rodinou. Pokud jde o jeho další tvrzení o tom, že zde má sociální a kulturní zázemí a veškeré své aktivity, jedná se o tvrzení zcela obecná a ničím nedoložená. Je přirozené, že pokud na území některého státu cizinec žije řadu let, nežije „ve vzduchoprázdnu“ a aspoň nějaké základní společenské a příp. rodinné vazby si utvoří vždy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2016, čj. 10 Azs 249/2016-32).

[12] Dále je rovněž pravdou, že k bezprostřednímu opuštění území ČR by mohl být stěžovatel donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nicméně tato skutečnost nemůže být důvodem k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Jen stěží lze předpokládat, že cizinec má předejít případné nenahraditelné újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území ČR a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy spojen zákaz pobytu v ČR na určitou dobu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011100).

[13] Pokud jde o stěžovatelovu argumentaci týkající se zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, byly jím citované závěry pozdější judikaturou korigovány a obecně platí, že samotné právo stěžovatele účastnit se osobně řízení o kasační stížnosti či být v kontaktu se svým zástupcem pro přiznání odkladného účinku nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2018, čj. 8 Azs 262/2018-24, ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 Azs 271/2015-32, případně ze dne 25. 9. 2018, čj. 6 Azs 302/2018-24). V usnesení ze dne 5. 10. 2017, čj. 2 Azs 273/2017-19, Nejvyšší správní soud navíc konstatoval, že pro zajištění práva na spravedlivý proces není ani ve věcech přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění vyžadována osobní přítomnost stěžovatele-cizince v průběhu řízení, pokud není nutno, aby něco učinil osobně, a je-li zajištěno jeho zastoupení v řízení a přiměřeně efektivní a rychlá komunikace s jeho zástupcem na dálku. K tomu nyní pouze dodává, že tím spíše se nejedná o důvod pro přiznání odkladného účinku v řízení, které se týká zrušení trvalého pobytu. Jak ale Nejvyšší správní soud uvedl již v úvodu, z důvodu péče o nezletilou dceru stěžovateli výkonem rozhodnutí újma nepochybně hrozí.

[14] Co se týče hrozby nepoměrně větší újmy ve srovnání s újmou, která by mohla přiznáním odkladného účinku hrozit třetím osobám, nemá Nejvyšší správní soud žádné konkrétní poznatky o tom, že by taková újma bezprostředně někomu dalšímu hrozila a nepoukázal na ně ani žalovaný ve vyjádření k odkladnému účinku.

[15] Nejvyšší správní soud proto závěrem přistoupil k hodnocení otázky, zda by přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. K této otázce se již vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, a dospěl k závěru, že „pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, čj. 5 As 17/2008-131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“.

[16] Jak upozornila ve svém vyjádření žalovaná a jak soud ověřil ze správního spisu, stěžovatel byl v minulosti opakovaně odsouzen za spáchání trestných činů. Jednalo se o trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny, který stěžovatel spáchal tak, že poté, co byl přistižen při krádeži, se Policii ČR prokázal padělanými doklady (viz trestní příkaz Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2007, sp. zn. 10 T 76/2007), trestného činu krádeže 51 lahví destilátů v celkové hodnotě 7 344 Kč (viz trestní příkaz Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 4 T 199/2010), trestný čin krádež oděvů v celkové hodnotě 38 195 Kč (viz trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2015, sp. zn. 2 T 121/2015) a trestné činy porušování domovní svobody, omezování osobní svobody, vydírání, kterých se dopustil ve spolupachatelství s H. C. T. (matkou jejich společného dítěte) a dalším neztotožněným mužem tak, že donutili pod pohrůžkou násilí poškozenou chůvu odemknout dveře bytu, kam neoprávněně vnikli a spoutali kovovými pouty poškozenou obyvatelku bytu, jež byla v té době v pokročilém stadiu těhotenství, a které přelepili ústa lepící páskou, jeden z přítomných mužů ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje a způsobil jí drobné poranění. Bezprostředně poté poškozenou, jejího tříletého syna a poškozenou chůvu donutili nastoupit do auta, kterým tyto osoby odvezli do lesoparku, kde poškozenou donutili k sepsání směnky na částku 45 000 EUR a následně přinutili i druhou poškozenou, aby směnku podepsala jako svědek a dále jí pohrozili, že pokud bude ve věci svědčit na policii, tak „si ji ten černoch najde“, poté je opět naložili do automobilu a odvezli zpět (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 52 T 69/2015).

[17] Tyto zjištěné skutečnosti stěžovatel nijak nerozporuje ani nevyvrací. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem na dodržování platných právních předpisů na území ČR a na ochraně společnosti před kriminalitou a dalšími protispolečenskými jevy.

[18] Následně proto soud přistoupil k poměřování proti sobě stojící újmy hrozící stěžovateli a důležitého veřejného zájmu. Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury (srov. usnesení ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, a na něj navazující usnesení ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, č. 3169/2015 Sb. NSS), a na kterou ostatně odkazuje i sám stěžovatel, která v případě cizinců spíše tíhne k tomu, aby byly odkladné účinky kasačním stížnostem přiznávány (za podmínek tam specifikovaných). Přesto Nejvyšší správní soud nepovažuje v této věci podmínky pro přiznání odkladného účinku za splněné. Stěžovatel zde sice má nezletilou dceru, o kterou se v současné době dle svého tvrzení osobně stará, nelze však odhlédnout od toho, že tato skutečnost mu v minulosti nebránila v tom, aby opakovaně páchal trestnou činnost, která vyústila v jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, během něhož dcera rovněž zůstala „zcela bezprizorní“ a staral se o ni jeho bratr s manželkou. Nepopsal přitom v návrhu, že by se změnily okolnosti či nastala jiná specifika, pro která by řešení nastalé situace tímto způsobem bylo vyloučeno (změna poměrů v rodině, zdravotní důvody apod.). V případě stěžovatele se navíc nejedná o žádnou jednorázovou bagatelní trestnou činnost, kterou by páchal před mnoha lety, ale lze vypozorovat, že její závažnost průběžně strmě narůstá. Od stěžovatelem odkazovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, se nyní posuzovaná věc odlišuje tím, že trestnou činnost páchal na území České republiky (tedy nikoli v zahraničí) a v době relativně nedávné. Zejména s ohledem na povahu naposled spáchaného trestného činu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je veřejný zájem na ochraně před kriminálním jednáním stěžovatele převažuje nad ochranou jeho rodinného života. Nejvyšší správní soud si je vědom, že krajský soud odkladný účinek žalobě stěžovatele přiznal, avšak Nejvyšší správní soud se s jeho závěry neztotožňuje, neboť ochrana soukromého a rodinného života nemůže být sama o sobě za zjištěných skutkových okolnosti bezbřehým důvodem pro přiznání odkladného účinku. Přihlédnout lze rovněž k tomu, že Nejvyšší správní soud nyní rozhoduje na rozdíl od krajského soudu o kasační stížnosti, tedy mimořádném opravném prostředku.

[19] Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že usnesení o odkladném účinku s ohledem na svůj procesní charakter nezakládá překážku věci rozhodnuté, a proto při změně skutkových okolností lze o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodovat i opětovně, stejně tak lze již přiznaný odkladný účinek i bez návrhu zrušit, odpadnou-li v mezidobí důvody pro jeho přiznání (§ 73 odst. 5 s. ř. s.).

[20] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá soudnímu poplatku, a sice podle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, ve výši 1 000 Kč. Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam; srov. k tomu též usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.

[21] Poplatek lze zaplatit buď vylepením kolků na příslušném tiskopisu (viz níže), nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1080513519. Nebude-li soudní poplatek včas dobrovolně zaplacen, bude vymáhán.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 26. června 2019

JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám v kolkových známkách určený soudní poplatek.

podpis .................................................

Místo pro nalepení kolkových známek: