Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

1 Azs 195/2024

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 4. 12. 2024Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: CHMELOVÁ JiřinaECLI:CZ:NSS:2024:1.Azs.195.2024.32
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Usnesení ze dne 4. 12. 2024

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: P. M. A. R., zastoupený Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 4, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č. j. CPR-2095-6/ČJ-2024-930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, č. j. 13 A 27/2024-16,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím označeným v záhlaví žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, který uložil žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění. Současně mu stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území, v délce 12 měsíců a dále dobu k vycestování v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále „městský soud“) zamítl. K tvrzené nepřezkoumatelnosti uvedl, že se žalovaná obsáhle vypořádala se všemi odvolacími námitkami. Jde-li o námitku nepřiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, vyšel městský soud z kritérií stanovených judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a v postupu žalované neshledal žádné pochybení. Žalobce je svobodný, bezdětný, v ČR nemá družku ani jiné osoby blízké. Sám připustil, že vycestování pro něj není problém. Příbuzné má v zemi původu a ve Velké Británii. Ohledně nebezpečí vážné újmy hrozící při vycestování do země původu městský soud konstatoval, že správní orgány vycházely z dostatku aktuálních a objektivních informací v závazných stanoviscích dotčeného orgánu. Jejich obsah žalovaná musela přenést do výrokové části rozhodnutí. I závěr o možnosti vycestovat žalovaná dostatečně podložila a zdůvodnila, přičemž žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by jej mohly zpochybnit.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Uvedl, že v předchozím řízení dostatečně popsal důvody, které mu znemožňují vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Ačkoliv stěžovatel ve správním řízení uvedl, že vycestování nepovažuje za problém, bezpečnostní situace v zemi původu se v mezidobí významně zhoršila. Správní orgány i městský soud dle stěžovatele vycházely z neaktuálních informací o zemi původu. V současné době zde dochází k raketovým a bombovým útokům, které ohrožují civilní obyvatelstvo. V zemi původu existuje rovněž vnitřní střet rozdílných politických zájmů. Také letecké spojení do Izraele je méně dostupné. Stěžovateli hrozí při návratu nebezpečí související s možným povoláním do armády, kam nechce nastoupit. Z těchto skutečností plyne ohrožení jeho zdraví a života a rovněž chybějící účinná pomoc orgánů tamní státní moci. Za této situace stačilo rozhodnout o povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány ani městský soud dostatečně nezjistily skutkový stav věci a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Došlo také k porušení dalších základních zásad správního řízení. Městský soud nenapravil ani pochybení žalované v posouzení zásahu do soukromého a rodinného života, která nezohlednila omezení pohybu stěžovatele.

[4] Žalovaná měla za to, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. S obsahem napadeného rozsudku se ztotožnila.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[5] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož v dané věci rozhodoval samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud předně přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. Rozhodoval-li před krajským (městským) soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského (městského) soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, k uplatnitelnosti na současnou právní úpravu viz rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021 - 28).

[6] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[7] Co se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti, Nejvyšší správní soud odkazuje na judikaturu popisující, jaké vady naplňují kasační důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu, resp. správního rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, nebo usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS, dále viz rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 - 46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 - 53, ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 362/2018 - 23, či ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002 - 24). Z pohledu uvedené judikatury Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení městského soudu, které by svědčilo o přijatelnosti kasační stížnosti. Závěry městského soudu, ale i žalované, jejichž dostatečnost stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje, jsou logické, srozumitelné a přiléhavě reagují na argumentaci stěžovatele.

[8] V nyní posuzované věci bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění stěžovatele, přičemž žalovaná na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu uzavřela, že je jeho vycestování možné. Stěžovatel nicméně tvrdí, že ve vycestování mu brání překážka podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud opakovaně ve své judikatuře s odkazem na § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, konstatoval závaznost obsahu závazného stanoviska k vycestování pro výrokovou část rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán rozhodující o vyhoštění v takovém případě nemá možnost učinit si o možnosti vycestování cizince úvahu sám či se od vydaného stanoviska odchýlit (rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Azs 110/2014 - 53, ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 Azs 21/2015 - 37, ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 Azs 198/2017 - 38, či ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Azs 129/2019). To samozřejmě nebrání přezkumu závazného stanoviska v rámci přezkumu konečného rozhodnutí. Závazné stanovisko tedy musí být odůvodněno a opřeno o dostatečné podklady pro jeho vydání (rozsudek ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Azs 110/2014 - 53). Posouzení městského soudu se v otázce úplnosti a aktuálnosti podkladových informací od uvedené judikatury nijak neodchyluje.

[9] Nejvyšší správní soud v minulosti také konstatoval, že obecný poukaz na konflikt probíhající na části území země původu a hypotetické hrozby z toho plynoucí, včetně hrozby povolání do armády, nemohou být samy o sobě důvodem vzniku překážky vycestování. To platí tím spíš v situaci, kdy cizinec při pohovoru uvede, že vycestovat pro něj nepředstavuje problém (rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2020, č. j. 2 Azs 436/2018 - 20, bod 10, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 10 Azs 246/2017, bod 39). Existuje rovněž četná judikatura kasačního soudu pojednávající o tom, že v situaci územně omezeného konfliktu připadá pro cizince v úvahu primárně vnitřní přesídlení v rámci země původu, probíhá-li konflikt právě v části státu, v níž má daná osoba pobývat. Vyhoštění, resp. vycestování do země původu, totiž není spjato s příkazem vycestovat do konkrétního místa, ale toliko do země původu (rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2021, č. j. 3 Azs 196/2020 - 30, či ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 65/2017 - 50, bod 30). Ani právní posouzení možnosti vycestovat provedené městským soudem z pohledu citované judikatury nezakládá přijatelnost kasační stížnosti.

[10] Co se týče zásahu do soukromého a rodinného života, Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud posoudil i otázku přiměřenosti zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života v souladu s ustálenou judikaturou (rozsudky NSS ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 - 42, ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015 - 32, ze dne 27. 9. 2019, č. j. 5 Azs 189/2018 - 22 či ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020 - 40). Podle této judikatury musí závěr správních orgánů o přiměřenosti uloženého správního vyhoštění vůči soukromému a rodinnému životu stěžovatele vycházet z konkrétních skutkových okolností dané věci, které jsou posuzovány v rámci sady ustálených kritérií (ty městský soud v napadeném rozsudku zohlednil). Neuvede-li stěžovatel v průběhu řízení žádnou výjimečnou okolnost, která by činila jeho vyhoštění nepřiměřeným s ohledem na jeho soukromý či rodinný život, a ani správní orgány žádnou takovou okolnost neshledají, lze ke správnímu vyhoštění přistoupit.

[11] Jedná-li se o tvrzení o porušení dalších základních zásad správního řízení, stěžovatel zde zůstal ve zcela nekonkrétní rovině. Takto obecné tvrzení nelze považovat za projednatelnou kasační námitku a Nejvyšší správní soud se jím nemohl zabývat, neboť v souladu s dispoziční zásadou není povinen, ale ani oprávněn za stěžovatele domýšlet tvrzení, jež by podpořila opodstatněnost jím podané kasační stížnosti (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2024, č. j. 3 Afs 54/2023 - 40, bod 23, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, či ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21). Nepřípustnou argumentaci pak představuje tvrzení stěžovatele o tom, že namísto správního vyhoštění postačovalo uložení mírnějšího rozhodnutí o povinnosti opustit území, a to proto, že jde o novou argumentaci, která nebyla uplatněna před městským soudem, ač uplatněna být mohla (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel před městským soudem rovněž vůbec neuplatnil námitku, že mu hrozí při návratu nebezpečí související s možným povoláním do armády, a proto je i tato námitka nepřípustná.

[12] Závěry obsažené ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího správního soudu plně dopadají i na situaci stěžovatele a není důvodu se od této judikatury jakkoliv odchýlit. Městský soud se nedopustil ani žádného hrubého pochybení, které by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.

IV. Závěr a náklady řízení

[13] Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji tedy shledal ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.

[14] Výrok o náhradě nákladů řízení soud opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Žalovaná měla ve věci úspěch, ze spisu však nevyplývá, že by jí v tomto řízení vznikly jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti, proto jí soud jejich náhradu nepřiznal. Stěžovatel jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2024

Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 3. 10. 2024

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: P. M. A. R., zastoupený Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 4, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č. j. CPR-2095-6/ČJ-2024-930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, č. j. 13 A 27/2024-16,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy ze dne 26. 11. 2023, č. j. KRPA-288422-44/ČJ-2023-000022-SV. Tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, správní vyhoštění a stanovena doba 12 měsíců, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace.

[2] Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl.

[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, s níž spojil návrh na přiznání odkladného účinku podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). V návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatel uvedl, že jeho vycestování do země původu by mohlo zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces. Dle judikatury k výkonu tohoto práva náleží i právo vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem a udílet mu pokyny k zastoupení. Daná judikatura rovněž uvádí, že při přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění je újma zřejmá ze samotné podstaty tohoto rozhodnutí. Nepřiznáním odkladného účinku by stěžovateli vznikla újma na zdraví a dále psychická a materiální újma, jejíž následky by byly neodstranitelné. Právní následky rozhodnutí znamenají pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než která může vzniknout jiným osobám. V tomto případě navíc není možné dovozovat, že přiznáním odkladného účinku by mohla třetím osobám vzniknout nějaká újma.

[4] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku nesouhlasila. Odkladné účinky ve věcech správního vyhoštění dle žalované nelze přiznávat paušálně s odkazem na zásah do práva na spravedlivý proces. Pokud by měl být odkladný účinek kasační stížnosti přiznáván v těchto věcech automaticky, muselo by to být zakomponováno do příslušného zákona. Jelikož taková zákonná úprava není, je třeba zohlednit kritéria podle § 73 s. ř. s. Stěžovatel neargumentoval ničím konkrétním, žádnou skutečností, která by se přímo týkala jeho osoby. Předestřenou argumentaci považuje žalovaná za účelovou a podotýká, že rozhodně nepřevyšuje veřejný zájem na ukončení pobytu stěžovatele na území ČR. Stěžovatel pobýval na území členských států EU a smluvních států neoprávněně téměř čtyři měsíce a více než rok v rozporu se záznamem v schengenském informačním systému, v němž byl evidován jako osoba se zakázaným vstupem na toto území.

II. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[5] Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku posoudil ve smyslu § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. a na základě okolností uvedených níže odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.

[6] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

[7] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[8] Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti soud nepřezkoumává samotný napadený rozsudek, ale pouze zjišťuje existenci výše uvedených zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku. Kromě formální podmínky, jíž je podání příslušného návrhu, je pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění dalších tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS).

[9] Břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně prokázání splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku, tj. primárně negativních právních důsledků spjatých s rozhodnutím krajského soudu, nese stěžovatel (usnesení NSS ze dne 9. 12. 2016, č. j. 6 Afs 264/2016-28). V návrhu nestačí jen poukázat na možnost vzniku újmy. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s právními následky plynoucími z napadeného rozsudku, popř. z rozsudkem aprobovaného rozhodnutí žalovaného. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej vůbec bylo možné označit za újmu. Újma nesmí být vzhledem k poměrům žadatele bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě obecné pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít (věta první § 107 s. ř. s.), nebylo výjimečně uplatněno (usnesení NSS ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 Afs 73/2014-56, či ze dne 12. 11. 2020, č. j. 8 Azs 228/2020-28, bod 9).

[10] Žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění zásadně má odkladný účinek ze zákona (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Oproti tomu kasační stížnost v téže věci odkladný účinek nemá a Nejvyšší správní soud rozhoduje o jeho přiznání v souladu s výše citovanými ustanoveními s. ř. s. Podle dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k přiznávání odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech správního vyhoštění existovaly určité zvláštnosti. Tato rozhodovací praxe byla k přiznávání odkladných účinků poměrně benevolentní. Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, č. 3169/2015 Sb. NSS, dospěl k závěru, že pokud je přezkoumáváno rozhodnutí o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli při výkonu takového rozhodnutí zřejmá z jeho samotné povahy. Taková újma spočívá jak v zajištění práva na spravedlivý proces, tak práva na respektování soukromého a rodinného života.

[11] V usnesení ze dne 29. 5. 2019, č. j. 8 Azs 147/2019-22, Nejvyšší správní soud nicméně zdůraznil, že dosavadní judikatura ve věcech přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže být chápána jako důvod pro automatické přiznávání odkladného účinku kdykoliv, kdy o něj stěžovatel požádá, aniž by soud ve věci zkoumal naplnění výše uvedených požadavků stanovených § 73 odst. 2 s. ř. s. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku je pak třeba brát v úvahu zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS, v němž rozšířený senát dospěl k tomu, že obecně vyjádřený zájem stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem nemohou být bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Rozšířený senát ve výše zmiňovaném usnesení v bodě 58 potvrdil dřívější názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-32 (bod 7), dle kterého „paušálním přiznáváním odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona. K přiznání odkladného účinku by tedy nemělo docházet bez dalšího, ale jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele)“ (tamtéž; pozn.: zvýraznění podtržením doplnil soud).

[12] Stěžovatel v první části návrhu tvrdí zásah do práva na spravedlivý proces, který spatřuje právě v tom, že mu náleží právo vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem a udělovat mu pokyny k zastoupení. Rovněž upozorňuje na závěry dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu o tom, že újma je v případě tohoto typu rozhodnutí zřejmá ze své podstaty. Tyto okolnosti vzhledem ke shora uvedenému samy o sobě nezakládají důvod k přiznání odkladného účinku, neboť závěry dřívější judikatury byly překonány citovaným usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38. Stěžovatel se může osobně setkat se zástupcem po vzájemné domluvě v zahraničí nebo může využít moderních prostředků elektronické komunikace, které dnes umožňují bez zvýšených finančních nároků komunikaci na úrovni srovnatelné s osobním setkáním. Tyto prostředky umožňují jednoduché posílání zpráv, připojování dokumentů či videohovory. Jde-li o osobní vystupování stěžovatele při soudním jednání, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud dle § 109 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje o kasačních stížnostech zpravidla bez jednání. Ani tato okolnost tedy není relevantní (usnesení NSS ze dne 12. 11. 2020, č. j. 8 Azs 228/2020-28).

[13] Stěžovatel dále uvedl, že nepřiznáním odkladného účinku by mu vznikla újma na zdraví a dále psychická a materiální újma. Toto tvrzení je příliš obecné (stěžovatel nijak neupřesnil, z jakých skutečností vyvozuje vznik zdravotní, psychické či materiální újmy nebo zda předpoklad zhoršení opírá již o současný zdravotní a psychický stav), a ani není nijak osvědčeno. Takto nekonkrétní a nepodložená tvrzení nemohou založit ony „další důvody“, které by odůvodnily přiznání odkladného účinku (usnesení NSS ze dne 28. 5. 2024, č. j. 6 Azs 101/2024-20, bod 13, či ze dne 19. 7. 2023, č. j. 6 Azs 151/2023-21, bod 11).

[14] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatel v návrhu dostatečně netvrdil ani neosvědčil konkrétní skutečnosti (důvody), které by mohly odůvodnit přiznání odkladného účinku. V nyní projednávané věci stěžovatel nesplnil svoji povinnost tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.

[15] Rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku nicméně Nejvyšší správní soud nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. října 2024

Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací