Usnesení ze dne 24. 4. 2024
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) T. D., b) M. D., a c) D. D., zastoupení Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou se sídlem [adresa] Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2022, č. j. 22 Az 5/2022-32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanovené advokátky Mgr. Karin Poncza Hadwigerové se určuje částkou 15 480 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 12. 2021, č. j. OAM-1021/ZA-ZA10-K01-2021, žalovaný zamítl žádost žalobců o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. Plné znění napadeného rozsudku krajského soudu je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelé předně poukazovali na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu řádného nevypořádání žalobní argumentace. Podle stěžovatelů dále není zřejmé, zda byly dodrženy podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání dle § 51 s. ř. s. Krajský soud pochybil i tím, že nezajistil překlad písemností, které byly stěžovatelům zasílány, do jazyka, jemuž stěžovatelé rozumí. Dále stěžovatelé namítali nesprávně zjištěný skutkový stav věci žalovaným, který nezohlednil všechny stěžovateli tvrzené skutečnosti. Stěžovatelé nesouhlasili ani s právním posouzením věci. Jsou názoru, že žádosti o udělení mezinárodní ochrany mělo být vyhověno. Mají za to, že Moldavsko nelze považovat za bezpečnou zemi původu. Navrhli proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] K obsahu kasační stížnosti se žalovaný vyjádřil ve svých podáních ze dne 10. 8. 2022 a ze dne 19. 8. 2022. Kasační námitky důvodnými neshledal. Setrval na závěrech správního rozhodnutí, resp. napadeného rozsudku. Ty považuje ze zcela správné a náležitě vyargumentované. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně zamítl jako nedůvodnou.
V.
[5] Usnesením ze dne 29. 8. 2022, č. j. 7 Azs 79/2022-73, Nejvyšší správní soud přerušil řízení o kasační stížnosti, a to do doby vydání rozhodnutí ve věci vedené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 Azs 200/2021, neboť rozhodnutí v označené věci by mohlo mít vliv na výsledek nyní přezkoumávané věci. Rozšířený senát v označené věci rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021-62, v návaznosti na což zdejší soud usnesením ze dne 7. 3. 2024, č. j. 7 Azs 79/2022-76, vyslovil, že se v řízení pokračuje. Kasační soud dále vyzval účastníky, aby se k závěrům rozhodnutí rozšířeného senátu vyjádřili. Žádný z účastníků se však ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
VI.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro kasační soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost rovněž tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat např. tehdy, nerespektoval-li krajský (městský) soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006-59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013-18, ze dne 19. 6. 2014, č. j. 7 Azs 13/2014-52, či např. ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i po novele soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021-30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021-36, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021-30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021-31, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021-34, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Azs 171/2021-47 atp.).
[8] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] V posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Věc posoudil v souladu s konstantní a přiléhavou judikaturou, od které kasační soud neshledal důvod se odchýlit.
[10] Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003-51, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015-45, atp.). Podle názoru Nejvyššího správního soudu postupoval krajský soud v souladu s uvedenou judikaturou. Jeho závěry jsou přezkoumatelné a srozumitelné. Krajský soud řádně vypořádal všechny stěžejní žalobní námitky. Z jeho odůvodnění jednoznačně vyplývá, proč neshledal důvod ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí na podkladě žalobních námitek. K námitkám poukazující na dopad do soukromého a rodinného života soud konstatuje, že ty nebyly součástí žaloby a není ani povinností soudu takové dopady zkoumat (srov. např. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022-48, či ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021-62). Výše uvedené přiměřeně platí i pro argumentaci poukazující na „pronásledování na kumulativním základě“; ani ta nebyla součástí žaloby. Řízení o žalobě je přitom podobně jako řízení kasační ovládáno zásadou dispoziční. Soudní řád správní neumožňuje, aby žalobce vznášel nové námitky po uplynutí lhůty pro podání žaloby (viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69, ze dne 17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/2007-92, ze dne 16. 9. 2008, č. j. 8 Afs 91/2007-407, ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 A 72/2001-75, atp.). Také Ústavní soud potvrdil, že s ohledem na efektivnost soudního řízení zákonodárce koncentroval řízení před krajskými soudy tím, že stanovil lhůtu k podání správní žaloby v délce dvou měsíců, přičemž žalobce musí v uvedené lhůtě uplatnit veškeré žalobní body (viz nálezy ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08, či ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09). Nejvyšší správní soud dodává, že zrušení rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost je vyhrazeno toliko těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze dané rozhodnutí meritorně přezkoumat (viz rozsudky ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Takovými vadami napadený rozsudek netrpí. Výše uvedené přitom lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodnutí žalovaného. I to je srozumitelně a dostatečně odůvodněno (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012-41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013-25).
[11] Není pravdou, že by v daném případě nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání ve smyslu § 51 s. ř. s. Ze soudního spisu plyne, že krajský soud stěžovatelům řádně zaslal výzvu, aby se ve lhůtě dvou týdnů vyjádřili k tomu, zda trvají na nařízení jednání, přičemž je poučil o následcích neudělení nesouhlasu, resp. z toho plynoucích důsledků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2015, č. j. 2 As 35/2015-68, a tam uvedenou judikaturu). Krajský soud proto nepochybil, rozhodl-li věc, aniž by k jejímu projednání nařídil jednání ve smyslu § 49 s. ř. s. Oporu v judikatuře má i další postup krajského soudu, proti němuž stěžovatelé brojí. Podle jejich názoru krajský soud pochybil, pokud v dané věci nezajistil, aby písemnosti, které byly stěžovatelům zasílány, byly přeloženy do jazyka, jemuž stěžovatelé rozumí. V tomto ohledu lze odkázat např. na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 289/2021-80, dle něhož platí, že „v soudním řízení správním soud nezajišťuje překlady soudních písemností doručovaných účastníkům řízení, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.“ Zákon o azylu přitom soudu takovou povinnost nestanoví. Stejně tak nestanoví povinnost soudu automaticky ustanovit pro soudní řízení tlumočníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 9 Azs 18/2008-36, ze dne 28. 2. 2022, č. j. 8 Azs 86/2021-54). Soud dodává, že stěžovatelé nežádali o ustanovení tlumočníka, přičemž žaloba byla sepsána v českém jazyce. Potřeba ustanovit tlumočníka nevyplývala ani z dalšího obsahu spisu. Co se pak týče § 22 zákona o azylu, ten dopadá toliko na řízení před žalovaným, tj. nikoliv na řízení soudní. Nejvyšší správní soud není ani názoru, že by se žalovaný dopustil vady řízení spočívající v tom, že se stěžovateli komunikoval v ruském jazyce. Z rozhodnutí žalovaného a spisového materiálu plyne, že pohovor se stěžovatelkou [se stěžovateli b) a c) pohovor z důvodu jejich nízkého věku proveden nebyl] byl veden v ruském jazyce na její vlastní žádost. Stěžovatelka a) ostatně netvrdí ani žádný jiný (pro věc relevantní důvod), který by uvedla, pokud by řízení bylo vedeno v jejím mateřském jazyce.
[12] Rovněž postup při zjišťování skutkového stavu má oporu v právní úpravě a judikatuře (srov. § 3 správního řádu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003-59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003-42, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004-65, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004-43, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008-67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008-66). Žalovaný důkladně zkoumal okolnosti dané věci, přičemž zohlednil i stěžovateli akcentované skutečnosti. Správně se zaměřil na splnění podmínek pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné dle § 16 odst. 2 zákona o azylu a nikoli na nepodstatné otázky. Nedopustil se ani žádné jiné podstatné vady, která by měla vliv na výsledek daného řízení. Krajský soud proto nepochybil, pokud z jeho závěrů vyšel (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010-112, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 5 As 49/2016-198, či ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 245/2019-38). Pokud krajský soud shledá odůvodnění správního orgánu přiléhavým, je oprávněn jej převzít (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47 atp.).
[13] I právní posouzení věci odpovídá právní úpravě a judikatuře. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu k zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu žadatele pocházejícího z bezpečné země pro zjevnou nedůvodnost (§ 16 odst. 2 zákona o azylu) plyne, že pokud žadatel přichází z bezpečné země původu, nebude se svou žádostí o azyl úspěšný, jestliže neprokáže, že právě v jeho případě nelze zemi původu považovat za bezpečnou. Vychází se totiž z předpokladu, že daná země neporušuje práva vlastních občanů a dodržuje mezinárodní závazky (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 6 Azs 209/2020-29, ze dne 24. 9. 2020, č. j. 1 Azs 49/2020-32, ze dne 30. 9. 2020, č. j. 9 Azs 185/2020-30, ze dne 24. 11. 2020, č. j. 4 Azs 229/2020-32, ze dne 4. 12. 2020, č. j. 3 Azs 129/2020-68, nebo ze dne 21. 3. 2024, č. j. 7 Azs 207/2023-25). V usnesení ze dne 8. 10. 2020, č. j. 10 Azs 232/2020-32, Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že „pokud žadatel o mezinárodní ochranu pochází z bezpečné země, u které se předpokládá, že neporušuje práva vlastních občanů a dodržuje mezinárodní závazky, leží hlavní odpovědnost na prokázání opaku právě na žadateli (…). Pokud se tedy udělení mezinárodní ochrany domáhá žadatel ze země patřící mezi bezpečné země původu, je jeho úkolem přesvědčit žalovaného, že žádost nelze zamítnout podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, ale že jeho mimořádný příběh odůvodňuje věcné posouzení žádosti podle zákona o azylu.“ U žadatele, který nedoloží, že v jeho případě zemi původu za bezpečnou považovat nelze, v souladu s § 16 odst. 3 zákona o azylu (nyní odst. 4) správní orgán nehodnotí, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 až § 14b zákona o azylu.
[14] Uvedené závěry odpovídají i aktuální judikatuře. V usnesení ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021-62, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že pokud „důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany, včetně důvodu uvedeného v § 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, může být pouze závažná újma, která by žadateli hrozila v zemi původu, a nikoli situace, která nastala v České republice, pak tento závěr je podstatný i pro posouzení otázky rozsahu rozhodných okolností, které žalovaný musí zkoumat při rozhodování podle § 16 odst. 2 a 3 zákona o azylu v případě žadatele z bezpečné země původu, a pro náležitosti odůvodnění takového rozhodnutí. Žadatel je v takovém případě povinen prokázat, že v jeho konkrétním případě se o bezpečnou zemi původu nejedná, a to i ve vztahu k jím uváděným důvodům hrozící vážné újmy ve smyslu § 14a včetně vážné újmy uvedené v § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Pokud se žadateli o mezinárodní ochranu domněnku bezpečné země původu nepodaří vyvrátit, pak je nadbytečné, aby žalovaný meritorně posuzoval jednotlivé žadatelem uváděné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Proto § 16 odst. 3 zákona o azylu logicky stanoví, že těmito okolnostmi se v takovém případě žalovaný zabývat nemá a v tomto směru též není třeba rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu odůvodňovat.“ Opačný názor, tj. že by správní orgán musel posuzovat argumentaci žadatele o mezinárodní ochranu (obsahově podřaditelnou pod § 12, resp. § 14a zákona o azylu), aniž by se žadateli současně podařilo prokázat, že v jeho případě nelze danou zemi považovat za bezpečnou, by znamenal „popření pravidla zcela jasně vyjádřeného v § 16 odst. 3 zákona o azylu, že v případě nevyvrácení domněnky bezpečné země původu žalovaný neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a (srov. bod 24 usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021-62).
[15] Východiskům označené judikatury postup žalovaného, resp. navazující postup krajského soudu konvenuje. Žalovaný dovodil, že Moldavsko je zemí, kterou Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu (srov. § 2 bod 16. vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, v rozhodném znění). Dodal, že stěžovatelé nepředložili žádná tvrzení (podložená konkrétními důkazy), která by vyvracela statut Moldavska jako bezpečné země původu. V tomto ohledu krajský soud správně vyšel z toho, že pokud žadatel pochází z bezpečné země původu, předpokládá se, že jeho žádost o mezinárodní ochranu je nedůvodná, protože mu v zemi původu nehrozí pronásledování ani vážná újma. Tato domněnka je ovšem vyvratitelná. Každý žadatel pocházející z bezpečné země původu má možnost prokázat, že v jeho konkrétním případě by se domněnka bezpečnosti uplatnit neměla. To se nicméně stěžovatelům nepodařilo. S uvedeným závěrem kasační soud souhlasí. I podle jeho názoru stěžovatelé nepředestřeli, resp. nedoložili žádné důvody, pro které by bylo možné konstatovat, že zemi původu nelze ve vztahu k nim považovat za bezpečnou. Takovým důvodem z povahy věci nemůže být ani snaha o legalizaci pobytu z důvodu ekonomicky nepříznivé situace, absence dostatečného zázemí či další podobné důvody (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022-48, a ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021-62, a rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. 2. 2021, č. j. 7 Azs 347/2020-23, ze dne 21. 3. 2024, č. j. 7 Azs 207/2023-25, ze dne 21. 3. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021-69, ze dne 22. 3. 2024, č. j. 4 Azs 91/2023-49). Stejně tak nelze za tento důvod považovat ani argumentaci stran problémů partnera stěžovatelky a). V této souvislosti krajský soud správně vyzdvihnul, že tvrzení ohledně jeho politických aktivit se vztahují k roku 2009, přičemž nejméně od roku 2014 neměl v zemi původu žádné problémy. Lze dodat, že i partner stěžovatelky a) podal v České republice žádost o azyl, které však ministerstvo vnitra nevyhovělo, což následně potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 22 Az 4/2022-30. Řízení o kasační stížnosti v označené věci bylo Nejvyšším správním soudem zastaveno (viz usnesení ze dne 30. 8. 2022, č. j. 6 Azs 70/2022-70).
[16] Ve vztahu k dalším námitkám [poukaz na důsledky podání žádosti o azyl v České republice; absenci posouzení dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života; absenci vazeb v domovské zemi atp.] soud uvádí, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu brání § 104 odst. 4 s. ř. s. in fine tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před krajským (městským) soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení § 109 odst. 5 s. ř. s. pak brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování rovněž nepřihlíží (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004-49, ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006-155, ze dne 30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011-89, či usnesení ze dne 29. 5. 2018, č. j. 8 Azs 259/2017-67). Pokud by bylo v řízení o kasační stížnosti připuštěno uplatnění skutkových a právních novot, vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011-89). Nejvyšší správní soud se tudíž shora označenými kasačními námitkami, resp. námitkami, jež nebyly obsaženy v žalobě, zabývat nemohl. Z procesní opatrnosti však dodává, že ani na základě nich neshledal důvod pro připuštění kasační stížnosti k věcnému projednání. Předmětná tvrzení stěžovatelé uplatňovali toliko v obecné rovině. Nikterak je nedokládali (zprávami o zemi původu atp.). Jak přitom vyplývá z výše označené judikatury, je to právě žadatel o azyl, kdo má vyvrátit domněnku bezpečné země původu; je povinností žadatele prokázat, že země jeho původu není pro jeho osobu bezpečná (srov. rozhodnutí ze dne 30. 9. 2020, č. j. 9 Azs 185/2020-30, a ze dne 8. 10. 2020, č. j. 10 Azs 232/2020-32, nebo ze dne 28. 1. 2021. č. j. 2 Azs 270/2020-41). Pokud se žadateli o mezinárodní ochranu domněnku bezpečné země původu nepodaří vyvrátit, je nadbytečné, aby žalovaný meritorně posuzoval jednotlivé žadatelem uváděné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být v zemi původu vystaven pronásledování či hrozbě vážné újmy (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021-62, a navazující rozhodnutí zdejšího soudu, např. ze dne 21. 3. 2024, č. j. 5 Azs 200/2021-69, ze dne 21. 3. 2024, č. j. 7 Azs 207/2023-25, ze dne 22. 3. 2024, č. j. 4 Azs 91/2023-49, atp.). U žadatele, který nedoloží, že v jeho případě zemi původu za bezpečnou považovat nelze, v souladu s § 16 odst. 3 zákona o azylu žalovaný nehodnotí, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 až 14b zákona o azylu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2022, č. j. 6 Azs 308/2021-22). Zdejší soud zároveň dodává, že i podle současného znění vyhlášky č. 328/2015 je Moldavsko považováno ze bezpečnou zemi. Stejně na ni nahlíží i recentní judikatura, přičemž tento postoj soud nezměnil ani s ohledem na válku probíhající na Ukrajině (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, č. j. 5 Azs 344/2022-21). Kasační soud současně nezpochybňuje ani vývoj daného konfliktu vč. situaci v Podněstří. Ze spisového materiálu ovšem neplyne, že by se stěžovatelé měli vrátit právě do uvedené oblasti (jejich poslední bydliště na území Podněstří nebylo), přičemž nic takového ani netvrdí (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2022, č. j. 5 Azs 138/2021-16). Z hlediska celkového kontextu nelze přehlédnout ani důvody, pro které stěžovatelé požádali o udělení mezinárodní ochrany. Jednalo se primárně o ekonomické důvody, resp. snahu o legalizaci pobytu. I v tomto ohledu tedy zdejší soud souzní s rozhodnutím žalovaného a rozsudkem krajského soudu, na které v podrobnostech odkazuje. Později tvrzené důvody lze v kontextu uvedeného hodnotit jako účelové a nevěrohodné (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2024, č. j. 1 Azs 233/2023-48). Soud dodává, že mezinárodní ochrana je výjimečným právním institutem, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu. Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky. Nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců, které jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021, č. j. 6 Azs 168/2020-50).
[17] Nejvyšší správní soud neshledal na podkladě kasační stížnosti ani žádný jiný důvod, který by zakládal přijatelnost kasační stížnosti. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou dle § 104a odst. 1 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, část III. 4.). Stěžovatelé v řízení úspěch neměli, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[19] Stěžovatelům byla pro řízení o kasační stížnosti (usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 Azs 79/2022-41) ustanovena zástupcem Mgr. Karin Poncza Hadwigerová, advokátka. Podle věty první § 35 odst. 10 s. ř. s. platí, že zástupci stěžovatele, který byl stěžovateli soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby – převzetí právního zastoupení a podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 6 200 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5. advokátního tarifu], v souladu s § 12 odst. 4 označené vyhlášky snížená o 20 % a násobena počtem zastupovaných osob, tedy celkem 14 880 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanovené advokátky činí částku ve výši 15 480 Kč (obdobně srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2020, č. j. 2 Azs 198/2019-81, ze dne 4. 2. 2021, č. j. 6 Azs 168/2020-50). Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Zdejší soud současně dodává, že předmětná částka nebyla navýšená o DPH, neboť zástupkyně stěžovatelů nedoložila, že by byla plátcem DPH (srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 4. 2. 2021, č. j. 6 Azs 168/2020-50).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2024
Tomáš Foltas
předseda senátu
Usnesení ze dne 13. 7. 2022
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobců: a) T. D., b) M. D., c) D. D., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2022, č. j. 22 Az 5/2022 - 32,
takto:
I. Soud ustanovuje žalobcům zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2022, č. j. 22 Az 5/2022 - 32, Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátku se sídlem [adresa] Havířov.
II. Kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2022, č. j. 22 Az 5/2022 - 32, se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností žalobci (dále též „stěžovatelé“) napadají v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí ze dne 29. 12. 2021, č. j. OAM-1021/ZA-ZA10-K01-2021, kterým žalovaný zamítl jejich žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o azylu“). Stěžovatelé současně požádali o ustanovení zástupce a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[2] Podle § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
[3] Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.
[4] Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[5] Na základě výše citované právní úpravy tak stěžovateli může být na jeho návrh ustanoven zástupce tehdy, jsou-li současně splněny následující podmínky: (i) jsou-li dány předpoklady pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků a (ii) je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Pro naplnění podmínky osvobození od soudních poplatků musí účastník řízení současně doložit, že nemá dostatečné prostředky, a jeho návrh nesmí být zjevně neúspěšný.
[6] Stěžovatelka a), jakožto zákonná zástupkyně nezletilých stěžovatelů b) a c), v žádosti o ustanovení zástupce uvedla, že nemá dostatek finančních prostředků k úhradě advokáta, neboť pečuje o své nezletilé děti. Navrhla, aby stěžovatelům byla zástupkyní ustanovena Mgr. Karin Poncza Hadwigerová, advokátka se sídlem [adresa] Havířov. Pro účely rozhodnutí o ustanovení zástupce Nejvyšší správní soud stěžovatelům zaslal k vyplnění formulář Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. V něm stěžovatelka a) uvedla, že nemá žádný majetek ani žádné příjmy, neboť je žadatelkou o mezinárodní ochranu. Je samoživitelkou pečující o tři děti. Pobírá částku životního minima a v pobytovém středisku v Havířově je jí poskytováno bezplatné ubytování.
[7] Z uvedeného plyne, že stěžovatelé nemají dostatečné prostředky k úhradě soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dodává, že kasační stížnost nelze považovat za zjevně neúspěšný návrh a není dán ani žádný z důvodů nepřípustnosti kasační stížnosti vyjmenovaných v § 104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé splňují zákonné podmínky pro plné osvobození od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 s. ř. s. První podmínka pro ustanovení zástupce je proto splněna.
[8] Co se týče druhé podmínky pro ustanovení zástupce, Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení o kasační stížnosti je v tomto ohledu specifické, neboť zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem je jednou ze zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Proto není třeba naplnění této podmínky ve stávajícím řízení blíže zkoumat; zákonem vyžadovaná potřeba ve smyslu § 35 odst. 10 s. ř. s. se ze zákona předpokládá.
[9] Vzhledem k tomu, že v daném případě jsou splněny obě podmínky podle § 35 odst. 10 s. ř. s., vyhověl Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatelů a ustanovil výrokem I tohoto usnesení jim k ochraně jejich práv Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou se sídlem [adresa] Havířov. Při výběru ustanovené zástupkyně zdejší soud zohlednil zejména skutečnost, že zástupkyně sídlí v Havířově (tj. v místě současného pobytu stěžovatelů) a specializuje se na cizinecké právo a azylové právo (www.cak.cz). Za této situace je dle názoru soudu možno akceptovat návrh stěžovatelů na ustanovení jimi zvolené zástupkyně (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008, č. 1995/2010 Sb. NSS).
[10] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost obsahuje všechny zákonné náležitosti a Nejvyššímu správnímu soudu nic nebrání v tom, aby vydal rozhodnutí ve věci. Zástupkyně byla stěžovatelům ustanovena z důvodu znění § 105 odst. 2 s. ř. s.
[11] Stěžovatelé krom žádosti o ustanovení zástupce požádali i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Konkrétně uvedli, že v situaci, kdy cizinec nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek, veřejné zdraví nebo bezpečnost státu, by mu měla být zachována možnost setrvat na území České republiky až do pravomocného rozhodnutí soudu o jeho kasační stížnosti. Dále konstatovali, že hrozící újma v jejich případě spočívá jednak v nebezpečí, které hrozí v případě vycestování do země původu partnerovi stěžovatelky a) a otci stěžovatelů b) a c) (dále též „partner“ nebo „partner stěžovatelky a)“), a jednak v nebezpečí, které v případě vycestování hrozí samotným stěžovatelům, tj. těhotné stěžovatelce a) a nezletilým stěžovatelům b) a c). Negativní dopady proto hrozí celé rodině. Stěžovatelé pak dodali i to, že nebude-li jejich kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, nebude mít pro stěžovatele případné pozitivní rozhodnutí soudu ve věci samé žádný význam, neboť se budou těžko domáhat opětovného vstupu na území České republiky.
[12] Žalovaný ve vyjádření k podanému návrhu vyslovil s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlas. Je toho názoru, že přiznání odkladného účinku je vyhrazeno pouze pro ojedinělé případy, kdy by v důsledku okamžitého výkonu rozhodnutí došlo ke zcela konkrétní, závažné a nevratné újmě. Skutečnost, že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly újmu, je povinen osvědčit právě stěžovatel, který se přiznání odkladného účinku v kasační stížnosti domáhá. Nestačí přitom v návrhu poukázat na možnost vzniku újmy. K tvrzenému nebezpečí partnera v zemi původu, žalovaný poukazuje na to, že jmenovaný i přes potíže tvrzené v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany a údajný zájem státních orgánů o jeho osobu opakovaně opouštěl svou vlast zcela bez potíží. Jmenovaný byl přitom s moldavskými státními orgány v letech, kdy měl mít jím tvrzené obavy, opakovaně v kontaktu, aniž by to mělo mít jakýkoliv negativní dopad.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil podaný návrh a dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou v daném případě naplněny.
[14] Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[15] Z citovaných ustanovení vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro stěžovatele znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[16] Je třeba rovněž zdůraznit, že kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je opravným prostředkem mimořádným, a tedy nelze automaticky očekávat vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku. Přiznáním odkladného účinku se prolamují před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu. Na rozhodnutí krajského soudu je přitom třeba hledět jako na rozhodnutí zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonem stanoveným postupem zrušeno. Odkladný účinek má charakter výjimky z pravidla, že kasační stížnost odkladný účinek nemá, a má být přiznáván pouze v případech, které takový postup svou specifickou povahou odůvodňují. Proto újma, která má hrozit žadateli o přiznání odkladného účinku, musí být vzhledem k poměrům žadatele natolik významná, že odůvodňuje uplatnění výjimky z pravidla, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, publ. pod č. 4039/2020 Sb. NSS, bod [65], a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS, bod [25]).
[17] Soud dále připomíná, že řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je stejně jako řízení o kasační stížnosti charakterizováno přísnou dispoziční zásadou. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede ve svém návrhu. Návrh na přiznání odkladného účinku přitom musí být dostatečně individualizován a doložen konkrétními důkazy, protože navrhovatel nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Navrhovatel musí dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem konkrétně tato újma spočívá a jaký je její rozsah (srov. usnesení ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 - 56). Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74, či usnesení ze dne 20. 9. 2012, č. j. 8 Afs 40/2012 - 56).
[18] V souvislosti s posuzováním újmy hrozící stěžovatelům tedy Nejvyšší správní soud uvádí, že důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelům oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobách stěžovatelů a jejich konkrétní situaci. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy mají přitom stěžovatelé. Učiní tak zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu [vedle výše uvedené judikatury srov. i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2022, č. j. 6 Azs 70/2022 - 36, týkající se partnera stěžovatelky a)]. V nynějším případě však stěžovatelé konkrétní skutečnosti neuvedli, omezili se toliko na obecná tvrzení ohledně negativních následků povinnosti vycestovat, z nichž nebylo možno dovodit, že jejich situace patří mezi ty ojedinělé případy, pro něž je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen. Rovněž Nejvyšší správní soud takové okolnosti z obsahu spisového materiálu nezjistil. Nutno v této souvislosti dodat, že stěžovatelka a) již není v současné době těhotná (dle jejího tvrzení uvedeného v Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech se jí dne 9. 6. 2022 narodila dcera M. D.).
[19] Vedle obecného poukazu na vlastní povinnost vycestovat stěžovatelé v návrhu poukázali i na hrozbu v podobě blíže nespecifikovaného nebezpečí, které by při vycestování hrozilo partnerovi stěžovatelky a). Toto obecné tvrzení (v protikladu s konkrétními opačnými tvrzeními žalovaného o bezproblémových kontaktech partnera s moldavskými státními orgány v minulosti) nelze považovat za dostatečné vylíčení konkrétních skutkových okolností případu stěžovatelů, aby Nejvyšší správní soud mohl odkladný účinek kasační stížnosti přiznat. K uvedenému důvodu pro přiznání odkladného účinku proto stěžovatelé neunesli břemeno tvrzení ani břemeno důkazní [podpůrně srov. usnesení ze dne 25. 4. 2022, č. j. 6 Azs 70/2022 - 36, ve kterém se zdejší soud obdobně vypořádal s obsahově prakticky shodnou argumentací partnera stěžovatelky a)]. Nutno dodat, že stěžovatelé neuvádějí, že by jmenovaný partner stěžovatelky a) disponoval nějakým pobytovým oprávněním na území České republiky. Ze skutečnosti, že celá rodina pobývá v pobytovém středisku a že partnerovi byla rovněž zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu, lze usuzovat na to, že ani partner stěžovatelky a) nemá k pobytu na území České republiky žádné oprávnění. Z tohoto hlediska nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nepředstavuje zásah do rodinného života stěžovatelů, neboť bez příslušného pobytového oprávnění jsou všichni povinni opustit území České republiky (srov. bod 10 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2022, č. j. 6 Azs 70/2022 - 36).
[20] Stěžovatelé v návrhu rovněž tvrdili, že nebude-li kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, nebude mít pro ně případné pozdější vyhovující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé již žádný význam, neboť se budou těžko domáhat opětovného vstupu na území České republiky. K tomuto tvrzenému důvodu pro přiznání odkladného účinku soud poznamenává, že státní příslušníci Moldavské republiky s biometrickým pasem jsou osvobozeni od vízové povinnosti při překročení hranic státu Evropské unie pro pobyty nepřekračující 90 dnů (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 ze dne 14. 11. 2018, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni, příloha II). Ani tento důvod pro přiznání odkladného účinku neobstojí. Stran tvrzeného zachování možnosti setrvat na území České republiky až do pravomocného rozhodnutí soudu o kasační stížnosti stěžovatelů, Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatelé jsou v řízení zastoupeni advokátkou, která jim byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena. V kasačním řízení nadto není pro uplatnění práva na projednání věci zpravidla osobní přítomnost stěžovatele nutná (srov. § 109 odst. 2 s. ř. s. a usnesení kasačního soudu ze dne 25. 4. 2022, č. j. 6 Azs 70/2022 - 36).
[21] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatelů nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal, neboť nebyla naplněna již první z výše uvedených zákonných podmínek.
[22] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že z rozhodnutí o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu